ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1657.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1657/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. L., jako právního nástupce původní žalobkyně L. L., zemřelé, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 6 C 174/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.2.2007, čj. 22 Co 406/2006-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl rozsudkem ze dne 20.3.2006, čj. 6 C 174/2005-144, návrh žalobce, aby žalovanému bylo uloženo poskytnout původní žalobkyni L. L. náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále jen „inventář“) ve výši 1,875.708,- Kč, a to z důvodu promlčení, jehož se žalovaný dovolal.
Městský soud v Praze v odvolacím řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně svým shora uvedeným rozsudkem, když skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Vyšel z toho, že původní žalobkyně jako oprávněná osoba podle §20 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), uplatnila nárok na náhradu za část inventáře, který původně sloužil obhospodařování zemědělské usedlosti o výměře 51,6612 ha, náhrada jí byla poskytnuta jednou z povinných osob, tj. Výzkumným ústavem rostlinné výroby v P. – R. za inventář odpovídající jím užívané výměře 20.1936 ha. Protože nebylo známo, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za zbývající inventář, požádala žalobkyně o určení povinné osoby Ministerstvo zemědělství, které rozhodlo, že návrh se zamítá, protože nelze povinnou osobu určit. Současně byla žalobkyně poučena, že oprávněná osoba má v takovém případě možnost požádat podle §20 odst. 2 zákona o půdě P. f. ČR (dále jen „P. f.“), který ji poskytne podle §18a zákona o půdě. Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství je podle §20 odst. 7 zákona o půdě uplatněním nároku podle zákona o půdě. Stejně jako soud prvního stupně proto uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu inventáře nezanikl v důsledku prekluze upravené v §13 zákona o půdě; žalobkyně však tento nárok neuplatnila v promlčecí lhůtě, tj. do tří let ode dne, kdy mělo být plněno. Na běh promlčecí lhůty od 12.11.1996 do 2.7.2001 či 18.6.2001, kdy byla vydána rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání resp. nevydání dvou pozemků, nemá vliv vydání těchto rozhodnutí, protože žaloba byla podána právě s odvoláním na rozhodnutí Ministerstva zemědělství, podle něhož se osobu povinnou k poskytnutí náhrad nepodařilo určit a žalobkyně uplatňuje své nároky proti P. f.
Po vynesení rozsudku odvolacího soudu původní žalobkyně v průběhu lhůty pro podání dovolání zemřela, a na její místo nastoupil žalobce jako její právní nástupce. Poté, co rozsudek byl opětovně doručen jemu, podal s ohledem na datum tohoto druhého doručení včasné a formálně vyhovující dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu, dosud dovolacím soudem neřešenou, označuje otázku, zda rozhodnutí Ministerstva zemědělstvím podle §20 odst. 7 zákona o půdě, kterým se zamítá návrh oprávněné osoby na určení povinné osoby k uplatnění nároku na náhradu inventáře, může být skutečností, určující počátek běhu promlčecí doby a zda lze na vydání náhrad P. f. analogicky určit dobu 60 dnů uvedenou v §20 odst. 2 zákona o půdě a stanovenou pro případ náhrad právnickými osobami, které inventář převzaly. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle dovolatele rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterým byl zamítnut návrh původní žalobkyně na určení povinné osoby s poučením, že má nárok uplatnit u P. f., nestanovilo, zda promlčecí doba začíná běžet od právní moci tohoto rozhodnutí, nebo dnem odmítnutí plnění se strany P. f., nebo uplynutím 60 dnů od právní moci rozhodnutí P. f. Analogické užití 60 denní lhůty považuje dovolatel za nepřípustné, protože zákonodárce je směřoval pouze k povinným osobám, nikoli k P. f., jemuž žádnou lhůtu pro poskytnutí náhrad nestanoví. Soud tak stanovením počátku promlčecí doby rozhodl v neprospěch oprávněné osoby, což je v přímém rozporu se smyslem restitučních předpisů.
Dovolatel také s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu z 22.5.2003, sp.zn. 6 A 95/2002 nesouhlasí s posouzením charakteru předmětného rozhodnutí, jež není rozhodnutím o hmotném právu, tj. nároku na náhradu za inventář, ale má vytvořit oprávněným osobám pozici pro uplatnění takového práva tím, že může rozhodnout, která organizace je organizací povinnou. Takový akt správního orgánu není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 o.s.ř., neboť nezakládá, nemění, neruší ani závazně nedeklaruje žádná subjektivní oprávnění ani povinnosti. Soud ani není rozhodnutím správního orgánu o tom, kdo je povinnou osobou, vázán. Takovým rozhodnutím se právo nezakládá ani neodnímá a nevzniká jím žádná právní povinnost, která by tu dříve nebyla. Jde vlastně o formalizovanou podobu dobrých zdání správních úřadů, jichž adresát může nedbat, aniž by to mělo pro něj následek zánik práva nebo nějaké povinnosti. Z toho dovolatel vyvozuje, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství nemohlo v dané věci založit běh promlčecí doby, neboť se jedná pouze o informaci státního úřadu, která není nijak závazná. Žalobkyně tedy mohla i po vydání tohoto rozhodnutí sama pátrat o povinných osobách a žádat o nich vydání náhrad. Byla sice poučena, že se může obrátit na P. f., to však neznamená, že by dříve toto právo neměla. Tuto skutečnost považuje za nejpodstatnější a shrnuje, že právo obrátit se na P. f. jí nevzniklo rozhodnutím Ministerstva zemědělství, ale měla je již dříve a rozhodnutí bylo pouze informací, jak se v dané chvíli zachovat. Pokud zákon o půdě stanoví v §20 odst. 7, že rozhodnutí o určení povinné osoby je uplatněním nároku, týká se to jen možných povinných osob, mezi nimiž ministerstvo rozhoduje. Nelze-li takto povinnou osobu určit je povinnou osobou ta, která pozemky užívala, je povinnou osobou ta, která pozemky užívala ke dni účinnosti zákona o půdě. Z toho dovolatel usuzuje, že zákon má na mysli určení povinné osoby ve výroku rozhodnutí správního orgánu a v případě zamítnutí návrhu na určení povinné osoby není dána žádná právní jistota, že povinnou osobu lze dohledat. Právní závěr odvolacího soudu by ostatně vedl k tomu, že pokud by se žalobkyně na Ministerstvo zemědělství vůbec neobrátila, nemohlo by dojít k promlčení jejího nároku, protože promlčecí doba by se neměla od čeho odvíjet.
Dalším argumentem dovolatele je okolnost, že rozsah náhrady za inventář je vázán na rozsah vydané zemědělské půdy a proto lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemůže podle §20 odst. 5 zákona o půdě skončit před uplynutím doby šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání pozemků, přičemž žalobkyni byly vydány pozemky, od nichž nárok na náhradu inventáře odvíjí, až počínaje rokem 2000
a násl. Dovolatel upozorňuje též na námitku rozporu s dobrými mravy, kterou uplatňoval ve všech stadiích soudního řízení, s níž se však napadené rozhodnutí nevypořádalo. Námitku promlčení považuje za nepřípustnou proto, že představuje bránění uspokojení nároků oprávněných osob. Žalovaný námitku promlčení neodůvodnil a uvedl, že ji vznáší z opatrnosti. Žalovanému je v zákoně uložena povinnost poskytnout náhradu, žádný předpis však nestanoví, že by se na něj měly oprávněné osoby obracet v konkrétních lhůtách, popř. že by žalovaný musel nějaké lhůty dodržet. Ostatně žalovaný sám žalobkyni odkázal na soud sdělením ze dne 13.5.2002, aniž se zmínil o promlčení nároku. Odvolací soud pak uznáním námitky promlčení zkrátil práva oprávněné osoby nepřípustným užitím analogie s povinností povinných osob a P. f., čímž mu stanovil povinnost rozhodnout ve lhůtě, kterou ze zákona nemá. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení spolu se závazným právním názorem, že nárok uplatněný žalobou není promlčen.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud, když shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem, posuzoval jeho přípustnost. Ta je dána s ohledem na to, že odvolací soud potvrdil napadeným rozsudkem první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, jen v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tento význam shledal dovolací soud v právních závěrech odvolacího soudu, týkajících se charakteru nároku na náhradu za odňatý inventář a jeho vázanosti na rozhodnutí o vydání pozemků, k jejichž obhospodařování inventář sloužil, jakož i postupu P. f. při vyřizování náhrad za povinné osoby. K posouzení těchto otázek proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a včetně závěru týkajícího se promlčení nároku,
a to z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel shledává zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v prvé řadě v tom, že stanoví počátek promlčecí doby k uplatnění nároku žalobkyně den právní moci rozhodnutí, kterým byl správním orgánem zamítnut její návrh na určení povinné osoby. Argumentuje tím, že rozhodnutí správního orgánu není rozhodnutím o hmotněprávním nároku, nezakládá práva a povinnosti účastníků, ale poskytuje jim pozici pro uplatnění práva. Dovolací soud s tímto názorem souhlasí, shledává však, že není v rozporu, ale naopak v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu. Tím, že správní orgán deklaroval, že nemůže určit povinnou osobu, poskytl tak žalobkyni procesní pozici pro uplatnění jejího nároku vůči P. f. Je pravda, že toto rozhodnutí samo nezaložilo povinnost P. f. náhradu poskytnout, tato povinnost však je a byla v době rozhodnutí založena přímo zákonem č. 183/1993 Sb., účinným od 1.7.1993. Původní ustanovení, že náhradu poskytuje v takovém případě právnická osoba, která užívala pozemky ke dni účinnosti zákona o půdě, bylo totiž ze zákona vypuštěno nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 24.5.1994, sp.zn. Pl.ÚS 131/94. Jestliže tedy do doby rozhodnutí Ministerstva zemědělství nebylo známo, kdo má náhradu za odňatý inventář poskytnout, od právní moci jeho rozhodnutí byla tato situace oprávněné osobě známa. I kdyby ji Ministerstvo zemědělství nepoučilo, že může nárok uplatnit u P. f., vyplývala by tato možnost přímo ze zákona, tj. z §20 odst. 2 věta druhá zákona o půdě, o nějž žalobkyně svůj nárok opírá.
Odvolací soud správně posoudil nárok žalobkyně jako nárok hmotněprávní, upravený zvláštním předpisem, tj. zákonem o půdě. Dovolatel nemá pravdu v tom, že pokud zákon o půdě neupravuje zvláštní vztah, např. stanovením lhůt pro poskytnutí náhrady P. f., žádné lhůty neexistují a promlčení nepřichází v úvahu. Z ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě totiž vyplývá, že pokud tento zvláštní předpis vztahy účastníků neupravuje, použijí se obecné předpisy, které je upravují. Takovým předpisem je v prvé řadě občanský zákoník, jehož ustanovení o promlčení jsou přímo aplikovatelná, jak ostatně odpovídá běžné judikatuře soudů včetně Nejvyššího soudu. Tento závěr je v souladu se závěry odvolacího soudu, který jako počátek promlčecí lhůty označil rozhodnutí správního orgánu o tom, že návrh na určení povinné osoby se zamítá, protože povinnou osobu nelze určit. Nejpozději od vydání tohoto rozhodnutí bylo oprávněné osobě známo, že může nárok na náhradu požadovat od P. f. Nemusela sice s ohledem na znění zákona nárok výslovně uplatnit ve smyslu
§20 zákona o půdě, protože za uplatnění nároku se podle §20 odst. 7 zákona o půdě považovalo přímo rozhodnutí ministerstva, to však nic nemění na závěrech o promlčení nároku. Dnem právní moci zmíněného rozhodnutí, tj. dnem 12.11.1996, tak nastala povinnost P. f. poskytnout žalobkyni náhradu, pokud její nárok shledal oprávněným. To se však nestalo, a P. f. zůstal nečinným. Oprávněná osoba pak své právo vůči němu uplatnila až po uplynutí promlčecí doby, podáním žaloby dne 10.9.2004, a stalo se tak tedy po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty.
Dovolatel nemá pravdu v tom, že s ohledem na zvláštní postavení P. f. není stanovena lhůta pro jeho rozhodnutí. P. f. není správním orgánem s rozhodovací pravomocí, ale právnickou osobou, která podle §18a zákona o půdě plní namísto povinné osoby její povinnosti. Nemá tedy více práv ani povinností než povinná osoba a vystupuje vůči oprávněné osobě jako dlužník v občanskoprávním vztahu. Rozdíl spočívá jen ve způsobu náhrady, který je v §18a odst. 2 upraven odlišně od §20 odst. 3 zákona o půdě s ohledem na jiné možnosti, které oproti povinným osobám má P. f.
Zbývá posoudit, zda závěr o promlčení nároku uplatněného u soudu se týká též části, odpovídající dvěma pozemkům, o jejichž vydání bylo rozhodnuto až v letech 2000 – 2001 a zda by nemělo být případně aplikováno ustanovení §20 odst. 5 zákona o půdě. Toto ustanovení upravuje zánik práva na náhradu jež nebylo uplatněno u povinné osoby, a stanoví zánik prekluzivní lhůty až uplynutím šesti měsíců od právní moci rozhodnutí P. ú. o vydání nemovitosti, pokud právo na náhradu závisí na tomto rozhodnutí. Dovolací soud neshledal, že by nedošlo k promlčení nároku na náhradu inventáře, který by byl vypočten z výměry uvedených dvou pozemků z více důvodů. Jednak ustanovení §20 odst. 5 věta druhá zákona o půdě upravuje prekluzi, k níž v projednávaném případě nedošlo, jednak nejde o případ, kdy by náhrada inventáře byla vázaná na vydání nemovitostí, jejichž obhospodařování dříve sloužil. Dovolací soud již dříve judikoval, že přímou závislost mezi nárokem na náhradu za inventář a vydáním pozemků zákon o půdě neupravuje, protože v řadě případů osoby oprávněné k náhradě za inventář hospodařily na pronajaté půdě s vlastním inventářem; rozhodující je, zda inventář potřebují k dalšímu hospodaření, tj. zda mají pro něj využití na jakékoli půdě, kterou obhospodařují. Závěr, že právo na náhradu inventáře není závislé na vlastnictví původních pozemků, k jejichž obhospodařování původně inventář patřil, vyslovil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29.2.1997, sp.zn. 3 Cdon 1273/96. Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 16.10.1996, čj. 1018/96-441 P je navíc zřejmé, že ve správním řízení se jednalo o určení povinné osoby k inventáři, příslušejícímu k celé původní výměře usedlosti, tj. 51,3567 ha, v níž jsou zahrnuty i pozemky, o nichž rozhodl P. ú. až po roce 2000.
Dovolací soud proto považuje za správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně mohla u soudu uplatnit nárok na inventář ve výši, odpovídající původní výměře usedlosti, ihned poté, kdy z rozhodnutí příslušného správního orgánu zjistila, že povinnou osobu nelze určit, a žalovaný náhradu neposkytuje. Pokud tak neučinila ve lhůtě 3 let ode dne, kdy měl namísto povinné osoby plnit P. f., došlo k promlčení jejího nároku. V uplatnění nároku u soudu v promlčecí lhůtě oprávněné osobě nic nebránilo, ani to, že P. ú. se zdráhal z důvodů, které v řízení uvedl, plnění poskytnout. Bylo tedy na ní, zda své právo bude s ohledem na postoj žalovaného u soudu uplatňovat či ne, a nejedná se z hlediska dlužníka o situaci, kdy by bylo možno námitku promlčení označit jako rozpor s dobrými mravy.
Dovolací soud proto shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným a podle
§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému, který v něm měl úspěch, náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu