ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1750.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1750/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. R. Ť., zastoupeného advokátem, a 2. Ing. M. Ť., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28.2.2002, sp.zn. 37 Co 195/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 5 C 1/98 (žalobce Města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným. 1. R. Ť., zastoupenému advokátem, a 2. Ing. M. Ť., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva), takto:
I. Zrušují se rozsudek krajského soudu v Brně z 28.2.2002, sp.zn. 37 Co 195/99, i rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 27.11.1998, čj. 5 C 1/98-66.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího města, podané u soudu 2.1.1998, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 27.11.1998, čj. 5 C 1/98-66, jímž bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 536/4 v katastrálním území R. je Město B. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů řízení 5.818,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na straně žalujícího města je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když se nemůže domoci zápisu svého vlastnického práva k pozemku parc. č. 536/4 v R., neboť jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci žalovaní ohledně pozemku parc. č. 535 (jehož částí je pozemek parc. č. 536/4) v R.
Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že pozemek parc. č. 536/4 v katastrálním území R. (o výměře 2041 m2) byl ve vlastnictví státu s právem hospodaření pro bývalý Městský národní výbor v B. a stal se podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. majetkem žalujícího města ode dne účinnosti tohoto zákona. Pokud tedy následně byl pozemek parc. č. 535 v katastrálním území R. vydán dohodou z 15.4.1992 o vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., uzavřenou mezi Zemědělským družstvem R., jako osobou povinnou, a A. R., jako osobou oprávněnou, která byla schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu ve Ž. z 15.6.1992, čj. PÚ 1287/92, je tato dohoda neplatná pro rozpor se zákonem; vydávající Zemědělské družstvo R. nebylo totiž povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a takovou dohodu o vydání věci mohlo uzavřít pouze Město B. jako vlastník. Nabyvatelka A. R. tedy platně nenabyla vlastnické právo k části pozemku parc. č. 535 (o výměře 1030 m2) v katastrálním území R. Pokud pak A. R. převedla smlouvou z 3.2.1995 pozemek parc. č. 535 v katastrálním území R. do vlastnictví žalovaných, je tato smlouva v této části rovněž neplatná, protože šlo o nabytí nemovitosti od nevlastníka. Shledal proto soud prvního stupně žalobu žalujícího města důvodnou a určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 536/4 – ostatní plocha v katastrálním území R. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28.2.2002, sp.zn. 37 Co 195/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalujícímu městu na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.471,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalovaných na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že po přečíslování pozemků, provedeném v roce 2000, je parcelním číslem 536/4 v katastrálním území R. označen pozemek o výměře 1030 m2, odpovídající pozemkovému dílu „b“, vyčleněnému z pozemku parc.. č. 535 téže výměry geometrickým plánem na oddělení stavebního místa na výstavbu provozovny střediska geodézie Ž., vyhotoveným 18.2.1996. Odvolací soud měl za to, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce k pozemku uváděnému žalobcem je dán, neboť jinak se žalobce nemůže domoci zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Odvolací soud měl za prokázáno, že hospodářskou smlouvou z 22.3.1976, č. fin. 2/323/76-3/sl., byla platně převedena správa k pozemku, spornému mezi účastníky tohoto soudního řízení, na bývalý Místní národní výbor R.-D. a pak ze zákona č. 172/1991 Sb. přešel do vlastnictví žalujícího města. Nárok na vydání uvedeného pozemku byl uplatněn (ze strany původní spoluvlastnice A. R.) dne 23.4.1992, tedy až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., takže tu došlo k přechodu vlastnického práva státu na obec a nemohlo s ním nakládat Zemědělské družstvo R.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení odvolacího bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle názoru odvolacího soudu nebyla tu řešena rozhodnutím odvolacího soudu otázka zásadního právního významu; zásadní význam nemohl odvolací soud spatřovat v řešení otázky, že restituční návrh má být předřaděn jinému nároku jiného subjektu dovozujícího dřívější nabytí vlastnického práva k věci; proto návrh žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovaného R. Ť., dne 14.5.2002 a advokátu, který v řízení zastupoval žalovaného Ing. M. Ť., dne 9.5.2002. Dovolání ze strany dovolatele R. Ť. bylo podáno u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dne 14.6.2002.
Dovolatel R. Ť. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tento dovolatel poukazoval na to, že jsou tu dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, protože odvolací soud řešil svým rozhodnutím zásadní právní otázku „konkurence ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. s restitučními zákony“; jako dovolací důvod uplatňoval tento dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel tu ve svém dovolání zdůrazňoval, že žalující město nemělo své vlastnické právo k pozemku parc. č. 5336/4 v katastrálním území R. zapsáno v katastru nemovitostí, takže restituentka A. R. jednala v dobré víře s tehdejším uživatelem a držitelem pozemku, řádně s ním uzavřela dohodu o vydání nemovitosti a tato dohoda byla schválena pozemkovým úřadem. Dovolatel R. Ť. uváděl i to, že „před zápisem vlastnictví pro žalobce do katastru nemovitostí obec B. žádala od restituentky pozemek odkoupit a tato obec též právo restituentky veřejně přiznávala“.
Dovolatel Ing. M. Ť. rovněž navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tento dovolatel měl také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního významu po právní stránce a vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel Ing. M. Ť. zdůrazňoval, že žalující obec, ani její právní předchůdci, neměla pozemek parc. č. 536/4 (dříve parc. č. 535) v katastrálním území R. ve svém užívání; tato obec nemůže v daném případě uplatňovat ani tzv. historické vlastnické právo obce. Vůči žalující obci bylo dáno v době podání návrhu na zápis vlastnictví do katastru nemovitosti to, co bylo stanoveno v §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., že totiž do vlastnictví obcí nepřechází z vlastnictví státu věc, k níž byl uplatněn nárok oprávněné osoby podle zvláštního předpisu. Dovolatel Ing. M. Ť. také připomínal, že žalující obec se mohla domáhat odstranění údajné vady správního rozhodnutí ve správním řízení a nikoli domáhat se přezkoumání platnosti vykonatelného správního rozhodnutí v soudním řízení žalobou o určení svého vlastnictví; ochrany svého údajného vlastnictví se žalobce začal domáhat až po uplynutí lhůty k přezkoumání rozhodnutí ve správním řízení.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat dovolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 28.2.2002 správně poukazoval.
Přípustnost dovolání bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 4 pod č. 19 (usnesení), byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
V daném případě byla ze strany žalujícího města podána žaloba o určení vlastnictví města k pozemku, který byl již dvakráte předmětem převodu na základě dvou účinných právních úkonů, jejichž účastníky byli kromě žalovaných ještě dva další subjekty. Žalující město dávalo k úvaze, aby oba tyto právní úkony (přes jejich schválení příslušným správním orgánem a přes zápis do katastru nemovitostí) byly soudem v této právní věci posouzeny (a to způsobem vyřešení tzv. předběžných otázek) jako neplatné právní úkony. Svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodňovalo žalující město tím, že zápis žalovaných v katastru nemovitostí jako vlastníků pozemku „brání v katastru nemovitostí řádnému zápisu pozemku parc. č. 536/4 – ostatní plocha jako celku do majetku Města B.“.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 13/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (stejně pak i pod č. 53/1973, na str. 187, téže Sbírky) bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tehdy, když by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo když by bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely.
Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu může soud sám posoudit otázku, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu (tedy i soudu) v jiném řízení. Tuto otázku posuzuje však pouze pro účely řízení ve věci samé a její řešení má platnost jen pro toto řízení; posouzení předběžné otázky se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a uvede se jen v důvodech rozhodnutí (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
Nic nebrání tomu, aby otázka platnosti či neplatnosti účinné smlouvy mohla být zjištěna v řízení soudním na základě žaloby o neplatnost smlouvy, případně žaloby o ochranu práv vlastníka, když již bylo podle smlouvy plněno (srov. Sborník I. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 597).
V daném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c/ občanského soudního řádu a dospěl také k odůvodnění tohoto závěru tak, že tento zájem spočívá v tom, že žalobce tvrdí, že „je vlastníkem sporné parcely č. 536/4 v katastrálním území R., nemůže se však domoci zápisu svého vlastnického práva k předmětné parcele v katastru nemovitostí“. Odvolací soud potom měl rovněž za to, že „naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku je dán, neboť při nesouhlasném stanoviska žalovaných se žalobce nemůže jiným způsobem domoci zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí“.
Při srovnání právních závěrů, k nimž dospěly v daném případě soudy obou stupňů, s již citovanými právními závěry z uveřejněných rozhodnutí a stanovisek, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nemohl dovolací soud přehlédnout odlišnost a rozdílnost těchto právních závěrů. Shledal proto dovolací soud, že právní závěry soudů obou stupňů, zaujaté v této právní věci soudy obou stupňů při výkladu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, se v tomto smyslu odchylují od ustálené judikatury (srov. již také citované usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, III. ÚS 181/95). Dovolací soud tedy tuto okolnost musel brát v úvahu při výkladu a aplikaci ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) i v daném případě a dospěl k závěru, že tu jsou zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak je mělo na zřeteli toto ustanovení občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
U tohoto přípustného dovolání pak musel dovolací soud zároveň posoudit, zda soudy obou stupňů při svém odlišném výkladu a aplikaci ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu dospěly ke správnému nebo nesprávnému posouzení toho, zda je na straně žalobce v tomto případě dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení toho, zda je na jeho straně dáno v žalobě tvrzené právo. Při této úvaze však dovolací soud vycházel z citovaných závěrů z uveřejněné judikatury k výkladu a aplikaci ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu co do výkladu pojmu „naléhavý právní zájem“, a proto neshledal odlišný výklad, zaujatý soudy obou stupňů v této právní věci, správným.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení, a to podle ustanovení §243b odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc k dalšímu řízení až soudu prvního stupně (§243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení se soud prvního stupně bude znovu zabývat otázkou, zda je na straně žalujícího města naléhavý právní zájem na požadovaném určení a zda na straně tohoto žalobce je či není dána možnost žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b/ občanského soudního řádu, jde-li mu o to domoci se ochrany svého tvrzeného vlastnického práva a jeho konkrétního výkonu (uplatňovaného či teprve zamýšleného) vůči žalobcem označeným subjektům zásahů do tohoto práva, které žalobce má za neoprávněné zásahy s poukazem na ustanovení §39 a §126 odst. 1 občanského zákoníku.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákona č. 30/2000 Sb.).
V dalším průběhu řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu