ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1668.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1668/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 344/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2008, č. j. 11 Co 468/2008-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2008, č. j. 11 Co 468/2008-186, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále dne 24.6.2008, č. j. 12 C 344/2007-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. 11 Co 468/2008-186, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 6. 2008, č. j. 12 C 344/2007-156, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 18.10.2007. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je společníkem obchodní společnosti Y. R. s. r. o., která počala s provozováním zemědělské výroby po vložení nepeněžitého vkladu smlouvou ze dne 29. 12. 2004, přičemž předmět podnikání zemědělská výroba byl zapsán do obchodního rejstříku dne 24. 1. 2005. Též zjistil, že smlouvou ze dne 29. 12. 2004 vložila společnost A. D. a. s. do společnosti X. R. s. r. o. část svého podniku představovanou S. 501 – p. E., v rámci které přešly na společnost Y. R. s.r.o. též i práva a závazky z nájemních smluv uzavřených mezi žalovaným a společností A. D., a. s. S. A. D. a.s. užívala předmětné pozemky a hospodařila na nich na základě nájemních smluv uzavřených kontinuálně od roku 1992. Dále vzal za prokázané, že dne 17. 9. 2007 podal žalobce žádost o úplatný převod zemědělských pozemků z titulu nájmu pozemků po dobu 36 měsíců před vyhlášením prodeje.
Podle odvolacího soudu za zásadní je nutno považovat právní názor, že žalobce pro uplatnění přednostního práva nesplňuje podmínku ve smyslu §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby(dále zákon č. 95/1999 Sb.), a to provozování zemědělské výroby minimálně po dobu 36 měsíců před vyhlášením prodeje, přičemž k vyhlášení prodeje P. f. ČR došlo dne 17. 8. 2007. Zaujal názor, že obchodní společnost Y. R. s. r. o. byla sice zapsána do obchodního rejstříku dne 26. 3. 2004, avšak zemědělskou výrobu mohla provozovat až následně po vložení části podniku představované S. 501-,,p. E.“ na základě smlouvy mezi A. D. a. s. a Y. R. s. r. o. uzavřené dne 28. 12. 2004. Vyslovil, že u podmínky provozování zemědělské výroby podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. nelze analogicky použít ustanovení §7 odst. 5 zákona a do 36-ti měsíční lhůty započítat i provozování zemědělské výroby právním předchůdcem, tedy obchodní společností A. D. a. s., se sídlem K. 171.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že mu odvolací soud nepřiznal přednostní právo na převod pozemků podle §7 zákona č. 95/1999 Sb., avšak v obdobných věcech za fakticky stejných skutkových okolností toto právo přiznáno bylo. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávné interpretaci ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., tedy na nesprávném právním posouzení věci. Konstatoval, že zemědělská půda je pro osoby provozující zemědělskou výrobu základním výrobním prostředkem, bez něhož nemohou zemědělskou činnost vůbec provozovat. Považoval za nesprávný názor odvolacího soudu, že společnost Y. R. s. r. o., jejímž je dovolatel společníkem, nesplňuje podmínku podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. Podle dovolatele ustanovení §7 je nutno posuzovat ve vzájemných souvislostech a nikoliv izolovaně. Dovozoval, že provozování zemědělské výroby na zemědělských pozemcích ve vlastnictví státu by nebylo možné bez nájemního vztahu a nájemní vztah za účelem provozování zemědělské výroby představuje fakticky provozování zemědělské výroby samotné. Tvrdil, že vkladem části podniku společnosti A. D., a.s. přešly na společnost Y. R. s.r.o. kromě všech práv a závazků souvisejících s předmětnou částí podniku i veškeré hmotné, osobní i nehmotné složky podnikání vážící se k této části podniku. Podle dovolatele společnost Y. R. s. r. o. je právním nástupcem společnosti A. D., a. s., pokud jde o provozování zemědělské výroby prostřednictvím předmětné části podniku. Dále dodal, že byl dlouholetým akcionářem společnosti A. D., a. s., která provozovala zemědělskou výrobu na předmětných pozemcích dobu delší než 36 měsíců. Poukazoval na skutečnost, že ke vkladu předmětné části podniku do dceřiné společnosti byla společnost A. D., a. s. donucena právními předpisy v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie. Namítal, že stát není schopen uznat kontinuitu v případě převodu zemědělských pozemků na hospodařící zemědělce, kteří na dotčených pozemcích provozují fakticky stejnými lidmi a prostředky zemědělskou výrobu od roku 1992. Podle dovolatele ztráta pozemků, které jsou předmětem sporu, by byla pro společnost Y. R. s. r. o. likvidační. Konstatoval, že z hlediska smyslu a účelu zákona č. 95/1999 Sb. byla podmínka provozování zemědělské výroby na zemědělských pozemcích po dobu 36-ti měsíců stanovena na ochranu skutečných zemědělců před spekulativními nákupy zemědělské půdy ze strany subjektů, které na ní nehospodaří, popřípadě na ní účelově hospodaří jen krátkou dobu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Odvolací soud správně vyšel při rozhodování v této věci ze zákona o prodeji státní půdy, s jeho právními závěry se však dovolací soud nemohl ztotožnit. Příslušný senát dovolacího soudu dlouhodobě a konstantně zaujímá závěry, podle nichž smyslem a účelem restitučních předpisů, mezi něž zákon č. 229/1991 Sb., rovněž obsahově náleží, je umožnění užívání zemědělské půdy subjektům, buďto oprávněným osobám nebo osobám, které na ní za podmínek zřízeného nájemního práva, vykonávají zemědělskou činnost. K tomu se podotýká, že formalistický, úzce juristický výklad předpisů, které dokonce vnitřně spolu souvisí (tak typicky ve vztahu mezi zákonem č. 229/1991 Sb. a zákonem č. 95/1999 Sb.), neumožňuje naplnění shora uvedených vůdčích výkladových závěrů.
K tomu se sluší připomenout, že v jiných (byť zdánlivě vzdálených) souvislostech dovolací soud respektoval i skutečnost, že oprávněná osoba nevykonávala zemědělskou činnost osobně, nýbrž z důvodů např. vysokého věku, realizovala tuto činnost soukromého zemědělce prostřednictvím nájmu. V konkrétní projednávané věci sdílí dovolací soud argumentaci zaujatou odvolatelem v jeho dovolání, podle níž základním cílem zákona. 95/1999 Sb., jak to ostatně plyne i z důvodové zprávy – je privatizace zemědělských pozemků, a to zejména ve prospěch osob provozujících a nich zemědělskou výrobu, lhostejno zda osobně nebo prostřednictvím jiných osob (včetně osob právnických , jejichž jsou členy nebo společníky) a umožnit jim tak získání zemědělské půdy potřebné pro efektivní hospodaření. Z hlediska ekonomické reality v zemědělské výrobě se dovolací soud rovněž ztotožňuje s tvrzením, podle něhož zemědělská půdy je pro osoby provozující zemědělskou výrobu základním výrobním prostředkem, bez něhož nemohou zemědělskou činnost vůbec provozovat. Zemědělská půda přitom byla provizorně přenechána zemědělcům prostřednictvím P.f. ČR nájemními smlouva, jejichž kontinuity při převodu podniku tento subjekt v jiných souvislostech uznává, aniž by tytéž účinky přiznal i provozování zemědělské výroby.
Ve světle těchto závěrů lze proto přisvědčit odvolateli, že výklad ustanovení §7 zákona přichází do úvahy nikoliv cestou izolovaného, juristického výkladu, nýbrž s přihlédnutím ke všem vzájemným souvislostem. Vzdor absenci výslovného znění zákona, které by umožňovalo obdobný, tedy analogický výklad ustanovení věty druhé §7z odst. 5, ve vztahu k ustanovení §7 odst. 1, písm. c) zákona, nelze možnost analogie vyloučit a dovozovat tak závěr, podle něhož za dobu provozování zemědělské výroby právním předchůdcem nelze do požadovaného doby 36 měsíců započítat. Jde totiž o logický důsledek vnitřní vazby mezi provozováním zemědělské výrobky, jejímž integrálním předpokladem je existence nájemního vztahu. Ten pak skutečně ve vztahu k provozování zemědělské výroby představuje fakticky provozování zemědělské výroby samotné.
Pak ovšem nelze než dospět k závěru, že v rozsahu části podniku, který v dané věci na společnost Y. R. s.r.o. přešel vkladem části podniku společnosti A. D., a. s. došlo i k přechodu na dříve zmíněnou společnost rovněž k přechodu všech práv a závazků souvisejících s předmětnou částí podniku, tedy i hmotné, osobní i nehmotné složky podnikání vážící se k této části podniku, jak se to podávání z ustanovení §5 odst. 1 obchodního zákoníku. Obsahově jde přitom o stále stejnou část podniku provozujícího zemědělskou výrobu, existujícího již od roku 1992. Stranou přitom nelze ani ponechat aspekty zmíněné odvolatelem, že k tomuto kroku přistoupil v souvislosti s důsledky planoucími s právní úpravou plynoucí ze vstupu České republiky do Evropské unie, na kterou dovolací soud pro stručnost odkazuje. To se týká i zmínky v odvolání o fakticky likvidačních důsledcích oné aplikace práva, kterou soudy v této věci zaujaly. Jde o poslední z důvodů, které nepřímo svědčí o neživotnosti, resp. nepřijatelnosti výkladu, v rozhodnutích soudů obou stupňů zaujatých.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu