ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1095.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1095/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. R. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) E. T., 2) H. N., a 3) H. F., všech zastoupených advokátem, o 2.136.988,80 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 394/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2007, č. j. 44 Co 49/2007-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. 2. 1997, č. j. 52 C 394/94-72, Městský soud v Brně zastavil řízení v rozsahu, v jakém žalobce vzal zpět žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem kupní smlouvu na vybavení nemovitosti (výrok I), dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalovaných, aby mu společně
a nerozdílně uhradily částku 2.136.988,80 Kč z titulu náhrady škody vzniklé tím, že v důsledku porušování povinností žalovaných jako pronajímatelek nebytových prostor v budově č. p. 83 a zahrady p. č. 50 v k.ú. V. M. došlo k předčasnému ukončení nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou ze dne 1. 4. 1993 uzavřenou mezi žalovanými a žalobcem, a z titulu smluvně založené povinnosti žalovaných uhradit náklady na stavební úpravy realizované v pronajímaných prostorách (výrok II).
Na základě odvolání žalobce přezkoumal rozsudek Krajský soud v Brně
a usnesením ze dne 26. 11. 1998, č. j. 13 Co 334/1997-90, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud došel k závěru, že nájemní smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou vzhledem k absenci souhlasu národního výboru (případně nástupnického úřadu) podle
§3 odst. 2 a 4 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy.
Městský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 20. 3. 2001, č. j. 52 C 394/94-176, zamítl doplněnou žalobu, v níž se žalobce domáhal předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaných vzniklého v důsledku stavebních úprav realizovaných žalobcem na základě neplatné smlouvy i hrazení nájemného ve prospěch žalovaných a dále pak z titulu náhrady škody vzniklé neplatností smlouvy, kterou měly zavinit žalované. Městský soud došel k závěru, že podle tvrzených a dokazovaných skutečností nejsou tyto nároky žalobce oprávněné.
K odvolání žalobce pak rozsudek Městského soudu v Brně opět přezkoumal Krajský soud v Brně a usnesením ze dne 21. 11. 2003, č. j. 26 Co 221/2001-197, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu je třeba vycházet z předchozího závěru, že jde o smlouvu absolutně neplatnou, zároveň je ale třeba provést dostatečné dokazování k otázce bezdůvodného obohacení i otázce náhrady škody. Odvolací soud tedy vrátil věc soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování a poskytnutí řádného poučení účastníkům o jejich důkazní povinnosti ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř.
Po doplnění dokazování žalobu Městský soud v Brně rozsudkem ze dne
13. 6. 2006, č. j. 52 C 394/94-310, opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalovaných v důsledku investic žalobce nemohlo dojít, neboť jimi nebyla nijak zhodnocena předmětná nemovitost, a nárokovaná částka zaplaceného nájemného odpovídá nájemnému hrazenému v dané době v této oblasti za užívání nemovitosti. Soud prvního stupně odmítl i nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy, protože žalované podle něj nezavinily vznik škody, a nemohou tak za ni ani odpovídat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně přezkoumal rozsudek Městského soudu v Brně, rozsudkem ze dne 24. 9. 2007, č. j. 44 Co 49/2007-341, jej potvrdil (výrok I)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se nejprve zabýval nároky z bezdůvodného obohacení a odmítl žalobcův názor, že by se zde mělo uplatnit ustanovení §458 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), na jehož základě by žalobce měl jako osoba vydávající předmět bezdůvodného obohacení nárok na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem obohacení nebyla přímo pronajímaná nemovitost, ale pouze práva k jejímu užívání. Otázku vypořádání bezdůvodného obohacení je pak podle odvolacího soudu třeba posoudit v souladu s ustanoveními §457 a §458 odst. 1 o.z. Ve smyslu těchto ustanovení je pak obohacením užitek, o jehož hodnotu se měly žalované obohatit. V otázce rozsahu restituční povinnosti se tak soud ztotožnil se závěry předchozích soudů činných v této věci a stanovil, že její výše odpovídá zhodnocení nemovitosti a nikoliv nákladům na toto zhodnocení vynaloženým.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že důsledky neplatnosti nájemní smlouvy je třeba posoudit i z pohledu jiných zákonných ustanovení. Uvedl, že pokud si účastníci plnili navzájem podle smlouvy v dobré víře, že je zavazuje, a neměli pochybnosti o její platnosti, zvláště pak, když se podmínku souhlasu národního výboru snažili naplnit souhlasem dodatečným a pouze správně nezhodnotili význam souhlasu předchozího, je zde důvod pro podřazení tohoto případu ustanovením občanského zákoníku o oprávněné držbě (§130 o.z.), neboť, jak vyplývá z ustanovení §129 odst. 2 o.z., držet lze i právo připouštějící trvalý nebo opětovný výkon, tedy i právo nájmu. Jako oprávněné držitelky pak podle odvolacího soudu držely žalované právo v souladu s nájemní smlouvou brát od žalobce nájemné a trvale si ponechat výsledky stavebních úprav na věci provedených žalobcem na jeho vlastní náklady do 31. 12. 1994. Tyto užitky si v souladu s ustanovením §131 odst. 2 o.z. může oprávněný držitel ponechat jako vlastník a jeho jedinou povinností je po skončení oprávněnosti jeho držby vrátit práva vlastníku. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalované nárokované užitky nabyly na základě řádného titulu, a není zde tedy prostor pro uplatnění ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud dále uvedl, že i žalobce byl na základě uvedené smlouvy oprávněným držitelem, jemuž držba taktéž přinášela užitek, který si byl oprávněn ponechat. Odvolací soud pak dovodil, že vyslovení neplatnosti smlouvy soudem v předchozím rozhodování o této věci nemělo dost opodstatnění vzhledem k tomu, že se žádný z účastníků této neplatnosti nedovolával a obsah závazku účastníků s odpovídající právní úpravou poskytoval dostatečný podklad pro řešení jejich sporu, přičemž uvedl, že, přestože akceptuje závěr o neplatnosti smlouvy, institut oprávněné držby umožňuje řešit spor z tohoto závazku, aniž by musela být aplikována pravidla
o vypořádání bezdůvodného obohacení, která podle odvolacího soudu nejsou nijak vlastní stávajícím (nesporným) poměrům účastníků řízení.
Odvolací soud se dále zabýval nárokem na náhradu škody. K tvrzení žalobce, že mu škoda vznikla v důsledku neplatnosti smlouvy způsobené žalovanými, uvedl, že obstarání souhlasu nebyla výlučná povinnost jedné smluvní strany, ale mohly tak učinit strany obě. Krajský soud dospěl k závěru, že neplatnost smlouvy byla zaviněna
i nekonáním žalobce, který sám mohl o souhlas požádat, a proto se zde uplatní ustanovení §441, věty za středníkem, o.z., stanovící, že v případě zavinění škody výlučně jednáním poškozeného, nese poškozený škodu sám. Žalované tak podle odvolacího soudu nenesou odpovědnost za tvrzenou škodu vzniklou v důsledku neplatnosti smlouvy.
Jako další důvod neoprávněnosti nároku žalobce uvedl odvolací soud to, že neplatnost smlouvy, navíc v rozhodné době nevědomá, nemohla být odpovídající příčinou vzniku škody žalobce spočívající v uzavření leasingových a úvěrových smluv. Stejně tak podle odvolacího soudu ke vzniku ušlého zisku z podnikání z důvodu neplatnosti smlouvy nedošlo už proto, že částečně mu přeci jen zisk vznikal za dobu, po kterou nemovitost užíval, a dále proto, že užívání nemovitosti nebylo ukončeno v důsledku neplatnosti smlouvy, ale vypovězením smlouvy a opuštěním budovy žalobcem. Přestože žalobce tvrdil, že budovu opustil a ukončil nájemní vztah v důsledku protiprávního jednání žalovaných, dostatečně toto protiprávní jednání žalovaných neupřesnil. Hlavní příčinou vzniku ušlého zisku byla pak realizace práva žalobce podat výpověď.
Neoprávněnost některých nároků žalobce na náhradu škody pak vyplývá z toho, že ani škodou v právním smyslu nejsou, neboť újmou podle odvolacího soudu nemohou být závazková práva (a povinnosti), která se stala pouze neužitečnými. Stejně tak není újmou cenový rozdíl na vodném a stočném vzniklý v důsledku poruchy, kterou navíc ani žalobce jasně nespojoval s protiprávním jednáním žalovaných. Odvolací soud odmítl
i to, že by jednání žalovaných (ať už v souvislosti s neplatnou smlouvou nebo porušováním povinností pronajímatelek) mohlo mít souvislost s domnělou škodou spočívající v úvěrových a na úvěr navazujících závazcích žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku, na níž je postaveno rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, v rozporu s hmotným právem. Důvodnost pak žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištěních nemajících podle obsahu spisu oporu v podstatné části v provedeném dokazování.
Dovolatel poukazuje především na nesprávný závěr odvolacího soudu, dle něhož o souhlas s pronájmem nebytových prostor podle zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném k 1. 4. 1993 (dále též jen „souhlas“), měl požádat on sám, když jde o povinnost vlastníka nemovitosti. V této souvislosti upozorňuje na znění §2 zák. č. 116/1990 Sb. stanovícího, že s nebytovými prostorami nakládají jejich vlastníci. Dovolatel se domnívá, že tímto nakládáním je i vyžádání daného souhlasu, které nemůže provést nikdo jiný než vlastník, neboť by v opačném případě mohlo docházet k zásahu do jeho vlastnických práv a příslušný úřad by musel žádost jiné osoby odmítnout. V posuzované věci navíc žalované uzavřely dne 18. 1. 1993 zprostředkovatelskou smlouvu se společností A., ze které této společnosti vyplývala povinnost posoudit soulad návrhů smluv s příslušnými předpisy. Okolnost, že povinnost požádat o souhlas byla žalovanou stranou akceptována, dokládá dovolatel
i odkazem na provedené důkazní prostředky. Další zákonné ustanovení, z něhož vyplývá povinnost žalovaných obstarat souhlas, je §499 o.z., který stanoví povinnost vlastníka věci, jež je předmětem úplatných právních úkonů, zajistit, aby věc byla bez právních vad a bylo ji možno užívat podle povahy a účelu smlouvy, což je pak ve vztahu k nebytovým prostorám upraveno ustanovením §5 odst. 1 zák. č. 116/1990 Sb. Dovolatel namítá, že soud příliš širokým výkladem ustanovení §14 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, vymezujícího účastníka řízení jako osobu dotčenou správním řízením, dospěl k tomu, že nájemce je přímo odpovědný za nevyvolání včasného správního řízení, což nelze považovat za únosný právní názor, neboť podle §3 zák. č. 116/1990 Sb. jde o souhlas předchozí, tedy vyžadovaný v době, kdy ještě o řádného nájemce jít nemůže, a jednání pouhého budoucího nájemce by znamenalo zásah do vlastnických práv vlastníka věci. Při výkladu §14 zák. č. 71/1967 Sb. je tak nutné rozlišit ty účastníky, kteří mají právo řízení vyvolat, a ty, jež mají pouze právo se řízení účastnit.
V souvislosti s povinností žalovaných požádat o souhlas s pronájmem nebytových prostor považuje dovolatel za nesprávně posouzenou i otázku odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku neplatnosti smlouvy, kterou by měly nést dílem odpovídajícím jejich zavinění žalované.
Chybného právního posouzení se podle dovolatele dopustil odvolací soud i tím, že paušálně odmítl existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a neplatností smlouvy a došel k závěru, že škoda spočívá v jiných příčinách, které žalobce neprokázal. Dovolatel je toho názoru, že pokud soudy došly k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy a v souladu s tím i posuzovaly nároky účastníků, není možné pak při stanovení odpovědnosti za škodu vycházet z toho, kdo a jakým způsobem porušil nájemní smlouvu tak, že to vedlo k předčasnému ukončení nájemního vztahu. Zároveň se dovolatel domnívá, že soudy pochybily při dokazování i hodnocení důkazů, neboť nedodržely povinnost řádného hodnocení důkazních prostředků vyplývající z §132 o.s.ř. a hodnotily jen důkazy některé. Soudy obou stupňů dále pominuly i skutečnost, že nájemní smlouva byla sjednána na dobu delší pěti let, z čehož dovolatel vycházel, když na sebe bral závazky v souvislosti se svým podnikatelským záměrem, a újma, která mu vznikla předčasným ukončením nájemního vztahu, by měla být hodnocena z tohoto pohledu.
Za nesprávně posouzenou právní otázku považuje dovolatel i výklad zákonných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud totiž v této souvislosti pochybil při hodnocení důkazů i v tom, že při posouzení vypořádání bezdůvodného obohacení nadřadil ujednání neplatné smlouvy nad zákonnou úpravu vyplývající z §458 o.z., přičemž dovolatel dovozuje své nároky právě z ustanovení §458 odst. 3 o.z., jež zakotvuje právo osoby vydávající předmět bezdůvodného obohacení na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložila, a podle kterého by tudíž dovolateli měla náležet nikoliv náhrada za zhodnocení nemovitosti, ale náhrada vynaložených nákladů. Dovolatel přitom považuje za předmět vrácený nájemcem „právo nájmu nemovitosti“, kterému odpovídá pronajimatelem vracené nájemné. Dále se dovolává analogického užití ustanovení §131 o.z., jež zajišťuje právo na náhradu nákladů na věc vynaložených neoprávněnému držiteli, který věc vrací jejímu vlastníku, a domnívá se, že přísluší-li takové právo neoprávněnému držiteli, tím spíš by mělo příslušet nájemci z neplatné smlouvy v postavení detentora, který si neplatnosti nebyl vědom. V této souvislosti považuje řešení otázek zavinění a dobré víry, jimiž se zabýval odvolací soud, za nadbytečné. Dovolatel dále odmítá závěr odvolacího soudu o použití ustanovení §129
a §130 o.z. o oprávněné držbě s tím, že v projednávané věci nejde o vypořádání věcných práv, nýbrž práv ze závazkového vztahu, a je tedy zapotřebí vycházet z ustanovení §457 a §458 odst. 1 a 3 o.z., přičemž ustanovení o bezdůvodném obohacení jsou speciálními ve vztahu k ustanovením o oprávněné držbě, a měla by být plně aplikována na posuzovaný případ. Tvrzení o nároku na vynaložené náklady pak dovolatel dokládá odkazem na příslušné důkazní prostředky.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým by zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení, a dále požádal, aby dovolací soud změnil právní názor Krajského soudu v Brně obsažený v jeho rozhodnutí ze dne 21. 11. 2003, č. j. 26 Co 221/2001-197, tak, že obstarat předchozí souhlas s pronájmem nebytových prostor podle zák. č. 116/1990 Sb. bylo povinností žalovaných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam – písm. c). V daném případě soud prvního stupně opakovaně žalobu zamítl
a rozhodl o právech povinnostech účastníků shodným způsobem. Přípustnost rozhodnutí tedy nemůže být v tomto případě dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) či b) o.s.ř. Dovolací soud se tedy zabýval tím, zda je splněna podmínka zásadního právního významu rozhodnutí a zda je tak založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Při posouzení dovolatelem uváděné otázky, komu náležela povinnost požádat příslušný úřad o souhlas podle zák. č. 116/1990 Sb., tj. zda pouze pronajímateli nebo pronajímateli i nájemci, přitom odvolací soud nepřekročil rámec vyplývající ze zákonné úpravy obsažené v §3 citovaného zákona, který výslovně neuvádí, která ze smluvních stran by měla žádat o souhlas. Zákon tak umožňuje, aby se této povinnosti zhostila kterákoliv ze smluvních stran. Tento závěr vyplývá i z toho, že se v daném případě jedná o řízení podle zák. č. 71/1967 Sb., jak již dříve opakovaně uvedl Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/1998, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1115/2000, publikované v časopise Soudní judikatura, svazek 3, ročník 2001, str. 132). Zákon č. 71/1967 Sb. ve svém §14 vychází z toho, že účastníkem řízení je taková osoba, o jejíchž právech a povinnostech má být jednáno nebo jejíž práva, právem chráněné zájmy a povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny, přičemž v ustanovení §18 cit. zák. upravujícím zahájení řízení není vymezeno, že by řízení mohlo být zahájeno pouze z podnětu některé ze skupin účastníků. Nelze tedy přisvědčit argumentu dovolatele, dle něhož tento právní předpis rozděluje účastníky do dvou skupin – osoby oprávněné řízení vyvolat a osoby oprávněné se ho zúčastnit. Důvodné nejsou ani další dovolací námitky směřující k tomu, že by případným souhlasem vydaným z podnětu jiné osoby než vlastníka dotčené nemovitosti docházelo k zásahu do jeho vlastnických práv, neboť samotný souhlas bez dalších kroků vlastníka nemovitosti nekonstituuje žádná práva ani povinnosti, jež by představovaly zásah do jeho vlastnických práv. Výlučná povinnost vlastníka nemovitosti zajistit potřebný souhlas nevyplývá ani z dovolatelem uváděného ustanovení §499 o.z. stanovícího povinnost tomu, kdo úplatně přenechá věc jinému, zajistit, aby přenechávaná věc byla bez právních vad. Toto ustanovení ovšem předpokládá platný závazkový vztah a řeší až vztahy vzniklé na jeho základě, neuplatní se tedy při posuzování platnosti samotného právního úkonu, jimž měl být závazkový vztah založen.
Mají-li obě strany možnost a zároveň i povinnost žádat o souhlas, je tak možno dojít k závěru, že obě strany také nesou odpovědnost za škodu vzniklou porušením této povinnosti podle §420 o.z. Vzhledem k tomu, že nebylo zapotřebí, aby podání žádosti bylo společným aktem obou stran a odvrátit nepříznivý následek porušení této povinnosti bylo zcela v možnostech každé strany jednotlivě, nelze dovodit ani to, že by škodu měly nést obě strany rovným dílem ve smyslu §441 o.z. Osobě, jíž vznikla škoda, se tak stalo v důsledku porušení její povinnosti a nese jí sama (§441, věta za středníkem, o.z.). Závěry odvolacího soudu jsou proto v souladu s odpovídajícími ustanoveními hmotného práva.
V této souvislosti lze uvést i to, že pro stanovení povinnosti k náhradě škody by závěr soudu o neplatnosti smlouvy a o míře, kterou se na neplatnosti obě strany podílely, zároveň musel být podpořen závěrem o příčinné souvislosti vzniku škody s tímto protiprávním jednáním. Pokud odvolací soud došel k závěru, že příčinná souvislost zde dána není, neboť škoda vznikla v důsledku jiných skutečností, přičemž tyto skutečnosti nebyly dovolatelem tvrzeny a důkazně podloženy tak, aby soud mohl dojít k závěru, že škoda vznikla v důsledku protiprávního jednání žalovaných, nemohl ani v případě jiného závěru o zavinění škody přiznat její náhradu. Závěr soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy totiž nezbavil dovolatele povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní vyplývající z §101 o.s.ř. ohledně všech rozhodujících skutečností. Neplatnost smlouvy, a tudíž nemožnost odvolávat se při stanovení rozsahu práv a povinností žalovaných jejích ustanovení, nebránila hodnocení eventuální protiprávnosti jejich jednání z hlediska jiných zákonných ustanovení.
Další otázka dovolatelem navrhovaná k přezkumu dovolacím soudem směřovala k posouzení nároků nájemce vůči pronajimateli vzniklých v důsledku hrazení nájemného a provádění stavebních úprav na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy. V tomto případě došlo k odchýlení se od ustálené judikatury tím, že odvolací soud došel k závěru, že na daný vztah lze uplatnit institut oprávnění držby v souladu s ustanoveními §129 a §130 o.z.. Dovolací soud však ve své rozhodovací činnosti vychází z toho, že v případě neplatných nájemních smluv se jedná o poskytování plnění na základě neplatného právního úkonu, tedy o jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 o.z., kterou je nutno vypořádat podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§451 a násl. o.z., zejména pak §457 a §458 odst. 1 o.z.), a zároveň se tak jedná i o závazkový právní vztah vzniklý ze zvláštního právního důvodu podle §489 o.z., a je třeba jej tak hodnotit. Tento závěr lze vztáhnout jak na případ nájmu hrazeného na základě neplatné nájemní smlouvy, tak i k otázce zhodnocení nemovitosti stavebními úpravami realizovaného nájemcem v domnění, že jde o platnou nájemní smlouvu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy vydaném nakladatelstvím C.H. Beck v čísle 10/2003 na str. 345, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí vydaném nakladatelstvím C.H. Beck v sešitě 28/2004 pod číslem C 2291). Odchýlení odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však v tomto případě nezakládá přípustnost dovolání, neboť nemělo přímý vliv na řešení postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, což je nezbytnou podmínkou toho, aby se mohlo jednat o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 4, str. 227). Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl mimo jiné k závěru, že pokud soud prvního stupně při posouzení nároků žalobce vycházel z ustanovení o bezdůvodném obohacení, pak nepochybil, když rozsah restituční povinnosti vzniklé v důsledku zjištěné absolutní neplatnosti smlouvy považoval za určený ustanoveními §457 a §458 odst. 1 o.z. Aplikace těchto ustanovení pak vedla okresní soud ke stejnému závěru, k jakému došel krajský soud při kvalifikaci skutkového stavu jako oprávněné držby, tj. že při zvážení možného zhodnocení nemovitosti stavebními úpravami realizovanými dovolatelem a dále i porovnáním uhrazeného nájemného a náhrad žalovaným za užívání jejich nemovitosti není možné dovodit, že by na straně žalovaných existovalo bezdůvodné obohacení, jehož vydání by se mohl žalobce domáhat. Odlišný právní názor odvolacího soudu vycházející z ustanovení o oprávněné držbě nezměnil výsledné uspořádání vztahů mezi účastníky,a nesplňuje tak výše uvedenou podmínku vlivu odlišného právního posouzení na práva a povinnosti účastníků.
Přípustnost dovolání v této otázce nemohou založit ani argumenty dovolatele, že při stanovení výše restituční povinnosti je třeba vycházet z ustanovení §458 odst. 3 o.z., neboť předmětem bezdůvodného obohacení, jenž je vracen nájemcem, je právo nájmu, na které nájemce vynaložil nutné náklady, a mělo by mu tak příslušet právo na jejich náhradu. K tomuto tvrzení dovolatele je možno uvést, že za předmět bezdůvodného obohacení je považován majetkový prospěch nabytý na základě některého z důvodů uvedených v §451 odst. 2 o.z, popřípadě v §454 o.z. (srov. Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol: Občanský zákoník- komentář, nakladatelství C.H. Beck, 10. vydání str. 807). Majetkovým prospěchem je v tomto případě užitek nabytý na základě neplatné nájemní smlouvy, ten je dán u nájemce prospěchem získaným z užívání nemovitosti
a u pronajímatele uhrazeným nájemným a případným zhodnocením nemovitosti nájemcem. Soud prvního stupně a odvolací soud v rozsahu, v jakém se zabývaly restituční povinností, pak dospěly ke shodnému závěru, k jakému došel i Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích (viz rozhodnutí uvedená výše), dle nichž se vzájemné vypořádání bezdůvodného obohacení účastníků neplatné nájemní smlouvy řídí ustanoveními §457 a §458 odst. 1 o.z. Výše bezdůvodného obohacení pronajímatele v případě stavebních úprav je pak dána zhodnocením nemovitosti, které představuje prospěch, o nějž se pronajímatel obohatil, a nikoliv náklady na toto zhodnocení vynaloženými.
Z uvedených důvodů neshledal dovolací soud, že by otázka posouzení nároků z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné nájemní smlouvy v tomto případě představovala otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání nemůže být založena ani námitkami dovolatele, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy. Zpochybnění skutkových zjištění s tím, že nemají oporu ve spise podle §241a odst. 3 o.s.ř., může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tím není nijak vymezena právní otázka, kterou by měl být dán zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu podle §237 odst. 3 o.s.ř., nemůže tak být ani založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod číslem 132/2004 v časopise Soudní judikatura, sešit 7).
Dalším návrhem dovolatele, kterým se domáhal toho, aby dovolací soud změnil právní názor Krajského soudu v Brně obsažený v jeho rozhodnutí ze dne 21. 11. 2003, č. j. 26 Co 221/2001-197, se pak Nejvyšší soud nezabýval, neboť mu ustanovení §236
a násl. o.s.ř. takové oprávnění nepřiznává.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu