ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1011.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1011/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 pod sp. zn. 21 C 415/2009, sp. zn. 72 Co 272/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 (žalobce Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti žalované I. P., P., zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem, 120 00 Praha 2, Sokolská 60, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 22. 12. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2011, č. j. 21 C 415/2009-78. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že žalující Hlavní město Praha je vlastníkem pozemků parc. č. 3297/26, 3297/27, 3297/28, 3297/29, 3297/51 a 4481/10 v katastrálním území S. (obec Praha). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 27.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 72 Co 272/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2011, č. j. 21 C 415/2009-78, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žalobce ve své žalobě tvrdil, že žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemků, uváděných v žalobě žalobce, v rozporu se skutečným právním stavem, třebaže jde o pozemky (původně tvořící pozemek vedený v pozemkové knize pod č. 3394), které náležely před rokem 1991 státu, jenž je nabyl na základě rozhodnutí o jejich vyvlastnění za účelem výstavby bytových domů, vydaného bývalým Obvodním národním výborem v Praze 10 dne 17. 5. 1966. Žalobce odvozoval své vlastnické právo k uvedeným nemovitostem z ustanovení §3 odst. 4 a z ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnictví k jím uvedeným nemovitostem, když svou určovací žalobu uplatňuje vůči subjektu, který je jako vlastník všech v této věci sporných pozemků, neboť má za to, že tento zápis není v souladu se skutečným právním stavem. Odvolací soud však na podkladě zjištění učiněných v tomto soudním řízení, má za to, že přechod vlastnického práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, je vyloučen, když přechod vlastnictví, umožněný novelizovanými ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 10/1993 Sb.) tu nedopadá na restituční nároky, které byly uplatněny už před 1. 1. 1993 (před účinností zákona č. 10/1993 Sb.). Přechod vlastnického práva na obec je tu žalobcem odvozován i od existence rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 11. 8. 1992, č. j. 124/43, 345/92, ale i vydání tohoto rozhodnutí spadá do doby, která následovala až po dni, v němž byl (v únoru 1992) uplatněn restituční nárok dotýkající se pozemku parc. č. 4481/10 v katastrálním území S., o nějž jde rovněž v tomto řízení.
Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, zamítající určovací žalobu žalobce; jako věcně správný, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; potvrzen byl i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2012 byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 24. 10. 2012 a dovolání ze strany žalujícího Hlavního města Prahy bylo podáno u soudu prvního stupně dne 27. 12. 2012 (po uplynutí dnů vánočních svátků), tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu).
Uvedený dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu (a případně i rozsudek soudu prvního stupně) byl dovolacím soudem zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Uvedený dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že žalující Hlavní město Praha je právním nástupcem IROP, inženýrské a realitní organizace, Praha, která byla zrušena ke dni 31. 12. 2007 a z níž veškerá práva a závazky přešly na Hlavní město Prahu, takže je po této předchozí organizací povinnou osobou v této restituční právní věci a je aktivně legitimováno k podání žaloby o určení vlastnického práva.
Uvedený dovolatel dále poukazoval na to, že nárok v této právní věci byl uplatněn po 24. 5. 1991 (po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.); nešlo tedy o nárok, který by byl uplatněn ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Přitom den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., jak bylo uváděno dovolatelem, je třeba posuzovat k datu nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) a nikoli k datu účinnosti pozdější novely tohoto zákona. Uvedený dovolatel dovozoval, že „odlišné datum účinnosti novelizovaných ustanovení zákona je pouze výjimkou z pravidla, že doba, kdy dochází k hromadnému přechodu ve vlastnických právech v neurčitém rozsahu, je stanoveno jednotně“; termín „tohoto zákona“ je tu proto třeba interpretovat ve významu zákona novelizovaného, nikoli novelizujícího , uváděl dovolatel. Dovolatel je tedy přesvědčen (na rozdíl od názoru odvolacího soudu), že v daném případě, v němž byl restituční nárok uplatněn až po 24. 5. 1991, nemohlo tu dojít k dopadu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a tedy ani k vyloučení přechodu nemovitosti do vlastnictví žalobce.
Ve vyjádření žalované I. P. k dovolání žalujícího Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť interpretace právních účinků ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění po novele zákonem č. 10/1993 Sb.) nebyla, podle názoru žalované, rozporně uvedena v rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud v daném případě správně řešil jen otázku splnění všech podmínek přechodu pozemků z majetku státu na žalobce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. ve vztahu k novele zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 10/1993 Sb. Žalovaná je toho názoru, že „pokud došlo v daném případě k uplatnění nároku oprávněné osoby na vydání sporných pozemků v únoru 1992, nemohlo tu dojít k přechodu vlastnického práva podle novely zákona č. 172/1991 Sb., tj. zákona č. 10/1993 Sb., neboť k tomuto přechodu již nebyla splněna podmínka podle §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť zde již byl uplatněn restituční nárok“. Podle názoru žalované totéž musí platit v daném případě i pokud jde o pozemek parc. č. 4481/40 v katastrálním území S., neboť ohledně tohoto pozemku bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva financí až 11. 8. 1992 (pod č. j. 124/43 345/92), tedy v době, kdy návrh ze strany oprávněných osob byl již uplatněn. Žalovaná ostatně zastává i ten názor, že v daném případě sporné pozemky vůbec na stát nepřešly pro vady vyvlastňovacího řízení“.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se Hlavního města Prahy proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2012 bylo tu třeba v daném případě posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož bylo dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíželo (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě měl dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud posoudil v tomto případě projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v souvislosti i s novelizovaným ustanovením §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 10/1993 Sb.).
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví obcí nepřecházejí z vlastnictví České republiky věci, k jejichž vydání uplatní oprávněná osoba nárok podle zvláštního předpisu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty ty\to právní závěry: „Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.“ (str. 63 /141/ ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve svých důsledcích vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na vydání uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy před 24. květnem 1991 (str. 65 /143/ ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1998, IV ÚS 346/98 (uveřejněném pod č. 122 ve svazku 12 Sbírky zákonů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl na str. 190 zaujat právní závěr, že „§4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb.“, zatím co ostatní věci přešly do vlastnictví obcí, ovšem za splnění ostatních zákonných podmínek pro vydání věcí.
V daném případě odvolací soud ve svém výsledném závěru rozhodnutí (viz str. 4 jeho rozsudku z 19. 9. 2012, sp. zn. 73 Co 272/2012) uváděl vedle okolnosti uplatnění restitučního nároku také to, že „z obsahu žalobního tvrzení je dovozován přechod vlastnického práva ze státu na žalobce z naplnění podmínek, jež jsou upraveny v §3 odst. 4 zákona č. 172/1992 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí přechází pozemky, k nimž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházely do vlastnictví obcí již podle §2 nebo podle §3 odst. 1 až 3 zákona č. 172/1991 Sb.“ (což se týkalo pěti sporných pozemků, o něž jde v tomto řízení). „Toto zákonné ustanovení však bylo do zákona č. 172/1991 Sb. vloženo až novelou provedenou zákonem č. 10/1993 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 1993, tj. poté, co byl restituční nárok, týkající se v daném případě pěti žalobcem uvedených pozemků, uplatněn. Citované ustanovení (§3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb.) nelze tedy interpretovat (srov. i závěry rozsudku dovolacího soudu, 28 Cdo 4475/2008 Nejvyššího soudu, poukazoval ve svém rozsudku odvolací soud), že rozhodujícím dnem pro přechod vlastnického práva k uvedeným pozemkům, za splnění podmínek, jež jsou upraveny v §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., je den nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., v původním znění, nýbrž je jím až den 1. 1. 1993, kdy nabyla účinnosti uvedená novela, jež toto ustanovení do zákona č. 172/1991 Sb. včlenila. K přechodu uvedeného majetku do vlastnictví obcí však v daném případě v uvedený den již dojít nemohlo, neboť uplatněný restituční nárok zmiňovaný přechod (upravený v novele zákona č. 172/1991 Sb. provedené zákonem č. 10/1993 Sb.) vyloučil.“ Odvolací soud zdůrazňoval také, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. dopadá i na žalobcem uváděný pozemek parc. č. 4481/10 v katastrálním území S., když žalobcem uváděné rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992 co do okamžiku vydání tohoto rozhodnutí spadá rovněž do doby, která následovala až po dni, kdy byl restituční nárok, týkající se předmětného pozemku, uplatněn.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních podpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů i z nálezu Ústavního soudu ČR zejména o přechodu vlastnictví věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí ze zákona č. 172/1991 Sb., ovšem při naplnění podmínek tohoto přechodu stanovených zákonem č. 172/1991 Sb., nemohl dovolací soud (který z uvedených ustanovení i z citovaných právních závěrů rovněž vychází) dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (která tu bylo třeba aplikovat ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu). Nešlo tu totiž, podle závěru dovolacího soudu, o dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména hmotně právními ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.), nebo právní otázka, která by konkrétně byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a nešlo tu v podstatě ani o řešení právní otázky, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a 6 občanského soudního řádu (která tu byla na místě požít ve smyslu novelizovaného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) i ustanovení §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a o nákladech řízení žalované, vynaložených v tomto dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, rozhodl dovolací soud s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovaný uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. října 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu