ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1347.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1347/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele T., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 9. 2008, sp. zn. 51 Co 181/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Praha 10 pod sp. zn. 23 C 267/2004 (žalobce T., s. r. o., který byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem, proti žalovaným: 1. V. H., a 2. M. P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 29. 6. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 27. 11. 2007, č. j. 23 C 267/2004-63. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující s. r. o. T. je vlastníkem pozemků parc. č. 686/40 (o výměře 97 m2), parc. č. 686/42 (o výměře 513 m2) a parc. č. 686/43 (o výměře 570 m2) v katastrálním území M., zapsaných na listu vlastnictví č. 153 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Byla však zamítnuta žaloba žalobce, jíž se domáhal, aby bylo soudem dále určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 686/10, parc. č. 686/34, parc. č. 686/9, parc. č. 686/41, parc. č. 686/44, parc. č. 686/45 a také domu čp. 566 v katastrálním území M. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 9. 2008, sp. zn. 51 Co 181/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 27. 11. 2007, č. j. 23 C 267/2004-63, změněn tak, že byl zamítnut i žalobní návrh žalobce na určení vlastnictví T., s. r. o., k pozemkům parc. č. 686/42 a parc. č. 686/43 v katastrálním území M. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 42.686,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že v tomto případě „záviselo rozhodnutí o žalobě žalobce na právním posouzení toho, zda žalobce na základě smluv uzavřených se státním orgánem nabyl vlastnictví k určitým nemovitostem, zda mohl být v dobré víře o tom, že je skutečným vlastníkem těchto nemovitostí a zda tato jeho dobrá víra v průběhu desetileté vydržecí doby byla prolomena či nikoliv“.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že smlouva o prodeji podniku, uzavřená 1. 12. 1993 mezi žalující společností s ručením omezeným a Fondem národního majetku ČR, na jejímž základě nabyl žalobce vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, je neplatná pro rozpor s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.; převádějící orgán státu tu sice ujistil žalobce, že k nemovitostem, které byly předmětem smlouvy, nebyl uplatněn restituční nárok“, ale „právní úkony k převodu nemovitostí činil žalobce poté, co již byl restituční nárok na vydání pozemků včas a řádně uplatněn“. Odvolací soud dovozoval, že žalobce se nesprávně spoléhal jen na prohlášení (datované v roce 1991) převádějícího státního orgánu o tom, že restituční nárok na nemovitosti nebyl uplatněn, ale nepřesvědčil se v době uzavření smlouvy (v prosinci 1993) zda se v uvedeném mezidobí skutečný stav nezměnil“. Odvolací soud rovněž dovozoval, že z rozhodnutí Pozemkového úřadu P. z 19. 5. 2004, č. j. PÚ 2288/99, vyplývá, že zpracovatel privatizačního projektu – státní podnik P. P. byl povinnou osobou k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., takže je „pojmově vyloučeno, aby o uplatněném restitučním nároku nevěděl, takže by na privatizačním projektu byla založeno dobrá víra o vlastnictví převáděných pozemků.“ Za této situace pak žalobce nikdy nemohl mít, podle názoru odvolacího soudu, za to, že mu předmětné pozemky, k nimž byl uplatněn restituční nárok, náleží, neboť bylo zřejmé, že privatizační projekt tu byl schválen v přímém rozporu se zákonem.
Odvolací soud dále dovozoval, že privatizační projekt tu byl proveden přesto, že v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. byly na privatizátora převedeny pozemky, které podléhaly blokační klauzuli; šlo tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, o právní nemožnost plnění smlouvou o převodu nemovitostí, když předmět plnění byl v tomto rozsahu neuskutečnitelný v důsledku právní překážky, která tu existovala v době, kdy byl právní úkon učiněn. Odvolací soud byl proto toho názoru, že nelze než uzavřít, že žalobce uzavřel s Fondem národního majetku neplatnou kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo plnění nemožné (§37 odst. 2 občanského zákoníku), a tedy k této absolutní neplatnosti smlouvy musel soud v tomto soudním řízení přihlížet. Odvolací soud byl toho názoru, že „oprávněná držba se nemůže zakládat na omylu držitele, kterému se mohl držitel při normální opatrnosti vyhnout, při čemž tu byla na místě opatrnost obvyklá, posuzovaná z objektivních hledisek“. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě nebyla na straně žalobce splněna podmínka obvyklé míry opatrnosti, když smlouva o převodu nemovitostí z 1. 12. 1993 tu byla uzavřena dva roky poté, co byl žalobce ujištěn prodávajícím, že k převáděným pozemků nebyl vznesen restituční nárok, a zda tedy zpracovatel privatizačního projektu (státní podnik P. P.) byl či nebyl osobou povinnou k vydání nemovitostí žalovaným.
Odvolací soud také uváděl, že z dokazování, provedeného v této právní věci, vyplývá, že žalovaní svůj restituční nárok uplatnili řádně a včas, ale správní řízení o jejich nároku probíhalo dvanáct roků. Rozhodnutím Pozemkového úřadu P. z 19. 5. 2004, č. j. PÚ 2288/99, pak byli určeni spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Podle názoru odvolacího soudu „citované rozhodnutí nebylo způsobilé konstituovat vlastnictví jako nově vzniklé, ale pouze je deklarovalo, aby žalovaní mohli být jako vlastníci zapsáni do katastru nemovitostí“. Uváděnou smlouvou z 1. 12. 1993 byli žalovaní, podle názoru odvolacího soudu, protizákonně zbaveni svých spoluvlastnických práv k jejich majetku, a to z toho důvodu, že nebylo respektováno jejich řádné a včasné uplatnění restitučního nároku k předmětným nemovitostem. Odvolací soud měl tedy za to, že je „nutné, aby vlastnictví žalovaných k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, zůstalo zachováno, neboť mají výhradní právo dispozice s uvedenými nemovitostmi, které na žalobce nikdy oni nepřevedli“.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud změnil podle ustanovení §220 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném žalobě vyhovujícím výroku, a to tak, že také návrh na určení vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. 686/40, parc. č. 686/42 a parc. č. 686/43 v katastrálním území M. byl zamítnut. Změněn byl i navazující výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně; výrok o nákladech odvolacího řízení byl odůvodněn plným úspěchem žalovaných i v odvolacím řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 17. 10. 2008 advokátu, který žalobce v řízení před soudy obou stupňů v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 16. 12. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změně rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod odvolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval v dovolání na to, že žalující společnost s ručením omezeným Tekaz nabyla nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení do svého vlastnictví a oprávněné držby v rámci privatizace státního podniku P. P. Žalobce tu vycházel ze skutečnosti, že byl během procesu privatizace ujištěn písemně, že na privatizovaných pozemcích neváznou žádná restituční práva (formulář 4 b privatizačního projektu). Tento formulář byl v procesu privatizace průběžně aktualizován a v aktualizovaném privatizačním projektu se žádná nová informace neobjevila, přičemž sami žalovaní neznají důvody, proč se tak stalo.
Dovolatel poukazoval na to, že jednotlivé kroky celého procesu privatizace následovaly velmi rychle za sebou; dne 17. 9. 1993 bylo vydáno rozhodnutí o schválení podmínek veřejné soutěže a o jejich vyhodnocení a dne 18. 11. 1993 bylo vydáno rozhodnutí o privatizaci, kterým byl určen žalobce jako osoba, která se stane nabyvatelem, a dne 1. 12. 1993 byla podepsaná smlouva o převodu mejetku. K nabytí privatizovaného majetku, kam byly zapsány i sporné nemovitosti, došlo tedy 13 dnů poté, co se nabyvatel stal vítězem soutěže v rámci privatizace; v té době byl žalobce zatížen faktickou povinností získat bankovním úvěrem dostatečné prostředky k nabytí privatizovaného majetku. Podle názoru dovolatele bylo „téměř nepředstavitelné, že by při tehdejší úrovni komunikačních služeb a rychlosti vyřizování požadavků Pozemkovým fondem ČR bylo možné získat relevantní informaci o tom, zda byly pozemky, které byly předmětem privatizace, zatíženy uplatněným restitučním nárokem“. Takový postup by byl velmi nestandardní a nebylo možné se spoléhat v uvedené krátké době na zápis v katastru nemovitostí, aby tak byla plně ověřena oprávněná držba nemovitostí získaných na základě výsledků privatizace.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud nesprávně tento „spor posuzoval jako kolizi práv vyplývajících z restitučních předpisů a kolizi práv vyplývajících z předpisů o privatizaci“. „V případě vydržení, které namítá žalobce T., s. r. o., v daném případě, nešlo o derivativní způsob nabytí vlastnictví, ale naopak o vlastnictví neodvozené“. Nešlo tu ve své podstatě o právní otázku spjatou s restitucí, ale o právní otázku nabytí vlastnictví vydržením; „vydržení majetku není přechodem práva, ale jeho nabytím bez přechodu z původního vlastníka“. Stát tu mohl předejít vydržení samotným oznámením skutečnosti, že na pozemky (o něž jde v tomto řízení) byl uplatněn restituční nárok, dovozoval dovolatel; ze strany státu k takovému oznámení nedošlo, čímž však byly vytvořeny podmínky pro vydržení majetku, na který byl uplatněn nárok. Také ze strany žalovaných, kteří vznesli restituční nárok a po dobu deseti roků o něm vedli řízení, nedošlo k informovanosti o tom vůči žalobci; pokud by tak učinili prolomili by tak trvání dobré víry u žalobce; jejich případný nárok vůči státu, který ovšem není předmětem tohoto řízení, by tím nebyl dotčen. Dovolatel má proto za to, že jeho právo k předmětným nemovitostem je nezpochybnitelné a jeho žalobě mělo být vyhověno určovacím rozhodnutím soudu.
Dovolání dovolatele bylo nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 19. 9. 2008, sp. zn. 51 Co 181/2008 Městského soudu v Praze, na str. 6) zejména podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, je povinná osoba s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě povinna nakládat s péčí rádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, IV. ÚS 195/97, uveřejněném pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: „Nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů“.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 47/125/) k některým důsledkům privatizace zemědělského majetku: Význam má skutečnost, zda závazek existoval v době vzniku právního nástupce původní povinné osoby. Na právního nástupce závazky přecházejí, jestliže existovaly za doby existence zaniknuvší právnické osoby; jen jestliže nárok podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. uplatněn nebyl, pak závazek na právního nástupce nepřešel.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 3. 6. 2004, III. ÚS 50/04, uveřejněném pod č. 35 (usnesení) ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo k otázkám nabytí vlastnického práva vydržením a dobré víry držitele (v souvislosti se zakoupením pozemků v rámci privatizace) vyloženo: Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za výsledek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitostí. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a z citovaných právních závěrů z judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že z týchž uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu dovolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil (zejména odchylně od právních závěrů z publikované judikatury soudů).
Neshledal tedy dovolací soud, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, bylo nesprávné tak, že by bylo na místě přikročit k jeho zrušení, jak to má na zřeteli ustanovení §234b odst. 2 občanského soudního řádu. Bylo proto nutno podle téhož ustanovení občanského soudního řádu (i podle §243b odst. 6 o. s. ř.) dovolání dovolatele zamítnout, a to jako dovolání sice přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), nikoli však důvodné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu