ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1338.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1338/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce m. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s. p., o 23.905,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 179/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2008, č. j. 15 Co 568/2007-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni potvrdil výše uvedeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 8. 2007, č. j. 20 C 179/2007-45, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 23.905,60 Kč s příslušenstvím. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky z důvodu vypořádání nároku na vydání užitku neoprávněným držitelem. Tento užitek (neoprávněně vybrané nájemné) měl žalovaný nabýt, když užíval nemovitost ve vlastnictví žalobce (dům s přilehlými pozemky) v době od 1. 3. 2003 do 26. 7. 2004 tak, že ji pronajímal. Žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb. ve znění novely č. 114/2000 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a to ke dni účinnosti zmíněné novely, tj. od 1. 7. 2000. O této skutečnosti byl žalovaný informován na podzim 2002, odmítl ji však akceptovat a poté dne 5. 11. 2004 bylo u Okresního soudu v Sokolově zahájeno řízení o určení vlastnictví, jež bylo ukončeno smírem ze dne 26.7. 2004, potvrzujícím vlastnictví žalobce. Nájemné od 26. 7. 2004 bylo na základě dohody stran převedeno žalobci, přičemž částka odpovídající nájemnému od 16. 12. 2003 do 26. 7. 2004 se stala předmětem sporu.
Soud prvního stupně dovodil, že v tomto případě jde o bezdůvodné obohacení žalovaného, a přisvědčil pak námitce žalovaného, že jde o nárok promlčený. Subjektivní dvouletá lhůta pro jeho uplatnění začala podle soudu prvního stupně plynout dnem podání žaloby na určení vlastnického práva, tj. 5. 11. 2004. Podle názoru soudu byly v té době splněny podmínky §107 odst. 1 občanského zákoníku (dále o. z.).
Odvolací soud dospěl ke stejnému výsledku řízení, ale na základě odlišného právního posouzení věci. Žalovaný podle něj pozbyl dobrou víru již na základě prohlášení nabyvatele učiněného starostou K. dne 21. 10. 2002, které mu bylo zprostředkováno katastrálním úřadem; znalost skutečností vyvolávajících pochybnosti o vlastnictví způsobuje zánik dobré víry bez ohledu na názor držitele. Pozbyl-li žalovaný dobrou víru v roce 2002, nemohl již být nadále oprávněným držitelem a nájemní smlouva, uzavřená dne 1. 3. 2003, je neplatná. Žalovaný je pak povinen vydat věc vlastníku i s užitky z ní. Podle názoru odvolacího soudu nájemné není užitkem, ale výsledkem nakládání s nemovitostí. Vlastník pak má vůči neoprávněnému držiteli právo na náhradu škody za vyloučení s nakládáním se svou nemovitostí podle §132 odst. 1 o. z., což odpovídá i částce nájemného za užívání nemovitosti od 16. 12. 2003 do 26. 7. 2004. Žalovaný si byl vědom rozhodujících skutečností (tzn. vzniku škody a jejího původce) již po dni prohlášení o vlastnictví dne 21. 10. 2002. Škoda z vyloučení užívání nemovitosti pak vznikala postupně od 16. 12. 2003 do 26. 7. 2004, poprvé mohl být nárok uplatněn vždy v následujícím měsíci po vzniku škody. Subjektivní dvouletá lhůta podle §106 odst. 1 o. z. tedy započala nejpozději 31. 8. 2004 a skončila 31. 8. 2006. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno až 10. 1. 2007, tzn. po uplynutí promlčecí doby, a žalovaný dlužník vznesl námitku promlčení, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na náhradu škody nelze žalobci přiznat.
Žalobce podal dovolání, jehož přípustnost spatřoval v obsahově odlišeném posouzení práv a povinností účastníků soudem prvního stupně a soudem odvolacím, případně i s tím, že odvolací soud řešil otázku zásadního právního významu, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena a byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Dovolatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že nájemné není užitkem, ale výsledkem užívání věci, a domníval se, že nájemné by mělo být co do uplatnění nároku spojeno s obecnou tříletou promlčecí lhůtou. Další otázkou je počátek běhu této lhůty - podle dovolatele by měla lhůta začít běžet až v okamžiku vydání věci. V tom též spatřoval dovolatel nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu a navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil - stejně i rozsudek soudu prvního stupně - a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel vyvodil přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z hlediska obsahu dovolání byl uplatněn jako dovolací důvod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázku lze tedy pokládat za splňující atributy zásadního právního významu tehdy, jestliže (při jejím správném řešení nižší instancí) má judikatorní přesah. Nejde tedy o obvyklou aplikaci či interpretaci určitého zákonného ustanovení a též nejde o situaci, kdy existuje ustálená judikatura vyšších soudů. V nyní posuzované věci však tyto předpoklady nejsou naplněny.
Ustanovení §107 o. z. v odst. 1 uvádí, že se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Vědomost o skutečnostech rozhodujících pro běh subjektivní dvouleté lhůty (o tom, že dochází k obohacení a kdo jej získává) bylo v této věci dáno vlastnickým prohlášením nabývající obce - notářským zápisem ze dne 21. 10. 2002.
Došlo-li k uzavření nájemní smlouvy žalovaným 1. 3. 2003, pak to byl neplatný právní úkon, jak správně konstatoval odvolací soud. Plnění získané z takového právního úkonu v podobě nájemného je pak prospěchem získaným bez právního důvodu podle §451 odst. 2 o. z. Takto získaný prospěch je podle odst. 1 §451 o. z. třeba vydat tomu, na jehož úkor k obohacení došlo.
Nárok na vydání takového prospěchu je však omezen lhůtami uvedenými v §107 o. z. Subjektivní dvouletá lhůta pro vydání takto získaného obohacení, nad rámec částky vypořádané v dohodě mezi stranami, mohla uplynout nejpozději 31. 8. 2006 (viz datum smíru), i když vzhledem k vědomosti žalovaného o vlastnictví žalobce lze dovodit její uplynutí pro dílčí plnění nájemného již v dřívějším období. Každopádně vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až 10. 1. 2007 a žalovaný vznesl námitku promlčení, žalobce nemohl být úspěšný. Na tomto závěru nic nemění ani to, že Nejvyšší soud právně posoudil žalobcův nárok jako potenciálně náležející z titulu bezdůvodného obohacení založeného neplatným právním úkonem podle §451 o. z., nikoliv jako nárok na náhradu škody vzniklé neoprávněnou držbou podle §131 odst. 1 o. z. Počátek i běh subjektivní dvouleté lhůty je stejný v obou případech, je tedy stejný i výsledek řízení.
Odvolací soud tedy rozhodl správně, věc nevykazuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšnému žalovanému by vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na úhradu nákladů tohoto řízení, žádné však nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu