ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1050.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1050/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Ing. A. L. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900/3, proti žalovanému Českému volejbalovému svazu, IČ 00540285, se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, zastoupenému Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Českého olympijského výboru , IČ 48546607, se sídlem v Praze 10, Benešovská 1925/6, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 382/16, o určení nesouladu rozhodnutí žalovaného se stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 162/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2013, č. j. 51 Co 253/2013-126, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Trojana do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč k rukám advokáta Mgr. Andreje Lokajíčka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 11 C 162/2011-46, určil, že usnesení ze 4. zasedání výboru Českého volejbalového svazu (dále též jen „ČVS“) konaného dne 22. května 2011 není v souladu se stanovami Českého volejbalového svazu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se žalobou podanou dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, domáhal zmíněného určení s poukazem na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 27 C 226/2010, bylo vysloveno, že usnesení z 2. zasedání výboru ČVS ze dne 16. 5. 2010, jímž bylo schváleno zvolení nového předsedy správní rady ČVS Dr. Haníka a odvolání dosavadních a jmenování nových členů správní rady ČVS, není v souladu se stanovami ČVS. Uvedeným rozsudkem (v době podání žaloby nepravomocným) byli zpochybněni současní členové správní rady ČVS včetně jejího předsedy. Přestože žalobce vyzýval, aby bylo s jednáním výboru žalovaného, jež se mělo konat dne 22. 5. 2011, vyčkáno právní moci uvedeného rozsudku, neboť dle stanov ČVS může svolat jednání výboru ČVS pouze platně zvolená správní rada, nestalo se tak a na jednání byla přijata řada významných rozhodnutí. Nastíněné porušení stanov pak dle žalobce vedlo k neplatnosti rozhodnutí přijatých na uvedeném jednání. Soudem bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 27 C 226/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 15 Co 389/2011, byla zamítnuta žalobcem podaná žaloba na určení nesouladu usnesení z 2. zasedání výboru ČVS konaného dne 16. 5. 2010, v němž bylo pod bodem B/5 schváleno zvolení Dr. Haníka do funkce předsedy i správní rady ČVS a odvolání i jmenování členů správní rady ČVS, se stanovami. Rozhodnutí soudů se opírala o zjištění, že písemná podoba rozebíraného usnesení výboru ČVS neodpovídá obsahu rozhodnutí, jímž by mohl být odvolán žalobce z funkce předsedy ČVS, zvolen nový předseda ČVS a odvoláni i jmenováni členové správní řady ČVS. Dle stanov ČVS totiž výbor volí i odvolává předsedu a jmenuje i odvolává na návrh předsedy členy správní rady, uvedené usnesení ovšem implikuje situaci, v níž odvolání bylo provedeno jiným orgánem a výbor tuto skutečnost pouze schválil namísto autoritativního rozhodnutí. Odvolací soud tudíž ve zmíněném řízení shledal, že neobsahuje-li usnesení ze dne 16. 5. 2010 rozhodnutí ve smyslu stanov, není žalobce nadán aktivní věcnou legitimací k podání žaloby na určení jeho neplatnosti, neboť rozhodnutí odpovídající stanovám nebylo vůbec vydáno. V nyní projednávaném sporu pak soudy nenalezly důvodu odchýlit se od citovaných závěrů, dle nichž v podstatě dne 16. 5. 2010 žádné usnesení výboru ČVS vydáno nebylo. Na základě neexistujícího (nulitního) rozhodnutí bez právních účinků pak nemohlo dojít k obměně předsedy a členů správní rady. Řídil-li takto nulitně zvolený předseda zasedání výboru a prováděla-li nelegitimně zvolená správní rada přípravné činnosti ke 4. zasedání výboru ČVS, je nutno dospět k závěru, že se tak dělo v rozporu se stanovami a dalšími interními předpisy ČVS, neboť svolat výbor může jen řádně zvolená správní rada a zasedání výboru pak řídí pouze řádně zvolený předseda. S ohledem na uvedené tedy soud žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka, jenž vstoupil do odvolacího řízení, se uvedeným rozhodnutím zabýval Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. 51 Co 253/2013-126, odmítl odvolání vedlejšího účastníka (výrok I.), změnil napadený rozsudek ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud předně konstatoval, že Český olympijský výbor se nestal vedlejším účastníkem před uplynutím odvolací lhůty, pročež jeho odvolání podané sice v odvolací lhůtě, leč před vstupem do řízení odmítl dle §218 písm. b) o. s. ř. Zdůraznil dále, že z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 27 C 226/2010 se podává, že žalobce v předchozím řízení napadl zcela konkrétní část rozhodnutí přijatého dne 16. 5. 2010, přičemž, jak plyne ze zápisu ze dne 16. 5. 2010, šlo o takzvané závěrečné usnesení, jímž orgán žalovaného po předchozím projednání všech schválených bodů programu dalším hlasováním konstatoval, že (krom jiného) schválil i odvolání starého a zvolení nového předsedy žalovaného a odvolání i jmenování členů jeho správní rady. Soudy se zabývaly žalobou ve vymezeném rozsahu a učinily přiléhavý závěr, že předmětné usnesení neodpovídá stanovám žalovaného. Současně je třeba mít na zřeteli, že dle obsahu zmíněného zápisu ze dne 16. 5. 2010 bylo o změně předsedy i členů správní rady ČVS jednáno a hlasováno již v průběhu zasedání v souvislosti s jednotlivými body schváleného programu a takzvané závěrečné usnesení nemůže mít samo o sobě žádné právní účinky již proto, že jde jen o shrnutí řádně projednaného a odhlasovaného. S ohledem na závěr vyslovený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 15 Co 389/2011, lze tedy shrnout, že žalobce sice napadl závěrečné usnesení žalobou s tvrzením, že je v rozporu se stanovami, leč samotné odvolání, zvolení či jmenování vedení svazu tím v podstatě nezpochybnil. Obstojí-li jako platné posuzované změny v ČVS, nelze přitakat závěru soudu prvního stupně, dle nějž nedošlo k řádnému svolání 4. zasedání výboru ČVS a rozhodnutí na něm přijatá jsou v rozporu se stanovami či zákonem. Předestřené úvahy vedly odvolací soud k nastíněné změně prvostupňového rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i na řešení zásadně právně významné otázky povahy rozhodnutí podléhajících přezkumu dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. Dovolatel se táže, zda se uvedené ustanovení vztahuje na rozhodnutí veřejně přístupná funkcionářům i členské základně, nebo na rozhodnutí veřejně nedostupná a známá výlučně úzkému okruhu osob ve vedení sdružení. Zdůraznil, že řízení týkající se odvolání, jmenování a volby orgánů žalovaného ze dne 16. 5. 2010 bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 389/2011, v němž bylo dovozeno, že k takovým změnám nedošlo. Zabýval-li se odvolací soud v nyní projednávané věci nad rámec žalobního petitu upínajícího se k usnesení výboru ČVS ze dne 22. 5. 2011 i rozhodnutím ze dne 16. 5. 2010, překročil rámec řešeného sporu a posoudil výsledky jednání výboru ČVS ze dne 16. 5. 2010 odlišně od toho, jak o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, čímž zasáhl do právní jistoty žalobce i odvolaných členů správní rady. Odvolací soud se navíc souladností provedené změny zaobíral toliko z jednoho hlediska a další - porušení zásady předvídatelnosti či zákazu změny programu přímo na jednání orgánu - úplně opomenul.
Dovolatel vyjádřil názor, že pro soudní přezkum dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. je relevantní pouze řádně a bez zbytečného odkladu zveřejněné rozhodnutí orgánu spolku, které je dostupné funkcionářům i členské základně. Zápis, jenž není k dispozici členské základně, je zpracován dlouho po jednání orgánu a může být účelově měněn, není dokumentem, na němž by soud mohl založit svůj rozsudek. Obtíže při zjišťování obsahu zápisu z jednání přitom brání tomu, aby se členové sdružení mohli případně domáhat soudní ochrany postupem dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. Dovolatel zdůraznil, že usnesení není jen kusem papíru obsahujícím soupis výsledků jednání konkrétního orgánu, ale představuje projev jeho vůle a názor uzavírající celé jednání. Právě usnesením, s nímž jsou členové sdružení řádně seznamováni zveřejněním na webových stránkách, se sdružení řídí. Rozhodnutím odvolacího soudu je spolkům předepisováno, jaké rozhodnutí je to „pravé“, a které tak určuje chod spolku. Nemělo-li by veřejně dostupné usnesení žádnou právní váhu, bylo by tím paralyzováno demokratické a transparentní řízení těchto sdružení. Je-li podle stanov ČVS každý jeho člen povinen dodržovat tyto stanovy a plnit rozhodnutí orgánů ČVS všech stupňů, je nezbytné, aby se o rozhodnutích příslušných orgánů také dozvěděl. Zveřejňovat pouze usnesení je přitom obvyklé i u dalších velkých svazů, například u Českého svazu včelařů o. s. Pokud by obstál názor odvolacího soudu vyslovený v nynějším řízení, bylo by členu svazu upřeno právo bránit se rozhodnutím odporujícím stanovám a zákonu, pročež je namístě přiklonit se k názorům pojímajícím jako relevantní pro přezkum veřejně dostupné a schválené usnesení. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby je dovolací soud změnil tak, že bude potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil argumentaci dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
K dovolání se vyjádřil rovněž vedlejší účastník na straně žalovaného, jenž rozporoval dovolací námitky žalobce a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z argumentace dovolatele (byť poněkud pomíjející dikci účinné zákonné úpravy) je možno usuzovat na přípustnost dovolání, neboť otázkou, jaké rozhodnutí lze podrobit soudnímu přezkumu dle §15 zákona č. 83/1990 Sb., se v naznačeném kontextu doposud Nejvyšší soud nezabýval. Dovolatelem vznesené námitky ovšem neumožňují na podané dovolání pohlížet jako na důvodné ve smyslu citovaného ustanovení.
Odvolací soud v podstatě založil své rozhodnutí na úvaze, dle níž ač v předchozím soudním řízení bylo žalobou napadené usnesení orgánu žalovaného shledáno zatížené takovým nedostatkem, pro který mu nebylo možné přiznat žádných právních účinků, předcházelo tomuto vadnému usnesení rozhodnutí stran téhož, jež ovšem vytýkanými vadami netrpí, a s nímž proto lze spojovat vyvolání zamýšlených právních účinků (změn v obsazení orgánů žalovaného). Dovolatel současně svými výtkami nenaznačuje, že by rozhodnutí přijatá na zasedání výboru ČVS dne 16. 5. 2010 předcházející schválení nedostatky zatíženého usnesení odporovala zákonu či stanovám, a svou argumentaci upíná toliko k odlišné formě zachycení těchto rozhodnutí a jejich nedostatečné přístupnosti členské základně žalovaného, jež dle něj ve svém důsledku brání soudnímu přezkumu dle §15 zákona č. 83/1990 Sb.
Je vhodné připomenout, že úprava §15 zákona č. 83/1990 Sb. neklade žádné zvláštní nároky na to, jakou formou či způsobem by mělo být rozhodnutí občanského sdružení vyjádřeno, aby mohlo být předloženo k soudnímu přezkumu, a v souladu se zásadou autonomie spolků (vyvěrající z pojetí sdružovacího práva dle článku 20 Listiny základních práv a svobod) ponechává na každém jednotlivém sdružení, aby si samo upravilo, jak chce formovat svá rozhodnutí a informovat o nich vlastní členy. Nejvyšší soud pak ve své judikatuře zaobírající se otázkou, jakých rozhodnutí občanského sdružení se může týkat soudní přezkum, akcentoval, že kruciální je v tomto směru intenzita možného zásahu rozhodnutí sdružení do práv jeho člena (v tomto směru srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2094/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1075/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 60/2009). V těchto rozhodnutích, na něž lze i zde v bližším plně odkázat, je vyčerpávajícím způsobem odůvodněn závěr, dle kterého je na místě ingerovat do spolkové autonomie poskytnutím soudní ochrany jeho členům tehdy, je-li rozhodnutím sdružení významným způsobem zasahováno do práv člena sdružení. Z předestřené teze se pak podává, že forma a způsob zveřejnění rozhodnutí, jímž mělo dojít k namítanému zásahu do práv člena sdružení, ve vztahu k uvedenému ustupuje do pozadí, neboť soudní přezkum se odvíjí především od materiálních dopadů rozhodnutí, a nikoliv od způsobu tvorby, zvolené formy rozhodnutí či od všeobecného povědomí o rozhodnutí mezi členy sdružení. Úkolem soudu při přezkumu rozhodnutí orgánu sdružení v intencích §15 zákona č. 83/1990 Sb. pak není vymezovat pravidla pro zajištění řádného chodu sdružení (k čemuž se do značné míry upíná argumentace dovolatele), ale toliko posuzovat soulad rozhodnutí se zákonem či stanovami, je-li jím zasahováno významným způsobem do sféry určitého člena sdružení. Soud tak není povolán určovat, jaké náležitosti by mělo rozhodnutí vykazovat a jakým způsobem by o něm měli být informováni členové sdružení (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007). Konkrétní forma rozhodnutí by v rámci soudního přezkumu nabývala na významu, trvaly-li by na ní stanovy. Je na členech sdružení, aby si ve stanovách zakotvili takový způsob tvorby a ozřejmování rozhodnutí, jenž jim bude vyhovovat a který budou mít za dostatečně informativní. Demokratické řízení sdružení si bezpochyby žádá, aby v jeho rámci bylo postupováno dle řádně přijatých stanov (srov. §3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb.), výhrady proti nim by dovolatel (případně jiný člen sdružení) měl směřovat formou návrhu na jejich změnu přímo orgánům sdružení.
Nebylo-li tedy zjištěno, že dle stanov žalovaného lze za řádně přijaté rozhodnutí o obměně složení jeho orgánů považovat výhradně rozhodnutí obsažené ve zveřejněném závěrečném usnesení, není možno přisvědčit tvrzení dovolatele, dle nějž rozhodnutí učiněné mimo toto usnesení není možno v naznačeném směru považovat za dostatečné a vyvolávající právní účinky. Namítá-li dovolatel, že napadeným rozsudkem je sdružení v podstatě podsouváno, jakým rozhodnutím se má řídit, přehlíží, že soud zde byl naopak značně zdrženlivý, neboť neformuloval žádné zvláštní požadavky na náležitosti rozhodnutí žalovaného a svůj názor opřel o zjištění, jaká rozhodnutí souladná se stanovami byla orgánem žalovaného prokazatelně přijata. Postup jiných sdružení je pak otázkou jejich vnitřního uspořádání, aniž by z něj bylo možné dovozovat, jaké kroky je třeba požadovat po žalovaném.
Rovněž zmínka dovolatele, že odvolací soud při posouzení řádnosti odvolání, jmenování a volby členů orgánů žalovaného nezohlednil porušení zásady předvídatelnosti či zákazu změny programu přímo na jednání orgánu, nevyvrací správnost rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti je na místě připomenout, že i ve vztahu k občanským sdružením je aplikovatelný závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 984/2005, dle nějž soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví, jestliže došlo k porušení právních předpisů či stanov, jehož důsledkem je pouze nepodstatný zásah do práv osob oprávněných domáhat se vyslovení této neplatnosti nebo jiných osob, anebo jestliže porušení nemělo závažné právní následky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3937/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4100/2007). Z námitek dovolatele se ovšem nepodává porušení stanov či zákona, natožpak porušení se závažnými právními následky. Úvahy odvolacího soudu se naopak jeví jako souladné s Nejvyšším soudem již dříve zformulovanou tezí akcentující, že občanské sdružení je svou povahou subjektem vzniklým na základě dobrovolného aktu svých členů, což vede k tomu, že rozhodnutí orgánu takového spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních, a tedy i dle svého zamýšleného – byť ne vždy přesně vyjádřeného – obsahu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 326/2009). Spokojí-li se účastníci v občanskoprávních vztazích se značně neformálním způsobem provádění právních úkonů, pak se samozřejmě vystavují riziku obtíží či nejasností při jejich zjišťování a dokazování v případě soudního sporu. Obdobně, nestanoví-li si občanské sdružení ve stanovách zvláštní náležitosti a formu svých rozhodnutí či okolnosti jejich přijímání, mohou tak rovněž vzniknout nejasnosti stran existence nebo obsahu konkrétního rozhodnutí, jež však nelze řešit bez dalšího jeho popřením. Bude pak na soudu, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) uvážil, dokládají-li předložené důkazní prostředky náležitě existenci určitého rozhodnutí a jeho podstatný obsah.
K výtce dovolatele, že se odvolací soud v projednávané věci zabýval rozhodnutím výboru ČVS ze dne 16. 5. 2010 nad rámec žalobního petitu, je třeba uvést, že měla-li se souladnost žalobou napadeného rozhodnutí se stanovami odvíjet od toho, zda bylo zasedání výboru svoláno osobami náležitě ustanovenými do orgánů ČVS, pak bylo nezbytné se zabývat otázkou řádnosti jejich zvolení a jmenování. Bylo-li v předchozím soudním řízení posuzováno v souladu se zásadami civilního sporného řízení pouze usnesení přesně označené žalobním návrhem (a to vymezením pořadí a datem zasedání výboru ČVS i bodem, pod nímž bylo usnesení schváleno), není na místě odvolacímu soudu vytýkat, že při posuzování řádnosti rozhodnutí zpochybňovaného v tomto řízení přihlížel i k tomu, zda k ustavení orgánů svolávajících výbor nedošlo prostřednictvím jiného rozhodnutí příslušného orgánu ČVS.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému a vedlejšímu účastníku na jeho straně v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. c) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč. Vedlejší účastník, jehož zástupce není plátcem DPH, pak má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3.400,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu