ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1377.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1377/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. E. P. , bytem Ch., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 80.623.614,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 71/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 18 Co 374/2010-100, takto:
I. Dovolání v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá ; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. června 2010, č. j. 39 C 71/2009-61, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.449.167,- Kč (výrok I), co do částky 79.174.447,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobcovi rodiče, F. a J. P. jako státní občanské Č. r. zanechali na území P. R. (dále též jako „Z. U.“) v souvislosti s jejím smluvním postoupením S. nemovitý majetek v hodnotě 7.245.833,- Kčs. Později matka žalobce uplatnila nárok na odškodnění za tento majetek – zemědělské a lesní pozemky, rodinný dům, činžovní domy, továrnu, pilu a hotel. Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 20. 11. 1964, č. j. 24-5210/64, ji byla přiznána náhrada pouze za rodinný domek ve výši 16.297,60 Kčs, s tím, že za ostatní majetek, charakterizovaný jako „velký výdělečný majetek“, se podle vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Z. U. (dále jen „vyhláška č. 159/1959 Ú. l.“) náhrada neposkytuje.
Žalobcem uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na náhradu za nemovitý majetek zanechaný na Z. U. podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Z. U. s U., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“). Dospěl k závěru, že žalobcovým rodičům se dostalo náhrady pouze částečné a přiznal proto žalobci náhradu i za ostatní nemovitosti, shledávaje §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. (jež omezuje okruh nemovitostí, za který lze poskytnout náhradu) rozporným se zněním zákona č. 42/1958 Sb., jakož i se Smlouvou mezi Č. r. a S. o Z. U., publikované pod č. 186/1946 Sb.; proto citované ustanovení vyhlášky neaplikoval. Za základ pro výpočet náhrady vzal tehdejší ceny nemovitostí uvedené v přihlášce k náhradě, tj. částku
7.245.833,- Kč, kterou podle §4 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. přepočetl v poměru 5:1.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 18 Co 374/2010-100, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž bylo žalobě co do částky 1.449.167,- Kč vyhověno, změnil tak, že se i v tomto rozsahu žaloba zamítá. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že zde není právního předpisu, jež by zakládal právo žalobce na poskytnutí náhrady za ostatní nemovitosti, za něž mu odškodnění podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. nepřísluší. O náhradě již bylo v minulosti rozhodnuto příslušným orgánem, z jeho rozhodnutí soud vychází, a takto přiznaná náhrada byla i vyplacena. Zmírnění majetkové křivdy, kterou žalobce pociťuje, se lze domáhat toliko podle restitučních předpisů – zde podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům Č. r. za nemovitý majetek, který zanechali na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením S. (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“). Dovozuje-li žalobce vznik nároku z nezákonnosti rozhodnutí o poskytnutí náhrady (výměr Ministerstva financí ze dne 20. 11. 1964, č. j. 24-5210/64), je jím uplatněné právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, promlčeno, a to uplynutím desetileté promlčecí doby podle §22 odst. 2 cit. zákona, nehledě k tomu, že označené rozhodnutí nebylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno (§4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytkl nesprávnou právní kvalifikaci uplatněného nároku, který – podle žalobcova názoru – není nárokem na náhradu škody způsobné nezákonným rozhodnutím, ale nárokem na náhradu za majetek zanechaný jeho předchůdci na území P. R. Vznik nároku žalobce dovozuje z přímé aplikovatelnosti Smlouvy mezi ČSR a SSSR č. 186/1946 Sb. a zákona č. 42/1958 Sb. Vyhlášku č. 159/1959 Ú. l. pokládá za nezákonnou a diskriminační, neboť vychází z dobového rozlišování mezi různými druhy vlastnictví. Namítá, že uplatněné právo nemůže být promlčeno, neboť jím sleduje ochranu (nepromlčitelného) vlastnictví. Ač nárok původně uplatnil u Ministerstva financí, zůstalo toto ministerstvo nečinné; i proto žalobce pokládá obranu žalované námitkou promlčení za výkon práva, který odporuje dobrým mravům. Zopakoval, že neusiluje o restituci podle zákona č. 212/2009 Sb., ale že se domáhá náhrady podle již dříve vydaných právních předpisů. Navrhl, aby Nevyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1.449.167,- Kč, je dovolání přípustné bez dalšího podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zatímco proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrzen, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v uvedeném rozsahu po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci žalobce uplatňuje nárok na odškodnění za majetek zanechaný jeho rodiči na P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením S., pokládaje odškodnění poskytnuté podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. za nedostatečné a dovolávaje se přitom textu Smlouvy mezi ČSR a SSSR č. 186/1946 Sb. (včetně textu Protokolu ke Smlouvě) a zákona č. 42/1958 Sb., kteréžto předpisy – podle žalobcova názoru – okruh majetku, za které lze oprávněným osobám poskytnout náhradu, nijak neomezují.
K výkladu a aplikaci shora označených právních předpisů se Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 14. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2162/2009, uzavíraje v něm, že ze Smlouvy mezi ČSR a SSSR, publikované pod č. 186/1946 Sb., nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikovatelnost, ale jen požadavek na transformaci v ní stanových pravidel do vnitrostátního práva. Smlouva ponechává smluvním stranám relativní volnost v určení, za jaký majetek a v jakém rozsahu se odškodnění provede. Nejde tu o obecnou povinnost státu restituovat majetek, který byl ve vlastnictví oprávněných osob před tím, než byla povinnost vyjádřena v mezinárodní smlouvě. Vnitrostátní předpisy pak konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na Z. U., náleží oprávněným osobám náhrada. Náhrady lze proto dosáhnout toliko za podmínek, které stanoví zákon č. 42/1958 Sb. a zejména pak vyhláška č. 159/1959 Ú. l., která tento zákon (na základě zmocnění obsaženého v §4) provádí.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 1677/2010, v němž řešil konkrétně otázku aplikovatelnosti ustanovení §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., uzavíraje v něm, že za nemovitosti zanechané na P. R., jež nespadaly do okruhu nemovitostí charakterizovaných tímto ustanovením, nelze žadateli náhradu poskytnout. Dodal, že právo na náhradu za tyto další nemovitosti může vzniknout toliko při splnění dalších podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. jako předpisem restitučním.
K otázce ústavnosti dotčených právních předpisů o restituci majetku zanechaného na P. R. se vyslovil též Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, s odkazem na svou dosavadní judikaturu (zejm. nález sp. zn. I. ÚS 479/99), uzavřel, že je věcí státu, aby určil, z jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Dostalo-li se žadateli odškodnění na základě aplikace výše citovaných zákonných i podzákonných norem (tedy včetně vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.), nejde o porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).
Dochází-li tudíž odvolací soud k závěru, že žalobci (jehož rodičům již byla poskytnuta náhrada za zanechaný majetek podle zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.) další odškodnění nepřísluší a že zmírnění pociťované majetkové křivdy může dosáhnout toliko za podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb., je již z tohoto důvodu jeho rozhodnutí správné.
O případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ovšem očividně nejde, usiluje-li žalobce o poskytnutí náhrady i za další majetek zanechaný jeho rodiči na P. R. a skutečnosti o vzniku majetkové újmy jako následku rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 20. 11. 1964, č. j. 24-5210/64, ani netvrdí. Proto jsou bezcenné úvahy odvolacího soudu o (zpětné) použitelnosti zákona č. 58/1969 Sb. na daný případ (navzdory jeho ustanovení §27) a o promlčení práva, stejně tak jako žalobcovy námitky, které se k tomuto eventuelnímu závěru upínají.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobce v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.); ve zbylém rozsahu je odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.), shledávaje dovolání v této části nepřípustným, neboť směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, které je v souladu s ustálenou judikaturou a nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, §237 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v něm náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu