ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.408.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 408/2022-1499
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně RAVAK a. s. , se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 25612492, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze, Husova 240/5, PSČ 110 00, proti žalovanému M. U. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem, se sídlem v Praze, Růžová 1416/17, PSČ 110 00, o zaplacení 1.903.284 EUR s příslušenstvím a 8.849.156,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 324/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 19 Co 232/2020-1282, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 19 Co 232/2020-1282, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 2. 2020, č. j. 12 C 324/2016-1106, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Mělníku dne 30. 9. 2016 se žalobkyně (po rozšíření žaloby) domáhá zaplacení 1.903.284 EUR s příslušenstvím a 8.849.156,26 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o úvěru a dohody o přistoupení k dluhu.
[2] Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 12 C 324/2016-1106, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1.903.284 EUR s příslušenstvím a 8.849.156,26 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 4. 4. 2008 (správně 25. 10. 2007) uzavřely mezi sebou NLB Factoring, a. s. (dále jen „společnost N“), jako věřitel, a OLEO CHEMICAL, a. s. (dále jen „společnost O“), jako dlužník, pod reg. č. 1032/TÚ/2007 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl úvěr ve výši 6.989.148,43 EUR.
2) Dne 14. 1. 2010 (správně 22. 9. 2008) uzavřely mezi sebou společnost N, jako věřitel, a společnost O, jako dlužník, pod reg. č. 1045/TÚ/2008 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl úvěr ve výši 24.500.000 Kč.
3) Dne 4. 8. 2009 uzavřely mezi sebou společnost N, jako věřitel, a společnost O, jako dlužník, pod reg. č. 1007/TÚ/2009 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl úvěr ve výši 150.000.000 Kč [smlouvy uvedené pod body 1) až 3) dále společně jen „smlouvy o úvěru“].
4) Dne 25. 10. 2007 uzavřeli společnost N jako věřitel a žalovaný jako přistupující dohodu o přistoupení k závazku, na jejímž základě se žalovaný stal spoludlužníkem ze smlouvy o úvěru reg. č. 1032/TÚ/2007.
5) Dne 22. 9. 2008 uzavřeli společnost N jako věřitel a žalovaný jako přistupující dohodu o přistoupení k závazku, na jejímž základě se žalovaný stal spoludlužníkem ze smlouvy o úvěru reg. č. 1045/TÚ/2008.
6) Dne 4. 8. 2009 uzavřeli společnost N jako věřitel a žalovaný jako přistupující dohodu o přistoupení k závazku, na jejímž základě se žalovaný stal spoludlužníkem ze smlouvy o úvěru reg. č. 1007/TÚ/2009.
7) Žalobkyně jako postupník uzavřela se společností N, jako postupitelem, dne 29. 3. 2012 smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem jsou pohledávky za společností O, které společnosti N vznikly v důsledku smluv o úvěru (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“).
8) Výzvou ze dne 6. 4. 2012 žalobkyně – domnívajíc se, že se na základě smlouvy o postoupení pohledávek stala věřitelem žalovaného – „zesplatnila“ pohledávky ze smluv o úvěru (uplatnila ztrátu výhody splátek) a vyzvala žalovaného k jejich úhradě do 3 kalendářních dnů.
9) K postoupení pohledávek ve vztahu k žalovanému došlo až dodatkem ke smlouvě o postoupení pohledávek uzavřeným dne 23. 10. 2013 mezi společností N „v likvidaci“ jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem.
10) Žalovaný ve vyjádření k žalobě doručeném soudu 28. 8. 2017 namítal promlčení žalovaných pohledávek, neboť podle jeho mínění nastala splatnost celého dluhu (na základě výzvy z 6. 4. 2012) již 12. 4. 2012 a promlčecí doba tudíž uplynula nejpozději 13. 4. 2016 .
[4] Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně konstatoval, že námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná, neboť žalobkyně nebyla oprávněna zesplatnit pohledávky ze smluv o úvěru. Podle názoru soudu je tomu tak proto, že žalobkyně ke dni zesplatnění nebyla vlastníkem těchto pohledávek.
[5] Postupník z neplatné nebo neexistující smlouvy o postoupení pohledávky se nestává věřitelem pohledávky; nedochází tak ke změně závazku v osobě věřitele, a to ani v případě, kdy došlo k notifikaci ze strany původního věřitele (postupitele), dovodil soud.
[6] Podle názoru soudu prvního stupně tak (v důsledku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky) pouze domnělý postupník nemůže svým úkonem ani účinně způsobit zesplatnění pohledávky. K promlčení žalované pohledávky tak nemohlo dojít, neboť zesplatnění pohledávky učiněné žalobkyní 6. 4. 2012 nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky.
[7] K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem dne 25. 2. 2021,
č. j. 19 Co 232/2020-1282, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že výši nákladů řízení stanovil částkou 649.608 Kč, a ve zbývající částí výroku II. a ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), ve výroku III. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovanému poplatkovou povinnost neuložil (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[8] Odvolací soud po doplnění dokazování opravil a doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, že smlouva o úvěru reg. č. 1032/TÚ/2007 byla mezi společnostmi N a O uzavřena dne 25. 10. 2007, a smlouva o úvěru reg. č. 1045/TÚ/2008 byla uzavřena dne 22. 9. 2008, a dále, že společnost N „jako původní věřitel dopisem ze dne 3. 4. 2012 oznámil(a) žalovanému, že smlouvou o postoupení pohledávky došlo k postoupení pohledávek z úvěrových smluv na žalobkyni.“. V ostatním odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.
[9] Ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně, podle kterého žalovaným vznesená námitka promlčení není důvodná, odvolací soud „v souladu se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2579/2015“, uzavřel, že zesplatnění pohledávek učiněné žalobkyní dne 6. 4. 2012 nevyvolalo zamýšlené hmotněprávní účinky. Mělo tomu tak být proto, že zesplatnění bylo žalobkyní učiněno v době, kdy nebyla věřitelkou žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávek došlo pouze k postoupení pohledávek vůči společnosti O a nikoliv vůči žalovanému. Žalobkyně se tak na základě smlouvy o postoupení pohledávek nestala věřitelkou žalovaného, a proto nemohla vůči žalovanému výzvou z 6. 4. 2012 účinně pohledávky zesplatnit. Odvolací soud byl přesvědčen, že na uvedeném nic nemění ani postupitelovo oznámení dlužníku, podle něhož smlouvou o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávek ze smluv o úvěru žalobkyni.
[10] Pro podporu svých názorů odvolací soud cituje judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/2010“), v němž Nejvyšší soud ve vztahu k ustanovení §526 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“), uzavřel, že účelem uvedeného zákonného ustanovení je ochrana dlužníka, který plnil závazek osobě, jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například z důvodu neplatnosti postupní smlouvy. Oznámení postupitele dlužníkovi, že došlo k postoupení pohledávky je skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi a poté již dlužník musí plnit postupníkovi, nikoliv původnímu věřiteli. Oznámením o postoupení pohledávky postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že v případě neplatnosti postupní smlouvy splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku než v osobě věřitele a v případě, že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro původního věřitele. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi, aniž by bylo podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo, jinak by byl dlužník v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Uvedená právní úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Námitka neplatnosti postupní smlouvy s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák. dlužníkovi vůči postupníkovi nepřísluší.
[11] Podle názoru odvolacího soudu mělo oznámení o postoupení pohledávek z 6. 4. 2012 (správně 3. 4. 2012) za následek pouze to, že žalovanému vznikla povinnost plnit splatné pohledávky žalobkyni, přestože k postoupení pohledávek vůči ní smlouvou o postoupení pohledávek účinně nedošlo. Žalobkyni tak nevzniklo žádné jiné právo než právo přijmout plnění ze smluv o úvěru; neměla ani právo pohledávky zesplatnit. Zároveň se tím dle odvolacího soudu právní postavení žalovaného nestalo nejistým, neboť od doručení oznámení o postoupení pohledávek věděl, že má plnit žalobkyni, „aniž by posuzoval, zda se žalobkyně věřitelkou pohledávek skutečně stala“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda postupník může – poté, kdy postoupení pohledávky bylo dlužníku oznámeno postupitelem – svým právním jednání účinně způsobit zesplatnění pohledávky, jestliže pohledávka na něj nebyla platně postoupena, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[13] Dovolatel má za to, že odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se odchýlily od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3474/2020 (dále jen „usnesení 20 Cdo 3474/2020“), podle kterých „vyrozuměl-li postupitel dlužníka v souladu s ustanovením §526 obč. zák. o postoupení pohledávky na nového věřitele, je tento oznámený věřitel v zásadě oprávněn nejen od dlužníka přijmout plnění dluhu, ale i ke všem dalším právním jednáním, k nimž by měl právo postupitel, jestliže by nedošlo k oznámení o postoupení pohledávky. Takovým právním jednáním je i úkon postupníka směřující k zesplatnění pohledávky, jejíž postoupení bylo dlužníku postupitelem oznámeno. Stejně tak platí, že námitky, pro které má dojít k zániku nebo k zeslabení práva ke splnění dluhu, dlužník zásadně vznáší vůči postupitelem oznámenému postupníku. To se týká i případné námitky promlčení.“
[14] V neprospěch žalobkyně má podle žalovaného hovořit i fakt, že to byla právě žalobkyně, kdo v minulosti „učinil úkon zesplatnění“, zatímco v projednávané věci „žalobkyně argumentuje zcela protichůdně tím, že k tomuto úkonu nebyla v době, kdy jej učinila, oprávněna a tuto argumentaci využívá pro sebe“. Takovýto postup žalobkyně představuje „zjevné zneužití práva“, které by nemělo požívat právní ochrany.
[15] Pokud by úvahy soudů obou stupňů byly shledány správnými, znamenalo by to podle dovolatele zásah do právní jistoty dlužníků, kteří by nemohli s jistotou určit, od kdy běží promlčecí doba jejich pohledávek, neboť smlouvu o postoupení pohledávek nemají k dispozici a musí se spoléhat na postupitelovo oznámení o postoupení pohledávky.
[16] Odvolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[17] Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání z 4. 5. 2022 domnívá, že ze závěrů formulovaných v R 61/2010, podle kterých „ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu“ a „samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele“ plyne, že (pouze) domnělý postupník splatnost dluhu přivodit nemohl. Dovozuje-li usnesení 20 Cdo 3474/2020 něco jiného, pak jde o rozpornou judikaturu. Při přijímání závěrů formulovaných v 20 Cdo 3474/2020 měl Nejvyšší soud dodržet zákonný postup podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích), a věc předložit k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
[18] Nadto žalobkyně zdůrazňuje, že dlužník se následně (v březnu 2013, nejpozději v únoru 2015) dozvěděl, že žalobkyně se nestala jeho věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek, a není tak důvod chránit „rozumné očekávání“ dlužníka.
[19] Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
III. Přípustnost dovolání
[20] Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[21] Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem formulované otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
[22] Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
[23] Podle §526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (první odstavec). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (druhý odstavec).
b) K možnosti (domnělého) postupníka zesplatnit pohledávku
[24] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1/ Skrze ustanovení §526 odst. 2 obč. zák. se mimo jiné chrání rozumné očekávání dlužníka, že pokud mu dosavadní věřitel oznámí, že pohledávku postoupil na nového věřitele, k postoupení skutečně došlo. Toto rozumné zákonem ustavené očekávání dlužníka požívá ochrany do doby, než postupitel, jenž dlužníku oznámil postoupení pohledávky (nebo jeho právní nástupce), dlužníku prokáže, že k postoupení pohledávky ve skutečnosti nedošlo, případně dokud postupitelem oznámený postupník dlužníku neoznámí, že jeho věřitelem je i nadále postupitel.
2/ Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, protože dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.
3/ Vyrozuměl-li postupitel dlužníka v souladu s ustanovením §526 obč. zák. o postoupení pohledávky na nového věřitele, je tento oznámený věřitel v zásadě oprávněn nejen od dlužníka přijmout plnění dluhu, ale i ke všem dalším právním jednáním, k nimž by měl právo postupitel, jestliže by nedošlo k oznámení o postoupení pohledávky. Takovým právním jednáním je i úkon postupníka směřující k zesplatnění pohledávky, jejíž postoupení bylo dlužníku postupitelem oznámeno. Stejně tak platí, že námitky, pro které má dojít k zániku nebo k zeslabení práva ke splnění dluhu, dlužník zásadně vznáší vůči postupitelem oznámenému postupníku. To se týká i případné námitky promlčení.
4/ Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu [zhoršení] jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
K tomu srovnej R 61/2010 a usnesení 20 Cdo 3474/2020; pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) pak viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1271/2020, a ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022.
[25] V poměrech projednávané věci tedy platí, že oznámila-li společnost N jako postupitel dovolateli, že pohledávky ze smluv o úvěru postoupila žalobkyni, stala se z pohledu dovolatele jeho věřitelkou žalobkyně, která byla od chvíle, kdy se oznámení postupitele o postoupení pohledávek dostalo do dispoziční sféry dovolatele, oprávněna vůči dovolateli uplatňovat všechna práva, která svědčila dosavadnímu věřiteli (včetně ztráty výhody splátek), a to bez ohledu na (pozdější) zjištění, že k převodu pohledávek ve skutečnosti nedošlo.
[26] Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani námitka žalobkyně, podle které okamžikem, kdy se dozvěděl, že k postoupení pohledávky nedošlo, „pozbývá dlužník zákonnou ochranu svého rozumného očekávání“. To ostatně plyne i z usnesení 20 Cdo 3474/2020, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že rozumné očekávání dlužníka požívá ochrany do doby než postupitel, jenž dlužníku oznámil postoupení pohledávky, dlužníku prokáže, že k postoupení pohledávky ve skutečnosti nedošlo, případně dokud postupitelem oznámený postupník dlužníku neoznámí, že jeho věřitelem je i nadále postupitel.
[27] Je tomu tak proto, že výše řečené neznamená, že okamžikem, kdy se dlužník dozví, že k postoupení pohledávky nedošlo, pozbývají účinků všechna právní jednání dosud učiněná (domnělým) postupníkem. Následkem skutečnosti, že se dlužník dozví, že k postoupení pohledávky ve skutečnosti nedošlo, je pouze to, že od této chvíle (domnělému) postupníkovi již vůči dlužníku nesvědčí hmotněprávní oprávnění s pohledávkou spojená (od tohoto okamžiku by již [domnělý] postupník pohledávku zesplatnit nemohl, dlužník by nesplnil svůj dluh plněním domnělému postupníkovi apod.). Účinky právních jednání učiněných vůči dlužníkovi (domnělým) postupníkem do chvíle, kdy se dlužník dozvěděl, že k postoupení pohledávky nedošlo, však zůstávají zachovány.
[28] Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že výtka žalobkyně, podle které přijetím usnesení 20 Cdo 3474/2020 byl založen rozpor s dosavadní judikaturou (zejména s R 61/2010), není důvodná. V R 61/2010 se Nejvyšší soud zabýval toliko otázkou, zda je dlužník oprávněn (domnělému) postupníkovi plnit a přivodit tak zánik svého dluhu splněním. Usnesení 20 Cdo 3474/2020 pak ze závěrů R 61/2010 vychází (a samo na ně odkazuje), dále je rozvádí a aplikuje je na řešení otázky hmotněprávních oprávnění (domnělého) postupníka vůči dlužníku. O rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu proto nejde.
[29] Založily-li soudy obou stupňů své právní posouzení námitky promlčení na názoru, podle něhož výzva žalobkyně z 6. 4. 2012 nemohla přivodit splatnost dluhu žalovaného z důvodu, že žalobkyně 6. 4. 2012 nebyla věřitelem žalovaného, pročež tato výzva byla pro běh promlčecí doby bez významu, je jejich právní posouzení této otázky nesprávné. Jak bylo výše vyloženo, žalobkyně (jako domnělý postupník) byla k uvedenému datu oprávněna vůči dlužníku činit hmotněprávní jednání spojená s pohledávkami ze smluv o úvěru, a to včetně jejich zesplatnění.
c) Shrnutí rozhodnutí
[30] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[31] V dalším řízení soudy (ve světle v odstavci [27] in fine vyloženého závěru Nejvyššího soudu) opětovně posoudí námitku promlčení žalovaného nároku uplatněnou dovolatelem.
[32] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soudy znovu rozhodnou i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu