ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1739.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1739/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 37/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, č.j. 12 Co 462/2004-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o dovolání částku 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. S. Z.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 8. 2004, č.j. 23 C 37/2003-94, kterým bylo určeno, že vlastníkem objektu bez čísla popisného, postaveného na pozemku parc. č. 13/38 se součástmi a příslušenstvím v k.ú. L., je žalobce. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P., vydaného dne 31. 12. 1949, se žalobce stal v souladu s dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vlastníkem předmětné nemovitosti spolu s pozemkem. Byl-li tedy žalobce k datu 31. 12. 1949, k němuž bylo zrušeno (na základě zákona č. 279/1949 Sb.) vlastnictví obcí, vlastníkem nemovitosti, pak se tak stalo na základě rozhodnutí orgánu státu a poprávu. Zaknihování vlastnického práva pro obec dne 21. 3. 1950 již bylo jen deklaratorním aktem. Zejména v právním vývoji po roce 1948 intabulační princip, zakotvený v §431 obecného zákoníku občanského, neplatil bezvýjimečně a pro všechny způsoby nabytí nemovitostí. Pro nabytí vlastnictví důsledku úředního výroku (rozhodnutí orgánu státní správy) platila zásada, že vlastnictví přechází již tímto výrokem. Byla-li tedy nyní ke dni 24. 5. 1991 splněna podmínka předchozího vlastnictví obce a nemovitost podléhala režimu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, pak žalobce platně restituoval předmětný objekt na shora označeném pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm, že žalobce mohl nabýt nemovitost až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy až dnem 21. 3. 1950. Pokud odvolací soud i soud prvního stupně odkazují v této souvislosti na dekrety prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a podpůrně též na č. 28/1945 Sb., pak pomíjejí zákon č. 31/1947 Sb., jenž byl prováděcím předpisem k prvně uvedenému dekretu a v němž nebyla uvedena žádná výjimka z intabulace. Důsledkem úvahy dovolatele je závěr, že žalující město se nestalo podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastníkem nemovitosti; dovolatel proto navrhoval, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu nesplňuje podmínku zásadního právního významu, která je pro přípustnost dovolání stanovena v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Není výslovně označen ani dovolací důvod. Pokud jde o právní argumentaci dovolatele, pak žalobce tvrdil, že bylo nutno vyjít z rozhodnutí o přidělení nemovitostí k datu 31. 12. 1949, jak to učinily soudy obou nižších instancí. Žalobce též odkázal na plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 1/95 i další judikaturu téhož soudu k otázce účinků intabulace při přechodu věci, k němuž došlo na základě rozhodnutí státního orgánu (§431 o.z.o. a jeho výklad). Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání v otevřené lhůtě. Podle obsahu dovolání bylo možné dovodit, že nesprávné právní posouzení věci, jež dovolatel vytýkal soudům nižších instancí, odpovídá dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ještě před meritorním posouzením tohoto dovolacího důvodu však bylo nutno učinit závěr, zda je dovolání žalovaného přípustné.
Při shodě rozsudků nižších instancí, bez předchozího zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem spolu s odlišným právním názorem, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. V takovém případě by musely být splněny znaky napadeného rozsudku, konkretizované v intencích §237 odst. 3 o.s.ř., tedy buď kontradikce judikatury, nebo judikatorní novost řešené právní otázky, či případně nesprávné hmotněprávní posouzení pro věc určující právní otázky samo o sobě.
Žádný z těchto znaků resp. podmínek však naplněn nebyl.
Ve věci bylo nepochybné, že u předmětné stavby spolu s pozemkem bylo oprávněně aplikováno ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., zakládající nabytí nemovitosti žalobcem ex lege ke dni 24. 5. 1991. Dovolatel pak brojil proti přechodu nemovitosti na obec dnem 31. 12. 1949 podle správního rozhodnutí z předchozího dne. Tvrdil, že i pro takový správní akt platil co do jeho vlastnických účinků princip intabulace.
Takový právní názor však neodpovídá, aniž by byl předmětem judikatorní kontradikce či novosti, ani tehdejšímu hmotnému právu, ani jeho tehdejšímu či nyní aktuálnímu výkladu.
Nejvyšší soud dovodil již v rozhodnutí publikovaném pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že intabulační princip, jak byl zakotven v ustanovení §431 obecného zákoníku občanského, neplatil bezvýhradně a pro všechny nabývací právní akty. Bylo nutno rozlišovat mezi převodem vlastnictví a jeho přechodem (též na základě správního rozhodnutí) a v případě přechodu vlastnictví byl rozhodným datem změny v osobě vlastníka nikoli knihovní zápis, ale den uvedený v rozhodnutí administrativního orgánu. Takovým datem se v nyní posuzované věci stal den 31. 12. 1949. Dovolatel tedy pochybil, domníval-li se, že účinky přechodu vlastnického práva nastaly až dnem intabulace nemovitostí.
Stanovisku dovolacího soudu odpovídá jak judikatura Ústavního soudu včetně citované žalobcem, tak i recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako např. usnesení ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, nebo rozsudek ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 154/2004. Dovolací soud k těmto citacím podotýká, že byl vázán dovolacími důvody (tvrzeními dovolatele) a posuzoval výhradně právní otázku důsledků správního rozhodnutí resp. intabulace z hlediska data přechodu vlastnického práva.
Nebyly-li podmínky zásadního právního významu napadeného rozsudku v intencích §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. naplněny, pak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Úspěšné protistraně vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady byly představovány odměnou za právní zastoupení žalobce, které se projevilo při vyhotovení jediného úkonu – vyjádření k dovolání. I při změně v osobě právního zástupce nepovažoval dovolací soud úkon právní služby, spočívající v převzetí věci novou zástupkyní, ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. za nezbytný a účelný k uplatnění žalobcova práva. Odměnu za přiznaný úkon (vyjádření) bylo nutno krátit dvakrát o polovinu, podle §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Představovala-li tedy podle §5 písm. b) citované vyhlášky základní sazba odměny částku 10.000,- Kč a po dvojím krácení činila odměna 2.500,- Kč, pak po přičtení režijního paušálu 75,- Kč a 19 % sazby DPH (zástupkyně žalobce předložila potvrzení o tom, že je plátcem daně z přidané hodnoty) vznikly žalující straně náklady ve výši 3.064,- Kč, jak je uvedena ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu