ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1821.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1821/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, Csc., o dovolání 1. B. Z. a 2. M. S., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12.6.2001, sp. zn. 20 Co 102/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 33/95 (žalobců B. Z. a M. S., zastoupených advokátkou, proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů, pokud bylo připuštěno výrokem rozsudku odvolacího soudu, se zamítá. V rozsahu, v němž připuštěno nebylo, se toto dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 6.2.1995 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci domáhali, aby žalované M. B. bylo uloženo vydat jim dvě ideální třetiny svého podílu na domě čp. 112 a na pozemku parc. č. 1241 ve V., dále svého podílu na domě čp. 161 a na pozemku parc. č. 1094 ve V., jakož i svých podílů na továrním objektu čp. 42 a na pozemku parc. č. 479 v D. u V., na domě čp. 44 a na pozemku parc. č. 480 v D. u V., na domě čp. 47 a na pozemku parc. č. 533 v D. u V., na pozemku parc. č. 1005 v D. u V., na pozemku parc. č. 1769/1 v D. u V., na pozemku parc. č. 1172/2 v D. u V., jakož i na pozemku parc. č. 1172/3 v D. u V. V žalobě bylo uvedeno, že ohledně těchto nemovitostí byla spoluvlastnicí V. Z., která zemřela 28.6.1974, jejímiž právními nástupci jsou na základě dědění oba žalobci. Uvedené nemovitosti byly znárodněny bez náhrady. Pokud jde o spoluvlastnické podíly, které náležely V. Z., získala je podle dohod uzavřených ve dnech 29.10.1991, 5.5.1992, 27.5.1992 a 11.6.1992 podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. žalovaná M. B., a to v době, kdy žalobci neměli trvalé bydliště na území republiky, a v době před vydáním nálezu Ústavního soudu ČR č. 116/1994 Sb. Žalobci vyzvali žalovanou M. B. o vydání ideálních podílů na uvedených nemovitostech, které jim po V. Z. náležejí, ale bezvýsledně.
Žalovaná M. B. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, které jsou předmětem tohoto sporu, byly jí darovány její matkou V. Z. Uváděla, že v rámci rodiny bylo v letech 1939-1940 provedeno rozdělení majetku po rodičích žalované, a to tak, že rodiče darovali nemovitosti žalované, sestře žalované Olze darovali rodiče statek v J. n. H. a bratru žalované B. Z. dům se dvěma bytovými jednotkami ve V. P. S tímto majetkem disponovali obdarovaní jako s vlastním. Sestra O. prodala svůj statek před odchodem do zahraničí za 120.000,- Kč a bratr B. svůj dům za 70.000,- Kč. Nemovitosti, které obdržela žalovaná M. B. byly znárodněny; žalovaná zůstala v republice a doopatrovala svou matku. Žalovaná M. B. vyslovovala svůj názor, že na část majetku, který jí fakticky po rodičích patřil, má morální nárok.
Soud prvního stupně vyslechlo žalobce B. Z. i žalobkyni M. S. jako účastníky řízení, vyslechl svědkyni J. Z., seznámil se s výsledky řízení dědictví po V. Z., zemřelé dne 29.6.1974 (jež bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 679/96 a v němž se dědici uvedené zůstavitelky stali syn B. Z., dcera M. B. a vnučka M. S.) a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 23.7.1999, čj. 37 C 33/95-111, byla zamítnuta žaloba žalobců, aby byla žalované M. B., eventuálně žalovaným Podniku bytového a tepelného hospodářství ve V. a akciové společnosti T. v R., uložena povinnost vydat každému ze žalobců ideálních 10/450 nemovitostí, a to pozemku parc. č. 454 (o výměře 276 m2) ve V., pozemku parc. č. 479 (o výměře 96 m2) ve V., domu čp. 43 ve V., pozemku parc. č. 480 (o výměře 418 m2) ve V., domu čp. 44 ve V., pozemku parc. č. 533 (o výměře 286 m2) ve V., domu čp. 47 ve V., pozemku parc. č. 1005 (o výměře 455 m 2) ve V., pozemku parc. č. 1169/1 (o výměře 523 m 2) ve V., pozemku parc. č. 1172/3 (o výměře 296 m2) ve V., pozemku parc. č. 1172/4 (o výměře 245 m2) ve V., pozemku parc. č. 454 (o výměře 270 m2) a parc. č. 1179/2 (o výměře 30 m2) ve V., jakož i staveb na pozemcích parc. č. 454 a parc. č. 1005 ve V., jak byly tyto nemovitosti vydány žalované M. B. na základě dohody o vydání nemovitostí, uzavřené dne 5.9.1991 s akciovou společností S. U. z., registrované bývalým Státním notářstvím ve Vyškově pod sp. zn. REH 38/92, a na základě dohody z 11.6.1992, uzavřenou s P. b. a t. h., s. p., ve V., registrované bývalým Státním notářstvím ve Vyškově pod sp. zn. REH 44/92). Žalobkyni M. S. bylo uloženo nahradit žalované M. B. náklady řízení částkou 2.725,- Kč a žalovanému P. b. a t. h. ve V. částkou 3.225,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované akciové společnosti T. v R. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že žalobci po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. měli možnost ve lhůtě šesti měsíců od 1.11.1994 vyzvat povinné osoby k vydání nemovitostí uvedených v žalobě žalobců. Žalobci však sami uvedli v řízení, že vyzvali žalovaný P. b. a t. h. ve V., s.p., a akciovou společnost T. v R. o vydání nemovitostí až v roce 1997, a to po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že tedy žalobci nevyzvali v zákonem stanovené lhůtě povinné osoby k vydání podílů na nemovitostech, uvedených v žalobě žalobců. Uvedené žalované právnické osoby v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. vydaly žalované M. B. nemovitosti, jejichž spoluvlastnické díly nyní žalobci požadují. Soud prvního stupně neshledal na straně žalované M. B. povinnost k vydání předmětu bezdůvodného obohacení, ani k zaplacení náhrady škody, jak se toho žalobci rovněž domáhali. Nebylo také, podle názoru soudu prvního stupně, v řízení prokázáno, že by žalobkyně M. S. zmocnila žalovanou M. B. k zastupování při uplatňování nároků žalobců v době po změně zákona č. 87/1991 Sb., provedené nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Usnesením Městského soudu v Brně z 3.1.2000, čj. 37 C 33/95-122, bylo ještě uloženo žalobci MUDr. B. Z. nahradit žalované M. B. částku 2.725,- Kč a žalovanému P. b. a t. h. ve V., s.p. (v likvidaci) 3.225,- Kč na náhradu nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně z 23.7.1999, čj. 37 C 33/95-111 (ve znění usnesení téhož soudu z 31.1.2000, čj. 37 C 33/95-122) rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 12.6.2001, sp. zn. 20 Co 102/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v odvoláním napadeném výroku, kterým byla žaloba žalobců zamítnuta vůči žalované M. B. a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou M. B. Žalované M. B. nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání, a to k řešení otázky, „zda podmínkou pro aplikaci ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. u osob, které se staly oprávněnými osobami až po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., je výzva povinné osobě, která věc držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., i v tom případě, kdy ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR tato povinná osoba již nemovitost nedržela“. Odvolací soud zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání k otázce, zda v případě, kdy jedna z oprávněných osob převzala věc celou, lze aplikovat obecnou právní úpravu o bezdůvodném obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku a o náhradě škody podle ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalobců důvodným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by mezi žalobci a žalovanou M. B. došlo k dohodě o zastupování žalobců při uplatňování jejich nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. V roce 1992, kdy v daném případě došlo k uzavření dohod o vydání věcí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. mezi M. B. a P. b. a t. h. ve V. a mezi M. B. a akciovou společností T. v R., byla tu ve smyslu tehdy platného ustanovení §3 odst. 1 zákoně č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou pouze žalovaná M. B., když žalobci neměli trvalé bydliště na území České republiky (ani Slovenské republiky). Vydáním nemovitostí podle těchto dohod nedošlo tedy k porušení právních povinností ze strany účastníků těchto dohod. Na straně žalované M. B. tu nedošlo k žádnému způsobení škody žalovaným, ani k získání bezdůvodného obohacení na jejich úkor.
Pokud šlo o nárok žalobců uplatněný podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., byl odvolací soud toho názoru, že tu nepostačovalo, že žalobci nárok uplatnili jen proti žalované M. B., nýbrž byl nutno tento nárok uplatnit vůči právnickým osobám, které nemovité věci (uváděné v žalobě žalobců) držely ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Nárok musel být uplatněn ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 citovaného zákona do 6 měsíců; jinak zanikl. Žalobci se stali oprávněnými osobami vzhledem k nálezu Ústavního soudu ČR č. 116/1994 Sb. až ke dni 1.11.1994. Odvolací soud byl proto toho názoru, že počínaje uvedeným dnem mohli žalobci ve lhůtě 6 měsíců uplatnit své nároky u subjektů, z jejichž strany byly nemovitosti M. B. vydány; pokud tak neučinili, jsou jejich nároky vůči těmto subjektům prekludovány. Odvolací soud však byl toho názoru, že tu došlo k prekluzi nároků žalobců i vůči žalované M. B., která tu uzavírala dohody o vydání nemovitostí se spolužalovanými – P. b. a t. h. ve V. a s akciovou společností T. v R. jako tehdy jediná oprávněná osoba vůči těmto povinným osobám. Proto odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání proti svému rozsudku vyslovil odvolací soud k vyřešení otázky „aplikace ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení §5 odst. 2 téhož zákona“ na nárok žalobců, který nemohl být uplatněn v roce 1991 a po 1.11.1994 pak nebyl uplatněn vůči povinným osobám, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držely nemovitosti uváděné v žalobě žalobců.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 13.7.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo u Městského soudu v Brně podáno dne 13.8.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, když odvolací soud v daném případě zčásti vyhověl jejich návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a zčásti tomuto návrhu nevyhověl. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na to, že původně sovu žalobu uplatňovali vedle žalované M. B. i proti P. b a t. h. ve V., státnímu podniku v likvidaci, i proti akciové společnosti T. v R.; proti těmto žalovaným byla jejich žaloba zamítnuta, ale proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkajícímu se těchto žalovaných právnických osob, žalobci nepodali odvolání, takže tyto výroky rozsudku soudu prvního stupně nabyly právní moci.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 116/1994 Sb. nevyzývali již uvedené žalované právnické osoby k vydání jimi vymáhaných spoluvlastnických podílů na nemovitostech, protože tyto žalované právnické osoby již nemovitosti v té době nedržely; tuto výzvu učinili vůči žalované M. B., která je již v této době držela a jen ona mohla této výzvě vyhovět. Uplatnění nároku jim tu bylo umožněno nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. poté, co byla zrušena lhůta, jež byla dříve uvedena v ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelé nepokládají za správný názor odvolacího soudu, že nárok žalobců je prekludován, když tento nárok nebyl uplatněn do 6 měsíců od 1.11.1994 vedle žalované M. B. i vůči původním povinným osobám; žádali aby tyto nemovitosti vydal ten, kdo je držel ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR, podle něhož se stali oprávněnými osobami.
Dovolatelé ještě dodávali, že svůj nárok opírají i o obecnou právní úpravu, neboť jsou přesvědčeni, že žalovaní se na jejich úkor bezdůvodně obohatili a že jim i způsobili škodu, neboť nadále trvají na tom, že pověřili M. B. k vyřízení svých restitučních záležitostí, ale ona jejich zájmy nehájila.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uvedených přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů.
Přípustnost dovolání bylo v tomto případě nutno posoudit podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání, podané tímto účastníkem, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudu v obdobných věcech.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byla-li věc již podle tohoto zákona vydána, mohou osoby, jejichž nároky nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým věc byla vydána podle zákona č. 87/1991 Sb. (srov. §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.), je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání povinnou osobu, která věc držela k 1.4.1991 (ke dni účinnosti citovaného zákona).
Z těchto ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a z citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, dovolací soud vycházel, neshledal důvodným se od citovaných právních závěrů odchýlit při projednávání této právní věci a konstatoval také, že z těchto právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů.
Dovolání bylo tu přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku odvolacího soudu z 12.6.2001 (v jeho třetím odstavci), proti němuž směřovalo také dovolání dovolatelů.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam i v tom, když se zabýval otázkou, zda lze případně aplikovat na daný případ ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku, jakož i ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku, a to na posouzení nároku žalobců, který je nárokem podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud svým negativním zodpověděním této otázky se neodchýlil od ustáleného právního závěru soudní praxe, že nárok podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. je dán na základě speciální právní úpravy, zakotvené v citovaném zákoně právě proto, že by bez ní nebylo možné věc posoudit s použitím obecné právní úpravy obsažené v ustanoveních §420 a násl. občanského zákoníku a v ustanoveních §451 a násl. občanského zákoníku (srov. k tomu obdobně to, co již bylo vyloženo ohledně ustanovení §126 občanského zákoníku ve vztahu k ustanovením právních předpisů o restituci nebo rehabilitaci a o zmírnění některých majetkových křivd z období 25.2.1948 až 1.1.1990 ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 114 /248/).
Podle zvláštní právní úpravy obsažené v ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. pak je nutné také chápat, že tu jde o zvláštní právní institut rehabilitace práv vlastníka (jeho právního nástupce) za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů včetně i výzvy k vydání věci podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., adresované vůči povinné osobě ve smyslu ustanovení §4 citovaného zákona a nikoli výzvy adresované jinému subjektu neuvedenému v ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. Nemohl tedy dovolací soud vytýkat odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí vycházel v podstatě z právního závěru obsaženého ve shora již uvedeném rozhodnutí uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, který i dovolací soud pokládal za použitelný na posouzení této právní věci. Také při posouzení lhůty podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. odvolací soud správně vycházel z návaznosti tohoto ustanovení na nálezy Ústavního soudu ČR uveřejněné pod č. 116/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb.
Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, spočívalo na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), pokud bylo dovolání dovolatelů přípustné podle výroku rozsudku odvolacího soudu; jinak bylo nutno toto dovolání odmítnout jako nepřípustné pro nedostatek zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou M. B. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení §150 téhož právního předpisu; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, v němž se jen stručně odkazovalo na procesní vyjádření žalované M. B., učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. února 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu