ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.893.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 893/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně R. K. , bytem ve V., zastoupené Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 18, proti žalovanému JUDr. J. V. , bytem ve V., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Boučkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 31/33, o 187.877,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 280/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2008, č. j. 44 Co 280/2007-236, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 8. 12. 1995 se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se zásahu do jejího práva užívat nebytové prostory v prvním nadzemním podlaží domu na ulici K. ve V. sestávající se z prodejny a skladu o celkové výměře 15 m2 a vydat jí klíče od dvorního traktu náležícího k domu.
Další žalobou podanou 14. 5. 1997 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 238.048,40 Kč, jako náhradu škody v podobě ušlého zisku za dobu, kdy nemohla užívat výše uvedené prostory ke své podnikatelské činnosti.
Usnesením Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) z 12. 11. 1997, č. j. 61 C 280/96-63, byly věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 61 C 280/69
a 38 C 170/97 spojeny ke společnému projednání.
Soud prvního stupně usneseními vyhlášenými při jednáních dne 23. 2. 1998
a 12. 11. 1998 a usnesením z 22. 5. 2006, č. j. 61 C 280/96-198, řízení částečně zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby, takže jeho předmětem zůstala částka 187.877,- Kč. Rozsudkem ze 14. 12. 2006, č. j. 61 C 280/96-199, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 187.877,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a nákladech státu.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně uzavřela 24. 3. 1995 s paní V. H. podílovou spoluvlastnicí ideální poloviny domu na ulici K. ve V. ( v obci a k. ú. V.) a její dcerou I. H., v jejíž prospěch se V. H. vzdala druhé ideální poloviny domu v neskončeném dědickém řízení po jejím otci F. H., smlouvu o nájmu nebytových prostor, které se nacházely v prvním nadzemním podlaží domu, sestávajících z prodejny o výměře 13 m2 včetně výloh a skladu o výměře 2 m2. Podle smlouvy byla žalobkyně oprávněna užívat sociální zařízení (WC) v přízemí domu č. 10 na ulici H. ve V., který je s domem č. 3 propojen dvorem, přičemž tento dvůr se považuje za přístupovou cestu k tomuto sociálnímu zařízení. Účelem nájmu byla obchodní činnost, prodejna s dárkovým zbožím a drobná výroba tohoto zboží. Nájemné bylo stanoveno částkou 429,- Kč za m2, tedy 6.432 ročně, s měsíční splatností do 5. dne příslušného kalendářního měsíce. Nájem byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 1999. Podle smlouvy byl předběžný souhlas s nájmem nebytových prostor ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, vyžádán 24. 3. 1995 podáním této smlouvy u Městského úřadu ve Vyškově, přičemž žádost a rozhodnutí o souhlasu tvoří nedílnou součást smlouvy. Článek X. stanovil, že smlouva vstupuje v platnost podpisem smluvních stran, právní účinky ze smlouvy nastanou poté, co Město Vyškov prostřednictvím Městského úřadu ve Vyškově vysloví s touto smlouvou předběžný souhlas anebo poté, co uplyne od podání žádosti o předběžný souhlas 15 dnů a o žádosti nebude rozhodnuto. Tento postup byl zvolen na základě rady žalovaného, kterého V. H. požádala jako svého známého advokáta o právní pomoc, přičemž žalovaný vypracoval text smlouvy i žádosti, za což mu bylo žalobkyní zaplaceno 1.040,- Kč. Žalobkyně a V. H. smlouvu podepsaly 24. 3. 1995, I. H. jí podepsala dodatečně. Výše zmíněný souhlas s pronájmem předmětných nebytových prostor byl vydán rozhodnutím Městského úřadu ve Vyškově z 27. 3. 1995, č. j. 423/S/Pa/95. V srpnu roku 1995 koupil předmětné domy Z. A., kterého V. H. informovala, že nájemní smlouva uzavřená se žalobkyní je neplatná, aniž by mu sdělila důvod. Z. A. žalobkyni vyzval k uzavření nové nájemní smlouvy nebo vyklizení nemovitosti a následně jí dal výpověď z nájmu, na kterou nereagovala a nadále platila nájemné. Na základě kupní smlouvy se 29. 8. 1995 stal vlastníkem domu č. 3 žalovaný, který nechal v domě odpojit telefon, elektřinu i plyn a pracovnici žalobkyně odebral klíče od dvora. Ze znaleckého posudku Ing. Vladimíra Knapa z 1. 12. 1995, č. 1626, vyplývá, že stavebně-technický stav domu je nevyhovující, značné vady v nosných konstrukcích mohou vést ke ztrátě stability domu, a proto je nezbytné je řešit. Ponechání tohoto stavu bez opatření by následně mohlo vést k havarijní situaci. S ohledem na rozsah závad doporučuje jejich odstranění ihned, nejlépe opravou s vyloučením provozu na nezbytné období, hlavně po dobu oprav (výměny) stropu a instalací. Doc. Ing. Miloš Březina, CSc., ve svém znaleckém posudku z 15. 12. 1995 konstatoval, že současný stav nebytových prostorů v domě je havarijní a ohrožuje život a zdraví fyzických osob při jakékoliv činnosti v tomto objektu,
tzn. i zúčastněné na provozu prodejny. Dům naléhavě vyžaduje celkovou opravu, jejíž oddalování by jen zhoršilo současný havarijní stav. K zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví prodávajících i zákazníků prodejny doporučuje její provoz během hlavních stavebních prací vyloučit. Podle statického posouzení domu č. 3 Ing. L. G. z 29. 1. 1996 je celkový stav nosných konstrukcí domu špatný a v některých částech, např. strop nad průjezdem, přímo havarijní. Vzhledem k tomu, že jsou narušeny statické funkce hlavních nosných konstrukcí (základy i zdivo) a další části nevyhovují z hlediska uživatelského (nízké dveře, malé světlé výšky místností, nedostatečná tepelná izolace zdiva a stropů), je třeba pro další možnost užívání domu počítat s nutností celkové opravy všech nosných konstrukcí objektu. Do doby zahájení prací na opravách znovu zdůrazňuje nutnost provozního podepření stropu nad průjezdem, event. zamezení přístupu do průjezdu s ohledem na nebezpečí jeho zřícení. Větší trhliny ve zdivu je nutno neustále sledovat a při jejich rozšíření informovat statika. Naproti tomu podle znaleckého posudku Ing. Jiřího Hermany z ledna 1996 je objekt po statické stránce zcela bezpečný, nicméně šetření bylo omezeno na optické zjištění pouze jeho části a netýká se skrytých vad a poruch. Usnesením Policie ČR, Obvodního oddělení Vyškov, z 11. 11. 1997, č. j. ORVY- 403/VY-TČ-97, byla odložena věc podezření z trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebotovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit žalovaný, který jako majitel domu č. 3 brání od září roku 1995 do současné doby žalobkyni v užívání nebytových prostor, s tím, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak. Policie ČR uvedla, že je zřejmé, že předmětná nájemní smlouva je neplatná, protože postrádá předchozí souhlas správního orgánu, a opravy prováděné na domě byly oprávněné a povolené. Rozhodnutím stavebního úřadu Městského úřadu ve Vyškově ze 16. 7. 1997, č. j. SU-1186/97-Ko, byla povolena změna stavby s názvem oprava domu, Vyškov, Kostelní 3, pro kterou stavební úřad vydal stavební povolení 24. 2. 1997, č. j. SU-169/97-Ko, v rozsahu výměny svislích nosných konstrukcí (z důvodu jejich špatného technického stavu), úprava základů. V květnu roku 1997 žalovaný po předchozí výzvě přemístil movité věci žalobkyně nacházející se v předmětném domě do objektu Cukrovaru Vyškov a. s. Znalec Milan Flek v posudku z 30. 11. 1999, č. 73/99, vyčíslil škodu a ušlý zisk žalobkyně za období od 15. 12. 1995 do 31. 5. 1996 v případě výroby a do 4. 11. 1996 v případě prodeje zboží se zohledněním výše nákladů, které musela vynaložit v souvislosti s uzavřením provozovny a vyklizením zásob, ve výši 187.877,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva z 24. 3. 1995 není neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu nutného podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1190 Sb., neboť byla uzavřena s odkládací podmínkou podle §36 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Právní účinky z ní plynoucí tedy nastaly udělením souhlasu orgánu státní správy. Na tom nic nemění následné tvrzení V. H. o její neplatnosti. Z. A. dal žalobkyni výpověď z nájmu a sám žalovaný začal namítat její neplatnost teprve v souvislosti s jednáním, kterým znemožnil žalobkyni užívat nebytové prostory. Přestože bylo prokázáno, že statika domu byla narušena a že se mohlo jednat o závady, které v konečném důsledku mohly ohrožovat zdraví a životy osob pohybujících se v domě, nemění to nic na situaci, že žalobkyni svědčilo právo nájmu a že povinností žalovaného, který chtěl provádět opravy domu nebo měl za to, že není bezpečné jej užívat, bylo nabídnout jí náhradu. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že žalobce znemožnil žalobkyni užívat nebytové prostory v prosinci 1998, o vydání stavební povolení požádal v únoru 1997 a změna svislých nosných konstrukcí byla povolena až v červenci 1997, přitom původní stavební povolení bylo vydáno pouze pro opravy domu. Za této situace se soud prvního stupně ztotožnil s tvrzením žalobkyně, že jí v důsledku jednání žalovaného vznikla škoda v souvislosti s ušlým ziskem z prodeje a výroby dárkových předmětů, které tvořily předmět její činnosti v pronajatých nebytových prostorách, a dále v souvislosti s vícenáklady, které jí vznikly v důsledku toho, že jí bylo ve velice krátké době užívání prostor znemožněno. K porušení povinnosti žalovaného zakládající nárok žalobkyně na náhradu škody podle §420 obč. zák. došlo jeho jednáním v rozporu s §9 odst. 3 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., neboť žalobkyni nedal řádnou výpověď. I když se soud prvního stupně ztotožnil s tím, že nemovitost vyžadovala opravy, které v konečném důsledku mohly bránit žalobkyni v užívání nebytových prostor, bylo jí znemožněno jejich užívání za situace, kdy nejenže nebylo stavebním úřadem rozhodnuto o změně stavby, ale žalovaný dosud žádné kroky ve směru ke stavebnímu úřadu neučinil. K tomu došlo až více než rok poté. Tímto porušením právní povinnosti plynoucí z postavení pronajímatele žalovaný prokazatelně způsobil žalobkyni škodu, jejíž výše byla určena znaleckým posudkem Milana Fleka. Pokud žalovaný tuto výši zpochybňoval, k čemuž navrhoval další dokazování, soud prvního stupně neměl pochybnosti o správnosti účetních dokladů a další dokazování z důvodu hospodárnosti neprováděl. Žalobkyni tedy přiznal částku představující škodu vzniklou ušlým ziskem z výroby, ušlým ziskem z prodeje výrobků a vícenáklady vyčíslenými ve znaleckém posudku. Skutečnost, že žalobkyni ušel zisk v době čtrnácti dnů před vánočními svátky, kdy neměla možnost realizovat svoji výrobu a prodej na lukrativním místě ve středu města, považoval z nespornou. Za prokázanou považoval i příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a škodou žalobkyně, jakož i zavinění žalovaného, který po celou dobu jednal naprosto vědomě.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
z 28. 7. 2008, č. j. 44 Co 280/2007-236, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a zrušil jej ve výroku pod bodem III. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva z 24. 3. 1995 je neplatná. Uvedl, že je nesporné, že smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu městského úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění do novely provedené zákonem č. 302/1999 Sb., přičemž tento zákon v §3 odst. 4 výslovně stanovil neplatnost takového právního úkonu. I podle konstantní judikatury nemohl následný souhlas Městského úřadu ve Vyškově tuto neplatnost zhojit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1928/97, 32 Odo 1356/2005, i Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/04). Ztotožnil se rovněž s názorem žalovaného, že článek X. smlouvy nelze hodnotit jako odkládací podmínku, neboť ta se váže k účinnosti právního úkonu, nikoliv k jeho platnosti, a nelze jí nahrazovat obligatorní náležitosti právního úkonu. Žalobkyni nevzniklo oprávnění užívat nebytové prostory ani jako oprávněné držitelce podle §129 odst. 2 a §130 odst. 1 obč. zák. Z výpovědi V. H. a korespondence mezi dotčenými osobami vyplývá, že žalobkyně věděla o skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena platně a že byla vyzvána k vyklizení nebytových prostor, popř. uzavření nové nájemní smlouvy. Proto nemohla být od počátku v dobré víře, že jí právo nájmu patří. K užívání nebytových prostor proto neměla řádný právní titul. Její tvrzení o protiprávním jednání žalovaného, které mělo zakládat vznik odpovědnostního vztahu, tedy nebylo prokázáno. Pokud žalobkyně odvozovala svoji majetkovou újmu ze skutečnosti, že nemohla nebytové prostory užívat, pročež jí měla vzniknout ztráta při podnikatelské činnosti, nelze přehlédnout ani skutkový závěr soudu prvního stupně o technickém stavu nemovitosti a nebytových prostor, který znemožňoval jejich bezpečné užívání. S ohledem na to je možné hodnotit jednání žalovaného jako preventivní zásah proti hrozícím škodám podle §417 odst. 1 obč. zák., tedy zásah nikoliv contra legem. K tomu dodal, že podkladem k tvrzené majetkové újmě žalobkyně je protiprávní stav, žalobkyni nesvědčilo žádné právo k nebytovým prostorám, a fakticky nežádoucí, hrozící rizikem vzniku škody. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný nebyl tím, kdo jí bezprostředně zamezil přístup do nebytových prostor. Jeho jednání mělo za následek ztížení jejich užívání, ovšem za situace, kdy žalobkyni žádné právo nesvědčilo a kdy ani žalovaný neměl povinnost zajistit jí dodávku elektřiny a zemního plynu. Podle názoru odvolacího soudu nemůže požívat právní ochrany využití stavu, který je v rozporu s právem, pro účely nárokování úhrady majetkové újmy, jejíž základ je založen na pokračování tohoto protiprávního stavu. Takový výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o .s. ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětná nájemní smlouva je neplatná pro absenci předchozího souhlasu městského úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. V případě dohodnuté odkládací podmínky spočívající v udělení souhlasu městského úřadu byla podmínka splněna ke dni vzniku závazku, který splývá s dnem uzavření smlouvy. Souhlas městského úřadu tak byl udělen ke dni uzavření smlouvy, neboť smluvní strany sjednáním odkládací podmínky posunuly vznik práv a povinností z jejich smluvního vztahu až za okamžik udělení předchozího souhlasu. Účastníci vyjádřili vůli považovat smlouvu za uzavřenou až udělením souhlasu, respektive až bude splněn poslední předpoklad platnosti daného právního úkonu, a tedy tento byl ke dni svého vzniku platný. V opačném případě měl soud zvážit užití §42 obč. zák., neboť to byl právě žalovaný, kdo smlouvu koncipoval a přitom po nabytí vlastnického práva k předmětu nájmu namítá její neplatnost. Za nesprávný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, který odmítl ochranu jejích práv podle §129 obč. zák. s poukazem na nedostatek její dobré víry. Na advokáta se při sepisu nájemní smlouvy obrátila, aby předešla její neplatnosti, a proto jí nelze vytýkat její následné přesvědčení o její platnosti. Jestliže žalovaný během řízení tvrdil, že ji poučoval o nutnosti zajistit předchozí souhlas městského úřadu, pak právě s ohledem na jeho absenci koncipoval čl. X nájemní smlouvy. Pokud nebyl přesvědčen o jeho platnosti, musel vědomě sepsat od počátku neplatný právní úkon. Jiná možnost není, neboť souhlas v okamžiku sepsání smlouvy předložen nebyl a přesto neodmítl její vyhotovení. Z výpovědi V. H. vyplývá její zájem na platnosti smlouvy, která měla nezpochybnitelně zajistit možnost žalobkyně užívat prostory i v budoucnu. Žalovaný si musel být tohoto závazku při koupi domu vědom a přesto jí po nabytí vlastnictví zaslal přípis, že s nemovitostí žádné závazky nepřevzal. Z její korespondence s pronajímateli je patrné, že jejich jednání bylo značně zmatečné. Pan A. jí v dopise z 3. 8. 1995 tvrdil, že s koupí domu nepřevzal žádné závazky a že jí nesvědčí žádný titul k užívání nebytových prostor, avšak současně jí dal výpověď z nájmu. Následně se žalovaný přípisem z 13. 9. 1995 k dopisu předcházejícího vlastníka připojil, přičemž tvrdil neúčinnost nájemní smlouvy, nikoliv neplatnost. Oba pronajímatelé pominuli §680 odst. 2 obč. zák. a tvrzením o tom, že na ně nepřešly závazky z nájemní smlouvy, neopírají o její neplatnost, ale o jejich ujednán v rámci převodu nemovitosti. I v případě, že by nájemní smlouva nebyla platná, nebylo v pořádku jednání žalovaného, který se nesnažil dosáhnout nápravy soudní cestou, žalobou na vyklizení, nýbrž jednal svépomocí, k níž ovšem nebyl dán důvod. Užívání předmětného prostoru jí znemožňoval od září 1995, zatímco o stavební povolení na rekonstrukci domu požádal až 3. 2 1997. Sám popřel existenci havarijního stavu ve své výpovědi při jednání 23. 2. 1998, když uvedl, že prostory byly uživatelné k danému účelu až do doby vydání stavebního povolení, respektive do jejich zániku 12. 6. 1997. Ani objednané znalecké posudky nedokládají havarijní stav nemovitosti v roce 1995, když Ing. Knapp prováděl projektovou dokumentaci až pro účely rekonstrukce v únoru roku 1997 a Doc. B. prostory ani osobně neviděl. Stejně tak výpovědi svědků žalovaného dokumentují stav domu až k roku 1997. K tomu dovolatelka dodává, že do oznámení o zániku předmětných prostor řádně hradila nájemné, ačkoliv jí nebylo poskytováno adekvátní protiplnění. Žalovaný platby přebíral,
aniž by zpochybňoval titul hrazení, případně požadoval jinou výši plateb s odkazem na ustanovení o bezdůvodném obohacení. Nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, podle něhož má být v právu žalovaný, který jí nejprve sepsal neplatnou nájemní smlouvu, následně zakoupil dům s předmětem nájmu a s poukazem na neplatnost smlouvy jí zabránil v jeho užívání, zatímco ona se měla chovat v rozporu se zákonem a dokonce neměla být v dobré víře, pokud nerespektovala sdělení žalovaného o neplatnosti jím sepsaného a uhrazeného právního úkonu, neukončila své rozvíjející se podnikání a neuvolnila pronajaté prostory. Domnívá se, že bylo důvodné použít §129 obč. zák., případně §42 obč. zák. a v kontextu hodnocení
podle §3 obč. zák. jí přiznat žalovaný nárok. Tento postup by nebyl v rozporu s občanským soudním řádem, když výsledky dokazování umožňují podřadit její nárok pod jinou hmotněprávní normu, než na kterou odkazuje žaloba (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 903/2004). Současně poukazuje na rozsudek Ústavního soudu z 19. 2. 2008, sp. zn. 2221/07, podle kterého mají soudy vykládat a aplikovat právo tak, aby bylo dosaženo spravedlivého výsledku, a nemá docházet k ryze mechanické a formalistické aplikaci norem bez ohledu na účel zájmu, který tyto chrání. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s odvolacím soudem a navrhl, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o. s. ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání,
ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence však nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.
Žalovaná zpochybňuje správnost zjištění odvolacího soudu o technickém stavu domu č. 3 a nebytových prostor. Tím uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.,
tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1920).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry
(např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Soudy obou stupňů vyšly při zjišťování stavu předmětného domu, včetně nebytových prostor, které užívala žalobkyně, ze znaleckých posudků Ing. Vladimíra Knapa z 1. 12. 1995, Doc. Ing. Miloše Březiny, CSc., z 15. 12. 1995, Ing. Leoše Gurky z 29. 1. 1996 a Ing. Jiřího Hermany z ledna 1996, který provedl pouze optické šetření části nemovitosti. Z dovolání vyplývá, že žalovaná brojí proti způsobu hodnocení důkazů – znaleckých posudků, nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit. V tomto směru ovšem nelze soudům obou stupňů nic vytknout. K tomu je třeba doplnit, že z výpovědi žalovaného učiněné při jednání konaném před soudem prvního stupně 23. 2. 1998 nevyplývá, že by nebytové prostory byly užívané
až do vydání stavebního povolení, respektive jejich zániku v červnu 1997. Stejně tak není podstatné, že šetření stavu nemovitosti proběhlo na přelomu let 1995 a 1996, zatímco stavební povolení bylo vydáno v únoru roku 1997.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobkyně prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu namítá, že odvolací soud nesprávně považoval nájemní smlouvu z 24. 3. 1995 za neplatnou pro nedostatek předchozího souhlasu městského úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., přestože její účinnost byla odložena do doby, kdy byl souhlas udělen, že odvolací soud měl posoudit odpovědnost žalovaného za škodu podle §42 obč. zák., že jí měla být poskytnuta ochrana jejích práv jako oprávněné držitelce podle §129 obč. zák. a že jí žalovaná částka měla být přiznána s ohledem na dobré mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb. místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajmout jen s předchozím souhlasem národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů – viz ustanovení §22 věta první citovaného zákona – obce, resp. města). Pokud národní výbor do 15dnů po obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. byla-li smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu je absolutně neplatná. Jde v prvé řadě o rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z roku 2005, na který odkazuje v jiné věci vydaný nález Ústavního soudu z 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04. Dále lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 687/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 212/08, a usnesení z 26. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4771/2008. Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, uvedl, že podmínkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor byl předchozí souhlas, tj. souhlas daný před uzavřením smlouvy, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97. Ten vyložil pojem předchozí souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 tak, že „tímto okamžikem není vznik nájmu, ale uzavření smlouvy. Ta je (podle ustanovení §44 věty prvé obč. zák.) uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Podle ustanovení §43c odst. 2 obč. zák. pak včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem smlouvy dojde navrhovateli“. V tomto rozhodnutí je také uvedeno, že byla-li nájemní smlouva uzavřená s vedlejším ustanovením (doložkou času), podle něhož měl nájemní vztah teprve vzniknout, nelze souhlas udělený v mezidobí městským úřadem považovat za předchozí souhlas
podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným
(v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje.
Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění,
kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (ustanovení §153 odst.2 o.s.ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem.
Žalobkyně se žalobou podanou 14. 5. 1997 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil náhradu škody v podobě ušlého zisku za dobu, kdy nemohla užívat předmětné prostory
ke své podnikatelské činnosti. Přitom tvrdila, že jí byly pronajaty původními spoluvlastnicemi smlouvou z 24. 3. 1995, která je účinná i vůči žalovanému, nynějšímu vlastníkovi,
který jí v užívání prostor brání. Svůj nárok tedy opírala o jednání žalovaného, který nerespektuje její nájemní právo, což představuje vymezení předmětu řízení po skutkové stránce, nikoliv jako odpovědnost advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie podle §24 zákona č. 85/1996 Sb . Odvolací soud proto postupoval správně.
Jestliže se žalobkyně ohrazuje, že jí měla být poskytnuta ochrana jako oprávněné držitelce nájemního práva podle §130 odst. 2 obč. zák., opomíjí, že konečným důvodem vyklizení předmětné nemovitosti byl její prokázaný špatný technický stav, který znemožňoval její bezpečné užívání.
Dovolává-li se žalobkyně uplatnění korektivu dobrých mravů, je třeba uvést,
že podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, lze pouze (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít ochranu jeho výkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu České republiky z 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313 pod č. 87). Soud proto nemůže s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. svým rozhodnutím konstituovat povinnost žalovaného k náhradě škody žalobkyni.
Jelikož se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím užitých dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu