ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1603.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1603/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Město A., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. CH., a. s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 250/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2005, č.j. 18 Co 117/2005-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovanému částku 3.700,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. J. O.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 10. 2004, č.j. 14 C 250/2002-154. Rozsudkem soudu první instance bylo ve výroku I. zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 3177/20 a parc. č. stavební 4606, obou v k.ú. A. Výrokem II. pak prvostupňový soud zamítl žalobu též v části, v níž bylo navrhováno uložit žalovanému odstranění stavby čp. 2767, č.or. 21, stojící na pozemku parc. č. 4606. Žalobci bylo uloženo nahradit náklady odvolacího řízení, jež žalovanému vznikly.
Odvolací soud dospěl k závěru, že pozemky, o jejichž vlastnictví se jednalo (a na tom záviselo i případné odstranění stavby), přešly ze zákona, jako historický majetek žalující obce, dnem 24. 5. 1991 do žalobcova vlastnictví. Nicméně též dovodil, že na žalované straně, spolu s právním předchůdcem žalovaného, došlo k vydržení vlastnického práva. Žalobce požádal o vydání nemovitého majetku podle zákona č. 172/1991 Sb., avšak bez bližší specifikace. Následná výzva pak byla upřesněna až v únoru 2002, tedy po uplynutí zákonné desetileté vydržecí lhůty. Převedl-li v mezidobí právní předchůdce žalovaného, kterým byly L., s. p., na žalovaného předmětný pozemek (později rozdělený) kupní smlouvou ze dne 2. 3. 1999, pak tímto právním úkonem nebyla přerušena dobrá víra držitele. Tento vlastnický převod umožňoval i zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění tehdy platném, zejména jeho ustanovení §16 odst. 2 písm. c) a §17 odst. 2 o nakládání se státním majetkem. Nešlo již o tzv. určený majetek státu (vyloučený z převodu), neboť pozemek parc. č. 3177/1, který byl posléze rozdělen na parc. č. 3177/20 a stavební plochu č. 4606, byl vyňat z plnění funkce lesa, což se stalo rozhodnutím Okresního úřadu v Ch. (jeho příslušného orgánu správy lesů) s právní mocí dne 9. 11. 1998. Dispozice s nemovitostí tedy byla podložena předchozím správním aktem a vydržecí doba na straně žalované uplynula dnem 24. 5. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že nastolená právní otázka dosud nebyla judikaturou řešena. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval dovolatel v tom, že stát nemohl od data 24. 5. 1991, kdy na obec přešlo ex lege vlastnictví předmětného pozemku, oprávněně vydržet tento pozemek, a to ani prostřednictvím organizačního útvaru státu bez právní subjektivity, ani prostřednictvím státem zřízené právnické osoby, určené ke správě lesního fondu. Česká republika, která sama svěřila restitučním zákonem č. 172/1991 Sb. nemovitosti a jiný majetek zpět do vlastnictví obcí, nemohla být již z tohoto důvodu oprávněným držitelem v dobré víře. Pak ovšem takovým držitelem nemohl být ani státní podnik, který s takovým majetkem nakládal v rámci výkonu svého práva hospodaření. Ten nutně musel mít pochybnost o tom, zda jde skutečně o vlastnictví státu; to se muselo dít již po výzvě, kterou obec vůči státu učinila. Dovolatel citoval nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 147/96, s tím, že pokud došlo k přechodu majetku do vlastnictví obce zákonem č. 172/1991 Sb., není možno následně provádět privatizaci takového majetku. Zákonný požadavek vydržení ve smyslu §134 odst. 3 občanského zákoníku tedy podle dovolatele nebyl naplněn a dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nejen odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil tak, že navrhl odmítnutí dovolání. Zastával názor, že k vydržení předmětných nemovitostí mohlo počínaje dnem 24. 5. 1991 dojít. Ve věci se tak nestala spornou otázka právní, ale faktická; podstatný byl obsah provedených, zejména listinných důkazů. Z nich podle žalovaného dobrá víra dotčených subjektů vyplynula. Žalovaný v této souvislosti rekapituloval obsah jednání mezi žalující obcí a státním podnikem L. jako předchozím správcem nemovitostí s tím, že podle žalovaného i působení orgánů žalobce ve stavebním řízení (povolení jednotlivých pozdějších staveb na pozemcích) nasvědčoval vědomí žalobce o dobré víře žalovaného resp. ji nijak nenarušil.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v otevřené lhůtě. Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a uplatněný dovolací důvod, spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci, bylo možno podřadit pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolání však není přípustné.
Nebylo možno dovodit přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí), ani podle písmene b) téhož ustanovení, neboť odvolací soud sice usnesením ze dne 15. 9. 2004 předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, avšak stalo se tak nikoli pro odlišný a později závazný právní názor odvolacího soudu, ale z důvodů procesních. Za tohoto procesního stavu tedy zůstala variantou jen přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, jak tvrdil dovolatel; tento zásadní právní význam měl spočívat v dosud neřešené, tedy podle dovolatele precedenční, právní otázce.
Ve věci nevznikla pochybnost o tom, že dne 24. 5. 1991 přešlo ze zákona na žalobce podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vlastnické právo k pozemku parc. č. 3177/1 v k. ú. A., jak byl později rozdělen.
Dovolací soud však nesdílí právní názor dovolatele, že by se nemovitost ve vlastnictví obce, která na ni přešla v důsledku zákona restituční povahy, nemohla stát způsobilým předmětem vydržení. Stát, resp. státní podnik vykonávající právo hospodaření, mohly nemovitost vydržet.
Pokud by mělo být zapovězeno vydržení obecního majetku státem či jím založeným státním podnikem, zejména poté, co bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví, muselo by dojít k takové zákonné úpravě, která by to výslovně stanovila. Ani zákon č. 172/1991 Sb. ani jiný právní předpis však ustanovení o nepřípustnosti vydržení obecního majetku státem neobsahují. Naopak §8 zákona č. 172/1991 Sb. ukládal obcím povinnost do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh katastru na zápis těchto nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel z nezměnitelné povahy zákonného nabytí vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu jako subjektu práva, ale v zájmu právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž splnění mělo zamezit pozdějším nejasnostem při posouzení právních vztahů k nemovitostem.
K judikatorní povaze dovolatelem nastolené právní otázky zastává dovolací soud názor, že sama o sobě v obecné rovině nemá zásadní právní význam: otázku vydržení nemovitosti v majetku obce, a to vydržení kterýmkoli subjektem práva včetně státu, je nutno posoudit vždy podle konkrétních okolností případu.
V posuzované věci považuje dovolací soud za rozhodné tyto skutečnosti:
- dne 16. 2. 1993 přešla správa tehdy lesního pozemku ze Z. s. l. P. na L., s. p.;
- dne 28. 9. 1994 učinilo město A. výzvu k vydání pozemků vůči L, ale v této výzvě je uvedeno pouze katastrální území a celková výměra pozemků přicházejících v úvahu k vydání - bez jakékoli bližší identifikace jednotlivých pozemků, o které by mělo jít (na tuto výzvu následovala vstřícná reakce adresáta z 10. 10. 1994, v níž žádal o identifikaci pozemků, aby je mohl vydat);
- orgán správy lesů Okresního úřadu v Ch. rozhodl s právní mocí dne 9. 11. 1998 o vynětí pozemku parc. č. 3177/1 z užívání jako pozemku lesního;
- L., s. p. dne 2. 3. 1999 převedly kupní smlouvou zmíněný pozemek na žalovaného; pozemek parc. č. 3177/1 byl poté rozdělen na parc. č. 3177/20 a stavební plochu č. 4606;
- v únoru roku 2002 žalobce upřesnil výzvu k vydání konkrétního pozemku.
Z takto provedeného výčtu rozhodných skutečností je zřejmé, že na straně právního předchůdce žalovaného, jímž byl stát (jím zřízený státní podnik), mohla důvodně existovat dobrá víra ve smyslu §130 odst. 1 občanského zákoníku, že je oprávněným držitelem pozemku. Takřka osmiletý časový odstup mezi výchozím rozhodným datem 24. 5. 1991 a kupní smlouvou mezi L., s. p. a žalovaným, aniž by - podle nižšími soudy zjištěných skutečností - došlo k jakémukoli konkrétnímu zpochybnění držby předmětného pozemku, nasvědčuje této oprávněné držbě. Po nabytí účinnosti kupní smlouvy bylo pak podle §134 odst. 3 občanského zákoníku možné do vydržecí doby započíst dobu, po kterou byla věc v oprávněné držbě právního předchůdce žalovaného. Samotnému žalovanému následně svědčily, ve prospěch jeho pokračující oprávněné držby, tytéž skutečnosti, které hovořily ve prospěch jeho právního předchůdce.
Došlo tedy k vydržení pozemku (v roce 1999 rozděleného) uplynutím desetileté zákonné vydržecí doby podle §134 odst. 1 občanského zákoníku. Toto vydržení svědčí žalovanému jako nynějšímu vlastníku věci a žalobce se nemohl poprávu dovolat ani svého vlastnictví k pozemkům, ani odstranění stavby, posléze na jednom z pozemků postavené.
Odvolací soud tedy při svém právním posouzení věci nepochybil a posoudil určující právní otázku v souladu s hmotným právem. Jelikož, jak již shora řečeno, nevykazuje nastolená právní otázka sama o sobě v obecné rovině judikatorní přesah, nebylo možno dovodit, že by byla přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. naplněna.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. žalobcovo dovolání odmítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 14.500,- Kč, na základě součtu jednotlivých sazeb pro předmět řízení, jak se podává podle ustanovení §5 písm. b), §8 písm. a) a §17 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Tuto výchozí částku však bylo nutno dvakrát krátit, a to vzhledem k jedinému úkonu v řízení a k odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 téže vyhlášky). Po tomto krácení představovala definitivní výše odměny za úkon částku 3.625,- Kč, a po přičtení 75,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů řízení žalovaného 3.700,- Kč, jak uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu