ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1535.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1535/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ivy Brožové o dovolání dovolatelů 1. H. B. a 2. RNDr. J. N., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 10. 2004, sp. zn. 18 Co 437/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 125/95 (žalobkyň H. B. a RNDr. J. N., zastoupených advokátem, proti žalované akciové společnosti K., zastoupené advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 7. 10. 2004, sp. zn. 18 Co 437/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 3. 10. 2003, č.j. 5 C 125/95-125.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 10.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu dne 31. 5. 1995, se žalobkyně V. H. a RNDr. J. N. domáhaly, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo vydat jim pozemky parc. č. 857, 858, 859, 1201/1 (s tovární budovou čp. 478 s příslušenstvím), 1201/2, 1202 (s domem čp. 629), 1203 (s továrnou) v katastrálním území P., a také pozemky parc. č. 1189 (s domem čp. 570), 1190, 1191, 29 (s domem čp. 345), 30 (s domem čp. 316) v katastrálním území P., jakož i movité věci (obrazy, litografie, kresby a lepty). K vydání těchto věcí vyzvaly žalobkyně žalovanou akciovou společnost písemně 27. 12. 1994 a požadované movité věci uvedly konkrétně v příloze k této výzvě; výzva však zůstala bezvýslednou. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily veřejné obchodní společnosti W. a spol., vlastnické právo bylo společníkům této veřejné obchodní společnosti odňato v době nacistické okupace, po válce byla na tento majetek uvalena národní správa a potom vyhláškami ministra průmyslu z 27. 12. 1945, ze 7. 3. 1946, ze 17. 9. 1946 a z 29. 5. 1947 bylo vloženo vlastnické právo pro národní podnik K. Žalobkyně ještě uváděly, že jsou potomkami společníků někdejší veřejné obchodní společnosti W. a spol.
Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby a měla za to, že tu projednání žaloby žalobkyň brání překážka věci rozsouzené vzhledem k výsledkům občanského soudního řízení v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 86/92. Poukazováno bylo i na to, že rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 24. 9. 1993, č.j. 630/3610/93, a navazujícím rozhodnutím ministra průmyslu o obchodu z 9. 12. 1993, č.j. 1134/1993, došlo k privatizaci všech žalobkyněmi uváděných věcí; také brání vydání těchto věcí ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 z 1. 12. 1998, č.j. 5 C 125/95-22a, bylo řízení v této právní věci zastaveno, pokud se týkalo pozemků parc. č. 857, 858 a 859 v katastrálním území V., a to vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby žalobkyněmi.
Po úmrtí žalobkyně Věry Hromádkové (dne 24. 11. 1995) bylo dále v řízení jednáno s jejími dědičkami H. B. a RNDr. J. N.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 29. 3. 2002, č.j. 5 C 125/95-89, byla žaloba žalobkyň H. B. a RNDr. J. N. vůči akciové společnosti K. zamítnuta. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované akciové společnosti 12.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením z 18. 2. 2003, sp. zn. 25 Co 403/2002, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uváděl, že v dalším řízení bude třeba objasnit, zda veřejná obchodní společnost W. a spol. byla fyzickou nebo právnickou osobou, zda původní žalobkyně V. H. byla oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a vypořádat se i s námitkou žalované akciové společnosti ohledně privatizace sporného majetku.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 3. 10. 2003, č.j. 5 C 125/95-125, byla opět zamítnuta žaloba žalobkyň, aby žalované akciové společnosti K. bylo uloženo vydat žalobkyním RNDr. J. N. (z jedné ideální čtvrtiny) a H. B. (také z jedné ideální čtvrtiny): 1. pozemek parc. č. 1201/1 (o výměře 5. 737 m2 ) v katastrálním území P. a dále v tomto katastrálním území i 2. dům čp. 478, 3. pozemek o výměře 791m2 parc. č. 1201/3 se stavbou na tomto pozemku, 4. pozemek parc č. 1201/4 (o výměře 1.626 m2), 5. pozemek parc. č. 1201/5 ( o výměře 150 m2) se stavbou na tomto pozemku, 6. pozemek parc. č. 1202 (o výměře 585 m2), 7. dům čp. 629, 8. pozemek parc. č. 1203/1 (o výměře 4.506 m2) se stavbou na tomto pozemku, 9. pozemek parc. č. 1203 (o výměře 39 m2) se stavbou na tomto pozemku, 10. pozemek parc. č. 1203/3 (o výměře 2.549 m2), 11. pozemek parc. č. 1203/4 (o výměře 257 m2) se stavbou na tomto pozemku, 12. pozemek parc. č. 1203/5 (o výměře 43 m2) se stavbou na tomto pozemku. Dále byla zamítnuta žaloba žalobkyň, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo vydat žalobkyním RNDr. J. N. (z jedné ideální čtvrtiny) a H. B. (také z jedné ideální čtvrtiny) v katastrální území P.: 1. pozemek parc. č. 1189 (o výměře 317 m2) s domem čp. 570 na tomto pozemku, 2. pozemek původně parc. č. 1190 (nyní parc. č. 1190 a 1191), 3. pozemek parc. č. 29 (o výměře 362 m2) , 4. dům čp. 345, 5. pozemek parc. č. 30/1 (o výměře 1.479 m2), 6. dům čp. 316 a 7. pozemek parc. č. 30/2 (o výměře 14m2). Také byla zamítnuta žaloba žalobkyň, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo vydat jim movité věci, které žalobkyně uvedly ve své písemné výzvě k vydání věcí z 27. 12. 1994. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 16. 025,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě výsledků provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že původním vlastníkem nemovitostí, uváděných žalobkyněmi, byla veřejná obchodní společnost W. a spol. založená v roce 1902; jedním ze společníků této obchodní společnosti byl Z. W., jehož vnučkami jsou žalobkyně. Soud prvního stupně tu byl toho názoru, že podle rozhodovací praxe soudů z období před rokem 1951 (před nabytí účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. – občanského zákoníku) se vycházelo z toho, že veřejné obchodní společnosti nejsou právnickými osobami a že tedy k uplatnění restitučních nároků takové společnosti jsou oprávněni společníci těchto bývalých společností, popřípadě jejich právní nástupci ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle názoru soudu prvního stupně nebylo však prokázáno, že by podnik K., výroba kovového zboží, W. a spol., přešel na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když totiž tento podnik byl znárodněn podle §1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. ke dni 27. 10. 1945; vyhláška č. 141/1946 Úředního listu toto znárodnění deklarovala. Vlastnictví nemovitostí a věcí movitých z majetku znárodněného podniku přešlo provedeným znárodněním na stát, a to ohledně nemovitostí i bez zápisu v pozemkové knize, dnem převzetí nemovitostí.
Byl tedy soud prvního stupně toho názoru,, že tu k přechodu vlastnického práva na stát nedošlo v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), takže z tohoto základního důvodu bylo nutno žalobu žalobkyň zamítnout; o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 10. 2004, sp. zn. 18 Co 374/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení potvrzen s tím, že „se zamítá též žaloba o vydání movitých věcí“, a to 12 obrazů (olejů), 5 lavírovaných kreseb,1 barevné litografie a 1 barevného leptu (ohledně všech rámovaných). Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované akciové společnosti na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.650 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným po doplnění dokazování a po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud poukazoval zejména na to, že podle ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) věc nelze vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li ohledně této věci schválen privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. V této souvislosti odvolací soud dovozoval, že v daném případě podle schváleného privatizačního projektu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 24. 9. 1993 i podle rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 9. 12. 1993 byl žalobkyněmi uváděný majetek v naturální formě vydán. Podle názoru odvolacího soudu by výzva k vydání nemovitostí ze strany oprávněných osob mohla způsobit nemožnost nakládat s majetkem, je-li před tím podána oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. V takovém případě však ke dni 24. 9. 1993, respektive k 9. 12. 1993 žádná taková výzva nebyla skutečně oprávněnou osobou u podniku K., s. p. podána. Podle obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10. sp. zn. 22 C 86/92, byl nárok žalobkyně RNDr. J. N. podle zákona č. 87/1991 Sb. pravomocně zamítnut, takže ji nebylo možné shledat jako oprávněnou osobu; proto její výzva „nemohla zablokovat privatizaci uvedeného podniku“, přičemž je irelevantní, že v době rozhodnutí o privatizaci majetku nebylo ještě řízení o restitučním nároku žalobkyně RNDr. J. N. pravomocně skončeno. Z jiného hlediska nebyl soud oprávněn privatizaci majetku, který je mezi účastníky tohoto řízení sporný, přezkoumávat. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalovaná akciová společnost, na niž byl majetek v rámci privatizace převeden, není tu ohledně věcí , které jsou součástí jejího majetku pasívně legitimována ohledně žalobkyněmi tvrzeného nároku na vydání nemovitých a movitých věcí z uvedeného majetku. Proto byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; výrok rozsudku soudu prvního stupně byl pouze upřesněn o výčet movitých věcí, které byly předmětem řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto vzhledem k plnému úspěchu žalované akciové společnosti s jejím procesním návrhem v této právní věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 4. 2. 2005 a dovolání z jejich strany bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 4. 4. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácen k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť jejich dovoláním napadnutým rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu, a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky především poukazovaly na to, že právní názor vyjádřený v rozsudku odvolacího soudu ze 7. 10. 2004, sp. zn. 18 Co 437/2004 Městského soudu v Praze, proti němuž směřuje jejich dovolání, není totožný s právním názorem, vyjádřeným ve zrušovacím usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 2003, pod. sp. zn. 25 Co 403/2002, že totiž i při zjištěné privatizaci věcí, o něž v tomto řízení jde, je třeba se zabývat všemi otázkami, které jsou při rozhodování o vydání věcí významné, a to včetně otázky, zda tu řádně došlo k privatizaci těchto věcí. Dovolatelky připomínaly, že „restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů“.
Paušální právní názor obsažený v rozsudku odvolacího soudu ze 7. 10. 2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, že totiž je tu rozhodné pouze to, že „v rámci privatizace byl na žalovanou společnost převeden sporný majetek“, neodpovídá dílčím vadám, k nimž tu došlo v postupu při privatizaci nemovitých i movitých věcí, uváděných v žalobě žalobkyň: 1. v rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze 24. 9. 1993, č.j. 620/231o/93, není uveden rozsah privatizace, tj. zda se privatizace týká celého majetku (K., státního podniku, IČO …), nebo jen části tohoto majetku (např. s označením provozovny); 2. také v rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR z 9. 12. 1993, č. 1134/1993, není ujasněno, zda a které části majetku podniku K. se toto rozhodnutí týká, i když rozhodnutí samo bez bližší konkretizace uvádí, že část majetku podniku K. byla vyjmuta z privatizace; toto rozhodnutí pak neobsahuje den zrušení podniku a ani den vynětí části majetku, k němuž by mohlo dojít k přechodu předmětu privatizace na F. n. m., když odkaz na „den vzniku akciové společnosti“ je neurčitý; 3. ve formuláři 4 D/4001, který byl použit na převod majetku z podniku K., pak obsahoval pouze obecnou identifikaci privatizovaného majetku, a to „samostatné privatizované jednotky s názvem K., závod P.“. Proto jsou dovolatelky toho názoru, že výše uvedenými třemi listinami nemohlo dojít k přechodu věcí (o než jde v tomto řízení) na žalovanou akciovou společnost. Přitom v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí o privatizaci, existovaly nejméně čtyři subjekty, které ve svém názvu měly uvedeno „K.“; žádný z nich nenesl označení, jehož bylo použito v uvedeném rozhodnutí o privatizaci. Z toho všeho tedy dovolatelky dovozovaly, že na základě takto vadných listin nemohlo dojít k přechodu věci (požadovaných žalobkyněmi) na F. n. m. a tento fond nemohl následně činit s těmito věcmi žádné úkony a tedy dražba věcí (nemovitých i movitých) je neoprávněná; požadavek žalobkyň na vydání věcí (uvedených v jejich žalobě)´je tedy na místě.
Při posuzování dovolání dovolatelek vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (tj. z části dvanácté, hlavy první, bodu 1 ve znění tohoto zákona), podle nichž ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 5 C 125/95 Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu ze 7. 10. 2004 (sp. zn. 18 Co 437/2004 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována různými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně. V řízení o dovolání bylo nutno ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno, na to (na str. 105 /239/ ), že ustanovení §3 odst. 2, §4, §5, §7- §10, §12 odst. 4 i §47 zákona č. 92/1991 Sb. svým obsahem souvisejí s právní problematikou odstraňování následků majetkových a jiných křivd. Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů (tj. zejména podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), použit podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případech, když tyto nároky nebyly uplatněny ve stavené lhůtě nebo byly zamítnuty.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, IV. ÚS 195/97, uveřejněném pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů pozdějších.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 5. 2000, IV ÚS 195/97, uveřejněném pod č. 76 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů majetku. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. prakticky bezcenným. V odůvodnění tohoto nálezu bylo ještě dodáno, že dispoziční omezení podle §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. se vztahovalo na okruh majetku i v období, kdy plynula nálezem č. 164/1994 Sb. nově otevřená lhůta pro uplatnění nároků, jakož i ohledně aplikace článku II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. Pokud na základě nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. vznikl oprávněné osobě nárok na vydání majetku, který nebyl privatizován před 1. 11. 1994, byla privatizace blokována na základě §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.; zahrnutí majetku do privatizačního projektu, byť schváleného před podáním výzvy, bylo neoprávněné. Jestliže stát disponoval s majetkem v rozporu se zákonem, tj. byl omezen v dispozicích po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně) a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva; privatizace znamená převod majetku státu na subjekt nestátní. Pokud jde o právní názor ohledně aplikace článku II zákona č. 116/1994 Sb. na restituční nároky oprávněných osob, založené nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., je tu rozhodující podmínka, zda k převodu vlastnického práva ze státu na jiný subjekt došlo před 1. 11. 1994.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 2001, III. ÚS 263/01, uveřejněném pod č. 186 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Je v rozporu s interpretačními pravidly, určujícími smysl ustanovení novely zákona č. 87/1991 Sb., provedené zákonem č. 116/1994 Sb., aplikace článku II, bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. na restituční nároky osob, které se staly oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) v důsledku účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaného pod č. 164/1994 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22. 10. 1997, II. ÚS 192/96, uveřejněném pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že v případě §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jde z hlediska systematického o restituční titul, spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.), avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady za ně, jenž je oním prvkem protiprávnosti, jenž zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, jak to má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, byl uveden právní názor: „Pro závěr o tom, že rozhodnutí o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 210/1993 Sb.) nepodléhají přezkoumání soudem (§10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), není rozhodující, v jaké fázi privatizace je tu příslušným státním orgánem rozhodováno“.
Ve smyslu těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (ze Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, bylo třeba posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 7. 10. 2004 (sp. zn. 18 Co 437/2004 Městského soudu v Praze) dospěl především k právnímu závěru, že soud prvního stupně měl správně za to, že veškeré žalobou žalobkyň vymáhané nemovitosti i věci movité byly jakou součást podniku K., s.p., zprivatizovány, a to privatizačním projektem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR z 24. 9. 1993, jakož i rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR z 9. 12. 1993. Dále dospěl odvolací soud k dalšímu právnímu závěru (shodnému se závěrem soudu prvního stupně), že za situace uvedeného zprivatizování majetku je tu nadbytečné se dále zabývat námitkami žalobkyň, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že tu k přechodu majetku na stát došlo v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990).
Vzhledem obsahu dovolání dovolatelek lze přisvědčit pouze názoru soudů obou stupňů, že tu soudu v občanském soudním řízení nenáleželo přezkoumávat rozhodnutí státních orgánů o privatizaci pro dovolatelkami podrobně rozebírané tvrzené vady privatizačních rozhodnutí, vydaných v tomto případě.
Avšak nelze mít za to, že v daném případě byla vyřešena otázka, zda žalobkyně jsou či nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. Nelze se tu bez dalšího dovolávat předchozích v tomto řízení uváděných pravomocně skončených soudních řízení v právních věcech sp. zn. 22 C 86/92 a sp. zn. 5 C 122/45 téhož soudu (tj. Obvodního soudu pro Prahu 10), když ve věci sp. zn. 22 C 86/92, pravomocně skončené v roce 1993 (tedy před účinností nálezu č. 164/1994 Sb.), je žalobkyně RNDr. J. N. posuzována jako osoba, která není oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., a naopak ve věci sp. zn. 5 C 122/95 soudy obou stupňů pokládaly za prokázané, že žalobkyně RNDr. J. N. a H. B. doložily, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.
Stejně tak z výsledků řízení v právní věci sp. zn. 5 C 125/95 Obvodního soudu pro Prahu 10 nelze zatím mít plně prokázáno, že tu ohledně majetku společníků veřejné obchodní společnosti, jíž se žaloba žalobkyň týkala, a to J. W. a Z. W. (o nichž žalobkyně uváděly, že byli z rasových důvodů rozhodnutím okupačních nacistických orgánů vymazáni v roce 1943 jako společníci veřejné obchodní společnosti a jako společník tu byla zapsána Německá říše) šlo nebo nešlo o majetek fyzických osob, které měly na věci nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., a zda k převodu nebo k přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, tu došlo z důvodu rasové perzekuce a zda tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. (viz §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). V důsledku svého odlišného právního názoru se odvolací soud rovněž nezabýval tím, zda tu nešlo o případ neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek, tedy zda tu právě v tom šlo nebo nešlo o prvek protiprávnosti (v rozhodné době podle zákona č. 87/1991 Sb.), jenž zakládal porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, a to nikoli pro samotný akt znárodnění ke dni 27. 10. 1945 (srov. k tomu již citovaný nález Ústavního soudu ČR z 22. 10. 1997, II. ÚS 192/96, uveřejněný pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Odvolací soud (i soud prvního stupně) tu také bez dalšího vycházely z ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. bez posouzení toho, zda se žalobkyně staly nebo nestaly oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 164/1994 Sb.) teprve v důsledku účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. (srov. k tomu již shora citovaný nález Ústavního soudu ČR z 29. 11. 2001, III. ÚS 263/01, uveřejněný pod č. 186 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, byly právní otázky, rozhodné pro řešení této právní věci,řešeny odvolacím soudem v souladu a nikoli v rozporu s hmotným právem (tj. zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). Bylo tedy nutné dospět k závěru o přípustnosti dovolání dovolatelek ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přípustné dovolání dovolatelek shledal dovolací soud z týchž důvodů zároveň i důvodným, protože nebylo zatím možné dospět k závěru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, spočívá na správném či nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu