ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.781.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 781/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) JUDr. B. H. , b) PhDr. O. T. , P., zastoupených JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 2485/103, proti žalovaným 1. městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18/681, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, 2. WACHAL s. r. o. , se sídlem v Kroměříži 1, Tylova 220/17, IČO 63474531, zastoupené JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kvestorská 5, o uložení povinnosti zdržet se stavby výtahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 46/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 22 Co 105/2012-187, takto:
I. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení se odmítá , jinak se zamítá .
II. Žalované jsou povinné společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.662,- Kč k rukám JUDr. Petra Fialy, advokáta se sídlem v Praze 5, Radlická 2485/103, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 22 Co 105/2012-187, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 4. 8. 2011, č. j. 27 C 46/2010-110, kterým uložil žalovaným zdržet se prací na vestavbě výtahu v domě na pozemku č. parc. 942/1 v obci P., katastrální území S. M. (dále též jen „dům“, „budova“), s tím, že žalované jsou povinné zdržet se prací na vestavbě výtahu podle stavebního povolení Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 1, č. j. Výst. 0199/22/2006-B-1/860, ze dne 16. 3. 2006; ve výroku o nákladech řízení změnil jejich výši a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) mj. zjistil, že žalobci mají podle smlouvy ze dne 9. 8. 2006 o převodu bytové jednotky uzavřené s městskou částí Praha 1 ve společném jmění manželů jednotku v předmětném domě spolu s podílem o velikosti 1086/13266 na společných částech budovy, hlavní město Praha je vlastníkem jednotek a spoluvlastníkem podílu o velikosti 3571/13266 na společných částech budovy, 1. žalované byl tento majetek hlavního města Prahy svěřen do správy, 2. žalovaná je vlastníkem jednotky a spoluvlastnicí podílu na společných částech budovy o velikosti 1308/13266. Stavebním povolením odboru výstavby úřadu městské části Praha 1 ze dne 16. 3. 2006, č. j. Výst. 019922/2006-B-1/860, které nabylo právní moci dne 29. 3. 2006, byla stavebníkovi – městské části Praha 1 (v té době bylo vlastníkem celého domu hlavní město Praha) – povolena výstavba výtahu, podle podmínek stanovených pro provedení stavby měla být stavba dokončena do 2 let od právní moci rozhodnutí. Smlouvou o výstavbě ze dne 8. 2. 2006 uzavřené s 2. žalovanou podle §17 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZVB“), vymezila městská část Praha 1 (podle rozhodnutí vlastníka – hlavního města Prahy, který jí budovu svěřil do správy) s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 14. 4. 2006 jednotky v domě, včetně stanovení velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech budovy. Po převodu jednotek do vlastnictví dalších osob vzniklo Společenství vlastníků jednotek domu Vězeňská 7 čp. 860 Praha 1, IČO 27904466, se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Vězeňská 7/860 (dále jen „SVJ“), které bylo k 26. 6. 2007 zapsáno v obchodním rejstříku. Podle stavebního deníku byla stavba výtahu zahájena dne 17. 3. 2008, dne 27. 3. 2008 podala 1. žalovaná žádost o změnu podmínek stavebního povolení spočívající v prodloužení lhůty pro dokončení stavby, rozhodnutím odboru výstavby úřadu městské části Praha 1 však bylo řízení zastaveno s tím, že žádost o změnu stavby je právně nepřípustná, neboť ji měli podat noví vlastníci, na něž přešla práva a povinnosti bývalého vlastníka, nikoliv bývalý stavebník, který byl v době podání žádosti již jen minoritním spoluvlastníkem domu. Dopisem ze dne 24. 5. 2010 oznámila 2. žalovaná SVJ, že s 1. žalovanou uzavřela dohodu o postoupení práv ze stavebního povolení a že ke dni 28. 6. 2010 zahájí další stavební práce na výstavbě výtahu. Vlastníci jednotek na schůzích konaných v letech 2010 - 2011 opakovaně neschválili vestavbu výtahu podle stavebního povolení z roku 2006, ani její financování z fondu oprav SVJ (nebylo dosaženo souhlasu všech vlastníků jednotek). Dále zjistil, že vestavba výtahu změní vzhled domu, jde o přístavbu budovy s rozsáhlým zásahem do svislých nosných konstrukcí a střechy, neboť na plášť domu má být připevněna konstrukce výtahu, čímž bude stavba nad vchodovou stříškou půdorysně rozšířena a bude provozně propojena s dosavadní stavbou tak, aby do výtahu mohli obyvatelé domu vstupovat ze společných prostor v jednotlivých patrech domu. Na základě těchto zjištění uzavřel, že práva a povinnosti ze stavebního povolení nepřešla z původního stavebníka (1. žalované) dohodou o postoupení práv uzavřenou mezi žalovanými (tu považoval za neplatnou podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /dále jen „obč. zák.“/ pro obcházení zákona), ale podle §20 odst. 1 ZVB smlouvami o převodu jednotek na jednotlivé vlastníky. Protože jde o povolení veřejnoprávní povahy, nemohou být práva a povinnosti z něho vyplývající převáděna soukromoprávní smlouvou odděleně od stavby, které se týká, navíc 1. žalovaná v té době již ani nebyla výlučným stavebníkem. Poukázal na úpravu v zákoně č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), podle které stavebník musí stavebnímu úřadu doložit své vlastnické či jiné právo, jenž ho opravňuje provést stavbu (§110 odst. 2 písm. a/), a úpravu, z níž vyplývá, že stavebníkem je i jeho právní nástupce, tj. osoba, která nemovitost dotčenou stavebním řízením získala kupní, darovací či jinou smlouvou, nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem (§2 odst. 2 písm. c/, §73 odst. 2 správního řádu). Uzavřel, že novými stavebníky jsou tak vlastníci jednotek v předmětné budově, kteří také mohou podat žádost o povolení změny stavby. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že k předmětné výstavbě výtahu je třeba podle §11 odst. 5 ZVB souhlasu všech vlastníků jednotek, neboť jde o změnu stavby (přístavbu), poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1199/2009. Stavbou výtahu dojde ke změně vnitřních dispozic (což připustila ve svých podáních i 1. žalovaná), i ke změně vzhledu domu. Uzavřel, že v souladu s judikaturou je i jeho závěr o aktivní legitimaci žalobců, neboť výstavba výtahu se měla týkat společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví žalobců, a financována měla být z prostředků SVJ (fondu oprav).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) a odůvodnily ho §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná 1) spojila zásadní právní význam napadeného rozsudku s otázkou, zda práva a povinnosti ze stavebního povolení jsou věcným právem a dopadá tak na ně ustanovení §20 odst. 1, 3 ZVB a dále s otázkou výkladu ustanovení §11 odst. 5 věta druhá ZVB a nesprávné aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Namítala, že úmyslem zákonodárce nebylo, aby podle §20 odst. 3 ZVB přešla na jednotlivé vlastníky jednotek v budově všechna práva, přechod se měl týkat jen věcných práv, nikoliv práv závazkových. Práva ze stavebního povolení nejsou do výčtu věcných práv, uvedených zejména v obč. zák., zahrnuta, účinky stavebního povolení jsou jen relativní a zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon, účinný v době řízení o vydání předmětného stavebního povolení, pojem „stavebník“ nedefinoval. Měla za to, že z definice stavebníka v zákoně č. 183/2006 Sb. vyplývá, že stavebník žádá stavební povolení pro svou osobu a má právo s ním disponovat, tedy ho i převést na třetí osobu. Při respektování autonomie vůle a smluvní volnosti stran (§2 odst. 3 obč. zák.) měl soud dospět k závěru, že dohoda o postoupení práv uzavřená dne 24. 5. 2010 mezi žalovanými je platná a účinná, že práva ze stavebního povolení nejsou právy věcnými, a nepřecházejí na jednotlivé vlastníky jednotek. Za nesprávný považovala i závěr odvolacího soudu, že jde o přístavbu vyžadující souhlas všech vlastníků jednotek v domě. Podle stavebního povolení se jedná pouze o prosklenou konstrukci, která bude vybudována nad již existující vchodovou stříškou, nedojde tedy k rozšíření půdorysu stavby (§139b odst. 3 z. č. 50/1976 Sb.), nejde proto o přístavbu, zásah do svislých konstrukcí budovy není přitom významný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 73/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, jenž se zabývaly stavebními úpravami, dospěla k závěru, že jde jen o změnu stavby podle ustanovení §11 odst. 5 věta druhá ZVB, k níž postačuje souhlas 75% vlastníků, jehož bylo dosaženo na 11. schůzi SVJ konané dne 18. 4. 2011. Vytýkala soudům obou stupňů, že nesprávně vyložily ustanovení §11 odst. 5 věta druhá ZVB, pokud měly za to, že podmínky aplikace tohoto ustanovení jsou vázány na splnění dvou alternativních podmínek (nedochází ke změně vnitřního uspořádání domu a nemění se velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu), ačkoliv tyto podmínky jsou v §11 odst. 5 věta druhá ZVB stanoveny kumulativně. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že i ke stavební úpravě společných částí domu, při níž dochází ke změně vzhledu domu, je potřeba souhlasu všech vlastníků jednotek. Namítala, že odvolací soud se při posouzení otázky výše hlasů nutných k přijetí usnesení shromáždění SVJ o povolení vestavby výtahu, dovolával nesprávných ustanovení stanov SVJ. Odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že ačkoliv namítala, že postup žalobců je zneužíváním výkonu jejich vlastnických práv na úkor ostatních vlastníků jednotek (čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a je i v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., s těmito tvrzeními se nevypořádal, a neobjasnil ani jakým způsobem by mělo být nepříznivě zasaženo do vlastnického práva žalobců (jejich aktivní legitimaci však nezpochybnila). Za nesprávné považovala i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) vytýkala odvolacímu soudu, že upřednostnil zájmy jednotlivce, člena společenství vlastníků, který bez vážného důvodu nechce povolit přístavbu (vestavbu výtahu), před zájmy všech ostatních vlastníků jednotek a nevzal ani v úvahu prospěšnost této přestavby. Namítala, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav, proto věc nesprávně posoudil. Vestavba výtahu je jen stavební úpravou – modernizací, která nemění vnější půdorys a výškové ohraničení domu, ani vnitřní uspořádání domu a velikost spoluvlastnických podílů, a proto postačil souhlas 75% všech vlastníků jednotek. Za nesprávný považovala i závěr soudů, že stavební povolení nelze s ohledem na jeho veřejnoprávní charakter převádět soukromoprávní smlouvou. Protože zájmy žalobců poškozují zájmy všech ostatních členů společenství vlastníků, měly se soudy zabývat i posouzením otázky dobrých mravů. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že připustil, aby práva žalobců převládla nad zájmy většiny členů společenství, aniž by žalobci prokázali jakým způsobem a v jakém rozsahu došlo k zásahu do jejich vlastnických práv.
Žalobci se v dovolacím vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu, vyvraceli dovolací námitky žalovaných, a navrhli, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo „potvrzeno“.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jejich přípustností.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Dovolací soud proto nemohl přihlédnout k námitkám 1. žalované, že odvolací soud své závěry řádně neodůvodnil, jimiž uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ani k námitkám 2. žalované, jimiž uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (nesprávně zjištěný skutkový stav).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatelky zpochybnily správnost právního závěru odvolacího soudu, že práva a povinnosti ze stavebního povolení nelze převést soukromoprávní smlouvou, a že k vestavbě výtahu je třeba podle ustanovení §11 odst. 5 ZVB souhlasu všech vlastníků jednotek. Protože těmito otázkami se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V řízení bylo zjištěno (skutková zjištění v daném případě nelze s ohledem na způsob jakým byla založena přípustnost dovolání zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.), že stavebním povolením, které nabylo právní moci dne 29. 3. 2006, byla 1. žalované (stavebník) povolena výstavba výtahu, jež měla být dokončena do dvou let, podle projektu by stavba výtahu zasáhla rozsáhle do nosných konstrukcí a střechy a změnila vzhled domu (mělo jít o panoramatický bezšachtový výtah na dvorní fasádě domu proti schodišťovému traktu se zrušením stávajících oken na mezipodestách, které by byly nahrazeny výtahovými dveřmi, s nástupní stanicí na 1. mezipodestě). Po vydání stavebního povolení došlo ke změně vlastnictví předmětného domu, stavebník (který byl výlučným vlastníkem domu v době vydání stavebního povolení) se stal minoritním vlastníkem, vlastníky jednotek vzniklých podle ZVB se staly třetí osoby, mj. i žalobci a dne 26. 6. 2007 bylo do obchodního rejstříku zapsáno SVJ. Stavbu výtahu zahájil podle stavebního deníku původní stavebník až dne 17. 3. 2008, ve lhůtě stanovené stavebním povolením jí nedokončil, dne 27. 3. 2008 požádala 1. žalovaná o prodloužení stavebního povolení a dne 24. 5. 2010 s 2. žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se dohodly, že na ni postupuje veškerá práva a povinnosti plynoucí z předmětného stavebního povolení.
Stavební povolení na výstavbu předmětného výtahu bylo vydáno dne 16. 3. 2006 (právní moci nabylo dne 29. 3. 2006) ve stavebním řízení podle zákona č. 50/1976 Sb. Rozhodnutí má veřejnoprávní povahu (bylo vydáno orgánem veřejné moci – srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 6, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012, uveřejněný pod číslem 1/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na veřejnoprávní povahu rozhodnutí o stavebním povolení nelze práva a povinnosti z něho plynoucí postoupit dohodou podle obč. zák., veřejnoprávní rozhodnutí nelze měnit soukromoprávní smlouvou, a protože jejich postoupení neumožňuje ani žádná speciální zákonná úprava, je závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody uzavřené žalovanými dne 24. 5. 2010 správný (k obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud např. ohledně nároku na vrácení daňového přeplatku, který je veřejnoprávní pohledávkou - viz rozsudek ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4474/2011).
Správný je i závěr odvolacího soudu, že k výstavbě předmětného výtahu bylo zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek.
Podle §70 zákona č. 50/1976 Sb. je stavební povolení závazné i pro právní nástupce účastníků řízení, kterými jsou podle §59 mj. i stavebník a osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich (k pojmu stavebník a jeho právní nástupce viz i §2 odst. 2 písm. c/ zákona č. 183/2006 Sb.). Ten, kdo nabude vlastnictví k věci, jež je nedokončenou stavbou, stává se stavebníkem, přestože mu nebylo vydáno stavební povolení, a je tak osobou, která rozhoduje o dalším osudu stavby, o tom, jaké práce bude třeba provést k jejímu dokončení, nebo i o tom, že stavba nebude dokončena či bude rozebrána apod., přebírá i veřejnoprávní povinnosti, jež se s vlastnictvím stavby pojí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 6 As 77/2013).
Došlo-li tedy před zahájením stavby výtahu, avšak již po vydání stavebního povolení k rozdělení domu na jednotky a k jejich převodu do vlastnictví dalších osob, a vlastníci jednotek se stali spoluvlastníky domu (§2 písm. d/, §5 odst. 1, §6 - §8 ZVB) a stavebníky, stavební povolení, kterým byla povolena předmětná stavba výtahu, včetně tam stanovených podmínek, zavazovalo i je, a jen oni byli oprávněni zahájit stavbu, pokračovat v ní, požádat o změnu stavebního povolení, apod.
Způsob rozhodování vlastníků jednotek se řídí úpravou v ZVB, neboť podle §3 odst. 1 ZVB práva a povinnosti spoluvlastníků domu a vlastníků jednotek upravuje obč. zák. jen, nestanoví-li ZVB jinak, ustanovení obč. zák. o podílovém spoluvlastnictví se nepoužijí.
Podle §11 odst. 5 ZVB k přijetí usnesení o změně účelu užívání stavby a o změně stavby je zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek. Jde-li o modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy a opravy společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek.
Stavba výtahu na dvorní fasádě domu rozsáhle zasahující do nosných konstrukcí a střechy a měnící vzhled domu, je změnou stavby (§32, §54 a násl., §139a odst. 3 písm. b/ zákona č. 50/1976 Sb.; a s účinností od 1. 1. 2007 - §2 odst. 5 písm. b/, §103 a násl. zákona č. 183/2006 Sb.). Má-li být výtah umístěn na dvorní fasádě domu, pak totiž stavbu (budovu) půdorysně rozšiřuje a je i vzájemně propojen s dosavadní stavbou (budovou), nejde proto jen o modernizaci, rekonstrukci či stavební úpravu ve smyslu ustanovení §139a odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., popř. §2 odst. 5 písm. c) z. č. 183/2006 Sb. Odkaz dovolatelek na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 9 As 73/2010, není případný. Toto rozhodnutí řeší otázku stavebních úprav jednotky, nikoli stavební úpravy týkající se společných částí domu a jeho obecné závěry o rozlišování stavebních úprav, jenž jsou změnami stavby ve smyslu ustanovení §139a odst. 3 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. (§2 odst. 5 písm. b/ zákona č. 183/2006 Sb.) a změnami stavby uvedenými v §11 odst. 5 věta druhá, popř. v §13 odst. 3 ZVB, nejsou v rozporu se shora uvedeným závěrem, že předmětná stavba výtahu je přístavbou, tedy změnou stavby ve smyslu ustanovení §139a odst. 3 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. (§2 odst. 5 písm. b/ zákona č. 183/2006 Sb.), a proto k přijetí rozhodnutí SVJ o této stavbě bylo zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek. Neobstojí ani dovolací námitka týkající se dobrých mravů, neboť s poukazem na dobré mravy nelze zúžit okruh věcí, u nichž ZVB vyžaduje pro rozhodování společenství souhlas všech vlastníků jednotek.
Ačkoliv po vzniku jednotek a jejich převodu do vlastnictví třetích osob, se tito vlastníci jednotek stali právními nástupci původního vlastníka a stavebníky, a k rozhodování o stavbě výtahu bylo podle ustanovení §11 odst. 5 ZVB (i stanov SVJ) zapotřebí jejich souhlasu, stavbu výtahu zahájil jen původní stavebník (bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek), který také požádal o změnu stavebního povolení, a ve stavbě chtěla pokračovat 2. žalovaná – vlastnice jedné z jednotek v domě, aniž by s tím souhlasili všichni spoluvlastníci budovy a vlastníci jednotek. Bez souhlasu všech vlastníků jednotek jako stavebníků, nemohla 1. žalovaná, ani 2. žalovaná, zahájit stavbu výtahu, ani v ní pokračovat.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobců učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.662,- Kč, sestávající z odměny podle §9 odst. 1, §7 bod 3., §12 odst. 4 AT ve výši 1.600,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 462,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně 16. září 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu