ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1487.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1487/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) J. G. , bytem v B., zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, b) M. Ch. , bytem v O., c) M. J. , bytem v Š., d) M. Ch. , bytem v O., a e) J. P. , bytem v O., proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o uložení povinnosti provést vytyčení hranic, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 29/2008, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 8 Co 417/2010-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. dubna 2010, č. j. 10 C 29/2008-83, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované provést vytyčení hranic ve výroku označených pozemků v kat. území O. (§21a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu v Benešově, pozemkového úřadu ze dne 20. 3. 1995, č. 664/2 (jež nabylo právní moci dne 28. 4. 1995), bylo podle §9 odst. 4 zákona o půdě určeno, že žalobci jako oprávněné osoby jsou spoluvlastníky označených pozemků v kat. území O. Jelikož hranice mezi těmito pozemky a sousedními pozemky jiných vlastníků nebyly v terénu znatelné, k žádosti žalobců provedl vytyčení hranic v terénu na náklady státu pozemkový úřad (§21a odst. 3 zákona o půdě). Žalobci pokládají vytyčení hranice za nesprávné a požadují po žalované jeho nové provedení. Jejich požadavek označil i odvolací soud za neopodstatněný, jelikož pozemkový úřad svou povinnost již dříve splnil a není kompetentní přezkoumávat správnost vyměření hranic, jež k jeho žádosti provedly a ověřily kvalifikované osoby. Mají-li žalobci za to, že je průběh hranice v terénu jiný a že je do jejich vlastnického práva neoprávněně zasahováno jinými osobami, mohou se ochrany vlastnictví domáhat žalobou podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), případně žalobou na určení práva podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vytyčení hranice pokládá za nesprávné a tvrdí, že měřické práce nebyly dosud řádně ukončeny. Za nesprávný má i závěr soudu prvního stupně, že pozemkový úřad byl toliko zprostředkovatelem prací; dovozuje, že ve vztahu k žalobcům jde o zhotovitele, který má povinnost dílo (zde vytyčení hranice) řádně provést; tuto povinnost – podle názoru dovolatelky – pozemkový úřad nesplnil. Žalobkyně poukazuje i na účel zákona o půdě, jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd a k němuž patří i pomoc státu restituentům při obnově jejich vlastnictví. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby „rozhodnutí soudů I. a II. stupně byla v plném rozsahu potvrzena“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na zjištěný skutkový stav je aplikovatelné ustanovení §21a odst. 3 zákona o půdě, které – spolu s ustavením §19 odst. 2 předpokládajícího provádění pozemkových úprav
– řeší důsledky spojené s obnovením vlastnictví a užíváním pozemků vlastníky podle zákona o půdě a ukládá státu na své náklady zajistit vyměření pozemků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 24 Cdo 22/2000).
Ze skutkových zjištění – v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných – však vyplývá, že tuto povinnost stát prostřednictvím příslušného pozemkového úřadu splnil, jestliže k žádosti žalobců zajistil kvalifikovanou osobou, která provedla vytyčení hranice pozemků v jejich vlastnictví a dokumentaci vytyčené hranice pozemku (protokoly o vytyčení hranice, vytyčovací náčrty) byly předány i žalobcům.
Je tudíž logické, že dostál-li stát své povinnosti uložené mu cit. ustanovením zákona, nelze mu tuto povinnost znovu uložit soudním rozhodnutím, jenom proto, že s vytyčením hranic pozemků (jímž se právní vztahy k dotčeným pozemkům nijak nemění) žalobci nejsou spokojeni. Mají-li za to, že vytyčení hranice pozemků v jejich vlastnictví je nesprávné a že do jejich vlastnictví je neoprávněně zasahováno jinými osobami (vlastníky sousedních pozemků), mohou se ochrany svého vlastnictví domáhat žalobou podle §126 obč. zák., případně žalobou na určení práva podle §80 písm. c) o. s. ř. (k formulaci žalobního petitu ve sporu mezi vlastníky sousedních pozemků srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, uveřejněné pod č. 6/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v souladu s judikaturou a dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a jiným účastníkům v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu