ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1274.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1274/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. M. D., a 2. Z. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19.3.2002, sp.zn. 28 Cdo 78/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 6 C 60/92 (žalobkyň M. D. a Z. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. Městu H., B. G. S., jako správkyni konkursní podstaty Č. H., akciové společnosti, v konkursu, zastoupené advokátkou, a C. JUDr. I. Č., jako správkyni konkursní podstaty D. p. S. k., státnímu podniku v likvidaci, zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u Okresního soudu v Berouně 24.3.1992, rozhodl Okresní soud v Berouně rozsudkem z 3.5.2001, čj. 6 C 60/92-171. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobkyň se žalobním návrhem, aby žalovaným byla uložena povinnost vydat žalobkyním po ideálních polovinách pozemku parc. č. 1672/1 (v rozsahu části původních parcel č. 437/2, č. 442/5 a č. 442/3) a pozemků parc. č. 1676, parc. č. 1677, parc. č. 1678, parc. č. 1679, parc. č. 1580 a parc. č. 1674 (s továrnou) v katastrálním území H. a také pozemků parc. č. 283/1 a 283/2 v katastrálním území T. Bylo také rozhodnuto, že účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně jsou původními vlastnicemi nemovitostí, zapsaných původně v pozemkových knihách pro H. a T. jako parc. č. 383 s továrnou čp. 360, parc. č. 443 a parc. č. 437/2-skládka, pozemků parc. č. 442/5-louka, parc. č. 435/2-role, parc. č. 435/3-zahrada a parc. č. 630 s kůlnou; vlastnily dále pozemky parc. č. 283/1 a parc. č. 283/2 v T., a to každá ze žalobkyň v rozsahu tří ideálních osmin. Další ideální čtvrtinu uvedených nemovitostí získaly žalobkyně dědictvím po své matce A. Č. Podle názoru soudu prvního stupně jsou žalobkyně oprávněnými osobami k vydání věcí podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Za povinné osoby pokládal soud prvního stupně Město H., které vlastnilo pozemek parc. č. 1672/1 v H. (do něhož byly začleněny původní pozemky parc. č. 437/1 a parc. č. 442/2) a dále pozemek parc. č. 1672/2 (do něhož byly začleněny pozemky parc. č. 435/1, parc. č. 435/2 a parc. č. 443 v H.). Pozemek parc. č. 1672 byl již ze strany Č. H. žalobkyni vydán. Žalovaný Č. H. vlastnil také pozemky parc. č. 283/1 a 283/2 v T. Žalované D. p. S. k., státní podnik, nebyl zapsán jako vlastník žádného z pozemků uváděných žalobkyněmi.
Soud prvního stupně dále uváděl, že majetková podstata P. h. s. k. s. B. Č. byla začleněna v rozsahu znárodnění vyhláškou č. 1270/1948 Úředního listu do národního podniku A.-z s. a s.; ke znárodnění došlo podle ustanovení §12 dekretu č. 100/1945 Sb. (ve znění zákona č. 114/1948 Sb.), neboť v době od 1.1.1946 dosáhl počet zaměstnanců podniku počet 50, a to podle přiznání A. Č. k důchodové dani činil počet zaměstnanců v roce 1946 74 zaměstnanců, v roce 1947 74 zaměstnanců a v roce 1948 83 zaměstnanců).
Soud prvního stupně došel k výslednému závěru, že v daném případě došlo ke znárodnění žalobkyněmi uváděného podniku v souladu s správními předpisy, takže nelze žalobnímu návrhu žalobkyň na vydání nemovitostí vyhovět. Žalobkyně nepředložily také žádné důkazy o tom, že by v objektu továrny byl další domek, v němž by matka žalobkyň bydlela a ani důkazy o tom, že by pozemky uváděné v jejich žalobě nebyly využívány pro účely továrny, zvláště když již v pozemkové knize byla zapsána změna charakteru pozemků z rolí nebo luk na skládky. Byla proto žaloba žalobkyň zamítnuta a ohledně náhrady nákladů řízení bylo soudem prvního stupně použito ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Okresní soud v Berouně pak ještě vydal doplňující usnesení ze 17.1.2001, čj. 6 C 60/92-182, jímž bylo rozhodnuto, že se státu nepřiznává právo na náhradu částky 119,- Kč, vynaložené na svědečné.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 19.3.2002, sp.zn. 28 Co 75/2002, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) potvrzen. Bylo rozhodnuto, že se žalovaným nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, zhodnotil je podle ustanovení §132 občanského soudního řádu a dospěl ke správnému skutkovému závěru, že znárodněná firma B. Č. měla předtím v letech 1946 a 1947 od 74 do 83 zaměstnanců, takže provedené znárodnění bylo v souladu s článkem I. §1, bod 25 zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků. Žalobkyním se, podle názoru odvolacího soudu, nepodařilo prokázat, že by uvedený podnik zaměstnával méně než 50 zaměstnanců. Pokud žalobkyně namítaly, že znárodnění bylo provedeno bez náhrady, byl odvolací soud toho názoru, že řízení o takové náhradě nebylo součástí znárodnění, ale probíhalo a mělo probíhat teprve s časovým odstupem od okamžiku, kdy již znárodněný majetek přešel na stát; nelze dovozovat rozpor s tehdy platnými předpisy z absence správního rozhodnutí poté, co již samotný akt znárodnění byl vykonán; rozpor s předpisy nelze spatřovat v tom, že dodatečně neproběhlo znárodňovacím předpisem předvídané správní řízení o náhradě. Odvolací soud měl za to, že v daném případě nešlo o vyvlastnění, nýbrž o znárodnění, takže tu nejde o případ, který má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/199 Sb. („o vyvlastnění bez vyplacení náhrady“). Pokud žalobkyně tvrdily, že část znárodněných pozemků nesouvisela s výrobou ve znárodněné továrně a šlo o louky, určené ke sklizni sena, nebo o pole, na nichž byly pěstovány brambory, poukazoval odvolací soud na to, že tyto pozemky byly právními předchůdci koupeny spolu s továrnou a „proto se jeví jako vysoce pravděpodobné tvrzení druhé žalované, že byly určeny k těžbě písku pro výrobu“; ostatně již v pozemkové knize byla zapsána změna charakteru pozemků z rolí či luk na skládky.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 ve spojení s ustanoveními §150 a §151 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 16.4.2002 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 10.6.2002 u Okresního soudu v Berouně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu. Jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky jsou přesvědčeny, že provedené znárodnění bylo v daném případě provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože postihlo majetek nesloužící k provozu znárodněného podniku. Jde o pozemky parc. č. 1672/1 (v rozsahu části původní parcely č. 437/2, mimo parc. č. 1672/2, parc. č. 1676 a 1677) a parc. č. 442/3, parc. č. 1676, parc. č. 1677, parc. č. 1678 (s domkem), parc. č. 1678, parc. č. 1580 v katastrálním území H. a o pozemky parc. č. 283/1 a parc. č. 283/2 v katastrálním území T. Dovolatelky znovu zdůrazňovaly, že za znárodněný majetek nebyla poskytnuta náhrada, a to ani za pozemek parc. č. 1674 (s továrnou). Dovolatelky proto trvaly na svém názoru, že se na tento případ vztahuje ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. ve spojitosti s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon i pro řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (jako je tomu např. v bodech 15 a 17 téhož zákona, část devátá, hlava první).
Protože v tomto případě šlo o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, bylo možné přípustnost dovolání posoudit ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, jak na to také dovolatelky ve svém dovolání poukazovaly.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je dovolání přípustné i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutích dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ a k/ zákona č. 87/1991 Sb., a to v plném souladu se slovním zněním těchto ustanovení. Nejde tu o případ, v němž by odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Z obsahu spisu Okresního soudu v Berouně, sp.zn. 6 C 60/92, ani z obsahu dovolání dovolatelek nevyplynuly takové okolnosti, které má rovněž na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy že by šlo o řešení otázky, která v rozhodnutích dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelek, že by tu šlo v daném případě o rozhodnutí odvolacího soudu, jež má ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu zásadní právní význam.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §2143b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustné.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou správkyní konkursní podstaty Č. H. na vyjádření k dovolání žalobkyň použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §243c odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který byl v řízení úspěšný; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní stanovisko přednesené uvedenou žalovanou již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (viz jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 69/1991 Sb.).
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu