ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1060.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1060/2017-135
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. S. , N. H., zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované České republice – Úřadu práce České republiky , IČO: 72496991, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1278/25, zastoupené JUDr. Liborem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhořanského 1944/4, o zaplacení částky 517 998 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 295/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2016, č. j. 12 Co 398/2016-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2016, č. j. 12 Co 398/2016-103, se ve výrocích pod body I, II a IV zrušuje ; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. června 2016, č. j. 13 C 295/2015-56, ve výrocích pod body I, III, IV a V a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2016, č. j. 13 C 295/2015-56, uložil žalované zaplatit žalobci částku 265 583,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedené částky za dobu od 3. 9. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 252 414,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení vzniklých státu (výroky III, IV a V).
Rozhodováno bylo o žalobě, jíž žalobce po žalované požadoval zaplacení částky celkem 517 998 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, na základě tvrzení, že jde o peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, jež se mělo dostat žalované plněním žalobce podle účastníky uzavřené smlouvy o dílo, od které žalovaná odstoupila.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou o dílo, jež byla uzavřena mezi účastníky dne 24. 3. 2014, se žalobce coby zhotovitel zavázal pro žalovanou, objednatelku, „zpracovat projektovou dokumentaci rekonstrukce budovy Úřadu práce v Chebu“. Smlouvou byla stranami dohodnuta dodací lhůta (lhůta k plnění) v délce tří měsíců a cena ve výši 250 894 Kč, včetně daně z přidané hodnoty (DPH), z níž 165 350 Kč bez DPH připadá na samotné projekční práce a 42 000 Kč na výkon autorského dozoru; ve vztahu k předmětu plnění – parametrům požadované projektové dokumentace – bylo ujednáno, že výše investičních nákladů jí projektované stavby má činit maximálně 9 000 000 Kč včetně DPH. Dle zjištění soudu prvního stupně předmětem smlouvy nebylo „zaměření skutečného stavu budovy“ (jež tak nebylo součástí díla), ačkoliv i toho bylo třeba k provedení díla, tedy k vypracování projektové dokumentace. Žalobcem zpracovaná projektová dokumentace byla žalované předána dne 1. 10. 2014, přičemž z výkazu výměr a položkového rozpočtu bylo zřejmé, že výše investičních nákladů stavby bude činit přibližně 14 000 000 Kč včetně DPH, nikoliv dohodnutých 9 000 000 Kč včetně DPH. Dopisem ze dne 15. 12. 2014, doručeným žalobci dne 17. 12. 2014, žalovaná odstoupila od smlouvy pro její podstatné porušení spočívající v nedodržení maximálního limitu investičních nákladů projektované rekonstrukce stavby.
Jelikož žalovaná od uzavřené smlouvy o dílo (§2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“) pro podstatné porušení smlouvy odstoupila, závazek byl od počátku zrušen (§2002, §2004 o. z.) a účastníci jsou povinni vypořádat bezdůvodné obohacení vzniklé zrušením závazku (§2991, §2993 a §2999 odst. 1 o. z.); zatímco žalobce pro žalovanou sjednané dílo provedl, tedy vypracoval žalovanou požadovanou projektovou dokumentaci rekonstrukce stavby, žalovaná mu za odvedené práce nic nezaplatila. Jako nepodstatná i nedůvodná (z hlediska povinnosti poskytnout náhradu z titulu bezdůvodného obohacení) soud prvního stupně odmítl tvrzení žalované, že zpracovaná projektová dokumentace je vadná a nepoužitelná, zejm. pro nedodržení investičních parametrů projektované stavby, uzavíraje, že nároky z vadného plnění nejsou předmětem tohoto řízení, v němž jde o vypořádání nároků ze zrušené smlouvy, resp. že i kritizovaná výše investičních nákladů je zpravidla známa až po vypracování projektové dokumentace. Žalobce postupoval s odbornou péčí, jestliže nad rámec smlouvy vypracoval dokumentaci zaměření skutečného stavu stavby, jež byla zapotřebí k následnému vypracování projektové dokumentace a jíž mu žalovaná nedodala. Co se týče výše bezdůvodného obohacení, vyšel soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §2999 odst. 2 o. z. ze smluvně sjednané úplaty, tj. z ceny díla (jde-li o její část připadající na samotné zpracování projektové dokumentace, tj. 165 350 Kč), jež spolu s DPH činí 200 073,50 Kč. Výši obohacení za zhotovení dokumentace o zaměření skutečného stavu stavby, jež nebylo předmětem smlouvy, určil na základě odborného posouzení znalcem, jenž hodnotu těchto prací, jejichž výsledek může žalovaná využít, ohodnotil částkou 65 510 Kč včetně DPH.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. října 2016, č. j. 12 Co 398/2016-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jímž bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno, jakož i ve výroku V o nákladech státu (výrok I), zatímco ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně částku 113 257 Kč (výrok II); dále odmítl odvolání žalované (dle něj osoby subjektivně nelegitimované) proti výrokům II a IV (výrok rozsudku odvolacího soudu III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
Odvolací soud jako správná přijal jak skutková zjištění soudu prvního stupně, tak i jeho právní posouzení věci, včetně určení výše uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení (s konstatováním, že soud prvního stupně postupoval správně, „zjistil-li výši peněžité náhrady adekvátní bezdůvodnému obohacení ze znaleckého posudku“). Rozhodnutí revidoval toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení, kdy aplikoval ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., dle něhož v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění je závislé na znaleckém posudku, lze účastníku přiznat plnou náhradu nákladů řízení, ačkoliv ve věci měl úspěch toliko částečný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši, dovozujíc, že „rozhodnutím byla popřena i zásada pacta sunt servanda “. Konkrétně namítá, že projektovou dokumentaci i doklady o zaměření skutečného stavu stavby žalobci vrátila, čili předmět bezdůvodného obohacení vydala in natura , pročež již žalobce nemůže požadovat náhradu v penězích. Rozhodnutí odvolacího soudu kritizuje i v tom ohledu, že nezohledňuje vady plnění, tedy že žalobce poskytl plnění neúplné, nedodal-li v rozporu se smlouvou některé doklady, v dovolání příkladmo vypočtené. Odevzdaná projektová dokumentace neodpovídala požadavkům smlouvy o dílo, byla-li skutečná výše investičních nákladů na projektovanou rekonstrukci stavby vyčíslena cca na 14 000 000 Kč včetně DPH, ačkoliv podle smlouvy měly tyto náklady činit nanejvýše 9 000 000 Kč včetně DPH. Protože je dovolatelka veřejnoprávním subjektem, nemohla pro uvedené navýšení investičních nákladů projektovou dokumentaci využít, bylo-li ze státního rozpočtu vyčleněno na stavbu toliko 9 000 000 Kč. Nadto byl požadavek dodržení maximální výše investičních nákladů součástí zadávací dokumentace veřejné zakázky a bylo by diskriminací ostatních soutěžitelů, pokud by žalobci jako vítěznému soutěžiteli bylo tolerováno, aby nedodržel požadavky zadání. Právní zásadu pacta sunt servanda soud podle dovolatelky popřel tím, že nepřikládal význam smluvené podmínce o maximální výši investičních nákladů. Za nesprávný označuje dovolatelka i ten závěr soudů, že žalobce postupoval s odbornou péčí, namítajíc, že jako odborník mohl žalobce zjistit, že svým závazkům nebude moci dostát; s podmínkami smlouvy a parametry objednaného díla ovšem souhlasil. Náklady zaměření skutečného stavu stavby pak nemohou jít na vrub dovolatelky, jež předpokládala, že zaměření skutečného stavu je součástí nabídky žalobce, jenž jakožto odborník si musel být také vědom nezbytnosti tohoto podkladu pro zhotovení díla. Konečně dovolatelka upozorňuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně konstatuje, že soud prvního stupně stanovil výši bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku, ač v podstatné části vycházel z obsahu smlouvy, a že v dalším odvolací soud lakonicky odkázal na závěry soudu prvního stupně. Dovolatelka navrhla, aby jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovoláním napadený rozsudek za správný a dovolání proti němu směřující za vadné a nepřípustné, namítaje, že dovolání postrádá uvedení dovolacího důvodu a vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání. K samotné věcné argumentaci dovolatelky žalobce uvádí, že není podstatné, zda dílo bylo řádně a včas provedeno a byla-li přitom dodržena zásada pacta sunt servanda , neboť v projednávané věci nejde o plnění ze smlouvy, nýbrž o nárok z bezdůvodného obohacení. Namítá-li dovolatelka, že bezdůvodné obohacení vydala in natura , poukazuje žalobce na skutečnost, že byl vydán toliko hmotný nosič, bezdůvodné obohacení však spočívá v jeho výkonech. Žalovaná pak v řízení, s výjimkou nedodržení maximální výše investičních nákladů, neuvedla nic, čeho by projektové dokumentaci zhotovené žalobcem vytýkala, byť opakuje, že projektová dokumentace je pro ni bezcenná. Před podáním přihlášky do výběrového řízení mu žalovaná písemně přislíbila dodání zaměření skutečného stavu stavby, přičemž tuto dokumentaci je podle stavebního zákona vlastník stavby povinen uchovávat po celou dobu trvání stavby a v případě, že ji nemá (nebyla pořízena, nedochovala se, nebo není v náležitém stavu), je povinen ji pořídit. Žalobce, vědom si této povinnosti vlastníka stavby, neměl důvod předpokládat, že by mu zaměření skutečného stavu stavby nebylo žalovanou poskytnuto. Konečně žalobce uvádí, že neměl jakoukoliv možnost zasahovat do obsahu smlouvy, jenž byl jednostranně určen žalovanou, čili nelze mu klást k tíži důsledky plynoucí z ustanovení smlouvy o maximálním limitu investičních nákladů projektovaných rekonstrukčních prací. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (bylo-li řízení v projednávané věci zahájeno po 31. 12. 2013, resp. před 30. 9. 2017).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (dovolání nepostrádá ani vymezení dovolacího důvodu a uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, byť je žalobce – jak plyne z vyjádření k dovolání – jiného mínění).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (kvantifikace bezdůvodného obohacení vzniklého objednateli vadným plněním ze smlouvy o dílo, od níž bylo z tohoto důvodu odstoupeno), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít na následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na jisté deficity rozsudku odvolacího soudu co do jeho přezkoumatelnosti (kdy odvolací soud, navíc s určitou nepřesností stran okolnosti rozhodné pro určení výše bezdůvodného obohacení, v zásadě toliko odkázal na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, nejde o takové nedostatky, jež by činily rozhodnutí nepřezkoumatelným, jestliže vytýkaná pochybení nebyla podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1343/2014).
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinnosti z porušení smlouvy, tímto zákonem (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 a 3).
V posuzované věci není účastníky jakkoliv zpochybňován závěr odvolacího soudu o uzavření smlouvy o dílo (§2586 o. z.), kdy šlo o dílo nehmotné povahy (výsledkem činnosti zhotovitele mělo být zpracování projektové dokumentace dle smlouvou stanovených parametrů), přičemž od uzavřené smlouvy žalovaná účinně odstoupila pro podstatné porušení smlouvy (ve vztahu k dohodnutým vlastnostem díla), čímž došlo ke zrušení závazku od jeho počátku (§2004 o. z.) a účastníci jsou povinni vypořádat bezdůvodné obohacení vzniklé zrušením tohoto závazku (§2993 o. z.), není-li v tomto případě zákonem stanoven jiný, zvláštní způsob vypořádání zaniklého smluvního vztahu účastníků.
Podle §2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Podle §2999 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2). Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku (odstavec 3).
V poměrech posuzované věci nelze přisvědčit dovolatelce, že předmět bezdůvodného obohacení bezezbytku vydala in natura tím, že žalobci vrátila hmotné nosiče obsahující vypracovanou projektovou dokumentaci (coby zachycený výsledek činnosti zhotovitele) a že již proto žalobci právo na náhradu v penězích nepřísluší. Právo na peněžitou náhradu má ve smyslu §2999 o. z. ochuzený v případě, že není dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení. Totožná norma byla obsažena též v ustanovení §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. s tím rozdílem, že zde bylo mimo jiné demonstrativně uvedeno, že se jedná zejména o případy bezdůvodného obohacení spočívající ve výkonech. Z absence demonstrativního uvedení případu, kdy vydání předmětu bezdůvodného obohacení není dobře možné nelze však dovozovat významovou změnu ustanovení §2999 o. z. oproti ustanovení §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. Ostatně i důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, uvádí, že ustanovení §2999 odst. 1 věty první o. z. rozdílně od §458 odst. 1 obč. zák. neuvádí příkladmo, že vydání předmětu bezdůvodného obohacení není dobře možné zvláště v případech, kdy obohacení záleželo ve výkonech, „protože obecný výraz tyto a další případy postihuje dostatečně srozumitelně, takže jeho abstrakci netřeba kazuisticky rozvádět“. Ani komentářová literatura zde neshledává významový posun, kdy je dle ní aplikovatelná dosavadní rozhodovací praxe k ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. [srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1950, ale i Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1267].
Projektová dokumentace je dílem s nehmotným výsledkem ve smyslu §2631 o. z., které je trvale zachyceno na hmotném nosiči [srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1137 – 1138]. Bezdůvodné obohacení, kterého se žalované dostalo poskytnutím projektové dokumentace, proto nelze omezovat na listiny, jež jsou právě toliko hmotným nosičem díla vypracovaného žalobcem, nikoliv dílem samotným; bezdůvodné obohacení totiž v takovém případě spočívá v hodnotě projektu vypracovaného pro žalovanou, který je výsledkem výkonů žalobce a navazujících výsledků duševní práce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 694/2005). Uvedený závěr je nezávislý na závěru o výši bezdůvodného obohacení, která s ohledem na vady díla nemusí odpovídat jeho obecné ceně stanovené znalcem, jak bude rozvedeno níže. [Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 487/2001, je v této souvislosti nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí bylo založeno na závěru, že žalobkyně v dovolacím soudem tehdy posuzované věci netvrdila ani neprokazovala, že by projektovou dokumentaci nebylo možné vrátit.]
Jde-li pak o rozsah obohacení (žalovaná namítá neúplnost a vadnost plnění), je třeba vycházet z ustanovení §2991 odst. 1 o. z., které je obsahově totožné s ustanovením §451 odst. 1 obč. zák. a dle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Zákonné úpravě koresponduje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, která chápe závazek z bezdůvodného obohacení jako povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014), přičemž v případech, kdy nelze předmět bezdůvodného obohacení dobře vydat, musí se výše náhrady podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. odvozovat od prospěchu, jenž byl získán a obohacený je povinen vydat vše (nikoliv však více), co sám získal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1710/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2015). Rozhodující tedy není, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik se zvýšil majetek obohaceného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4584/2014).
Hodnota bezdůvodného obohacení získaného převzetím projektové dokumentace bez zákonem aprobovaného důvodu, není dána hodnotou prostředků vynaložených na tvorbu projektu, nýbrž hodnotou projektu takto vytvořeného (hodnotou díla); k tomu přiměřeně srov. i dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 487/2001. Také při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem). Při stanovení výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti, či neúplnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014, a v něm odkazovanou judikaturu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000). Dílo má přitom vadu, neodpovídá-li smlouvě (srov. §2615 odst. 1 o. z., ale i §560 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §499 obč. zák.). Pro závěr o tom, zda je dílo vadné je tedy třeba přihlížet ke smlouvě, ač od ní bylo později odstoupeno a na samotné plnění se pohlíží jako na bezdůvodné obohacení. Ostatně, bylo by absurdní, aby k vadám, pro které došlo k odstoupení od smlouvy, nebylo možno přihlížet při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení.
Podle skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, stanovil článek II. bod 3 smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovanou nepřekročitelnou maximální výši investičních nákladů v částce 9 000 000 Kč včetně DPH (kdy ani odvolací soud nečiní ten závěr, že by šlo o nedovolené ujednání), přičemž podle zhotovitelem vypracované projektové dokumentace měla činit výše nákladů na zhotovení plánované stavby cca 14 000 000 Kč; žalobce tedy dodal ve smyslu §2615 o. z. vadné dílo a tato okolnost byla pak i důvodem, pro nějž objednatel od smlouvy odstoupil pro podstatné porušení smlouvy (přičemž i žalobce v tomto v řízení opírá uplatněný nárok na peněžitou náhradu o toto odstoupení od smlouvy). Pro uvedený závěr je bez významu úvaha odvolacího soudu o tom, kdy je výše investičních nákladů obvykle zřejmá, neboť rozhodné – v souladu se zásadou smluvní autonomie – je zde ujednání stran. [V uvedeném směru lze tedy souhlasit s dovolatelkou v tom, že při vynaložení odborné péče – učinil-li soud prvního stupně skutkové zjištění o tom, že výše investičních nákladů projektované stavby je zpravidla známa teprve po vypracování projektové dokumentace – si žalobce coby odborně vybavený zhotovitel na rozdíl od žalované měl být vědom nemožnosti dostát závazku dodat projektovou dokumentaci respektující sjednanou výši investičních nákladů.]
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, jestliže jím odvolací soud aproboval ty závěry soudu prvního stupně, že se žalobci (zhotoviteli) za jím zhotovené dílo na základě smlouvy, od níž žalovaná (objednatelka) odstoupila právě pro vady díla, jimiž byla smlouva porušena podstatným způsobem, má dostat peněžité náhrady odpovídající výši sjednané úplaty (zde jinak v souladu s ustanovením §2999 odst. 2 části věty před středníkem o. z.), aniž by ovšem soud zohlednil případnou vadnost či neúplnost poskytnutého plnění (pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla) a aniž by vzal v potaz reálnou využitelnost výsledku žalobcovy činnosti žalovanou.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil (srov. §243e odst. 1, odst. 2 věty třetí o. s. ř.), spolu se všemi na něm závislými nákladovými výroky (včetně rozhodnutí o nákladech státu, pro něž je také rozhodující výsledek řízení). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (srov. §243g odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu