ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1086.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1086/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Milenou Valouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21 proti žalované Obec Bynovec, IČ: 00556009, zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně 1, Masarykovo nám. 193/20, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 433/2007 o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. září 2009, č. j. 30 Co 254/2009-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 25. září 2009, č. j. 30 Co 254/2009-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že vlastníkem parcel č. 566/16 a 556/18, obou v k. ú. B., okr. D., zapsaných na LV číslo 10001. a to v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště D., je Česká republika – správce Pozemkový fond České republiky. Dále určil, že žalobce je povinen žalovanému na nákladech řízení zaplatit částku 25.228,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Soud prvního stupně předně dospěl k závěru, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože bez tohoto určení by se jeho právní postavení stalo nejistým.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že podle přídělové listiny č. 53 vydané ONV D. dne 30. května 1978 tento orgán přidělil MNV Arnoltice pozemky, v souladu s obsahem navazujících geometrických plánů, mezi nimiž byly obsaženy i pozemky p. č. 566/16 a p. č. 566/18, jež jsou předmětem tohoto sporu. Přitom obě tyto pozemkové parcely po 25. únoru 1948 nebyly převedeny do vlastnictví církve, náboženské společnosti, řádu nebo kongregace a ke dni 31. prosince 1949 byly ve vlastnictví obce. Konečně vyšel z obsahu notářského zápisu č. NZ 200/2006 z 2. srpna 2006, podle něhož oba pozemky přešly na žalovanou obec podle §2 zákona ČNR č. 172/191 Sb., v souladu s dříve zmíněnou přídělovou listinou.
Uzavřel proto soud prvního stupně, že podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. s přihlédnutím k §2a odst. 3 téhož zákona je žaloba nedůvodná, když předložené listiny plně osvědčují vlastnictví žalovaného.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podal žalobce dovolání jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho důvodnost spatřuje v §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a rovněž spočívá na nesprávném posouzení věci. Žalobce namítal, že v návrhu přídělu č. 53 ve spojení s listinou nazvanou „celkový návrh úhrady“ byly předmětné nemovitosti vedeny jako veřejný statek resp. jako přídělce je označen veřejný statek. Dovolatel namítal, že ve vazbě na zákon č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se do seznamu veřejného statku zapisovaly veřejné statky, které byly určeny pouze veřejnému užívání tzn., že byly „všem členům státu ponechány k přivlastňování“ (§287 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 ve znění platném do 31. prosince 1950). Jak vyplývá z komentáře k tomuto zákoníku vlastníkem veřejného statku mohl být kterýkoliv subjekt vlastnického práva (stát, země, okres, obec i soukromá osoba). Rozhodnutí o tom, že určitá nemovitá věc je veřejným statkem, a že je tedy určena k veřejnému (obecnému) užívání, stanovovaly správní předpisy a rozhodování o tom, pokud tak neurčoval zákon, příslušelo správním úřadům. Jednalo se o nemovité věci určené rozhodnutím k veřejnému užívání. Podle zákona číslo 92/1874 Českého zemského zákoníku, o zakládání nových pozemkových knih a jejich vnitřním zařízení, pak byly do pozemkových knih zapisovány pouze seznamy veřejných statků, nikoliv však jejich vlastníci. Ve vztahu ke obecnímu majetku dovolatel zdůrazňuje, že nestaly-li se veřejné statky vlastněné obcemi po nabytí účinnosti zákona č. 421/1919 Sb. kmenovým jměním obcí, nelze vlastnictví veřejných statků po tomto datu nijak jednoznačně prokázat. Zápis existoval bez uvedení vlastníka. Ve vztahu k uchopení faktické držby majetku tvořícího budoucí příděl musel být držitel jako přídělce potvrzen, muselo být tedy doloženo, že stát s obcí jako s přídělcem počítal, což u žalovaného doložené není. Veřejný statek, který sloužil obecnému prospěchu se pak stal dnem nabytí účinnosti Ústavy 9. května (zákon č. 150/1948 Sb.) podle jejího §147 národním majetkem, a to jak z citovaného ustanovení vyplývá bez ohledu na skutečnost, kdo byl jeho vlastníkem (v konkrétním případě jim stále byl stát). Institut tzv. komunálního vlastnictví, upravený §149 zákon č. 150/1948 Sb., stanovil, že části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku mohou být v tzv. „komunálním vlastnictví“. Komunální vlastnictví transformoval ve vlastnictví státu až zákon č. 167/1950 Sb., a to k 1. lednu 1950. Skutečnost, že u předmětných nemovitostí došlo k proměně v komunální vlastnictví žalované však prokázána nebyla. Z návrhu přídělu není rovněž zřejmé, který subjekt vlastnického práva se měl stát vlastníkem veřejného statku. Proto přechod vlastnictví podle §2 odst. 1, respektive §2a zákona č. 172/1991 Sb., v platném znění, nikdy nebyl u žalovaného doložen. Z toho dovozoval, že podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona 114/2000 Sb., přešly z majetku České republiky do vlastnictví obcí nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), pokud byly obcím přiděleny jako přidělencům podle §2a odst. 1 písm. a) nebo byly schváleny příslušným státním orgánem pro obce jako přidělence dle §2a odst. 1 písm. b). Znění §2a odst. 3 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., je dle odvolatele nutno interpretovat pouze tak, že dopadá jen na případy nedokončeného přídělového řízení (zahájeného do 31. prosince 1949), kdy se s obcí jako budoucím přídělcem od počátku počítalo, ale v důsledku legislativních změn nemohlo být dovršeno právním titulem pro nabytí vlastnictví obcí tj. příslušnou přídělovou listinou. Takováto interpretace předmětného ustanovení §2a je v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR uvedeného v rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 2212/2004, dle kterého je: „Účelem novely zákona č. 172/1991 Sb., respektive ustanovení §2a, je též umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví ČR do vlastnictví obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy byl schválen pro obce jako přídělce přídělový plán, ale k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. prosinci 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec“ . Podle dovolatele nebyly splněny v dané věci speciální podmínky pro aplikaci §2a zákona č. 172/1991 Sb. Dále dovolatel uvádí, že žalovaná obec nepředložila soudu žádné relevantní listinné důkazy, které by prokazovaly vůli státu předmětné pozemky uvedené v žalobním petitu na žalovanou obec jako přídělce v rozhodném období tj. do 31. prosince 1949 převést. Soud při aplikaci §2a zákona č. 172/1991 sb., s přihlédnutím k §2a písm. a) odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., provedl nepřípustný extenzivní výklad, kterému nesvědčí jakékoliv skutečnosti. §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů na předmětné nemovitosti nedopadá a zápis vlastnictví žalované k předmětným nemovitostem nebyl dle odvolatele učiněn po právu. Dovolatel navrhuje na základě shora uvedeného, aby dovolací soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 odst. 1 písm a), protože věc byla posouzena odvolacím soudem rozdílně od závěrů již vydaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak bude dále uvedeno.
K otázce předložené dovolacímu přezkumu zaujal stanovisko dovolací soud v rozsudku ze dne 26. října 2004, č. j. 28 Cdo 2212/2004, ze závěrů zde plynoucích a pro posouzení této věci použitelných. Z nich zcela zřetelně plyne, že doplněná ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., který doznal změny zákonem č. 114/2000 Sb., se vztahují jen ke skutkovým okolnostem přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. prosince 1949, tedy nepochybně směřují k nabytí nemovitostí obcemi i tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy (31. prosince 1949) hospodařily („s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy byl schválen pro obec jako přídělce přídělový plán (§2a odst. 1 písm. b/ cit. zák.), ale k přídělu – nebo k vydání přídělového plánu – došlo až po 31. 12. 1949“). Po tomto datu ovšem obce nemohly nabýt věci do svého vlastnictví, neboť pozemky byly v socialistickém vlastnictví československého státu. K dispozicím – v jeho rámci - s nimi mohlo docházet jen formou převodu práva hospodaření, nikoliv však práva vlastnického. V této posuzované věci tedy rozhodné skutkové okolnosti (přídělová listina z 30. května 1978) proto nesvědčí pro závěr, že by na žalovanou obec vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem žaloby, přešlo s účinky plynoucími z ustanovení §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely č. 114/2000 Sb.
Dovolací soud shledal dovolání žalované důvodným, neboť v rozhodnutí, proti němuž žalovaná brojila, odvolací soud rozhodl dle odlišného právního názoru v otázce aplikovatelnosti §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely č. 114/2000 Sb. a shora uvedené závěry nezohlednil, což mělo závažný dopad do rozhodnutí o věci samé. Tím, že s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 280/2004 (jež se – na rozdíl od citovaného rozsudku ze dne 26. října 2004, sp. zn 28 Cdo 2212/2004 - nestalo judikatorním pilířem řešení dříve rozkolísané judikatury Nejvyššího soudu) zákonu přiznal stanovení „benevolentních“ podmínek pro prokazování nároku obcí a odhlédl od jeho restituční povahy a podstaty, zůstalo jeho právní posouzení důvodnosti žaloby, a ve svém důsledku vymezení skutkového základu věci, neúplné. Za těchto okolností postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc tomuto soudu podle 243b odst. 3, věta první, o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu