ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.824.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 824/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně S., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované K. J., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 337.518,20.-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 195/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2002, č. j. 21 Co 18/2000-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.218.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 11. 2001, č. j. 20 C 195/2000-61, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 337.518,20.- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 3. 12. 1998 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále „předmětná nájemní smlouva“ nebo „smlouva“), nacházejících se v objektu nákupního centra S. Č., O. 113, ve druhém nadzemním podlaží č. 269 (dále „předmětné nebytové prostory“). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou (patnácti let) s tím, že předmětné nebytové prostory budou užívány za účelem provozování prodejny oblečení pro volný čas, a že uvedený sortiment zahrnuje zejména oblečení značek „Ellese Chervo, Calvin Klein, Hugo Boss a Betty Barclay“ (článek II. odst. 1 smlouvy). Ve smlouvě (bodu VII. odst. 1 smlouvy) bylo dále dohodnuto, že „využití předmětu nájmu k jiným účelům než stanoveným v čl. II. smlouvy se nájemci zakazuje“, a že „použití v rozporu s určením představuje důvod pro výpověď smlouvy dle čl. XV. této smlouvy“. Obsahem smlouvy (čl. XV. odst. 1 smlouvy) bylo též i ujednání o ukončení nájemního vztahu před uplynutím dohodnuté doby výpovědí některé ze smluvních stran, přičemž důvodem výpovědi ze strany pronajímatele bylo (mimo jiné) jednání nájemce spočívající v používání předmětu nájmu v rozporu se smlouvou a účelem nájmu. Vzhledem k tomu, že žalovaná (proti vůli žalobkyně) učinila kroky k tomu, aby v předmětných nebytových prostorách od 1. 5. 1999 zřídila prodejnu „Second handu a erotického prádla“, dala jí žalovaná přípisem ze dne 24. 9. 1999 výpověď z nájmu s tím, že výpovědní lhůta skončí 31. 10. 1999; současně žalovanou vyzvala k zaplacení dlužného nájemného a dalších poplatků (za užívání společných prostor, a za užívání telefonu) v celkové výši 337.518,20.- Kč. Soud prvního stupně shledal žalobu na zaplacení uvedené částky důvodnou, přičemž dovodil, že okolnost, že žalovaná přestala od 1. 5. 1999 předmětné nebytové prostory užívat, nelze klást k tíží žalobkyně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, č. j. 21 Co 18/2000-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil; změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně správně poučil účastníky dle §119a a §205a o.s.ř. ve vztahu k jejich povinnosti uvést všechny rozhodné skutečností a označit k nim důkazy; po tomto poučení žalovaná navrhla toliko provedení důkazu fotodokumentací, který byl obvodním soudem proveden. Pokud pak žalovaná v odvolacím řízení uplatnila další skutečnosti a důkazy, nejde o skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., a odvolací soud k nim proto dle §213 o. s. ř. nepřihlížel; rovněž tak se nemohl zabývat uplatněnou námitkou žalované na započtení částky 90.000.- Kč, neboť jde o nový nárok, který nelze v odvolacím řízení dle §216 odst. 2 o. s. ř. uplatnit. Nepřípustně nově uplatňovanou skutečností je dle názoru odvolacího soudu i žalovanou (až v odvolacím řízení) tvrzený přechod práv žalobkyně na jiný subjekt, dovozovaný z dohody o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 1998. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci, tak, jak byl v průběhu řízení před obvodním soudem prokazován, a vyvodil z něho i správný právní závěr. Poukázal na to, že žalobkyně prokázala nárok na zaplacení nájemného (opírající se o existující závazkový vztah mezi účastnicemi), naopak žalovaná neprokázala, že by její závazky z předmětné smlouvy zanikly jinak, ani neuplatnila řádným způsobem jiné nároky ze smlouvy, které by pohledávku žalobce snížily; přisvědčil též soudu prvního stupně, pokud zamítl návrh žalované na doplnění dokazování ve vztahu k bezpečnostní službě a k jejímu chování v dubnu 1999, neboť žalovaná „z tohoto údajného chování nevyvodila žádné důsledky ve vztahu k žalobkyni tak, jak ji k tomu opravňovala předmětná nájemní smlouva“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody označila odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že ve věci rozhodl, aniž se zabýval námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, kterou žalovaná vznesla při jednání konaném dne 12. 2. 2002. Dovolatelka má za to, že „přítomnost aktivní legitimace“ je soud povinen zkoumat kdykoliv v průběhu řízení. Absence aktivní legitimace (uvádí se v dovolání) „nemůže být považována za novou skutečnost, která by nemohla být dle ust. §205a o. s. ř. odvolacím důvodem“. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na to, že žalobkyně postoupila veškeré své pohledávky za žalovanou, vyplývající z předmětné nájemní smlouvy ve prospěch banky „B. A. C.“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval její námitkou, týkající se nemožnosti řádného užívání předmětných nebytových prostor z důvodů na straně žalobkyně, která jí v jejich užívání bránila, ačkoliv tuto námitku vznesla již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a navrhla k ní důkaz výslechem pracovníků bezpečnostní služby. Závěrem dovolatelka požaduje, aby dovolací soud „připustil“ dovolání, a to „zejména k vyřešení otázky zásadního právního významu, zda je odvolací soud povinen přihlédnout k absenci aktivní legitimace ve sporu i v případě, že její absence nebyla v prvoinstančním řízení namítána“, a dále k „otázce požadavku na zdůvodnění postupu soudu a vypořádání se s argumenty odvolatele při rozhodování o odvolání“. Navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není přípustné, a podrobně se zabývala jednotlivými dovolacími námitkami žalované; současně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, vyjádřenými v odůvodnění jeho rozsudku.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji (dle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) zřejmě dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Mezi podmínky na straně účastníků patří (mimo jiné) i způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), kterou je soud povinen zkoumat kdykoli za řízení; její nedostatek je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, usnesení ze dne 21. 2.2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000, usnesení ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 769/2000, a usnesení ze dne 9.2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2131/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod pořadovým číslem C 187) je ustálena v názoru, že od způsobilosti být účastníkem řízení, jako institutu vymezeného právem procesním, je nutno odlišovat tzv. věcnou legitimaci, jako stav plynoucí z hmotného práva, která podmínkou řízení není; její nedostatek je pouze důvodem pro zamítnutí žaloby. Věcně legitimován je ten, kdo je podle hmotného práva skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace), o které v řízení jde. Pro posouzení, zda je dána věcná legitimace, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či k povinnosti, jež jsou předmětem řízení; tyto okolnosti jsou předmětem dokazování, na které se v řízení sporném (jakým je i řízení v souzené věci) vztahují ustanovení §120 odst. 3, §119a, jakož i §205a o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že právní otázku, zda je soud povinen zkoumat aktivní věcnou legitimaci kdykoliv za řízení, nelze shledat otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Není-li aktivní věcná legitimace podmínkou řízení, nemůže obstát ani námitka, že by skutečnosti, pro její posouzení rozhodné, bylo možno uplatnit v odvolacím řízení ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. a) o. s. ř.; vzhledem k tomu, že skutečnost, o níž je nedostatek aktivní věcné legitimace opírán (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 1998), nastala již před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně (8. 11. 2001), nelze ji podřadit ani pod ustanovení §205a odst. 1 písm. e) o. s. ř. Ostatně námitka dovolatelky o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně okolností, rozhodných pro její posouzení, resp. na kritice postupu soudu při jejich zjišťování. Jak však již bylo konstatováno, námitka proti skutkovému stavu věci nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. právně relevantní. Tato námitka nemůže - z hlediska přípustnosti dovolání - obstát ani v rovině výslovně uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k takovýmto vadám dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají. Uvedený závěr lze vztáhnout i na dovolací námitku, vytýkající odvolacímu soudu, že se nezabýval tvrzením žalované, že nemohla předmětné nebytové prostory užívat. Otázkou zásadního právního významu nelze shledat ani žalovanou označenou „otázku požadavku na zdůvodnění postupu soudu a vypořádání se s argumenty odvolatele při rozhodování o odvolání“; dovolatelka ve vztahu k ní totiž výslovně nevznáší žádné konkrétní argumenty, a pokud jde o ostatní námitky obsažené v dovolání, tyto, jak bylo již dovozeno, přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné, v úvahu přicházející, procesní ustanovení; za tohoto stavu nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. neshledal dovolací soud důvody.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9. 143.-Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky hotových výdajů ve výši 75.- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. března 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu