ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.147.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 147/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. S., zastoupeného advokátem, a b) p. S., l. a z., s. p. v l., zastoupeného advokátkou, za účastni 1) Ing. A. S., zastoupeného advokátem, a 2) P. f. ČR, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1250/2003, k dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, čj. 28 Co 413/2008-346, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V restituční věci, týkající se nároků dvou oprávněných osob – bratrů J.
a Ing. A. S. – na vydání ideální poloviny pozemků původně označených jako č. k. 281 – role, č. kat. 203/2 – louka a část č. kat. 204 – louka, rozhodl Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem v řízení podle páté části o.s.ř. tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 4. 2006, čj. 9 C 1250/2003-190. Soud prvního stupně tímto rozsudkem opakovaně rozhodl o návrhu žalobce, směřujícím k nahrazení rozhodnutí Okresního úřadu P.-z. ze dne 9. 10. 2002, čj. PÚ-R-1123/963/II-74/02/KU opačným rozhodnutím. Okresní úřad, jako pozemkový úřad ve smyslu §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o půdě“), rozhodl, že vlastníkem uvedené ideální poloviny pozemků je účastník 1). Žalobce a) navrhl, aby soud rozhodl, že jejím vlastníkem není účastník 1), ale on. Soud prvního stupně rozhodl, že uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu se nahrazuje rozhodnutím, že žalobce a) a účastník 1) jsou jako oprávněné osoby ve stejném pořadí spoluvlastníky uvedeného podílu, každý jednou ideální čtvrtinou.
Krajský soud v Praze v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním pozemků podle nového označení. Vyšel ze zjištění,k že původními vlastníky předmětných pozemků byli J. S. a A. S., každý jednou ideální polovinou. Pozemky náležely k majetkové podstatě firmy J. S., z. a o. s k., která byla znárodněna vyhláškou ministerstva průmyslu ze dne 28. 10. 1948. Žalobce a) a účastník 1) jsou syny původního vlastníka A. S., který zemřel bez zanechání závěti. Nárok na vydání pozemků uplatnili u pozemkového úřadu oba tito účastníci v zákonné lhůtě. Oba se rovněž domáhali vydání pozemků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Nemovitosti držel ke dni účinnosti zákona o půdě druhý žalobce, který dohodou z 22. 6. 1992 vydal žalobci a) jejich ideální polovinu jako oprávněné osobě podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dohoda byla registrována Státním notářstvím P.-z. dne 25. 6. 1992 a žalobce a) byl zapsán jako vlastník této poloviny do katastru nemovitostí. Účastník ad1) se pak domáhal proti žalobci a) vydání jedné čtvrtiny těchto pozemků žalobou u soudu, opírající se o ustanovení §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterou projednal Okresní soud Praha-západ; rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, čj. 7 C 1633/97-190, žalobu zamítl z důvodu prekluze. Tento rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem a dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Odvolací soud dospěl k závěru, že na vydání předmětných pozemků se vztahoval režim zákona o půdě, protože pozemky náležely firmě, která se zabývala zahradnickou činností a byly také vedeny jako pozemky zemědělské, přičemž zemědělský charakter vykazovaly i ke dni odnětí vlastnického práva. Odkázal i na to, že stejný názor vyslovil
i Nejvyšší soud v dovolacím řízení, v němž byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen. Odvolací soud dále nepochyboval o tom, že žalobce a) je aktivně legitimován k podání žaloby podle páté části o.s.ř., byť s ním pozemkový úřad nejednal, protože správně s ním jednat měl, když žalobce byl v té době veden jako vlastník ideální poloviny předmětných pozemků. Rovněž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 780/2005 uzavřel, že konečný výsledek způsobu vydání věci není rozhodující, jestliže jím bylo obnovení vlastnictví obou oprávněných osob k jejich ideálním podílů na nemovitostech. Okolnost, že není dán vzájemný negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o půdě je v souladu i se závěrem Nejvyššího soudu v jeho rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2342/2005. Odvolací soud proto vyšel z úvahy, že není rozhodné, že nárok oprávněných osob uspokojen na základě dohody o vydání nemovitosti podle zákona mimosoudních rehabilitacích, ačkoli se tak mělo správně stát podle zákona o půdě, pokud výsledek takového uspokojení restitučního nároku odpovídá výsledku, jehož mělo být dosaženo při aplikaci zákona o půdě; tak tomu ale v dané věci ve vztahu k nároku účastníka 1) nebylo. Dohoda totiž nesledovala obnovení vlastnictví obou oprávněných osob, ale jen jedné z nich, a byla proto v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě. V tomto řízení bylo třeba zajistit soudní ochranu obou oprávněných osob, neboť mají stejné pořadí a stejné postavení ve smyslu §4 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně, který určil vlastníkem každého z nich k jedné ideální čtvrtině pozemků, je proto spravedlivý a odpovídá přirozenému právu.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání prvý žalobce. Dovolání považuje za přípustné, což odůvodňuje tím, že jde o otázky řešené odvolacími soudy odlišně. Rozsudek odvolacího soudu je podle dovolatele v rozporu s hmotným právem, takže uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto tvrzení odůvodňuje následně: Odvolací soudy dospěly k závěru, že pokud byly určité nemovitosti, nebo ideální poloviny na nich, vydány oprávněné osobě na základě dohod, které jsou platné, nelze její vlastnictví zpochybnit. Podle odvolacího soudu však okolnost, že nemovitosti byly vydány, nebrání tomu, aby byly vydány ještě někomu jinému. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, vydaného ve věci účastníků tohoto řízení, není dán vzájemný negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o půdě. Za nesprávný však považuje závěr odvolacího soudu, že tatáž nemovitost, která byla vydána jedné oprávněné osobě postupem podle jednoho z těchto zákonů, může být vydána jiné osobě podle druhého restitučního zákona jiné osobě. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud naopak konstatoval, že dohoda uzavřená mezi J. S.
a povinnou osobou, je platná. Nelze proto přisvědčit opačnému názoru, a pokud tak odvolací soud učinil, chybně interpretoval ustanovení hmotného práva. Dovolatel také poukazuje na to, že proběhla řada soudních řízení ve věci restituce nemovitostí bývalé firmy J. S., z. a o. s k., které se nacházejí ve více katastrálních územích, a to v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Mimo jiné bylo uloženo J. S. vydat A. S. ideální část pozemků č. 2044 a 2045 ve S. a zamítnuta žaloba na peněžité plnění a zamítnuta byla žaloba na vydání ideální části pozemku č. 1217/3 v R. s ohledem na rozpor s dobrými mravy, protože polovina ceny, stržené za prodej tohoto pozemku, byla prvnímu účastníkovi vyplacena. Řízení v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích probíhalo i ohledně dalších pozemků, a užití tohoto předpisu shledal správným v jiné věci i Nejvyšší soud. Přesto se odvolací soud necítil být vázán rozhodnutími správního orgánu, ale ani soudů. Dovolatel klade otázku, zda dohodu o které soud konstatoval, že je platná, lze posuzoval za nezměněných podmínek jako neplatnou, a zda lze odejmout fyzické osobě vlastnictví, jehož tato osoba nabyla počátkem 90. let na základě platných dohod. Dovolatel je tedy přesvědčen, že zákon o půdě lze aplikovat nanejvýš na dosud nevydané pozemky a nelze na pozemky vydané vztáhnout režim zákona o půdě. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Žalobce b) ve svém vyjádření plně souhlasil s dovoláním a odkazuje na jeho text. Není mu jasné, proč odvolací soud považoval část dohody o vydání věci v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích za neplatnou, když již dříve byla Nejvyšším soudem posouzena jako platná. Opakované vydání týchž nemovitostí v režimu zákona
o půdě svádí podle něj k domněnce, že tento zákon je použit jako opravný prostředek k nárokům, které již jednou nebyly Ing. A. S. přiznány. Odvolací soud také neřeší nároky na náhradu za nevydané pozemky, jejichž polovina přísluší nejen Ing. A. S., ale i J. S. Pokud pozemkový úřad měl ve věci rozhodovat, měl řešit nároky obou bratrů současně, neboť původním vlastníkem pozemků byl jejich otec. Navrhuje aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Účastník 2) považuje dovolání za nedůvodné. Dle jeho názoru odvolací soud v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v jeho rozhodnutí z 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 319/2007, věc správně posoudil po právní stránce a správně rozhodl. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolatel dodatečně doplnil své dovolání dalšími údaji, které považuje za významné z hlediska důvodů jím uplatněných. Jedním je nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 398/04, podle něhož kterého nabyl-li někdo vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu – tedy i Státního notářství – nemůže mu být vlastnictví odňato v jiném nenavazujícím řízení s odůvodněním, že rozhodnutí jiného státního orgánu bylo nesprávné. Dále uvádí, že pozemků, o nějž se jedná v této věci, se týká i další rozhodnutí dovolacího soudu z 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3954/2008, v němž bylo odmítnuto dovolání Ing. A. S., a konstatováno, že dohody o vydání věci uzavřené s J. S. a povinnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nejsou neplatné. Dovolatel se proto domnívá, že názor odvolacího soudu nemůže obstát a že ohledně stejných pozemků již dovolací soud rozhodl.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a splňuje formální náležitosti stanovené zákonem. Posoudil je jako přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.r. s ohledem na jeho zásadní význam z právního hlediska. Dovoláním napadený rozsudek totiž řeší práva dvou oprávněných osob za situace, že jedné z nich byla vydána celá věc, tj. podíl jedné ideální poloviny předmětných pozemků v H., zatímco
o vlastnictví druhé oprávněné osoby k téže věci a ve stejném rozsahu kladně rozhodl správní orgán. Dalším důvodem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 o.s.ř. je skutečnost, že ve věci probíhalo více řízení, a původně jednoduchý restituční vztah byl komplikován vydáním řady rozhodnutí, která si zdánlivě odporovala. Ostatně i v řízení konaném v posuzované věci se právní názor odvolacího soudu utvářel postupně. Rozsudek odvolacího soudu proto soud dovolací přezkoumal z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud v dané věci rozhodoval již jednou, a to rozsudkem ze dne 11. 6. 2008, čj. 28 Cdo 319/2007-315. V něm vyslovil jednoznačný závěr, že na daný restituční vztah se vztahuje zákon o půdě, podle nějž mělo být vydání předmětných pozemků řešeno. Na tomto závěru není třeba nic měnit protože ani v řízení následujícím po tomto rozhodnutí nebyly podány důkazy o tom, že by předmětné pozemky, označené v evidenci vždy jako orná půda a louka, tedy mající charakter zemědělského půdního fondu, a sloužící výrobě rostlin v zahradnickém podniku, tento charakter ve skutečnosti neměly. Rozhodně se soud nemohl v tomto případě opřít o rozhodnutí Ministerstva zemědělství o charakteru předmětných pozemků, jestliže dle obsahu spisu vydalo zmateční rozhodnutí v tom smyslu, že pozemky je třeba považovat za zemědělské v jednom ideálním podílu, a za nezemědělské v dalším ideálním podílu. Rovněž není rozhodující, že předmětné pozemky přešly na stát v souvislosti se znárodněním firmy J. S., protože znárodnění je jedním z právních důvodů vydání věci i podle zákona o půdě (viz §6 odst. 1 písm. o/ zákona o půdě). Ze závěru, že předmětné pozemky patří do zemědělského půdního fondu, resp. do něj patřily v době jejich přechodu na stát, pak je třeba vyjít při dalších právních úvahách.
Dovolací soud i nadále sdílí názor, že nelze za neplatné označit vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud byl splněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok. Důležité je splnění účelu, jímž je obnovení vlastnických práv oprávněných osob k předmětu vydání. Tento rozšiřující výklad ovšem nemůže vést k závěrům, že takto lze posuzovat vydání majetku, na nějž měly jiné oprávněné osoby nárok podle zákona, který měl být na danou věc použit. Okolnost, že soudy v řízení konaném podle §5 odst. 5 zákona
o mimosoudních rehabilitacích zamítly návrh účastníka 1) na vydání jedné čtvrtiny předmětných pozemků, není na překážku rozhodování správního orgánu podle zákona
o půdě. Návrh nebyl v soudním řízení zamítnut proto, že by oprávněná osoba neměla právo na vydání jedné čtvrtiny pozemků, ale proto, že právo podle §5 odst. 5 zákona
o mimosoudních rehabilitacích uplatnila vůči osobě, jíž byly pozemky vydány, po uplynutí propadné lhůty.
Dovolací soud proto uzavřel, že pokud věcně příslušný správní orgán rozhodl v řízení podle §9 zákona o půdě o vlastnictví oprávněné osoby, která nárok podle tohoto zákona uplatnila včas, jednal v souladu se zákonem, kterým se daný nárok řídil. Už v předchozím svém rozhodnutí v této věci dovolací soud zdůraznil, že na rozdíl od uplatnění práva podle zákona o mimosoudních rehabilitacích podle části třetí o.s.ř., jde v daném případě o řízení podle páté části o.s.ř., v němž soud posuzuje správnost rozhodnutí správního orgánu a případně je nahrazuje svým rozhodnutím. V dané věci soud potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož bylo nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví účastníka 1) k polovině předmětných pozemků, rozhodnutím o tom, že spoluvlastníky této poloviny jsou obě oprávněné osoby, každá jednou polovinou, tedy jednou čtvrtinou ve vztahu k celku. Toto rozhodnutí považuje dovolací soud za správné nejen s ohledem na to, že věc řeší v souladu s hmotným právem, jímž je zákon o půdě jako zvláštní předpis, a činí tak i v souladu s přirozeným právem, jak správně konstatoval odvolací soud. Dle názoru dovolacího soudu není na překážku, že žalobci již byla vydána ideální čtvrtina pozemků, na niž měl nárok podle zákona o půdě, postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože rozhodnutím soudu, že je jejím vlastníkem, vydaným v řízení podle páté části o.s.ř., se tento stav pro něj nezmění. Jak už bylo shora uvedeno, nelze však připustit, aby bylo popřeno právo účastníka 1) na vydání druhé ideální čtvrtiny těchto nemovitostí s odkazem na to, že v komplikované situaci, vzniklé uzavřením dohody o vydání pozemků postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to v době, kdy zákon o půdě byl již v platnosti, neuplatnil účastník 1) včas právo vůči druhé oprávněné osobě podle zákona, který se na daný vztah nevztahoval. Takový postup by byl ostatně i v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a to Listinou základních lidských práv a svobod a Dodatkového protokolu k ní, podle nichž nelze nikomu odepřít ochranu jeho práva na majetek.
Z uvedených důvodů rozhodl odvolací soud správně, když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu, jež opominulo právo žalobce k jedné čtvrtině předmětných pozemků. Dovolání bylo proto zamítnuto podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Posouzením argumentů obsažených ve vyjádření žalobce 2) k dovolání se dovolací soud nemohl zabývat, protože rozsudek odvolacího soudu může v dovolacím řízení přezkoumat podle §242 odst. 3 o.s.ř. jen z důvodů uvedených v dovolání.
Při rozhodování o nákladech dovolacího řízení vzal dovolací soud v úvahu okolnost, že žalobce byl z jedné poloviny v celkovém řízení úspěšný, jakož i komplikovanost řešení daného restitučního případu, a náhradu nákladů dovolacího řízení neuložil žádnému z účastníků (§243b odst. 5, §224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu