ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.931.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 931/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. P., a B) M. T., proti žalovaným 1) K. H., a 2) E. H., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 101/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2000, č.j. 16 Co 540/99-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům, oprávněným společně a nedílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950.-Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23.9.1999, č.j. 7 C 101/99-22, výrokem označeným "I." rozhodl, že soud přivoluje k výpovědi nájmu bytu č. 9, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve třetím poschodí domu č.p. 1267 v P. (dále "předmětný byt") ze dne 29.3.1999, kterou dali žalobci žalovaným, určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že jejím uplynutím končí nájem předmětného bytu, a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; výrokem označeným "II." zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali vyklizení předmětného bytu vůči těm, kteří se žalovanými bydlí, a výrokem označeným "III." rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dům, ve kterém se předmětný byt nachází, je ve společném jmění žalobců, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu, ve kterém bydlí více jak dvacet let, že spolu s nimi tento byt užívají i jejich dvě dcery, že žalobci nyní bydlí v bytě, který je sice kvalitnější než předmětný byt, avšak je vzdálen od domu, který je v jejich vlastnictví, že chtějí ve svém domě bydlet a pečovat o něj, že tento byt nabídli žalovaným jako byt náhradní, což však tito odmítli s poukazem na to, že je ve vyšším patře a že by došlo ke zvýšení nájemného. Soud prvního stupně shledal naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč.zák., uplatněného ve výpovědi, dané žalovaným (a jim doručené - 1. žalované dne 29.4.1999, 2. žalovanému dne 2.9.1999, a poté jeho právní zástupkyni při jednání konaném dne 23.9.1999). Zaujal názor, že "vlastnické právo je mnohem silnější, než právo nájemní", a že bytová potřeba pronajímatele ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ obč.zák. je dána zejména tam, kde vlastník chce realizovat své vlastnické právo tím, že bude ve vlastním domě bydlet a pečovat o něj. Námitku žalovaných, že žalobci mohou bydlet v jiném bytě, který se nachází v jejich domě, neshledal důvodnou, když dovodil, že je na žalobcích, aby si jako vlastníci domu vybrali byt, ve kterém chtějí uspokojovat svoji bytovou potřebu. Konstatoval dále, že "s ohledem na skutečnosti v řízení prokázané", by bylo odepření výkonu práva žalobcům v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2000, č.j. 16 Co 540/99-32, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom znění, že soud přivoluje k výpovědi nájmu předmětného bytu ze dne 29.3.1999 a 18.6.1999, kterou dali žalobci žalovaným, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a jejím uplynutím končí nájem předmětného bytu, a že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty, do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Ve výroku "III." odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; současně zamítl návrh na připuštění dovolání. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně učinil potřebná skutková zjištění, která přiléhavě posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem obvodního soudu o naplnění uplatněného výpovědního důvodu, jakož i s jeho názorem, že žalobcům nelze podle §3 odst. 1 obč.zák. odepřít výkon jejich vlastnického práva, neboť skutečnosti, jichž se žalovaní dovolávají, nemohou zakládat rozpor s dobrými mravy. Dovodil, že jejich zájmy jsou dostatečně chráněny přiznáním bytové náhrady ve formě přiměřeného náhradního bytu, a že je věcí žalobců jako vlastníků zvolit si ve svém domě byt, který chtějí užívat. Námitku žalovaných, že 2. žalovanému nebyla dána (doručena) výpověď z nájmu, neshledal odvolací soud důvodnou, když konstatoval, že listina, obsahující výpověď směřující vůči 2. žalovanému, byla doručena při jednání jeho právní zástupkyni, vybavené všeobecnou plnou mocí, která ji opravňuje činit za něj všechny právní úkony. Nepřisvědčil ani odvolací námitce žalovaných, že nebylo dostatečně zjištěno, zda jsou nájemci předmětného bytu, když sami v řízení tuto skutečnost (vyplývající i z evidenčního listu) nezpochybňovali, rovněž tak jako námitce, že předmětný byt není v rozsudku soudu přesně označen. Na základě toho odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na ustanovení §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil s "upřesněním data výpovědi 2. žalovanému ...", "povinnosti byt vyklidit až po uplynutí výpovědní lhůty", a "druhu bytové náhrady". Ke zrušení výroku o nákladech řízení odvolací soud uvedl, že žalovaní vznesli požadavek na náhradu stěhovacích nákladů až v odvolacím řízení, a proto je třeba, aby o něm (a spolu s tím i o nákladech řízení) rozhodl soud prvního stupně. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že v řízení nebyla řešena otázka zásadního právního významu a žalovaní takovouto otázku nespecifikovali.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním (směřujícím proti "potvrzujícímu" výroku), jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a v němž uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. V dovolání výslovně neformulují otázky zásadního právního významu, které by měly zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolatelé mají za to, že ve vztahu ke 2. žalovanému nebyla splněna hmotněprávní podmínka dání (doručení) výpovědi a poukazují na to, že žalobu, obsahující výpověď z nájmu bytu, obdržela při jednání pouze jeho právní zástupkyně, a že "její zmocnění se vztahovalo toliko na procesní zastupování v řízení". Dovozují, že "výpověď z hmotněprávního hlediska je jednostranným právním úkonem a ten musí být nájemci doručen do vlastních rukou", a že soudy obou stupňů, ač tyto skutečnosti byly žalovanými namítány, je "neposoudily správně a v souladu se soudní judikaturou". Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dále vytýkají, že neprovedl jimi navrhovaný důkaz zjištěním u stavebního úřadu o tom, v jakém podlaží se předmětný byt nachází, že se nevypořádal s "podmínkami zákonného ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ obč.zák." zejména ve skutkových zjištěních, že rozhodl na nedostatečně zjištěném skutkovém základu a vycházel pouze z tvrzení žalobců. Rovněž tak odvolacímu soudu vytýkají, že - v rozporu se žalobním petitem a bez jeho změny, připuštěné soudem - rozhodl o povinnosti žalovaných vyklidit byt po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dovolatelé dále polemizují se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nejsou dány důvody pro odepření výkonu vlastnického práva žalobců, a s poukazem na "R 36/1996" uvádějí, že z rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, že by - v souladu s tímto rozhodnutím - byly spravedlivě zhodnoceny okolnosti na straně pronajímatele (žalobců) a nájemce (žalovaných). Soudy nezjišťovaly (uvádí se dále v dovolání) zdravotní poměry nájemců, délku doby, po níž žalovaní v bytě bydlí, případně jejich investice do předmětného bytu, apod., ani všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá; v této souvislosti též citují rozhodnutí "NS ČR č.j. 3 Cdon 69/96 z 26.6.1997". Z toho pak dovolatelé dovozují nesprávnost právního názoru odvolacího soudu "co do užití ustanovení §3 obč.zák". Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření vyvraceli argumenty dovolatelů a navrhli, aby dovolání žalovaných bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.".).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a jejich existence se z obsahu spisu nepodává), je nutno posoudit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro úvahu, zda jde o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící je rozhodující to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999, pod pořadovými čísly 47 a 28).
Napadený rozsudek se ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o povinnosti k vyklizení bytu shoduje s rozsudkem soudu prvního stupně, takže tyto výroky mají charakter rozsudku potvrzujícího. Měnícím je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byla povinnost žalovaných k vyklizení vázána na zajištění "přiměřeného" náhradního bytu (na rozdíl od soudu prvního stupně, který uložil povinnost k vyklizení do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu) a ve výroku, jímž byl stanoven počátek lhůty k vyklizení bytu (od uplynutí výpovědní lhůty).
Ve vztahu k měnícím výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž posléze uvedený má povahu usnesení (§160 odst. 3 o.s.ř.), však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/, resp. §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož právních poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, pod pořadovým číslem 28, a ze dne 29.7.1999, sp.zn. 20 Cdo 1760/98). Protože v dané věci měnící výrok rozsudku o bytové náhradě - v porovnání s rozsudkem soudu prvního stupně - vyzněl pro žalované příznivěji (forma bytové náhrady ve formě přiměřeného náhradního bytu je kvalitativně vyšší než je náhradní byt), nevedlo by odstranění výroku rozhodnutí odvolacího soudu ke stavu pro žalované příznivějšímu; potud tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím způsobena žalovaným žádná újma, jíž by bylo lze zhojit v dovolacím řízení. Obdobně to platí i o výroku, jímž byl - v souladu s ustanovením §711 odst. 2 obč.zák. - upřesněn počátek lhůty k vyklizení bytu.
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V dané věci není dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku jeho přípustnost nevyslovil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání žalovaných podle §239 odst. 2 o.s.ř., z něhož ji sami dovozují, neboť v průběhu odvolacího řízení učinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který odvolací soud ve výroku svého rozsudku zamítl, a proti rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Dovolání je podle uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.
Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu výše uvedeného nesplňují především dovolací námitky, směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Rovněž tak přípustnost dovolání nezakládá namítaná vada řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) dovozovaná z toho, že odvolací soud rozhodl nad rámec žalobního petitu. K takovéto vadě totiž soud může (a také musí) přihlédnout toliko u dovolání přípustného (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); sama o sobě (i kdyby byla zjištěna) však přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. nezakládá. Ostatně (vedle již zmíněného nedostatku subjektivní přípustnosti dovolání) je třeba podotknout, že ve věcech rozhodování soudu o bytové náhradě (i v souvislosti s rozhodnutím o přivolení k výpovědi) jde o případ sporu, pro který platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; to má umožnit soudu přizpůsobit své rozhodnutí hmotněprávní úpravě, aniž by byl vázán procesními návrhy účastníků (srov. též např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993 a 1998, pod pořadovými čísly 28 a 16).
Právní otázkou zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. nelze shledat ani otázku splnění podmínky dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu nájemci (2. žalovanému). Podle konstantní judikatury je výklad ustanovení §41 odst. 3 o.s.ř. ustálen potud, že účastník, který je oprávněn činit vůči soudu i hmotněprávní úkony, je může vykonat i prostřednictvím svého právního zástupce s neomezenou procesní plnou mocí (§25 odst. 1 o.s.ř.), přičemž vůči účastníkovi, jehož se takovýto hmotněprávní úkon týká, je účinný okamžikem, kdy je jeho zástupci doručen. Uvedené se vztahuje i na hmotněprávní úkon, jakým je dání, resp. doručení (převzetí) výpovědi z nájmu bytu účastníku prostřednictvím advokáta v průběhu řízení o přivolení k výpovědi. Byla-li v dané věci (jak vyplývá z obsahu spisu - protokolu o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 23.9.1999, č.l. 20) předáno právní zástupkyni 2. žalovaného podání žalobců, týkající se změny žalobního návrhu (č.l. 13 a 14), a obsahující i výpověď danou tomuto účastníku, je závěr odvolacího soudu o tom, že 2. žalovanému byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu v souladu s ustálenou judikaturou.
Kriteriím uvedeným v §239 odst. 2 o.s.ř. neodpovídá ani otázka aplikace (výkladu) ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. v souzené věci.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Aplikace uvedeného ustanovení přichází v úvahu i při posouzení otázky, zda výkon práva pronajímatele dát nájemci výpověď z nájmu bytu není v rozporu s uvedeným ustanovením - tj. s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1998, sp.zn. 2 Cdon 1246/97, ze dne 8.6.1999, sp.zn. 26 Cdo 97/99, a ze dne 1.3.2000, sp.zn. 26 Cdo 193/2000) ani v případě, že výpovědní důvod uvedený v §711 odst. 1 písm. a/ obč.zák. je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to s ohledem na ust. §3 odst. 1 obč.zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce i pronajímatele.
Jestliže v dané věci odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) přihlédl jak k okolnostem na straně žalobců, tak i na straně žalovaných a tyto okolnosti zhodnotil, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Z toho, jak se obecně správné právní východisko užité odvolacím soudem prosadilo v konkrétní věci (tedy kterou ze zkoumaných okolností měl soud shledat v dané konkrétní věci za převažující nad jinými), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999, sp.zn. 20 Cdo 1735/99, ze dne 30.8.2000, sp.zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod pořadovým číslem 6).
Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatelé namítají, že soud nezjišťoval všechny rozhodné skutečnosti na straně nájemce, není tato námitka důvodná. Řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, jež je tradičně chápána tak, že účastníci jsou povinni tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). To se týká i skutečností, významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1998, sp.zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 21/1998, pod pořadovým číslem 152).
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné podle žádného z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o.s.ř., a žalovaným, kteří z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto byla uložena povinnost zaplatit žalobcům náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby za každého ze žalobců - vyjádření k dovolání, snížené o 20 % vzhledem ke společnému zastupování více osob (tj. 2 x 400.-Kč) a z paušální částky náhrad, jež za každý z těchto úkonů činí 75.-Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15.března 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová