ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1247.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1247/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalobce H. P. V., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 3.ledna 2001, sp.zn. 13 Co 1438/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 12 C 296/95 (žalobce H. P. V. proti žalovanému Městu O., o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.ledna 2001, sp.zn. 13 Co 1438/98, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 7.8.1998, č.j. 12 C 296/95-33, jímž byla zamítnuta žaloba o tom, aby bylo uloženo žalovanému Městu O. vydat žalobci pozemek parc.č.3091/6, zapsaný na listu vlastnictví č.1 pro katastrální území O.; nebylo vyhověno návrhu na připuštění dovolání, proti rozsudku odvolacího soudu.
Odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo shledáno důvodným, když se svou žalobou domáhal vydání uvedených nemovitosti s poukazem na znění zákona č.87/1991 Sb. Žalobce je sice synem původního vlastníka nemovitostí (v roce 1979 zemřelého Ing.B. V.), ale není v postavení oprávněné osoby podle zákona č.87/1991 Sb. Žalobce je občanem ČR, žije na území Velké Británie, ale není tu předpoklad pro uplatnění nároku podle zákona č.87/1991 Sb., totiž existence majetku, který by přešel do vlastnictví státu za podmínek uvedených v §6 zákona č.87/1991 Sb. Vlastnická práva původního vlastníka Ing.B. V. obnovena nebyla a jeho původní nemovitý majetek, který se za války stal majetkem bývalé německé říše byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb. Nebylo také prokázáno, že by státní orgány Velké Británie (podle čl.II. Dohody mezi Československem a Velkou Británií ze dne 28.9.1949) nepřihlížely k žádosti Ing.B. V. o majetkové odškodnění jako státního občana Velké Británie a že by nároku na majetkovou náhradu, znamenající úplné vypořádání jeho majetkových nároků ve smyslu Dohody, odepřely.
Návrhu žalobce na připuštění dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, odvolacího soudu nebylo vyhověno s tím, že nejde o problematiku po právní stránce zásadního významu, protože tato otázka byla již uveřejněnou judikaturou soudů řešena.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 21.3.2001 a tímto dnem nabyl rozsudek i právní moci. Dovolání žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Opavě dne 20.4.2001, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání dovozoval dovolatel z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a uplatňoval dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Namítal, že odvolací soud měl při právním posouzení věci řešit několik otázek zásadního významu, které dosud nebyly judikaturou řešeny. Především šlo o to, zda a jak má být posuzován restituční nárok žalobce na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. s ohledem na Dohodu mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem ze dne 28.9.1949. Odvolací soud se také nevypořádal s námitkou žalobce, že vlastnické práva žalobce nemohla být vypořádána uvedenou dohodou, když jeho právní předchůdce se stal britským občanem až dne 8.4.1948, že tedy mu jako z rasových důvodů byly nemovitosti zkonfiskovány bývalou Německou říší v roce 1940, tedy v době, kdy občanem Velké Británie nebyl. Dále se odvolací soud nevypořádal s tím, že vlastnictví Ing.B. V. k nemovitostem nebylo obnoveno a nemovitosti byly konfiskovány dekretem prezidenta republiky č.108/1945 Sb. Žalobce je synem původního vlastníka nemovitosti, který byl oprávněn k vydání věci podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb. nebo podle zákona č.128/1946 Sb., ale tento nárok nebyl po 25.únoru 1948 uspokojen. Nebylo možné poukazovat na vypořádání podle Dohody mezi Československém a Velkou Británií z 28.9.1949, když podmínky této dohody tu nebyly naplněny. Dovolatel poukázal na zásadní otázku právního významu, kdy došlo k opatření, jímž byl majetek Ing. B. V. převeden na stát, a zda se na něj, případně na žalobce, uvedená dohoda vztahovala; ostatně tato mezinárodní dohoda nebyla nikdy publikována ve Sbírce zákonů a proto se ani nestala součástí platného právního řádu. Dovolatel byl toho názoru, že rozhodnutími soudů obou stupňů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl.11 Listiny základních práv a svobod, navrhoval proto rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení dosavadních právních předpisů /tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb./.
Přípustnost dovolání v daném případe bylo nutno posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb./, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.19 /usnesení/ ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů cizích státních příslušníků vůči českému státu a jeho státním orgánům ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty nakládáno před účinností mezivládní dohody o vypořádání otevřených majetkových a finančních otázek, musí soud posoudit případný dopad takové mezivládní dohody na uvedená práva nebo právní vztahy. Právní závěry zaujaté v tomto uveřejněném rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se týkaly mezivládní dohody dvou států ohledně úplného vypořádání a vyrovnání nároků podle mezivládní dohody nevyhlášené ve Sbírce zákonů, a to co do nároků nejen vlád států, ale i státních příslušníků cizího státu vůči zdejším subjektům.
Z právních závěrů tohoto uveřejněného rozhodnutí, které pokládá dovolací soud za nadále použitelné, vycházel v projednávané právní věci i odvolací soud. Nebylo proto možné přisvědčit názoru, že tu v případě rozhodnutí odvolacího soudu šlo o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech ( srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95). Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že dovoláním dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §239 odst.2 občanského soudního řádu. Neshledal tedy dovolací soud v tomto případě přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolací soud přikročil tedy k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst.4 a §218 odst.1 písm.c/ občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel v řízení o dovolání nebyl úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. listopadu 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu