ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1615.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1615/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. České republiky, o neplatnost smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 18/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.2.2004, č. j. 14 Co 622/2003-81, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19.2.2004, č. j. 14 Co 622/2003-81, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11.9.2003, č.j. 4 C 18/2002-61, se zrušují.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 31.1.2002 u Okresního soudu v Rokycanech, doplněnou dne 26.2.2003, domáhal se žalobce určení, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 19.11.2001 je neplatná.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 11.9.2003, č.j. 4 C 18/2002-61, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce je zapsán jako vlastník p.p.č. 430/13 a zároveň je i podílovým spoluvlastníkem mimo jiné p.p.č. 430/8, 430/10, 430/11 a 430/12 spolu s E. V. Vzal za prokázáno, že výše uvedené parcely na sebe vzájemně navazují bez zjevné hranice v přírodě a v této lokalitě je postaven i dům čp. 146 ve vlastnictví E. V. Též zjistil, že vlastnické právo B. Š. bylo vloženo k parcele č. 430/13 podle smlouvy trhové ze dne 2.9.1927 a dne 19.8.1942 bylo vloženo vlastnické právo Německé říši, protektorát Čechy a Morava. Dále vzal za prokázáno, že smlouva o převodu pozemků byla mezi účastníky uzavřena dne 19.11.2001 s tím, že pozemek byl oceněn částkou 41.317,- Kč a důvodem k převodu nemovitosti bylo vypořádání nároků žalobce na náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen ,,zákon o půdě“ ) ve výši 117.345,50 Kč. Dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy, neboť v případě určení její neplatnosti by došlo u žalobce ke změně v jeho hmotně právní situaci a v opačném případě by pro své nejisté postavení byl vystaven konkrétní újmě. Zaujal názor, že na základě smlouvy o převodu pozemků se totiž započtením ceny zmíněné parcely snížil nárok žalobce, vyplývající z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě. Dále vyslovil, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce i jeho otec nakládali s předmětným pozemkem jako s věcí vlastní. Uzavřel, že v dané věci nemohl být žalobce v dobré víře, že mu pozemek patří, neboť dobrá víra je vyloučena v případě, že někdo s věcí nakládal, ačkoli mu ji někdo pouze dočasně svěřil. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1999, číslo 4. Pro úplnost dodal, že k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku nedošlo ani matkou žalobce, E. V., a to pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalující.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19.2.2004, č.j. 14 Co 622/2003-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. s tím, že naléhavý právní zájem musí účastník nejen tvrdit, ale i prokázat. Podle odvolacího soudu otázka platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci jiného práva ( práva žalobce na vypořádání nároku na bezúplatný převod pozemku v hodnotě 41.317,- Kč podle zákona o půdě ). Zaujal názor, že v dané věci by se v případě určení neplatnosti předmětné smlouvy v právních poměrech žalobce nic nezměnilo. Uzavřel, že určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku neřeší celý obsah a dosah sporného právního vztahu mezi jeho účastníky, proto nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítal, že mezi soudy obou stupňů existuje neshoda v otázce, zda má žalobce právní zájem na určení, že je neplatnou smlouva o převodu předmětného pozemku. Dále konstatoval, že v dané věci nebylo možné žalovat na plnění. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku neřeší celý obsah a dosah sporného vztahu mezi účastníky. Podle dovolatele pokud by bylo rozhodnuto, že smlouva je neplatná, změnila by se výše jeho nároku na vydání náhradních pozemků. Poukazoval na skutečnost, že tím, že jeho nárok na vydání náhradních pozemků byl uzavřením smlouvy snížen o 41.317,- Kč, bylo mu fakticky znemožněno žádat o vydání konkrétních náhradních pozemků odpovídajících uvedené hodnotě. Dovozoval existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tuto vadu spatřoval v tom, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a následně posuzoval věc na základě nesprávných zjištění a odvolací soud se omezil pouze na posuzování právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy a otázkou vydržení se vůbec nezabýval. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Není totiž rozhodující, že výrokem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, protože se tak stalo z jiného právního důvodu, než jaký vedl k zamítnutí návrhu soud prvního stupně. Lze konstatoval, že věcný obsah je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je odlišný od věcného obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o posouzení aplikace ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. To umožňuje žalobci uplatnit žalobou, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Dovolací soud při výkladu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. má na zřeteli, že smyslem určovací žaloby není nahrazovat řízení ve věcech, v nichž jsou dány již podmínky pro uplatnění nároku přímo na plnění. Přitom však bere do úvahy, že ze zásady prevence předcházení sporů, zejména ve věcech, v nichž zákonodárce předpokládá dobrovolné uspokojení nároků jedné ze smluvních stran, se podává rozumný důvod (v závislosti na okolnostech konkrétního případu) pro závěr o přípustnosti určovací žaloby tam, kde rozhodnutí o určovací žalobě povede k prejudicielnímu posouzení těch sporných otázek, které jsou relevantní pro vyjasnění pozice účastníků právního vztahu, ohledně něhož se žalobce domáhá výroku o neplatnosti takového vztahu. Nejde pak o nepřípustné rozšiřování mezí určovací žaloby, jestliže by její posouzení mohlo vést k vytvoření pevného základy pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění. Stejně tak nemá dovolací soud důvodu odchýlit se od dosavadní výkladové praxe, která dále dovozuje přípustnost určovací žaloba v případech, kdy případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (respektive nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky.
Dovolací soud dále bere do úvahy, že v této konkrétní věci skutečně určení o neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí, jíž byly vypořádány nároky žalobce na náhrady podle zákona o půdě, vedlo u žalobce ke změně v jeho hmotně právní situaci a v opačném případě by pro své nejisté postavení byl vystaven konkrétní újmy. Nelze totiž upřít, že na základě smlouvy o převodu pozemků se započtením ceny zmíněné parcely nárok žalobce (plynoucí jinak z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě) sníží. Posouzení platnosti této smlouvy přitom souvisí s prejudicielním posouzení otázek vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Tato otázka je otázkou občanskoprávní, spadající svým posouzením typicky a pravidelně (v případě rozdílů v hodnocení takové právní skutečnosti) do pravomoci soudu.
Přitom dovolací soud vycházel i ze závěrů své dosavadní rozhodovací praxe vztahující se k aplikaci ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě. Tak v rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 ze dne 22.08.2002, vyslovil závěr, podle něhož nárok oprávněné osoby, založený ustanovením §11 odst. 2 zákona o půdě, je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno (§1- §3 OSŘ), a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Soud však musí disponovat skutkovými zjištěními, umožňujícími mu rozhodnout o povinnosti žalovaného náhradní pozemek poskytnout. K tomu je mimo jiné třeba znát seznam pozemků, které s ohledem na výsledek přípravného řízení je možno oprávněné osobě nabídnout, a pokud nabídka byla již učiněna, posoudit, zda je realizovatelná a v jakém rozsahu. V tom směru je soud podle zákona o půdě oprávněn posoudit i výši nároku oprávněné osoby vyjádřenou penězi, i cenu pozemků nabídnutých jako náhradní. což je otázka, která může v konkrétní věci bránit dohodě účastníků. Úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona o půdě poskytnutím věcných plnění. Závěr, že oprávněné osobě náleží pouze finanční náhrada, by proto mohl být učiněn jen v případě, kdy stát by neměl k dispozici žádný pozemek, který by mohl nabídnout jako náhradní (což si lze těžko představit), resp. oprávněná osoba by odmítla přijmout jiný náhradní pozemek než ten, který by nebylo možno jí převést.
Dovolací soud je si proto vědom obtížnosti postavení oprávněné osoby, která by nastoupila cestu žaloby na plnění při uplatnění svých nároků podle §11 odst. 2 citovaného zákona. Nadále sdílí názor, že úmyslem zákonodárce byla realizace nároků oprávněných osob přednostně dohodou. S přihlédnutím k okolnostem tohoto konkrétního případu tak dospívá dovolací soud k závěru, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jím uváděné dohody. Je tomu tak nejen s ohledem na povahu uplatněných důvodů neplatnosti, nýbrž i na důsledky plynoucí pro výši nároků žalobce v situaci, kdy na základě smlouvy o převodu pozemků se započtením ceny zmíněné parcely nárok žalobce plynoucí z citovaného ustanovení snížil. Při uznání přípustnosti určovací žaloby podané v této věci je tak otevřena cesta i k vyřešení celého obsahu a dosahu sporného práva žalobce plynoucího z ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě.
Nemohl proto dovolací soud spolehlivě přisvědčit závěrům odvolacího soudu, podle něhož je určovací žaloba v této věci zcela nepřípustná. Přistoupil proto k zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř.
S uvedeným závěrem ovšem souvisí posouzení dalšího z uplatněných důvodů, totiž dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Odvolací soud, veden odlišným právním posouzením v otázce zásadní nepřípustnosti určovací žaloby, nezabýval se totiž již věcně správností rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska žalobních důvodů. To se týká zejména posouzení tvrzení žalobce o vydržení pozemku. Z porovnání zjištění nabízejících se dosud z obsahu spisu s odvolacími námitkami žalobce (reprodukovanými i v dovolání) se nabízí závěr o existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. c) o.s.ř. Tato vada zatěžuje i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto při zrušení rozsudku odvolacího soudu zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
V tomto dalším řízení bude odvolací soud (a soud prvního stupně) vázán právním posouzením dovolacího soudu (§226 o.s.ř. za použití §243d odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu