ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1589.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1589/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce Jiřího Melcera , IČ 41433963, místem podnikání Kutná Hora - Vnitřní Město, Jakubská 99/1, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Praha 8, Prvního pluku 7/206, o náhradu škody ve výši 493 486 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 14/2007, o dovolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 17 Co 177/2011-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 26. 1. 2007 u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve znění jejího částečného zpětvzetí domáhal náhrady škody ve výši 493 486 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku výzvy ze dne 28. 1. 2004, kterou ho Stavební úřad v Kutné Hoře vyzval, aby ukončil užívání provozovny s prodejem masa, uzenin a občerstvení v přízemí objektu č. p. 99, Palackého náměstí v Kutné Hoře (dále jen „předmětné prostory“ ).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 11. 2010, č. j. 24 C 14/2007-107, nárok žalobce zamítl. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou podnikající v oborech řeznictví a uzenářství a hostinská činnosti, přičemž za účelem výkonu své podnikatelské činnosti má pronajaty předmětné prostory. Předmětné prostory byly v minulosti užívány jako klenotnictví a jako prodejna občerstvení. Dne 26. 4. 2001 podal hygienik Okresního úřadu Kutná Hora Stavebnímu úřadu v Kutné Hoře podnět k provedení stavebního dohledu s tím, že předmětné prostory jsou užívány v rozporu se stavebním zákonem. Dne 15. 5. 2001 proběhlo v předmětných prostorách místní šetření, přičemž s ohledem na zjištěné nedostatky (nebylo doloženo žádné rozhodnutí, které by dokladovalo změnu předmětných nebytových prostor) bylo dohodnuto, že v termínu do 31. 8. 2001 bude stavebnímu úřadu podána žádost o stavební povolení. Dne 27. 9. 2001 vyzval stavební úřad v Kutné Hoře žalobce, aby do 31. 10. 2001 podal žádost o stavební povolení, na základě kterého by předmětné prostory byly uvedeny do souladu s hygienickými, požárními a provozními předpisy. Dne 1. 11. 2001 vlastníci domu, v němž se nacházejí předmětné prostory (dále jen „předmětný dům“ ), podali žádost o vydání stavebního povolení; dne 27. 3. 2002 bylo vydáno stavební povolení na stavbu stavební úpravy přízemí domu č. p. 99 Palackého nám. v Kutné Hoře – prodejna masa a uzeniny, občerstvení, přípravna hotových teplých pokrmů, prodejna zeleniny, provozní zázemí a zázemí pro zaměstnance provozovny . Dne 8. 9. 2003 vyzval Stavební úřad v Kutné hoře vlastníky předmětného domu, aby neprodleně požádali o kolaudaci stavby (jelikož stavba měla být dokončena do 30. 6. 2003). Dne 8. 10. 2003 požádali vlastnící předmětného domu o kolaudaci stavby, kolaudační rozhodnutí však nebylo vydáno, neboť při místním šetření konaném dne 30. 10. 2003 bylo zjištěno, že (žádné) stavební úpravy nebyly provedeny. Dne 28. 1. 2004 vydal stavební úřad v Kutné Hoře výzvu, kterou vyzval žalobce a vlastníky předmětného domu, aby s ohledem na skutečnost, že v předmětných prostorách nebyly provedeny stavební úpravy dle vydaného stavebního povolení, užívání těchto prostor ukončili. Úkon správního orgánu je dle soudu prvního stupně třeba posuzovat podle jeho obsahu, pročež je nutno výzvu ze dne 28. 1. 2004 považovat nikoliv za výzvu vydanou dle §102 odst. 1 zákona č. 50/1970 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“ ), ale za rozhodnutí dle §96 odst. 1 stavebního zákona; žalobce měl právo se proti uložené povinnosti bránit odvoláním. Pokud žalobci vznikla škoda, pak nikoliv nesprávným úředním postupem, ale nezákonným rozhodnutím, přičemž však podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení tohoto nezákonného rozhodnutí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, č. j. 17 Co 177/2011-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výzvu ze dne 28. 1. 2004 sice podle odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí dle §96 odst. 1 stavebního zákona, ať již ji však Stavební úřad v Kutné Hoře vydal v návaznosti na kolaudační řízení zahájené žádosti ze dne 8. 10. 2003, nebo v návaznosti na místní šetření ze dne 30. 10. 2003, či na sebe Stavební úřad v Kutné Hoře atrahoval oprávnění státního stavebního dohledu, výzva ze dne 28. 1. 2004 byla vydána v rámci jeho pravomoci; v jejím vydání proto nelze spatřovat nesprávný úřední postup.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“ ) dne 7. 12. 2011 dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel ve svém dovolání především polemizuje se závěrem odvolacího soudu, dle kterého Stavební úřad v Kutné Hoře byl oprávněn vydat výzvu dle §102 odst. 1 stavebního zákona. Odůvodnění tohoto závěru navíc považuje za „značně nepřezkoumatelné“ . Další právně významnou otázkou je dle dovolatele to, zda lze výzvou podle §102 odst. 1 stavebního zákona nařídit okamžité ukončení užívání prodejny, která je kolaudovaná jako prodejna od 19. století, i když nikoliv ke konkrétnímu účelu, a která je ke stejnému účelu je užívána 20 let. Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud nepoučil účastníky řízené podle §118a o. s. ř., pročež je jeho rozhodnutí překvapivé.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 2012 s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5178/2009 uvedla, že žalobce se k pravomoci i postupu Stavebního úřadu v Kutné Hoře opakovaně vyjadřoval, jeho právo skutkově a právně argumentovat nebylo dotčeno, a rozhodnutí odvolacího soudu proto za překvapivé považovat nelze.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 7. 12. 2011 je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“ ) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží . Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. b)].
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28)
Jelikož se dovolací soud doposud nezabýval právní otázkou, zda je stavební úřad oprávněn vydat výzvu podle §102 odst. 1 stavebního zákona , jakož ani právní otázkou, zda lze výzvou podle §102 odst. 1 stavebního zákona nařídit okamžité ukončení užívání prodejny, která je kolaudovaná jako prodejna od 19. století, i když nikoliv ke konkrétnímu účelu, a která je ke stejnému účelu užívána 20 let , je dovolání přípustné.
D. Důvodnost
1. K otázce, zda je stavební úřad oprávněn vydat výzvu podle §102 odst. 1 stavebního zákona a způsobu, jakým se odvolací soud s touto otázkou vypořádal
Podle §98 stavebního zákona ve znění zákona č. 83/1998 Sb. (dále jen „stavební zákon v rozhodném znění“ ) státní stavební dohled zajišťuje ochranu veřejných zájmů, jakož i práv a právem chráněných zájmů právnických a fyzických osob, vyplývajících z tohoto zákona, z předpisů vydaných k jeho provedení, ze zvláštních předpisů, z územně plánovací dokumentace, z územních rozhodnutí, z provádění stavby nebo její změny, z vlastností stavby při jejím užívání, z odstranění stavby a z provádění terénních úprav, prací a zařízení podle tohoto zákona.
Podle §99 stavebního zákona v rozhodném znění orgány státního stavebního dohledu jsou pověření pracovníci
a) stavebního úřadu ,
b) obcí, které nejsou stavebními úřady, při výkonu působnosti podle §122 a 124, a jiných orgánů státní správy oprávněných zvláštními předpisy dozírat na provádění, užívání a odstraňování staveb v mezích těchto předpisů.
Podle §102 stavebního zákona v rozhodném znění zjistí-li orgán státního stavebního dohledu na stavbě závadu, vyzve podle povahy věci stavebníka, oprávněnou osobu nebo právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikající podle zvláštních předpisů provádějící stavbu, aby zjednali nápravu, nebo upozorní jiný odpovědný orgán, aby učinil potřebná opatření (odstavec 1). Nedbá-li osoba výzvy orgánu státního stavebního dohledu, vydá stavební úřad rozhodnutí, kterým nařídí zjednání nápravy; při provádění stavby může stavební úřad práce na stavbě zastavit. Odvolání proti rozhodnutí o zastavení prací nemá odkladný účinek. Po zjednání nápravy lze v pracích na stavbě pokračovat jen na základě nového rozhodnutí stavebního úřadu (odstavec 2).
Podle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona (dále jen „vyhláška č. 132/1998 Sb.) výzva orgánu státního stavebního dohledu může být provedena záznamem do stavebního deníku nebo do jednoduchého záznamu o stavbě, písemným oznámením nebo do protokolu. Výzva obsahuje stručný popis zjištěné závady, způsob a lhůtu zjednání nápravy, upozornění na následky neuposlechnutí výzvy, jméno, příjmení a podpis osoby vykonávající státní stavební dohled .
Podle §42 vyhlášky č. 132/1998 Sb. v rámci státního stavebního dohledu se zjišťuje zejména, zda
a) je stavba prováděna na základě stavebního povolení nebo jiného rozhodnutí stavebního úřadu a v souladu s ním,
b) práce na stavbě provádějí oprávněné osoby, zda se stavební práce provádějí odborně, zda je zajištěno a prováděno odborné vedení nebo odborný dozor,
c) je na staveništi k dispozici dokumentace ověřená stavebním úřadem a všechny doklady potřebné k provádění stavby a zda je řádně veden stavební deník nebo jednoduchý záznam o stavbě,
d) při provádění stavby nedochází k nepovolenému omezování provozu na komunikacích nebo užívání veřejných prostranství, zda jsou zajištěny podmínky pro přístup a užívání stavby osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, zda není nadměrně znečišťováno okolí stavby, ničena zeleň nebo jiným způsobem zhoršováno životní prostředí a zda nejsou neodůvodněně omezována práva a právem chráněné zájmy vlastníků sousedních pozemků a staveb,
e) je zajištěna bezpečnost práce a technických zařízení, požární ochrana, osvětlení staveniště, bezpečné přístupy ke stavbě, zda je staveniště řádně ohrazeno a je na něm pořádek,
f) se dodržují obecné technické požadavky na výstavbu (§138a zákona) a jiné technické předpisy,
g) je stavba užívána jen k povoleným účelům a zda se v průběhu jejího užívání nezhoršují účinky na životní prostředí,
h) se provádí řádná údržba stavby,
i) u dočasných staveb neuplynula stanovená doba jejich trvání nebo nepominul účel, pro který byly zřízeny,
j) jsou dodržovány podmínky povolení nebo nařízení stavebního úřadu k odstranění stavby,
k) odstranění stavby provádí oprávněná osoba (§44 zákona), zda je zabezpečeno odborné vedení realizace stavby či odborný dozor nad prováděním prací a bezpečnost osob,
l) nejsou odstraňováním stavby ohroženy sousední objekty a zda byla učiněna opatření nutná k jejich zabezpečení,
m) se provádějí předepsané zkoušky,
n) se neprovádějí terénní úpravy, informační, reklamní a propagační zařízení bez předepsaného rozhodnutí nebo ohlášení.
Státní stavební dohled představuje určitou formu kontrolní (inspekční) činnosti. Cílem této činnosti je především zabezpečení veřejných zájmů a dodržování povinností stavebníků, vlastníků staveb a dalších osob, které souvisejí s prováděním, užíváním a odstraňováním staveb a které vyplývají z obecně závazných právních předpisů (popř. některých technických norem). Význam konstrukce zvolené zákonodárcem, jež spočívá v určitém formálním oddělení působnosti stavebních úřadů a státního stavebního dohledu, přitom nelze přeceňovat. Její smysl je totiž především následující: Stavební úřad často provádí kontrolu na místě stavby, přičemž v případě, že při této své činnosti zjistí nějaké pochybení (závadu, postup v rozporu se zákonem apod.), je nutné operativně, tj. především pohotově a pružně, působit k jejímu odstranění [i prodlení v řádech dnů či týdnů by mohlo vést k neodstranitelným škodám, srov. např. §42 písm. d) nebo písm. l) vyhlášky č. 132/1998 Sb.]. Je zřejmé, že kontrolu na místě stavby (jakož např. ani záznam do stavebního deníku) z povahy věci nemůže provádět stavební úřad jako takový, ale toliko jeho pracovníci k této činnosti pověření – v terminologii zákona označování jako státní stavební dozor. Ač to tedy z doslovného znění zákona nemusí být na první pohled zcela zřejmé, státní stavební dohled není jakýmsi autonomním orgánem státu nezávislým na stavebním úřadu, ale jeho činnost lze mnohem spíše, alespoň v posuzované věci, jakož i ve většině ostatních případů [srov. §99 písm. a) stavebního zákona], podřadit pod činnost samotného stavebního úřadu. Za této situace nelze než uzavřít, že pochybení Stavebního úřadu v Kutné Hoře nelze spatřovat v tom, že výzva ze dne 28. 1. 2004 byla označena jako výzva Stavebního úřadu v Kutné Hoře, a nikoliv jako výzva státního stavebního dozoru.
K námitce dovolatele týkající se nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nezbývá než uvést, že i když se odvolací soud s právní otázkou, zda byl Stavební úřad v Kutné Hoře oprávněn vydat výzvu dle §102 odst. 1 stavebního zákona, vypořádal poněkud jiným způsobem než soud dovolací, své úvahy srozumitelně objasnil. Dle přesvědčení dovolacího soudu tak odůvodnění odvolacího soudu týkající se této právní otázky za nepřezkoumatelné považovat nelze. Je evidentní, že nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze spatřovat ani v tom, že se odvolací soud neztotožnil s právním názorem dovolatele (srov. část dovolání, v němž dovolatel uvedl: „Podle žalobce je napadené rozhodnutí značně nepřezkoumatelné, neboť jeho závěry nejsou odůvodněny odpovídajícími zákonnými ustanoveními a závěry vyvozené odvolacím soudem odporují platným zákonným předpisům platným v době výzvy podle §102 odst. 1 stavebního zákona o dohledu…“ ; zvýrazněno dodatečně)
2. K otázce, zda lze výzvou podle §102 odst. 1 stavebního zákona nařídit okamžité ukončení užívání prodejny, která je kolaudovaná jako prodejna od 19. století, i když nikoliv ke konkrétnímu účelu, a ke stejnému účelu je užívána 20 let
Podle §85 stavebního zákona v rozhodném znění stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, popřípadě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení se vztahují přiměřeně ustanovení §76 až 84 (odstavec 1). Změnu v užívání stavby, která je spojena se změnou stavby, projedná stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby (odstavec 2).
Podle §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona v rozhodném znění Stavební úřad uloží pokutu do 1 000 000 Kč právnické osobě a fyzické osobě podnikající podle zvláštních předpisů, která užívá stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním anebo umožní jiné osobě užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním .
Změny v užívání stavby se ve smyslu §85 stavebního zákona týkají změn ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, popř. činností, které by mohly ohrozit zdraví, život osob nebo životní prostředí. Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě dochází, či naopak nedochází, ke změně v užívání stavby, je třeba vycházet z požadavků zvláštních předpisů chránících veřejné zájmy (srov. Doležal, J. Mareček, J. Vobořil, O. Stavební zákon v teorii a praxi. Úplné znění zákona s komentářem, souvisící a prováděcí předpisy. 7. vydání. Praha: Linde, 2002. s. 177). Není tedy nutné, aby schválení stavebního úřadu podléhala každá, byť sebemenší změna v užívání stavby, při níž prakticky nedochází k žádným stavebním zásahům (změna hračkářství na květinářství, změna knihkupectví na galanterii apod.). Naproti tomu však změny v užívání stavby, k nimž z povahy věci nemůže dojít bez provedení zásadních stavebních úprav, schválení stavebního úřadu podléhají. Je přitom nepochybné, že změna klenotnictví na provozovnu s prodejem masa, uzenin a občerstvení, tedy provoz, při němž navíc (na rozdíl od provozování klenotnictví) může reálně dojít k ohrožení zdraví zákazníků, náleží do posledně uvedené skupiny. Tento závěr by pak platil tím spíše, pokud by předmětné prostory byly zkolaudovány jako prodejna již v 19. století, jak tvrdí dovolatel. Je totiž zcela zřejmé, že bez podstatných stavebních úprav by v těchto prostorách o více než sto let později nemohlo být provozováno řeznictví a uzenářství. Konečně, existuje evidentní a velmi silný veřejný zájem na tom, aby byly užívány jen zkolaudované stavby (tedy např. nikoliv stavby postavené bez stavebního povolení a ohrožující své okolí). Odporovalo by proto smyslu celého kolaudačního řízení, pokud by kolaudační rozhodnutí bylo možno takříkajíc „vydržet“. Jinak řečeno, protiprávní stav spočívající v užívání předmětných prostor bez náležitého kolaudačního rozhodnutí nemohl být zhojen ani tím, že k němu (protiprávnímu užívání) docházelo po dobu dvaceti let [pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že časový údaj uváděný dovolatelem je nadsazen – dovolatel totiž začal užívat předmětné prostory nejdříve v roce 1991 (nikdy dříve v nich řeznictví nebo uzenářství provozováno nebylo), přičemž k vydání výzvy podle §102 odst. 1 stavebního zákona došlo 28. 1. 2004).
Za situace, kdy je v řízení v podstatě nesporné, že dovolatel užíval předmětné prostory jako provozovnu s prodejem masa, uzenin a občerstvení, aniž by tyto prostory k takovémuto užívání (tj. jako provozovna s prodejem masa, uzenin a občerstvení) byly zkolaudovány, je pro posouzení věci rozhodné zodpovězení otázky, zda státní stavební dozor (Stavební úřad v Kutné Hoře) byl oprávněn vyzvat dovolatele, aby užívání předmětných prostor (tj. nezkolaudované provozovny) ukončil. Cílem výzvy vydané podle §102 odst. 1 stavebního zákona je operativně působit na odstraňování nedostatků a to nejen při provádění nebo odstraňování staveb, ale rovněž při jejich užívání [srov. §42 písm. g) vyhlášky č. 132/1998 Sb.]. Neexistuje přitom žádný rozumný důvod (výčet uvedený v §42 vyhlášky č. 132/1998 Sb. je toliko demonstrativní, srov. částici zejména), proč by prostřednictvím výzvy vydané podle §102 odst. 1 stavebního zákona nemohl být odstraněn nedostatek spočívající v užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím (resp. bez tohoto rozhodnutí). Bylo by rovněž v naprostém rozporu se smyslem a účelem stavebního zákona, pokud by stavební úřad mohl osobě, která užívá stavbu bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním, uložit vysokou pokutu, ale nemohl by tuto osobu napřed vyzvat , aby postupovala v souladu se zákonem. Pochybení pak nelze spatřovat ani v tom, že dovolatel byl vyzván k okamžitému ukončení protiprávního jednání (tj. byla mu stanovena velmi krátká lhůta ke zjednání nápravy). Postup Stavebního úřadu v kutné Hoře, který vydání této výzvy předcházel, totiž nelze než označit vůči dovolateli za benevolentní či shovívavý. Ač měl totiž Stavební úřad v Kutné Hoře po více než dva roky možnost zahájit řízení, v jehož důsledku by dovolateli mohla být udělena pokuta dosahující výše jednoho milionu Kč [srov. §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona v rozhodném znění], po celou tuto dobu se snažil s dovolatelem (a majiteli předmětných prostor) dohodnout na smírném řešení věci (srov. narativní část tohoto rozhodnutí). Za této situace se jeví stanovení byť zcela minimální lhůty ke zjednání nápravy jako adekvátní a přiměřené.
3. K námitce, že odvolací soud nepoučil účastníky řízení podle §118a o. s. ř., pročež je jeho rozhodnutí překvapivé
Jak již bylo uvedeno, namítané vady řízení nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání. Jelikož je však dovolání dovolatele s ohledem na výše uvedené přípustné, zabýval se dovolací soud i touto námitkou.
Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2).
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2011, sp. 22 Cdo 5178/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009 a mnoho dalších rozhodnutí) je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků, předvídat. Tak je tomu tehdy, pokud odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. V posuzované věci pak rozhodnutí odvolacího soudu v žádném případě za nepředvídatelné považovat nelze. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na posouzení právě těch právních otázek, jejichž řešení považoval v posuzované věci za rozhodné i sám dovolatel (a kterými se výše zabýval i dovolací soud, tj. tím, zda Stavební úřad v Kutné Hoře byl oprávněn vydat výzvu podle §102 odst. 1 stavebního zákona a zda touto výzvou bylo možné vyzvat dovolatele k okamžitému ukončení užívání předmětných prostor; srov. žalobu založenou na č. l. 1-7, především pak č. l. 3).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k judikatuře Ústavního soudu, podle níž tam, kde je stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07). Právo státu nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem sice není zcela vyloučeno, toto právo však musí být vykládáno přísně restriktivním způsobem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Iva Brožová,
předsedkyně senátu