ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1115.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1115/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání O. M. (USA), a Ing. J. H. (USA-Illinois), zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 3. 12. 2004, sp. zn. 5 Co 855/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 137/96 (žalobců O. M. a Ing. J. H., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1441/46, územní pracoviště: 270 01 České Budějovice, Prokišova 5, o vydání nemovitostí, za vedlejšího účastenství J. d., Č., zastoupeného advokátkou), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 7. 6. 1996, se žalobci domáhali, aby původně žalovanému J. d. v Č. bylo uloženo vydat jim dům čp. 353 s pozemkem parc. č. 358 v katastrálním území Č., a to oproti úhradě za zhodnocení nemovitosti částkou 620.177,- Kč. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly odňaty původním vlastníkům F. a M. M. rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Č. z 28. 4. 1962, Fin. 88-693/61 – Kan., podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu. Původní vlastníci F. M. a M. M. zemřeli dne 3. 7. 1983 a 13. 10. 1982 a žalobci jsou jejich právními nástupci podle ustanovení §3 odst. 1 písm. d/ zákona č. 403/1990 Sb., kteří se dohodli ve smyslu ustanovení §9 téhož zákona, že nárok podle tohoto zákona uplatňují ve stejném podílu. Žalobci uplatnili nárok na vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ale bezvýsledně. Žalobci ještě uváděli, že poskytnou žalovanému za zhodnocení nemovitosti částku 620.177,- Kč za podmínek stanovených v přípise Ministerstva pro privatizaci a správu národního majetku ČR ze 4. 9. 1995, č.j. 701 394/37 001/RES/95/240, a ve výši uvedené v přípise téhož ministerstva ze 4. 9. 1995.
Původně žalované J. d. Č. navrhlo zamítnutí žaloby žalobců. Uvádělo, že dům čp. 425 (původně čp. 353) se stavební parcelou č. 524 v Č. byly převzaty 1. 4. 1988 hospodářskou smlouvou od bývalého Bytového podniku Č. a při následné přestavbě byly začleněny do areálu divadla. Podle názoru tohoto původního žalovaného žalobci nepodali řádně a včas výzvu k vydání nemovitostí; žalobci také požádali Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR o poskytnutí náhrady za uvedený dům čp. 425 v Č. a nikoli o jejich vydání; zákonné předpoklady k vydání těchto nemovitostí žalovaným žalobcům podle zákona č. 403/1990 Sb. tu tedy nejsou dány.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 19. 12. 1996, č.j. 15 137/96-45, byla zamítnuta žaloba žalobců O. M. a Ing. J. H., aby žalovanému J. d. Č. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 425 se stavební parcelou č. 524, zapsaných na listu vlastnictví č. 15 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu v Č., a to proti povinnosti žalobců zaplatit Ministerstvu pro privatizaci a správu národního majetku ČR za zhodnocení nemovitostí 620.177,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze 4. 6. 1997, sp. zn. 5 Co 755/97, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 19. 12. 1996 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně zejména to, že se zabýval jen některými účastníky řízení navrženými nebo předloženými důkazy, především důkazy listinnými. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně také nepostačující zhodnocení provedených důkazů, jakož i nevysvětlení toho, proč některé účastníky navržené důkazy nebyly v řízení provedeny.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudek z 20. 10. 2000, č.j. 15 C 137/96-125, jímž uložil žalovanému J. d. Č. povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 425 se stavební parcelou č. 524 v katastrálním území Č., zapsaných *u Katastrálního úřadu v Č., a to proti povinnosti žalobců zaplatit České republice za zhodnocení nemovitosti 620.177,- Kč. Žalovanému J. d. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 93.731,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; žalovanému divadlu bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek 7.080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V řízení o odvolání žalobců i žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně z 20. 12. 2000 vydal Krajský soud v Českých Budějovicích usnesení z 12. 6. 2001, sp. zn. 5 Co 534/2001, o tom, že „do řízení vstupuje na místo dosavadního žalovaného J. d. Č. žalovaná Česká republika“.
Poté Krajský soud v Českých Budějovicích vydal usnesení z 5. 9. 2001, sp. zn. 5 Co 534/2001, jímž připustil „zpětvzetí žaloby žalobců ohledně části navržené dohody, týkající se vázanosti vydání nemovitostí na zaplacení částky 620.177,- Kč“, zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 20. 12. 2000, č.j. 15 C 137/96-125, a řízení v tomto rozsahu zastavil. V ostatních výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Výrokem tohoto usnesení odvolacího soudu bylo ještě zastaveno řízení ohledně odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně vytknuto, že přehlédl, že žalované divadlo ve svém podání z 9. 12. 1997 (na č. 1. 91 spisu sp. zn. 15 C 137/96 Okresního soudu v Českých Budějovicích) vznesl námitku promlčení, ale soud prvního stupně se touto námitkou nezabýval. Neobjasněna zůstala i námitka, že dům čp. 425 v Č. zanikl a že byl „zpracován“ do objektu J. d.; odvolací soud měl za to, že okolnosti rekonstrukce tohoto domu a jeho propojení s dalšími objekty, tvořícími celkový objekt J. d., je třeba prokazovat znaleckým posudkem a to zejména v tom smyslu, zda tu došlo ke vzniku nové věci v důsledku spojení věcí a zda a do jaké míry bylo přestavbou narušeno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží uvedeného domu. Podle názoru odvolacího soudu nevycházel soud prvního stupně v průběhu řízení ze změny žalobního návrhu žalobců ze 4. 6. 2001 (založené na č. l. 150 p.v. spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 C 137/96), podle níž se žalobci domáhali uzavření dohody o vydání nemovitostí v ideálních podílech třech čtvrtin (ze strany žalobce O. M.) a jedné ideální čtvrtiny (ze strany žalobce Ing. J. H.).
V dalším průběhu řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 28. 1. 2003, č.j. 15 137/96-255. Tímto rozsudkem bylo uloženo žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobci dohodu o vydání domu čp. 425 a stavební parcely č. 524 v katastrálním území Č. do vlastnictví O. M. (ze ¾ ) a Ing. J. H. (z ¼ ). Bylo také rozhodnuto, že žalovaná Česká republika a vedlejší účastník řízení J. d. jsou povinni zaplatit na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích do 3 dnů od právní moci rozsudku na úhradu znalečného 10.406,- Kč a náhradu soudního poplatku 7.080,- Kč. Žalované České republice a vedlejšímu účastníku řízení J. d. bylo rovněž uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 146. 287 Kč.
O odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových i vedlejšího účastníka řízení J. d. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 9. 5. 2003, sp. zn. 5 Co 992/2003, zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 28. 1. 2003, č.j. 15 C 137/96-255, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení vytýkal, že v řízení před ním nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav pro posouzení otázky, zda dům čp. 425 v Č. je v současné době věcí v právním smyslu. Podle názoru odvolacího soudu nepřihlédl soud prvního stupně k tomu, že věc v právním smyslu může zaniknout nejen demolicí, ale také tím, že splyne s jinou věcí a v souvislosti s tím zanikne (stane se součástí jiné věci). Odvolací soud poukazoval na to, že již ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 9. 2001, sp. zn. 5 Co 534/2001, bylo uvedeno, že znalec má odborně posoudit, jakým způsobem bylo postupováno při rekonstrukci předmětného domu a při jeho připojení k původnímu objektu J. d. K tomu v řízení u soudu prvního stupně nedošlo. Podle názoru odvolacího soudu musí soud prvního stupně položit znalci v uvedeném smyslu takové otázky, aby jeho odpovědi přinesly podrobné a přehledné srovnání toho, jak vypadal po stavební stránce předmětný dům před stavebním zásahem v období 1987-1990 a jak vypadá (v návaznosti na sousední původní divadelní budovu) v současné době. Na základě znaleckého posudku je třeba také posoudit, zda v případě oddělení domu čp. 425 od budovy J. d. by tu šlo o znehodnocení původní budovy J. d., při němž by hlavní věc (původní divadelní budova) po oddělení předmětného domu sloužila svému účelu méně kvalitně nebo by mu nemohla sloužit vůbec; znalecký posudek znalce z oboru stavebnictví by se měl zabývat i otázkou, zda vůbec je toto oddělení z hlediska stavebního možné.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že je třeba v řízení přednostně posoudit otázku namítnutého promlčení nároku žalobců, protože v případě, že by soud posoudil nárok žalobců jako promlčený, nebylo by třeba zabývat se další otázkou, týkající se možnosti vydání domu čp. 424 v Č. z hlediska jeho existence jako věci v právním smyslu. Touto otázkou se soud prvního stupně odpovídajícím způsobem plně nezabýval, a to zejména z hlediska počátku běhu případné promlčecí lhůty. Odvolací soud uváděl, že nemohl otázku promlčení řešit v této právní věci sám, protože skutkové podklady pro právní posouzení této otázky nebyly soudem prvního stupně jednoznačně zjištěny.
Okresní soud v Českých Budějovicích pak vynesl rozsudek z 19. 2. 2004, č.j. 15 C 137/96-393, jímž uložil žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobci dohodu o vydání domu čp. 425 a stavební parcely č. 524, zapsaných na listu vlastnictví č. 15 pro katastrální území Č. u Katastrálního úřadu v Č., a to žalobci O. M. ze ¾ a žalobci Ing. J. H. z ¼,. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení J. d. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 164.149,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení J. d. bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích do 3 dnů od právní moci rozsudku 16.031,- Kč (na náklady vynaložené na znalečné) a 7.080,- Kč (na úhradu soudního poplatku).
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců byla shledána v plném rozsahu důvodná, když žalobci, jako oprávněné osoby, řádně uplatnili své restituční nároky.
Soud prvního stupně ve smyslu zrušovacího usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9. 5. 2003, sp. zn. 5 Co 992/2003, se zabýval otázkou, zda nárok žalobců není promlčen. Byl toho názoru, že „promlčecí dobu k podání restituční žaloby ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. je nutno počítat ode dne oznámení výše zhodnocení nemovitosti a nikoli ode dne účinnosti zákona“. Pokud tu Ministerstvo pro privatizaci a správu národního majetku dopisem z 31. 3. 1995 stanovilo výši zhodnocení částkou 620.177,- Kč a současně vyzvalo žalobce ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 137/1991 Sb. k volbě způsobu uspokojení jejich nároků a žalobci ve smyslu této výzvy podali žalobu u soudu 7. 6. 1996, není nárok žalobců promlčen; volba v uplatňování nároku žalobců tu musela být založena na základě znalosti zhodnocení příslušné stavby, když totiž v případě vydání stavby žalobcům by vznikla povinnost výši zhodnocení stavby uhradit.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobci jsou v daném případě oprávněnými osobami a že včas podali výzvu k vydání věcí vůči J. d. Č.; ohledně této výzvy vycházel soud prvního stupně zejména z výpovědi svědka JUDr. M. jako tehdejšího zmocněnce žalobců k podání uvedené výzvy.
Ohledně znaleckého dokazování vycházel soud prvního stupně z posudků znalce Ing. arch. L. E. a znalce J. H. Z těchto posudků nebylo zjištěno, že by tu došlo k závažným stavebním zásahům do budovy čp. 425 v Č. a že jednoduchými stavebními úpravami by nebylo možné tyto objekty oddělit; došlo tu sice k propojení objektů, ale ty zůstaly samostatnými budovami schopnými nezávislého provozu. V domě čp. 425 byly do výšky prvního nadzemního podlaží dochovány a respektovány veškeré nosné konstrukce: základy, obvodové zdi a klenby. Jednotlivé, propojené domy čp. 424 a čp. 425 tu mohou sloužit svému účelu samostatně. Dům čp. 425 v Č. nezanikl demolicí, ani se nestal součástí domu jiného; dům čp. 425 v Č. zůstal tedy věcí v právním smyslu. Oddělením domu čp. 425 a domu čp. 424 by nedošlo ani k jejich znehodnocení a ani k znehodnocení divadla po stránce funkční, estetické či jiné v té intenzitě, aby divadlo nemohlo samostatně existovat.
Soud prvního stupně měl proto za to, že „žalobci splnili všechny podmínky podle ustanovení zákona č. 403/190 Sb., jakož i podle dalších předpisů k tomu, aby svou žalobou byli úspěšní“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a vedlejšího účastníka řízení J. d. rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 3. 12. 2004, apod. zn. 5 Co 855/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců na uzavření dohody, kterou by žalovaná Česká republika měla vydat do vlastnictví žalobce O. M. (ze ¾) a do vlastnictví žalobce Ing. J. H. (z ¼) dům čp. 425 a stavební parcelu č. 524 v katastrálním území Č. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované 8.500,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení (J. d.) 15.975,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované 5.000,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení 8.633,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo rovněž uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích na náklady řízení, placené ze státních prostředků, 18.947,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal důvodnou námitku, že skutkový stav nebyl soudem prvního stupně zjištěn beze zbytku a do všech důsledků tak, aby věc mohla být posouzena správně, zejména aby bylo najisto postaveno, zda dům, jehož vydání spolu s pozemkem se má navržená dohoda týkat, lze vydat, protože je věcí v právním smyslu, či je vydat nelze, protože zaniklo rekonstrukcí uskutečněnou společně se sousední historickou budovou J. d.
V uvedeném smyslu odvolací soud po doplnění dokazování dalším posudkem znalce Ing. arch. J. S. dospěl k závěru, že míru možnosti oddělitelnosti domů je tu třeba posoudit podle důsledků oddělení domů čp. 425 a čp. 424 v Č. Ze znaleckého posudku vyplynulo zejména, že objekt J. d. (zahrnující oba domy) by po oddělení domu čp. 425 nemohl sloužit svému účelu stejně dobře jako slouží nyní; divadlo by podle znalce pozbylo místnosti předprodeje vstupenek, dvě kancelářské místnosti, bar, větší část bufetu, zasedací místnost, příležitostnou dílnu pro úpravu rekvizit a tři šatny techniků a stavěčů kulis; provozní zařízení, která jsou nyní umístěna v připojené budově čp. 425, lze jen v minimální míře umístit v historické budově divadla (čp. 424); domy lze podle znalce bez problémů oddělit po stránce stavebně konstrukční (zazděním průrazů). Náklady případného oddělení domů odhadl znalec v hrubých rysech na 2 miliony až 3 miliony Kč; k estetickému znehodnocení by podle znalce oddělením nedošlo. V případě, že by se samostatnost obou domů měla projevit i v rozvodech vody, elektroinstalace, tepla apod., by pak podle znalce muselo být vytvořeno pro dům čp. 425 nové napojení včetně hlavních závěrů, měřidel, případně výměníku a rozvodových skříní.
Odvolací soud z posudku znalce dále dovozoval, že v současné době slouží domy čp. 424 a čp. 425 v Č. provozu J. d. Obestavěný prostor přidruženého domu čp. 425 představuje 12,3 – 15,2 % obestavěného prostoru celého objektu vzniklého propojením obou domů; v domě čp. 425 jsou provozy a služby vedlejší na rozdíl od hlavního provozu divadla v domě čp. 424. Po oddělení domů by divadelní objekt postrádal svou technickou část (technická zařízení). V přidruženém domě čp. 425 jsou umístěny provozy, které by do historické budovy divadla přemístěny být nemohly; z hlediska funkčního by došlo k znehodnocení objektu divadla. Ze znaleckého posudku odvolací soud dovozoval, že dům čp. 425 v Č. „nevystupoval ve vztazích k okolí jako samostatná věc“; je propojen inženýrskými sítěmi s historickou budovou divadla a je těmito sítěmi závislý na této historické budově. Měl proto odvolací soud za to, že dům čp. 425 „není věcí v právním smyslu“ a je součástí věci vzniklé propojením tohoto domu se sousedním domem – historickou divadelní budovou.
Z uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a žalobu žalobců o vydání domu čp. 425, který není podle názoru odvolacího soudu samostatnou věcí, zamítl. Protože nelze vydat dům, byl odvolací soud toho názoru, že nelze žalobcům vydat ani pozemek, na kterém dům stojí, neboť jde o pozemek závislý na domu na tolik, že nemůže sdílet jiný právní osud než dům.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu, a pokud šlo o náklady odvolacího řízení, rozhodl odvolací soud podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovení §224 odst. občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 5. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo proti tomuto rozsudku podáno dne 2. 3. 2005 u Nejvyššího soudu, tedy způsobem a ve lhůtě stanovenými v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali (s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že skutková zjištění, učiněná odvolacím soudem, nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. byla v tomto rozhodnutí vykládána vždy v neprospěch žalobců a odvolací soud „využil jakoukoli trochu možnou právní argumentaci k tomu, aby žalobu mohl zamítnout, ačkoli po skutkové stránce k tomu neměl důvod“.
Dovolatelé dále vytýkali odvolacímu soudu nesprávné využití ustanovení §119 občanského zákoníku (a kvalifikoval takto nemovitost uváděnou žalobci jako součást věci) a nepoužil tu ustanovení §10 zákona č. 403/1990 Sb., které zde mělo mít, jako ustavení lex specialis, přednost před použitím ustanovení §119 a §120 občanského zákoníku. Odčinění majetkové křivdy, vzniklé v daném případě, nikoli vydáním věci, ale jen náhradním způsobe, tj. např. finanční náhradou, nepovažující dovolatele v jejich případě za spravedlivé.
Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že dům čp. 425 v Č. není věcí v právním slova smyslu. Podle názoru dovolatelů je pro posouzení zániku samostatné stavby významné to, co bylo z ní odstraněno, nikoli to, co na ní bylo vybudováno; v daném případě byly v domě čp. 425 zachovány a respektovány veškeré nosné konstrukce (základy, obvodové zdivo a klenby), jak vyplynulo ze znaleckého posudku. V obou znaleckých posudcích, v řízení provedených, došli znalci k závěru, že sousední objekty jsou pouze komunikačně propojeny a jsou určeny ke stejnému účelu, ale nedošlo k jejich spojení. Závěr odvolacího soudu, že dům čp. 425 zanikl, neodpovídá tomu, že dům čp. 425 v Č. má své vlastní popisné číslo, má svou pozemkovou parcelu, je zapsán v katastru nemovitostí a je veden samostatně v seznamu kulturních památek. Podle názoru dovolatelů je nerozhodné, že „nemovitost změnila svůj charakter a je nyní užívána k jinému účelu; rozhodné tu je, že žalobci žádají o vrácení domu zpět do svého majetku, ze kterého násilně přešla do vlastnictví státu“.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (uvedených v části dvanácté, hlavě první, bodu 1 ve znění tohoto zákona), podle nichž ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených v občanském soudním řádu; dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
V daném případě nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud vzal při svém rozhodování za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Směřují tedy výtky dovolatelů v podstatě proti hodnocení v řízení provedených důkazů odvolacím soudem, jakož i proti právnímu posouzení projednávané právní věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a také podle ustanovení §119 a §120 občanského zákoníku. V řízení o dovolání bylo tedy třeba posoudit, zda se tato ustanovení na projednávanou právní věc vztahovala a zda si je odvolací soud správně vyložil.
Podle ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb. spočívá zmírnění následků majetkových křivd podle tohoto zákona ve vydání věci fyzické osobě nebo soukromé právnické osobě, které byla věc odňata na základě předpisů uvedených v §1 zákona č. 403/1990 Sb., v poskytnutí peněžní náhrady (§14 zákona č. 403/1990 Sb.) nebo ve vydání kupní ceny (§15 téhož zákona) anebo v doplatku rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou (§16 téhož zákona).
Podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody o vydání věci. Dohoda o vydání věci má obsahovat i ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky ze smlouvy, kterou povinná osoba uzavřela a která se týká vydávané věci. V ustanovení §10 odst. 2, odst. 4,5 a 6 zákona č. 403/1990 Sb. je také stanoveno, zda a za jakých předpokladů přísluší oprávněné osobě peněžní náhrada ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 403/1990 Sb.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. za stavbu, která byla demolována, a za nemovitost, za niž peněžní náhrada přísluší podle §10 zákona č. 403/1990 Sb., poskytne příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci oprávněné osobě, na její výzvu, doloženou podle §6 téhož zákona, peněžní náhradu ve výši stanovené podle stavu ke dni odnětí věci, a to postupem uvedeným v §19a s připočtením 3 % z této částky za každý rok ode dne odnětí do dne účinnosti tohoto zákona. Tato náhrada se snižuje podle ustanovení §14 odst. 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb.
Zákon č. 403/1990 Sb. nestanoví, co se rozumí věcí, kterou mají na zřeteli ustanovení §2, §4 a §5 tohoto zákona. S přihlédnutím k tomu, že zákon č. 403/1990 Sb. sám odkazuje na ustanovení občanského zákoníku (viz např. ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.), nelze pokládat za odporující ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., použijí-li se k výkladu pojmu „věc“, uváděného v tomto zákoně, ustanovení §118 - §121 občanského zákoníku, obsahující obecnou úpravu o věcech. Také ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo k výkladu ustanovení §5 odst. 2 a 3 zákona č. 403/1990 Sb. použito (na str. 111/245/ uvedeného stanoviska) poukazu na ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku.
K pojmu „součást věci“ byl v rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zaujat právní názor, že „součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást vědi sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní. Tak tomu je i tehdy, jestliže v důsledku faktického spojení se stala věci hlavní taková věc, která byla věcí samostatnou“.
Nebylo tedy možné, jak mají naopak dovolatelé za to, dospět přesvědčivě k závěru, že tu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu z 3. 12. 2004 (sp. zn 5 Co 855/2004 Krajského soudu v Českých Budějovicích) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) z toho důvodu, že tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc nejen s použitím ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., ale i ustanovení §119 a §120 občanského zákoníku.
Pokud dovolatelé poukazovali i na to, že uvedené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, shledal dovolací soud, že odvolací soud, když se chtěl odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, přikročil k doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem), z něhož pak zejména vycházel při hodnocení provedených důkazů, přičemž postupoval podle ustanovení §132 občanského soudního řádu. Dovolatelé nepokládají hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, za správné, ale ve svých výtkách neuvádějí údaje, které by vedly k přesvědčivému závěru, že tu odvolací soud nepřihlédl k tomu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§132 občanského soudního řádu), když dospěl k závěru vycházejícímu ze znaleckých posudků v řízení provedených, že dům čp. 425 v Č. se provedenou stavební rekonstrukcí stal co do jejího obsahu (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 112 /246/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) součástí budovy J. d., jako věci hlavní.
Dovolací soud, který nadále vychází z již citovaného právního závěru, že dovolacím důvodem nejsou výtky ohledně vad při hodnocení důkazů (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemohl dospět k závěru, že je tu v uvedeném smyslu dán v dovolání dovolatelů některý z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a občanského soudního řádu.
Neshledal tedy dovolací soud důvody ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu a přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelů podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované, ani vedlejšímu účastníku řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu