ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.121.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 121/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce Č. t., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. I., s. r. o., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 176/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2000, č. j. 13 Co 242/2000-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2000, č. j. 15 C 176/99-24, o povinnosti žalovaného vyklidit nebytové prostory o výměře 159,21 m2 v domě v ul. N. 30, P., a vyklizené prostory předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů, vzniklých žalobci v odvolacím řízení, a odvolací soud zamítl návrh žalovaného, aby proti jeho rozsudku bylo připuštěno dovolání pro otázku, zda neexistence přímých důkazů mohla rozhodnout o tom, že právní vztah mezi účastníky – přes osm let nezpochybněného trvání – nebyl kvalifikován jako závazkový.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že nájemní smlouva byla ve skutečnosti sjednána (z jeho strany ještě pod předchozím obchodním jménem P. E., s. r. o.) dne 29. 7. 1991 a pouze antidatována na den 29. 1. 1991, takže souhlas orgánu obce ze dne 3. 4. 1991 byl udělen jako předchozí. Doplnil, že je třeba platnost nájemní smlouvy posuzovat též podle novely zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, která byla pod č. 302/1999 Sb. přijata a která vypustila ze zákona (§3 odst. 2 cit. zák.) podmínku předchozího souhlasu obecního orgánu k provozování nebytových prostor jako obchodních. Ústavnímu principu rovnosti účastníků smluvního vztahu toto omezení již dříve neodpovídalo. Dovolatel přičítal napadenému rozsudku zásadní právní význam a navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Vzhledem k datu vydání rozsudků obou nižších instancí posuzoval Nejvyšší soud věc po procesní stránce podle znění občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a účinnou od 1. 1. 2001 ( část dvanáctá, hlava I, bod 17. cit. zák.). V dalším textu se proto uvádějí ustanovení o. s. ř. ve znění účinném před posledně zmíněným datem.
Dovolání podal žalovaný včas; šetřením bylo zjištěno, že adresou předchozí zástupkyně žalovaného JUDr. B. B. byla B., N. 591 (viz dopis ČAK ze dne 25. 11. 2003), a pokud byl rozsudek odvolacího soudu, zaslaný nejprve na adresu B., K. 10, řádně doručen advokátce až 20. 10. 2000 a ta podala na poštu dovolání dne 20. 11. 2000, stalo se tak ještě v otevřené jednoměsíční lhůtě podle §240 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel je zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a jeho tvrzení o nesprávném právním posouzení věci by v případě oprávněnosti naplnilo dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Ještě dříve se však musel dovolací soud zabývat otázkou přípustnosti dovolání.
Při shodě rozsudků nižších instancí a zamítavém výroku odvolacího soudu vůči návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání přicházela v úvahu pouze přípustnost dovolání žalovaného podle §239 odst. 2 in fine o. s. ř. – tj. dospěl-li by dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K takto formulované variantě přípustnosti dovolání se ustálil v předchozí rozhodovací praxi výklad, předložený Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95, publikovaném pod č. 19 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 4. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu bylo nutno považovat zejména ta, jež se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, vždy s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Nutno zdůraznit, že dovolací soud není v rámci svého přezkumu oprávněn zasahovat do skutkového základu, zjištěného nižšími instancemi. Musel tedy vycházet z toho, že se žalovanému podle odvolacího soudu nepodařilo prokázat sjednání nájemní smlouvy až dne 29. 7. 1991, z čehož pak vzhledem k nabytí právní subjektivity žalovaným dne 26. 7. 1991 a ke smlouvě datované 29. 1. 1991 vyplynul právní závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouvu uzavřel právně ještě neexistující subjekt, smlouva tedy byla sjednána neplatně a vzhledem k užívání prostor bez právního důvodu bylo žalobě vyhověno.
Nastínil-li dovolatel – dodatečně – novou alternativu právního posouzení věci s ohledem na derogační účinek zákona č. 302/1999 Sb. v relaci k §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. o podmínce předchozího souhlasu správního orgánu (včetně výkladových důsledků takto vzniklého právního stavu), pak je tato možnost, vzhledem k závaznosti skutkových závěrů odvolací instance o rozhodných datech, bezpředmětná. Nicméně na okraj lze poznamenat, že senát 28 Cdo zastával interpretaci v obecné rovině blízkou argumentům dovolatele, jak patrno například z rozsudku ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 (Soubor rozhodnutí NS sv. 9, str. 29 – 31). Velký senát Nejvyššího soudu však v rozsudku ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, tuto interpretaci odmítl. Ve světle právních závěrů velkého senátu nelze v nyní posuzované věci přihlédnout ani k okolnostem, jimiž žalovaný zdůvodňoval návrh na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem (smluvní vztah stranami po dobu osmi let nezpochybněn), a které by mohly evokovat názor o legitimním očekávání existence smluvního vztahu na straně dovolatele.
Z výše řečeného je patrno, že při ustálené judikatuře o problematice nepřicházel v úvahu závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík David, v. r.
předseda senátu