ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1403.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1403/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Milana Pokorného, CSc., ve věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) H. m. P., zastoupenému advokátem, 2) Městské části P., zastoupené advokátem, 3) Bytovému podniku P., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 25 C 181 / 95, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 1999, č.j. 20 Co 85 a 86 / 99 - 82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 1999, sp.zn. 20 Co 85 a 86 / 99, 82 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 6.5.1999, č.j. 20 Co 85 a 86 / 99 - 82, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29.4.1998. č.j. 25 C 181 / 95 - 55, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11.11.1998, č.j. 25 C 181 / 95 - 73, tak, že žaloba o uložení povinnost k uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87 / 1991 Sb. žalovaným 1) a 2) a proti žalovanému 3) se zamítá. Žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení proti žalovaným 1) a 2) a byla mu uložena povinnost nahradit náklady řízení žalovanému 3).
Oba uvedené soudy vycházely ze zjištění, že žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 24.10.1995 domáhal proti žalovaným uložení povinnosti uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí v katastrálním území S. M., a to domu č.p. 589, s pozemkem parc. č. 606- zastavěná plocha, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 181 pro obec P. - Městská část P., podle zákona č. 87 / 1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů a nálezu Ústavního soudu č. 164 / 1994 Sb.).
Nemovitosti původně patřily matce žalobce B. D., která zemřela dne 23.1.1983 v Kanadě. Na výše uvedené nemovitosti byla zavedena dne 31. 10. 1961 národní správa. Výměrem finančního odboru bývalého ONV v P. ze dne 18.5.1976 pak byly nemovitosti začleněny s účinností od 1.6.1976 do operativní správy OPBH v P. s odůvodněním, že nemovitosti přešly do vlastnictví československého státu na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973, která vstoupila v platnost dne 22.6.1973.
Soudy obou stupňů byly toho názoru, že mezivládní dohoda nemohla být právním titulem přechodu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem z matky žalobce na stát, byť matka žalobce přijala od Kanadské náhradové komise odškodnění k tíži československé globální náhrady. Soudy obou stupňů dovodily, že nemovitosti převzal stát bez právního důvodu; proto se na ně vztahuje povinnost vydat je, stanovená v §6 odst. 2 zákona č. 87 / 1991 Sb.
Oba soudy také dospěly k závěru, že žalobce jako syn původní vlastnice, splňuje zákonné podmínky uvedené v §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť je státním občanem České republiky ( jak vyplývá z předložených listinných důkazů ) a kontinuita jeho občanství nebyla přerušena; opak, tvrzený třetím žalovaným, nebyl prokázán. Žalovaný své postavení oprávněné osoby získal až v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu nálezem Ústavního soudu č. 164 / 1994 Sb.
Soud prvního stupně považoval za povinnou osobu podle ústavní §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. třetího žalovaného, který držel nemovitosti ke dni účinnosti tohoto zákona, tj, k 1.4.1991. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že povinnými k vydání věcí jsou první žalovaný a druhá žalovaná, neboť na prvního žalovaného přešlo vlastnictví k nemovitostem od státu podle zákona č. 172 / 1991 Sb. a s tím i povinnost k vydání věci, přičemž s ohledem na právní vazby ohledně výkonu vlastnických práv prvního žalovaného k druhé žalované je i tato povinnou osobou.
Žalovaní 1) a 2) napadli pravomocný rozsudek odvolacího soudu ve věci samé dovoláním, když přípustnost dovolání odůvodnili ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvody dovolání spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( §241 odst. 3 písm c/ o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
První žalovaný vytýkal odvolacímu soudu, že učinil nesprávný právní závěr o tom, že je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. Dovozoval, že ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 1.4.1991, nemovitosti nedržel. Do jeho vlastnictví nemovitosti přešly až dnem 24.5.1991 na základě zákona č. 172 / 1991 Sb., tj. až po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Rovněž ke dni rozhodnutí soudu nebyl držitelem žalobcem uvedených nemovitostí, neboť tyto drží druhý žalovaný. Dále první žalovaný považuje za chybný závěr soudu, že na obec H. m. P. přešla povinnost vydat věc spolu s přechodem vlastnického práva k nemovitostem, neboť tento závěr nelze opřít o žádnou konkrétní právní úpravu, ani o obecně platnou zásadu. První žalovaný dále vytýkal odvolacímu soudu, že dostatečně nezkoumal, zda žalobce není občanem jiného státu, přičemž podle nyní platného zákona o státním občanství český občan, až na stanovené výjimky, přichází o české občanství, jestliže nabyl občanství jiného státu.
Druhý žalovaný vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil obsah Dohody uzavřené mezi vládami ČSSR a Kanady ze dne 18. 4. 1973, o vypořádání finančních otázek,ve vztahu k vypořádání restitučních nároků žalobce. Je přesvědčen (v souladu se stanoviskem Ministerstva financí ČR), že s účinností mezivládní dohody je spojen vznik vlastnického práva pro československý stát. Dovozoval, že z této dohody vyplývá, že byly konečně a definitivně vypořádány veškeré kanadské nároky vzniklé vůči československé vládě a československým fyzickým i právnickým osobám a že úplným zaplacením globální náhrady, ke které se československá vláda zavázala, budou československá vláda a československé fyzické i právnické osoby zproštěny závazků týkajících se všech otázek řešených dohodou. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že původní vlastnici bylo v rámci československo - kanadského vypořádání vyplaceno odškodné a kvitancí o jeho přijetí B. D. zprostila kanadskou i československou vládu i všechny československé občany úhrady svého nároku. Domnívá se protože v případě úspěšné restituce by byla újma B. D. vypořádána dvakrát. Druhý žalovaný dále považoval za nesprávný právní závěr týkající se povinné osoby podle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., pokud byly za povinné osoby určeny dva nezávislé subjekty, z nichž jen jeden mohl držet předmětné nemovitosti. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval skutečností, že nemovitosti byly zatíženy v roce 1936 hypotéčním dluhem a že tento dluh stát při převzetí vypořádal.
Žalobce se vyjádřil k dovolání obou žalovaných a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Ve svém vyjádření uvedl, že považuje skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely za úplná a dostatečná a právní posouzení odvolacího soudu za správné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydávaným před dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů ( tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud po zjištění, že dovolání první i druhé žalované bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými ( §240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ( §241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Zjistil, že rozsudkem odvolacího soudu byly uloženy povinnosti jiným účastníkům, než soudem prvního stupně, a proto dovodil, že jde o rozsudek měnící, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a zda řízení není postiženo ani jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; protože tyto vady nebyly účastníky tvrzeny, ani nevyplývají z obsahu spisu, přezkoumal dovolací soud bez jednání ( §243a odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( §242 odst. 1 o. s. ř.) z dovolacích důvodů uplatněných v dovolání , uvedených v §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a dospěl k závěru že dovolání je důvodné.
Dovolatelé ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., že totiž rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá ; musí jít o zjištění právně významné ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud konstatuje, že v daném případě z obsahu spisu nevyplývá, že by nastala situace, jež by naplňovala uvedené předpoklady dovolacího důvodu. Námitka prvního žalovaného, že nebylo dostatečně prokázáno české, případně československé občanství žalobce ke dni účinnosti restitučního zákona, tj. k 1. 4. 1991, a ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164 / 1994 Sb., tj. k 1. 11. 1994, neobstojí neboť občanství žalobce bylo prokázáno listinami, ( tj. osvědčením o státním občanství ze dne 30.3.1998 a zprávou Obvodního úřadu v P. ze dne 20.2.1998), vydanými příslušnými orgány v mezích jejich pravomoci, které potvrzují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno, není - li dokázán opak. První žalovaný pak v průběhu řízení před soudy obou stupňů neoznačil žádný důkaz k prokázání opaku ( §134 o.s.ř. ).
K tvrzení druhé žalované, že se odvolací soud nezabýval hypotečním dluhem, kterým, podle tvrzení druhé žalované, byly zatíženy nemovitosti ke dni převzetí státem a který byl státem vypořádán, nezbývá Nejvyššímu soudu ČR než poukázat na tu skutečnost, že toto tvrzení neuvedla žalovaná ani v řízení u soudu prvního stupně ani v řízení odvolacím a ani neoznačila žádné důkazy prokazující její tvrzení. Při zjišťování skutkového stavu věci může dovolací soud vycházet pouze z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení se dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2 o. s. ř.); nelze proto v něm úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy a dovolací soud proto nemohl přihlédnout k tomuto tvrzení žalované.
Dovolací soud dále přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. O nesprávné posouzení věci či určité právní otázky jde v tom případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis si nesprávně vyložil.
Z tohoto hlediska se dovolací soud zabýval tím, zda dohoda uzavřená mezi vládou ČSSR a vládou Kanady dne 18.4.1973, o vypořádání finančních otázek, byla v daném případě titulem pro nabytí vlastnictví československým státem.
Dále se dovolací soud zabýval tím, zda se odvolací soud správně vyložil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 S. při posuzování postavení žalovaných jako povinných osob.
Dovolací soud vycházel z textu Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973, která vstoupila v platnost dne 22. 6. 1973, kde v článku I. se zavázala československá vláda, že zaplatí kanadské vládě odškodnění ve stanovené výši jako plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československé vládě a československým fyzickým a právnickým osobám do dne vstupu Dohody v platnost, pokud se týká majetku, práv a zájmů v Československu dotčených československými opatřeními znárodňovacími, vyvlastňovacími, převzetím do správy nebo jinými podobnými zákonnými nebo administrativními opatřeními. Kanadskými nároky se pak podle článku II. odst. 1 dohody rozumí nároky fyzických osob, které byly kanadskými občany ke dni vstupu této dohody v platnost a jež byly nebo jejich zákonní předchůdci byli kanadskými občany ke dni vstupu v platnost opatření uvedených v článku I. nebo ke dni, kdy byla příslušná opatření proti jejich majetku, právům nebo zájmům poprvé uplatněna. V článku IV. se pak uvádí, že československá vláda a československé fyzické a právnické osoby budou úplným zaplacením částky uvedené v článku I. zproštěny závazků, týkajících se všech otázek řešených touto Dohodou; kanadská vláda bude poté považovat všechny nároky, jichž se tato dohoda týká, bez ohledu na to, zda byly či nebyly československé vládě předloženy, za úplně vypořádané.Šlo o dohodu zavazující oba smluvní státy.
Bylo třeba se jmenovitě zabývat tím, zda účinky dohody mohly způsobit zánik vlastnického práva původní vlastnice B. D. k uvedeným nemovitostem a přechod vlastnického práva na československý stát.
Jak vyplývá již ze samotného textu Dohody, zejména čl. I, tato se týkala jen odškodnění "kanadských" nároků vůči Československu vzniklých v souvislosti s opatřeními znárodňovacími, vyvlastňovacími, převzetím do správy a jim podobnými a nikoliv samotného znárodnění, vyvlastnění atd. Dohoda pamatuje tedy na závazky z těchto opatření plynoucích a nikoli na změny vlastnictví samotného. Citovaná dohoda nebyla titulem k nabývání a pozbývání vlastnictví; byly jí však vypořádány nároky B. D. vzniklé z československého opatření znárodňovacího. Národní správa sama, která byla na majetek B. D. zavedena v roce 1961, ji rovněž nezbavovala vlastnictví k uvedenému majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v daném případě spočívají tedy na správném právním posouzení věci, když dovodily, že nemovitosti B. D. přešly na stát bez právního důvodu ( §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Dále dovolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se zabýval tím, zda odvolací soud správně vyložil ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. při zjištění postavení žalovaných, jako povinných osob. Zejména se zabýval posouzením otázek:
a) zda je možné obec považovat za povinnou osobu dle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. zda na ni přešla spolu s přechodem vlastnického práva k věci od státu na základě zákona č. 172 / 1991 Sb. i povinnost vydat věc dle restitučních předpisů ; b) zda povinnost k vydání věci může být uložena současně H. m. P. i Městské části P.
Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění a závěrů soudů obou stupňů, o tom, že do dne účinnosti zákona č. 172 / 1991 Sb. byly sporné nemovitosti ve vlastnictví státu, přičemž s tímto majetkem hospodařil Bytový podnik P., a že tyto nemovitosti přešly dnem účinnosti výše uvedeného zákona, tj. dnem 24.5.1991, do vlastnictví obce - H. m. P., neboť k těmto nemovitostem nebyl do této doby uplatněn restituční nárok; proto také přechodu majetku nebránilo ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172 / 1991 Sb. Žalobce se stal oprávněnou osobou až zrušením podmínky trvalého pobytu nálezem Ústavního soudu ČR uveřejněným pod č. 164 / 1994 Sb. a výzvu k vydání věcí pak podal v nové lhůtě dne 25.4.1995. Odvolací soud proto dospěl k správnému závěru, že na obec přešly spolu s vlastnictvím k nemovitostem nejen povinnosti, jež se pojí s institutem vlastnického práva, ale i specifická povinnost vydat věc podle restitučních předpisů, ke které byl později po 24. 5. 1991 důvodně uplatněn restituční nárok. Přijmout názor prvního žalovaného, že povinnost k vydání věcí podle restitučních předpisů na obce spolu s vlastnickým právem nepřešla, by ve skutečnosti znamenalo zbavit nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. svého smyslu a účelu. Pokud by totiž nově oprávněné osoby své nároky byly povinny směřovat i nadále proti bytovým podnikům, které by je však v důsledku změn ve vlastnických vztazích vyplývající ze zák. č. 172/91 Sb. nemohly uspokojit, zůstaly by se svými nároky jen v teoretické rovině. Jestliže Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu, kterým zrušil podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území České republiky, stanovenou v zákoně č. 87 / 1991 Sb., dospěl k závěru, že dosavadní úpravou vylučující z okruhu oprávněných osob občany ČR, nemající bydliště na území České republiky, byla porušena základní práva občanů stanovená v Listině, a to zejména čl. 1, čl 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 14, potom by bylo zcela v rozporu se záměrem, který Ústavní soud sledoval, i se základními právy a svobodami těchto občanů, aby se tyto nově oprávněné osoby nemohly domoci svých restitučních nároků interpretací ustanovení §4 zákona. č. 87/1991 Sb. o osobách povinných. Platí tedy, že ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce a do tohoto dne nebyl k němu uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87 /1991 Sb. obec. ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tedy správně v tomto směru vyložil uvedené ustanovení .
Pokud šlo o otázku, zda povinnost k vydání věci měla být uložena H. m. P. nebo Městské části P. anebo oběma současně, jak rozhodl odvolací soud, není pochyb o tom, že v daném případě nemovitosti přešly z vlastnictví státu na základě zákona č. 172 /1991 Sb. s účinností od 24. 5. 1991 do vlastnictví obce - H. m. P., tedy prvního žalovaného. Dále není pochyb o tom, že uvedené nemovitosti svěřila obec H. m. P. Městské části P., tedy druhé žalované, a to na základě Statutu hlavního města Prahy a zákona č. 418 / 1990 Sb. o hlavním městě Praze, podle nichž se právo hospodaření městské části se svěřeným majetkem neomezuje jen na právo majetek držet a užívat, případně pronajímat, nýbrž městská část je vybavena právy a povinnostmi vlastníka ( čl. 3 vyhlášky hlavního města Prahy č. 23 / 1994 Sb. Hlavního města Prahy o hospodaření s majetkem hlavního města Prahy a §9 zákona č. 418 / 1990 Sb. o hlavním městě Praze). Ze znění ustanovení §4 odst. 1zákona č. 87/1991 Sb. se podává, že povinnou osobou je stát nebo právnická osoba, která věc drží, což ne vždy musí být vlastník. Vycházeje ze záměru zákonodárce, který použitím držby sledoval usnadnění uspokojení restitučních nároků, dospěl dovolací soud k závěru, že za osobu povinnou při splnění dalších podmínek, požadovaných zákonem č. 87 /1991 Sb., lze považovat pouze Městskou část P., která nemovitosti fakticky drží, i když vydání věci s sebou nese ztrátu vlastnického práva obce H. m. P.
K námitce žalobce,že dovolatelka - druhá žalovaná nebyla v dovolacím řízení řádně zastoupena advokátem, neboť její plná moc udělená advokátu Mgr. I. Ch. zanikla právní mocí rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud ČR uvádí, že není - li plná moc, udělená advokátu, omezena jen na řízení před soudem určitého stupně a obsahuje - li zmocnění k podávání opravných prostředků, je tím prokázáno právo advokáta vystupovat v dovolacím řízení jako zástupce účastníka ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Z plné moci udělené dne 24. 4. 1996 dovolatelkou výše uvedenému advokátovi pak dovolací soud zjistil, že tato opravňovala advokáta k zastupování i v dovolacím řízení.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací soud přisvědčil dovolacím námitkám prvního žalovaného a druhé žalované, v tom směru, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §4 odst. 1 restitučního zákona, když povinnost vydat věc uložil jak prvnímu žalovanému, tak druhé žalované. Odvolací soud vycházel z právního názoru, který dovolací soud shledal nesprávným; proto pokládá dovolací soud dovolání prvního žalovaného a druhé žalované z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. za důvodné a rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř. a §243b odst. 2, věta první, o. s. ř. ) ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( §243d odst. 1, věta druhá a třetí ) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu
V Brně dne 1.února 2001
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu