ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1793.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1793/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 26/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.11.2001, č.j. 19 Co 462/2001-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobě na vyklizení bytu podané dne 4.2.1999 a doplněné dne 10.8.1999 vyhověl Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1.2.2001, č.j. 13 C 26/99-100. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.11.2001, č.j. 19 Co 462/2001-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Po skutkové stránce tak vycházel ze zjištění, že žalobkyně je od roku 1998 vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, přičemž žalovaná se fakticky přestěhovala do předmětného bytu v roce 1964, poté se z bytu odstěhovala a přistěhovala se znovu v roce 1981. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že tvrzení žalované o vedení společné domácnosti s původní nájemkyní bytu M. P. bylo vyvráceno výpověďmi spolunájemníků v domě J. H., K. Š. a J. Z., kteří poukazovali na to, že pokud někdo skutečně pečoval o M. P. a vedl s ní společnou domácnost, byl to synovec K. K., který se však v roce 1997 údajně pro neshody s žalovanou z bytu odstěhoval. Od té doby bydlela M. P. v bytě sama a občas ji navštívila žalovaná. Soudy obou stupňů vzaly též za prokázáno, že po odstěhování pana K. z bytu nebylo o M. P. postaráno, ačkoli byla nepohyblivá a odkázána na pomoc další osoby. Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž M. P. byla hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných nepřetržitě od 6.5.1997 do 31.10.1997 a od 4.11.1997 do 22.3.1999 byla umístěna v Domově důchodců K.
Při těchto zjištěních dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná neprokázala, že v období posledních tří let před smrtí původní nájemkyně předmětného bytu M. P. či před jejím opuštěním bytu s ní vedla společnou domácnost, t.j. trvalé soužití v předmětném bytě a společné uhrazování nákladů na své potřeby podle §115 o.z. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se v bytě nachází bez právního důvodu a žalobkyně jako vlastnice domu má podle §126 o.z. právo domáhat se jejího vyklizení. Dále dodal, že doplnění dokazování výslechem svědkyně P. je v systému neúplné apelace v odvolacím řízení nepřípustné, neboť tento důkaz nebyl navržen v řízení před soudem prvního stupně a nejde rovněž o důkaz ve smyslu §205a písm. e) o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 5.3.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v otázce pobytu člena domácnosti mimo bydliště v důsledku plnění jeho povinností v zaměstnání z hlediska dalšího trvání společné domácnosti. Dále podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu vychází z důkazů provedených v rozporu s §124 o.s.ř.a porušujících povinnost lékařské mlčenlivosti. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. nehodnotil důkazy, přičemž poukazovala na nedostatečné, neúplné a nesprávné hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 1.2.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §706 odst. 1 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
V dané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že neuvěřil tvrzením žalované o danosti projevu jeho vůle nesoucí se k založení společné domácnosti s původní nájemkyní předmětného bytu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jeden a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami. Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení §706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne-li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení §871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení §706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt. Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí. Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení §115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. §12, §15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění). Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v §706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace §706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě. Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů. K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury, která vyžaduje průkaz společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu