ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1321.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1321/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Z. V. , bytem v B., zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, a b) doc. MUDr. M. K., CSc. , bytem v B., proti žalované Energo-servis, spol. s r. o. , IČ: 469 04 212, se sídlem v Kuřimi, Malá Česká 1246, zastoupené JUDr. Zdeňkem Bařinou, advokátem se sídlem v Troubsku, Nová 33, o zaplacení částky 117.600,- Kč , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 38/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 15 Co 508/2009-127, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.188,- Kč k rukám Mgr. Adama Bezděka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. června 2009, č. j. 21 C 38/2007-111, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 5.400,- Kč a žalobkyni b) částku 1.800,- Kč (výrok I). V části o zaplacení dalších 82.800,- Kč žalobkyni a) a 27.600,- Kč žalobkyni b) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemku o výměře 588 m2, v katastrálním území B. [žalobkyně a) s podílem o velikosti tří čtvrtin, žalobkyně b) jedné čtvrtiny]. Označený pozemek, spolu s dalšími pozemky jiných vlastníků, se nachází v oploceném a ostrahou hlídaném areálu, jehož provozovatelem je žalovaná. K užívání označeného pozemku žalovaná postrádá právní důvod (smlouvu či jiný občanskoprávní titul), proto je povinna vydat žalobkyním takto získané bezdůvodné obohacení (§451, §458 odst. 1 obč. zák.). Jelikož fakticky užívá toliko část pozemku, přes kterou je vedena účelová (neveřejná) komunikace, je – podle závěru soudu prvního stupně – povinna poskytnout žalobkyním náhradu pouze za užívání této části pozemku (o výměře 36 m2), a to ve výši odpovídající obvyklému nájemnému 100,- Kč/m2 ročně, za dobu od 7. 2. 2005 do 7. 2. 2007.
K odvolání žalobkyně a) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 15 Co 508/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) dalších 82.800,- Kč (výrok I), a ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokládal za rozhodující, že pozemek ve vlastnictví žalobkyň je součástí průmyslového areálu provozovaného žalovanou a takto byl oplocen a hlídán ostrahou. Tím žalovaná ovládla celý pozemek a mohla jej pouze ona užívat ke své podnikatelské činnosti; není pak rozhodné, nakolik jej skutečně využívala. Proto je povinna poskytnout vlastníkům pozemku peněžitou náhradu za užívání celého pozemku, který takto bez právního důvodu uchopila a získala na jejich úkor bezdůvodné obohacení (§451, §458 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zopakovala, že pozemky nacházející se v průmyslovém areálu začala užívat v době, co byl tento areál již oplocen. Tvrdila, že ostraha hlídá pouze její majetek, nikoliv majetek jiných vlastníků; těm v užívání pozemků nebrání. Z pozemků jiných vlastníků využívá pouze ty části, přes které vede účelová komunikace zajišťující přístup k pozemku v jejím vlastnictví. Namítala proto, že ve zbylém rozsahu pozemek ve vlastnictví žalobkyň neužívá ani nedrží. Žalobkyním přisouzenou náhradu pokládá za nepřiměřenou tomu, v jakém rozsahu a intenzitě pozemek sama fakticky užívá. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanou v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalovaná uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2000; rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005).
Bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát konkrétně se na něm zdržoval). I v takovém případě se výše bezdůvodného obohacení musí odvíjet od výše nájemného odpovídající nájemní smlouvě v daném místě, čase ve vztahu k celému pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/1999, nebo rozsudek ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007).
Přitom i v nyní posuzované věci – jak ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá – byl předmětný pozemek součástí oploceného průmyslového areálu hlídaného ostrahou a sloužícího potřebám žalované. Na základě těchto skutečností odvolací soud důvodně usoudil, že žalovaná uvedeným způsobem ovládala pozemek žalobkyň natolik, že ač nebyla jeho vlastníkem, byla to ona, jenž jej mohla využívat pro potřeby své podnikatelské činnosti (bez zřetele k tomu, nakolik intenzivně jej skutečně využívala), tedy že svým jednáním dosáhala na úkor žalobkyň postavení detentora celého pozemku. V takovém případě získala na úkor žalobkyň bezdůvodné obohacení (spočívající v tom, že se její majetkový stav nezmenšil, neboť za užívání pozemku neposkytovala vlastníkům žádnou úplatu), jehož výši (kvantifikovanou peněžitou náhradu; §458 odst. 1 obč. zák.) je třeba odvíjet od výše nájemného odpovídající nájemní smlouvě v daném místě čase ve vztahu k celému pozemku. Není v tomto směru podstatné, zda vlastníkům pozemků byl ve vstupu do uzamčeného areálu bráněno či nikoliv a zda oplacení areálu bylo zhotoveno již předchůdcem žalované.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla ve věci úspěšná a kdy k nákladům plně úspěšné žalobkyně a) patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 21.380,- Kč (§3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 10.690,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.198,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 13.188,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu