ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1358.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1358/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce L. K. , zastoupenému JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Zelený pruh 1294/50, proti žalované České kanceláři pojistitelů , sídlem v Praze 5, Štefánikova 32, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Na Kaplance 491/8, o zaplacení částky 352 588,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 206/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, č. j. 30 C 415/2009 – 83, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s.ř.):
Žalobce se žalobou ze dne 24. 7. 2008 domáhal zaplacení částky 352 588,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka je peněžním vyjádřením prací, které žalobce vykonal v souvislosti s péči o svou manželku (ve výši 36 396,- Kč) a společného syna (v celkové výši 316 192,- Kč).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 5. 2009, č. j. 10 C 206/2008 – 66, žalobu zamítl. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce dne 29. 11. 1998 zavinil dopravní nehodu, při které jeho družka J. Š. (nyní K., dále i „poškozená“) utrpěla vážná zranění. Poškozená se v důsledku nehody pohybuje na invalidním vozíku, trvale potřebuje pomoc s péči o vlastní osobu a domácnost a s účinností od 1. 1. 1999 ji byl přiznán plný invalidní důchod. Žalobce uzavřel s poškozenou dne 7. 6. 2003 manželství a dne 27. 7. 2006 se jim narodil syn. Dle soudu prvního stupně není narození syna v příčinné souvislosti s úrazem poškozené a omezení poškozené v jejím osobním životě (včetně ztížení její mateřské role) je zohledněno zejména v odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce je povinen pečovat o svého syna, nárok na zaplacení částky v celkové výši 316 192,- Kč za péči o něj nemá oporu v zákoně a navíc je v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy posoudil soud prvního stupně rovněž nárok žalobce na zaplacení částky 36 396,- Kč. Dále soud prvního stupně považoval tento nárok za rozporný i se smyslem §449 obč. zák. a zejména §24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č. j. 30 C 415/2009 – 83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále dovodil, že odvolací soud posoudil celý žalobní nárok jako nárok na náhradu škody, která vznikla poškozené. Žalobce je sice oprávněn škodu sám uplatňovat, ale nikoliv přímo proti pojišťovně, protože ta není ve sporu pasivně legitimována.
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 133/2003).
Ačkoliv soudy nižších stupňů v posuzovaném případě o žalobě rozhodly jedním výrokem (nepočítaje výrok o nákladech řízení), ve skutečnosti rozhodovaly o dvou různých nárocích, z nichž každý by mohl být žalován zvlášť, tedy o nároku na vydání bezdůvodného obohacení představujícího péči poskytnutou manželce žalobce ve výši 36 396 Kč a o nároku na vydání bezdůvodného obohacení představujícího péči poskytnutou synovi žalobce ve výši 275 400 Kč a 40 792 Kč (tedy celkem ve výši 316 192 Kč). Jelikož první z částek dotčených dovoláním nepředstavuje peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže být v rozsahu 36 396 Kč s ohledem na výše citované ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dána a dovolací soud musel dovolání v tomto rozsahu odmítnout.
K doplnění dovolání ze dne 1. 4. 2010 a doručenému Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 9. 4. 2010 nemohl dovolací soud s ohledem na §240 odst. 1 o.s.ř přihlížet, neboť účastník může podat dovolání pouze do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, v posuzovaném případě tato lhůta uběhla již 8. 2. 2010. Dovolací soud se tak zabýval pouze argumentací uvedenou v dovolání ze dne 2. 2. 2010. V tomto podání dovolatel spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení otázky, zda škůdce má či nemá nárok na zaplacení finančního vyjádření vynaložené práce při ošetřování a výpomoci poškozené, včetně péče o společného syna, o kterého by se poškozená starala vesměs sama podle §3 odst. 1 vyhlášky ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a zda má, či nemá právo se škůdce domáhat jejich zaplacení dle §451 obč. zák., neplní-li pojišťovna (resp. Česká kancelář pojistitelů) dobrovolně náklady jím již vynaložené (hodnotu prací). Dovolatel má za to, že soudy posoudily tuto otázku nesprávně, když odmítly aplikovat §3 odst. 1 vyhlášky ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb. ve spojení s §451 obč. zák. s tím, že tato ustanovení na souzený případ nedopadají a že žalovaná není pasivně legitimována, a následně nárok posoudily nesprávně výhradně jako nárok podle §449 obč. zák.
Dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné ani v rozsahu 316 192 Kč, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a dovolací soud odmítl dovolání i v tomto rozsahu.
Podle §449 obč. zák. se při škodě na zdraví hradí též účelné náklady spojené s léčením (odstavec 1). Náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil (odstavec 3).
Podle §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle §3 odst. 1 písm. a) vyhlášky ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále jen „vyhláška ministerstva financí ČR č. 492/1991 Sb.“ nebo „vyhláška“) provozovatel i řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění (dále jen „pojištěný"), má právo, aby pojišťovna za něho nahradila v rozsahu a ve výši podle příslušných právních předpisů poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody způsobené provozem motorového vozidla jinému na zdraví nebo usmrcením.
Podle §7 odst. 3 vyhlášky ministerstva financí ČR č. 492/1991 Sb. nahradil-li pojištěný poškozenému škodu nebo její část přímo, má právo, aby mu pojišťovna vydala to, co takto bezdůvodně získala, a to až do výše, v jaké byla povinna nahradit škodu poškozenému za pojištěného, nejde-li o případy podle ustanovení §5.
Nejvyšší soud se vzhledem k výše uvedenému zabýval pouze nárokem na vydání bezdůvodného obohacení představujícího péči poskytnutou synovi žalobce - škůdce. Ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. zakládá nárok na úhradu nákladů spojených s léčením. Poškozený nemá nárok na náhradu jakýchkoliv nákladů vynaložených v souvislosti s léčením, ale pouze nákladů vynaložených účelně, tedy takových, které slouží k obnovení zdraví anebo alespoň ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Jde o náklady na doplňky léčby, na rehabilitaci, na nákup léčebných či ortopedických pomůcek, na dietní či vydatnější stravu a na péči o poškozeného v případě jeho bezmocnosti, jakož i náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici (srov. Švestka, J., Spáčil., J., Škárová., M., Hulmák., M., Občanský zákoník I. Komentář, 1. vydání, C.H.Beck v Praze 2008, str. 1169.). Ustanovení §449 obč. zák. tak nezakládá nárok na náhradu nákladů vynaložených na péči o třetí osobu, v posuzovaném případě tedy náklady na péči o syna poškozené a žalobce. Ani vyhláška ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb. nezakládá sama o sobě žádné další nároky na náhradu škody poškozeného (srov. §3 odst. 1 vyhlášky), tedy ani nárok na náhradu nákladů vynaložených na péči o třetí osobu, ale pouze upravuje pojistný vztah mezi pojišťovnou a pojištěným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006) a podmínky vyplácení prokázaných nároků, a to v rozsahu a ve výši podle příslušných právních předpisů (tedy i v rozsahu stanoveném v §449 obč. zák.). Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb. pouze upravuje regresní nárok pojištěného vůči pojišťovně, nahradil-li pojištěný poškozenému škodu místo pojišťovny. Pojišťovna je však povinna uhradit pojištěnému jím nahrazenou škodu pouze v případě, že poškozenému proti pojišťovně nárok skutečně vznikl. O takovou situaci se však v souzené věci nejedná, jak bylo uvedeno shora.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu