ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1544.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1544/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání B. p., s.p., zast. advokátem, podanému proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 12 Co 228/2001 (v právní věci žalobce B. p., s.p., zast. advokátem, proti žalovaným 1/ M. Š. a 2/ J. P., zast. Ing. L. Š., o určení vlastnictví k nemovitosti a určení neplatnosti dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 954/2000) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 22.3. 2001 pod č.j. 5 C 954/2000-26, ve spojení s opravným usnesením ze dne 5.6. 2001, č.j. 954/2000-37 výrokem I. určil, že vlastníkem pozemku specifikovaného v enunciátu uvedeného rozhodnutí je Česká republika, a výrokem II. zamítl určení neplatnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. uzavřené dne 6.3. 1991 mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalovaných. Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Nalézací soud uznal naléhavý právní zájem pouze v části týkající se požadovaného určení vlastnického práva, a s ohledem na ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle kterého se zastavěný pozemek nevrací, určil – z důvodu absolutní neplatnosti restituční dohody dle §39 občanského zákoníku – za vlastníka sporného pozemku Českou republiku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 18.12. 2002 pod č.j. 12 Co 228/2001-48 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na požadované určení vlastnického práva ke spornému pozemku zamítl. Žalobce byl uznán povinným nahradit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 3.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud se věcí zabýval k odvolání, kterým žalovaní napadli pouze výrok určující vlastnictví předmětného pozemku, a při svém rozhodování se zaměřil na posouzení existence naléhavého právního zájmu. Vycházel přitom z ustanovení zákona č. 111/1990 Sb. o státním podniku, ve znění zákona č. 119/1995 Sb., ze kterých dovodil, že státní podnik má relativně velmi samostatné postavení při nakládání se státním majetkem, jenž je mu svěřen, nicméně vlastníkem tohoto majetku zůstává stát, který jediný může mít naléhavý právní zájem na určení, že je jeho vlastníkem. Z tohoto důvodu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku krajského soudu. Podle dovolatele spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce sice souhlasí s interpretací zákona č. 111/1990 Sb., upozorňuje však na základní skutečnost, že tento zákon byl s účinností od 1.7. 1997 zrušen. Od tohoto data se státní podnik a předmětná problematika řídí zákonem č. 77/1997. Citovaný zákon byl tedy účinný jak ke dni podání žaloby, tak ke dni rozhodování soudů. Podle §16 odst. 2 zák. č. 77/1997 Sb. státní podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není. Žalobce jako státní podnik proto byl věcně legitimován k podání žaloby na požadované určení, a protože toto určení je podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, je dána i existence naléhavého právního zájmu žalobce.
K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§241a odst. 2 písm. b/). Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., protože napadený rozsudek odvolacího soudu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
V projednávané věci žalobce usiluje o určení svého vlastnického práva k pozemku, který právní předchůdce žalobce v roce 1991 v souladu s restitučním zákonem č. 403/1990 Sb. převedl (společně s dalšími nemovitostmi) na právní předchůdkyni žalovaných. Dovolatel přitom vychází z právního názoru – sdíleného i prvoinstančním soudem -, podle kterého je dohoda o vydání věci z 6.3. 1991 v části týkající se sporného pozemku absolutně neplatná, neboť pozemky zastavěné v době vlastnictví státu dle §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. neměly být vydávány.
Dovolatel sice svým mimořádným opravným prostředkem napadá právní názor odvolacího soudu spočívající v údajném nedostatku aktivní legitimace žalujícího státního podniku, dovolací soud však nemohl pominout zásadní dopad, který na souzenou věc má judikaturou vyšších soudů vytýčená interpretace ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Veden úmyslem nezakládat nové křivdy, vtělil zákonodárce do restituční legislativy pravidlo bránící vydání pozemků, na kterých byly nově zbudovány stavby. Zákon č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd ve svém §10 odst. 4 stanovil, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§14). Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v této souvislosti zakotvil - dokonce s použitím téhož slovního spojení - naprosto shodnou zásadu. V tomto případě náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., pokud jí nebyla věc vydána (§8 odst. 3 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Na uvedené situace pamatuje ve svém ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ rovněž zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn.
Je - li ve své podstatě totožný účel uvedených zákonů a stejně tak způsob zmírnění, resp. odstranění vzniklých křivd a je - li ve všech citovaných předpisech zakotvena zásada, podle níž se nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba zřízená až po jeho převzetí státem (či jinou právnickou osobou), neexistuje žádný rozumný důvod, aby ustanovení §10 odst. 4 restitučního zákona bylo vykládáno jinak, než např. ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.; naopak je namístě, aby citovaná ustanovení, obsahově i formálně, tj. co do slovního vyjádření, shodná, byla vykládána jednotně.
Již v rozsudku ze dne 29.1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1243/96, řešil Nejvyšší soud ČR - při posouzení namítané neplatnosti dohody o vydání věci - otázku, zda je kogentním ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil přitom, že citované ustanovení je - na rozdíl např. od ustanovení §3 a §6 tohoto zákona, která mají povahu kogentních ustanovení - ustanovením dispozitivním; nemá totiž natolik kategorický charakter, který by vedl k závěru, že jde o ustanovení kogentní povahy. Ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. proto neznamená bezvýjimečnou nemožnost vydání zastavěných pozemků; uvedený závěr lze opřít i o ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Zbývá dodat, že nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 4. listopadu 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97, uveřejněným ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 133 (citovaný nález byl rovněž uveřejněn v sešitě č. 2 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy), byla zamítnuta ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu České republiky. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud dovodil, že „obecné soudy systematickým výkladem §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ... nevybočily extrémně z mezí ústavnosti, když došly k závěru, že celé ustanovení v komplexu je možno chápat tak, že nejen vydání takového pozemku nezakazuje, nýbrž ani nevylučuje, s ohledem na smysl §8 odst. 5 téhož zákona ... Jinak řečeno, pokud jí (oprávněné osobě) zastavěný pozemek podle odstavce 3 vydán byl, nepřísluší jí finanční náhrada podle odstavce 5. Podle názoru Ústavního soudu tak platí, že pokud není v takovém ustanovení zákaz vyjádřen výslovně ve spojení se sankcí neplatnosti (lex perfekta) nebo přímo v právním předpise není obsažen výčet kogentních ustanovení, je třeba na povahu ustanovení (kogentnost - dispozitivnost) usuzovat právě s ohledem na související ustanovení právního předpisu, popř. právního řádu.“ S uvedenými právními závěry se Nejvyšší soud ČR ztotožnil i v rozsudku ze dne 25.10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2307/2000, ve kterém dospěl k přesvědčení, že nerespektování ustanovení §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. (vydáním zastavěného pozemku) nemá za důsledek neplatnost dané dohody o vydání věci (v části týkající se sporného pozemku) podle §39 občanského zákoníku, protože se nejedná o rozpor s kogentním zákonným ustanovením.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva subjektu, jenž předmět sporu dříve v rámci restitucí vydal oprávněné osobě, je věcně správné (§243b odst. 2 o.s.ř.), byť z jiných důvodů, než které krajský soud uváděl. Dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1, §151, §224 odst. 1 a §243 b odst. 5 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s tímto řízení žádné ze spisu zjistitelné relevantní náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu