ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1367.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1367/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání O., státního podniku (v likvidaci), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze 4. 12. 2001, sp. zn. 12 Co 207/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, pod sp. zn. 16 C 175/91 (žalobců: 1. J. D., 2. L. Ř., 3. J. Z. a 4. P. D., zastoupených advokátem, proti žalovanému O., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 26. 6. 1991 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovanému podniku bylo uloženo vydat jim dům čp. 191 v O. (do kterého byl rekonstrukcí začleněn vedlejší dům) a pozemek parc. č. 612 v O. Tyto nemovitosti byly podle rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v O. z 30. 12. 1960, č. j. Fin.maj.I-448/88-1959-Řa, převedeny podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. do vlastnictví státu a byly dne 25. 10. 1961 převzaty do operativní správy Podniku bytového hospodářství v O. Právním předchůdcům žalobců – jejich rodičům a prarodičům byla vyplacena částečná náhrada 41.700,- Kč. Žalobci vyzvali Podnik bytového hospodářství v O. (jehož právním nástupcem je žalovaný podnik) dne 1. 1. 1991 (s doručením dne 4. 1. 1991) o vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 191 v O. vznikl generální rekonstrukcí a následným sloučením dvou domů a došlo také ke sloučení dvou pozemků. Stavební práce na této rekonstrukci byly prováděny na základě stavebního povolení v období 1972 až 1974. Důvodem rekonstrukce byl havarijní stav obou objektů. Část původního objektu byla demolována a stavba, která po rekonstrukci vznikla, už není původní stavbou. Proto byli žalobci odkázání se svými nároky na vyplacení peněžní náhrady od Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, protože jimi požadovanou nemovitost nelze vydat.
Okresní soud v Olomouci vynesl dne 30. 6. 1994 pod č. j. 16 C 175/91-67, rozsudek, jím především zastavil řízení o žalobním návrhu žalobkyně D. D. Žalovanému podniku bylo uloženo uzavřít se žalobci J. D., L. Ř., J. Z. a P. D. dohodu o vydání domu čp. 191 v O. (se stavební plochou parc. č. 612), a to J. D. jednou čtvrtinou, L. Ř. jednou čtvrtinou, J. Z. jednou čtvrtinou a P. D. také jednou čtvrtinou. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému podniku zaplatit žalobcům (s výjimkou žalobkyně D. D.) na náhradu nákladů řízení 2.840,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému podniku bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradu státem placených nákladů řízení 714,- Kč a na úhradu soudního poplatku 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného podniku Krajský soud v Ostravě usnesením z 25. 1. 1995, sp. zn. 12 Co 936/94-83, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích rozsudku, označených II, III a IV, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby bylo v dalšímu řízení objasněno, zda výzva k vydání nemovitostí byla žalobci J. D., L. Ř., J. Z. a P. D. učiněna včas a zda tato výzva byla právnímu předchůdci žalovaného podniku doručena ve lhůtě stanovené v §19 zákona č. 403/1990 Sb. Dále odvolací soud ukládal, aby v dalším řízení bylo zevrubněji objasněno, zda stavebním propojením domů čp. 190 a čp. 191 v O. vznikla skutečně jedna nová stavba anebo zda zůstaly i přes provedení stavební úpravy zachovány dně samostatné nemovitosti, a pokud vznikla jediná nemovitá věc, je nutno v řízení objasnit, zda se dům čp. 191 stal součástí původního domu čp. 190 v O. anebo naopak.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem z 30. 10. 1998, č. j. 16 C 175/91-157, zamítl žalobu žalobců, aby bylo žalovanému státnímu podniku uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 191 na pozemku parc. č. 612 v O. a část parcely č. 612, vyznačené na geometrickém plánu č. 160/97 ze dne 9. 1. 1997 zeměměřičem Ing. Z. B., a to J. D. jednou ideální čtvrtinou, L. Ř. jednou ideální čtvrtinou, J. Z. jednou ideální čtvrtinou a P. D. rovněž jednou ideální čtvrtinou. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému státnímu podniku na náhradu nákladů řízení 4.145,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu jím placených nákladů řízení.
V odůvodnění žalobu zamítajícího rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců nebyla shledána důvodnou.
Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 403/1990 Sb. Nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, přešly na stát rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v O. z 30. 12. 1996 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a původním vlastníkům nemovitostí V. a L. D. byla vyplacena náhrada za tyto nemovitostí částkou 41.700,- Kč. Žalovaný státní podnik (v likvidaci) byl soudem prvního stupně posuzován jako povinná osoba podle §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Výzva k vydání nemovitostí byla v daném případě učiněna řádně a včas ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., dovozoval soud prvního stupně, přičemž žalobkyně L. Ř. a J. Z. zmocnily žalobce J. D. k podání této výzvy za ně. Z oprávněných osob však J. D., podle názoru soudu prvního stupně, výzvu k vydání nemovitostí nepodepsal, takže jeho nárok na vydání podílu na nemovitostech podle názoru soudu prvního stupně zanikl. Ostatní tři žalobci podali včas žalobu u soudu. Na základě provedeného znaleckého posudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že při rekonstrukci domu čp. 191 v O., dokončené v roce 1974, došlo ke vzniku nové stavby, a to jak podle občanskoprávních předpisů, tak i podle stavebněprávních předpisů. Tato nová stavba je charakterizována rozhodnutími, vydaným ve stavebním řízení, a to zejména stavebním povolením, kolaudačním rozhodnutím a povolením k užívání stavby; nedošlo tu k demolici žalobci požadované nemovitosti, ale došlo tu ke změně venkovních rozměrů požadovaných nemovitostí stavebním propojením domů čp. 190 a čp. 191 v O.; došlo u těchto domů k nastavení jednoho poschodí, k výměně střechy nad oběma objekty a nový dům má pouze jedno schodiště. V tomto případě by oddělení nemovitostí bylo finančně velmi náročné a muselo by dojít i k funkční změně při přestavbě domu zpět na původní nemovitosti; pokud jde o pozemek, použil soud prvního stupně ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. (ve znění zákona č. 137/1991 Sb.), protože v daném případě ke vzniku nové stavby došlo až po převzetí pozemku státem a takový pozemek se podle uvedeného ustanovení nevydává. Proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze 4. 12. 2001, sp. zn. 12 Co 207/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl (po připuštění dílčí změny žalobního návrhu) změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému O., státnímu podniku (v likvidaci), bylo uloženo uzavřít se žalobci J. D., L. Ř., J. Z. a P. D. dohodu o vydání domu čp. 191 na pozemku parc. č. 612 o výměře 178m2 (zapsaných na listu č. 15 katastru nemovitostí pro obec O.), a to J. D. jednou ideální čtvrtinou, L. Ř. jednou ideální čtvrtinou, J. Z. jednou ideální čtvrtinou a P. D. také jednou ideální čtvrtinou. Žalovanému podniku bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 26.800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému podniku bylo dále uloženo zaplatit žalobcům na náhradu odvolacího řízení 6.550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Po zopakování znaleckých posudků znalců J. Ř. a J. S. dospěl odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že dům čp. 191 v O. nezanikl, neboť i po ukončení stavebních prací v letech 1972 – 1974 zůstalo prakticky zcela zachováno původní obvodové a nosné zdivo, a to až do úrovně čtvrtého nadzemního podlaží, když z hlediska zásahů do obvodového a nosného zdiva došlo pouze k vybourání části zdiva v přízemí domu na straně do náměstí z důvodu vybudování podloubí a ve střešní části, kde došlo k výměně krovu. Zůstalo také zachováno dispoziční řešení celé čtyřpodlažní stavby, s výjimkou vnitřních příček a probourání otvorů pro účely instalace oken, dveří a spojovacích otvorů mezi oběma budovami. Dům čp. 191 v O., jako nadzemní stavba, nezanikl a byl zachován stavební pozemek parc. č. 612; u domu došlo ke změně ve velikosti a v rozměrech této stavby, a to spojením s domem čp. 190 a u pozemku pak došlo k jeho zvětšení spojením s pozemkem parc. č. 611 v O. Odvolací soud byl toho názoru, že vše co v důsledku přístavby, přestavby či jiné stavební úpravy nebo dokončovacích prací k již existující stavbě přirostlo, stává se její součástí a náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku. Spojením domu čp. 191 v O. s domem čp. 190 v O. nemohla vzniknout nová stavba, nová samostatná věci, neboť předpokladem vzniku nové věci je okolnost, že původní věc zanikne, k čemuž v konkrétním případě nedošlo. Odvolací soud nespěl k výslednému závěru, že dům uváděný v žalobě žalobců je nadále označen jako čp. 191 a je umístěn na stavební parcele č. 612, takže jde o původní nemovitost, třebaže podstatně zhodnocenou, což bude opodstatňovat postup podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.; neobstojí však argumentace soudu prvního stupně, že tu jde o pozemek zastavěný ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že návrhu žalobců bylo vyhověno, a to v rozsahu připuštěné změny žalobního návrhu žalobců. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2, §211 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaný podnik v řízení zastupoval, dne 18. 2. 2002 a dovolání ze strany žalovaného podniku bylo podáno u Okresního soudu v Olomouci dne 16. 4. 2002.
V dovolání dovolatele bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel co do přípustnosti svého dovolání uváděl, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal především, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalovaného, že výzva žalobců k vydání věcí ze dne 4. 1. 1991, která byla dplněna potřebnými údaji teprve 26. 4. 1991, nebyla uplatněna v souladu s ustanoveními §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. řádně a včas, když doplnění uvedené výzvy, obsahující specifikaci nemovitostí, nepodepsali další tři žalobci kromě J. D.
Dovolatel je toho názoru, že zánik označení domu čp. 190 v O. a ponechání označení domu čp. 191 v O. bylo z hlediska stavebního úřadu zcela nahodilé a nelze z této nahodilé záležitosti zakládat vznik vlastnického práva údajným přírůstkem k domu čp. 191 v O.; jestliže podle znaleckých posudků dům čp. 190, stejně jako dům čp. 191, ve smyslu práva nikdy nezanikl, nemohl se stát přírůstkem domu čp. 191.
Dovolatel zastává i ten názor, že nadzemní stavba nezaniká a přestává být věcí ve smyslu práva jen tehdy, není-li již patrno řešení prvního nadzemního podlaží.
Podle názoru dovolatele nebyl-li dům čp. 190 v O. ve vlastnictví žalobců či jejich právních předchůdců a jako věc ve smyslu práva nezanikl, nemohl přirůst k domu čp. 191 v O. Nelze ostatně přehlédnout, že identita obou původních domů čp. 190 a čp. 191 v O. je zřetelně přiznávána při řešení fasády domů do náměstí, když jen klenutý suterén má jeden vstup z chodby v přízemí domu čp. 190 v O.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/200 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právního předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/200 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 30/2000 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku ze 4. 12. 2001 (na straně 11 rozsudku) správně poukazoval.
V občanském soudním řádu (v zákoně č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) byla právní úprava dovolání obsažena v ustanoveních §236 a násl. občanského soudního řádu, a to i v otázkách přípustnosti dovolání, podávání dovolání i o otázkách řízení u dovolacího soudu.
Pokud jde o podávání dovolání bylo upraveno v ustanoveních §240 a §241 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §240 odst,. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) mohl účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání této lhůty nebylo možné prominout (§240 odst. 2 téhož právního předpisu).
Jestliže tedy v daném případě podal dovolatel své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které nabylo právní moci doručením všem účastníkům řízení dne 18. 2. 2002, až dne 16. 4. 2002, stalo se tak po uplynutí uvedené jednoměsíční lhůty, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a tedy bylo podáno opožděně.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání podaného opožděně.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, uplatněného ve stručném znění ohledně otázky včasnosti dovolání dovolatele.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu