ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1678.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1678/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyň a) J. Š. , bytem v P., zast. JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, b) JUDr. J. Š. , bytem v P., adresa pro doručování P., za účasti 1) město Kralovice, IČ: 00257966, se sídlem v Kralovicích, Markova tř. 2, zast. JUDr. Milanem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, K. Berana 8, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva a přiznání práva na vydání náhradních pozemků, vedeném u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 302/2009, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2012, č. j. 13 Co 18/2012-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. února 2012, č. j. 13 Co 18/2012-188, a rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 4 C 302/2009-169, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – sever k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň
– sever ze dne 14. 11. 2011, č. j. 4 C 302/2009-169, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhaly nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Plzeň - sever ze dne 24. 4. 2009, č. j. PÚ 2733/92, určením, že jakožto oprávněné osoby ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. o půdě“), nejsou vlastnicemi částí původních o výměře 476 m2 a o výměře 1884 m2 katastrálního území K. vymezených geometrickým plánem ze dne 29. 6. 1977, č. zakázky 761-307-0028-1, a mají nárok na vydání náhradních pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zák. o půdě (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II., III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou dne 28. 12. 1972 žalobkyně a) a otec žalobkyně b), jsouce k tomu donuceni panujícími společenskými poměry, předmětné pozemky, včetně oplocení, prodali státu jednajícímu prostřednictvím Městského národního výboru v Kralovicích za kupní cenu 21.624,- Kčs. Soudní znalec Ing. Jan Balihar, vycházeje ze stavu předmětu prodeje podávajícího se z provedeného dokazování, přitom dospěl k závěru, že cena předmětných pozemků s příslušenstvím dle tehdy platných oceňovacích předpisů (vyhláška č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „vyhl. č. 43/1969 Sb.“) činila 29.571,- Kčs. Vysvětlil přitom, že ve znaleckém posudku tvořícím podklad pro stanovení kupní ceny byla ve prospěch prodávajících chybně spočítána cena pozemků (14.260,- Kčs namísto 14.160,- Kčs) a cena trvalých porostů (6.864,- Kčs namísto 5.811,- Kčs). Na druhé straně však byla cena oplocení nesprávně stanovena paušální částkou 500,- Kčs, ačkoliv se zřetelem k jeho výšce a použitému stavebnímu materiálu měla být dle tehdy platných oceňovacích předpisů ohodnocena částkou 9.600,- Kčs. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že byť předmětné pozemky s příslušenstvím byly v rozhodném období prodány státu v tísni vyvolané panujícími společenskými poměry a za kupní cenu odporující, alespoň v části týkající se převáděného příslušenství, tehdy platným cenovým předpisům, se zřetelem k okolnostem případu (vyhověno žádosti prodávajících o úpravu vjezdu na jejich pozemek a o jejich účast na výběru uchazeče o stavbu domu, jenž měl být vystavěn na vykupovaných pozemcích) nešlo o prodej za nápadně nevýhodných podmínek (§6 odst. 1 písm. k/ zák. o půdě). Žalobě proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“). Konkrétně namítaly, že k prodeji pozemků došlo za nápadně nevýhodných podmínek, když cena oplocení měla být dle tehdy platných cenových předpisů nejméně o 9.100,- Kčs vyšší, než jak bylo ujednáno. Uváděly přitom, že k naplnění zákonného předpokladu, že se prodej uskutečnil za nápadně nevýhodných podmínek, postačuje, byla-li cena sjednána v rozporu s tehdejšími cenovými předpisy, a to bez ohledu na to, zda byl prodej doprovázen dalšími nápadně nevýhodnými podmínkami. Vytýkaly soudům nižšího stupně, že v průběhu řízení byl proveden důkaz přečtením spisu vedeného prvou zúčastněnou osobou stran předmětné kupní smlouvy, aniž bylo zaprotokolováno, které konkrétní listiny z tohoto spisu byly za účelem zjištění skutkového stavu věci využity. Namítaly rovněž, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech (že otec žalobkyně b/ nebyl na převáděných pozemcích existenčně závislý, nebydlel v domě sousedícím s převáděnými pozemky a jakožto právník by nerespektoval postup státních orgánů, jenž by byl v rozporu s tehdy platnými předpisy), jež se z provedeného dokazování nepodávají. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), a to žalobkyní a) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a žalobkyní b), coby fyzickou osobou mající právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázku naplnění restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. o půdě vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
U přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě takovou vadu představuje dovolatelkami vytýkaná okolnost, že soud prvního stupně při jednání konaném dne 2. 12. 2010 v rozporu s ustanoveními §123, §129 odst. 1 o. s. ř. provedl souhrnně důkaz celým spisem prvé zúčastněné osoby, aniž by z protokolu o jednání bylo patrno, které konkrétní důkazní prostředky z tohoto spisu využil a zda umožnil přítomným účastníkům řízení (jejich zástupcům) se k provedeným listinným důkazům vyjádřit (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod R 22/1979, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001 či ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ obsaženého v restitučních předpisech (§6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě; §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) lze v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu považovat za ustálený. Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhl. č. 43/1969 Sb.), ale i v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek aj., přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 6, č. 79). Existenci nápadně nevýhodných podmínek pak lze u úplatných smluv shledat tehdy, byla-li porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a byl-li objektivně poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993).
V důsledku nesprávného ocenění příslušenství předmětu prodeje byly v projednávané věci předmětné pozemky, včetně příslušenství, prodány státu za kupní cenu 21.624,- Kčs, ačkoliv cena podávající se z tehdy platných cenových předpisů dosahovala částky 29.571,- Kčs (z uvedeného skutkového závěru vychází ve svém rozhodnutí i odvolací soud). Stát tak na základě předmětné kupní smlouvy získal hodnotu, jež podle tehdy platných cenových předpisů o 36,7 % převyšovala cenu předmětu prodeje. Vzhledem k uvedené skutečnosti byla kupní smlouva uzavřena v podstatném rozporu s platnými cenovými předpisy, a to v neprospěch prodávajících, neboť poměr hodnot získaných státem byl ve vztahu k vyplacené kupní ceně pro prodávající nápadně nevýhodný. Bez zřetele k dalším okolnostem prodeje i k tomu, že se nesprávné ocenění předmětu převodu týkalo jen jeho příslušenství, tak lze na základě dosud provedeného dokazování uzavřít, že předmětná kupní smlouva byla ve vztahu k žalující straně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zák. o půdě naplněn není, tudíž neobstojí.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a řízení je zatíženo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu