ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.183.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 183/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc, a JUDr. Ludvíka Davida, CSc, v právní věci žalobců: A) J. P., zastoupeného advokátem, B) F. F., zastoupené J. P., jako obecným zmocněncem, C) H. K. a D) J. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 5 C 623/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2002, č. j. 7 Co 1844/2002-816, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2002, č. j. 7 Co 1844/2002-816, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. května 2002, č. j. 5 C 623/2000-753, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. června 2002, č. j. 5 C 623/2000-735, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) domáhali, aby bylo rozhodnuto, že vlastnické právo žalovaných (nyní žalovaného J. S. mladšího a dříve i jeho otce J. S. staršího) k domu čp. 102 a parcele č. 109 v katastrálním území M. L., obec Z., přechází na žalobce, na každého z nich jednou ideální čtvrtinou.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.března 1996, čj. 5 C 123/91-114, uvedené žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal, že věc je třeba s ohledem na §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě posuzovat podle tohoto zákona a že nárok žalobců je opodstatněn podle §8 odst. 1 téhož zákona. Nezjistil, že by žalovaní byli při zájmu o sporné nemovitosti nějak upřednostňováni. Kupní cena 1.000 Kčs, za kterou byl předmětný dům 3. 2. 1967 prodán, byla nižší, než cena odpovídající tehdy platným předpisům, i když nebyla v rozporu s tehdy platným ustanovením §399 obč. zák. Podle výsledků znaleckého dokazování odpovídající cena činila 8.319 Kč.
Tento rozsudek byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.11.1996, čj. 7 Co 2201/96-157, a věc byla vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem odvolacího soudu, podle něhož posouzení, zda nemovitost byla převedena na manžele S. za cenu nižší než cenu dle tehdy platných cenových předpisů (dále jen „cena nižší“), nemělo být učiněno podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., ale podle směrnice ministerstva financí č. 5 z roku 1964.
Po doplnění řízení soud prvního stupně rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 6.3.1998, č. j. 5 C 123/93-215, jímž tentokrát žalobu zamítl. Dovodil, že při nabytí nemovitosti žalovanými, resp. jejich právní předchůdkyní, nebylo naplněno ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, zejména nemovitost nebyla nabyta za cenu nižší, když dospěl k ceně, již bylo možno stanovit za použití tehdy platných cenových přepisů částkou 832 Kč. Navíc dospěl k závěru, že nemovitost zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, takže nejde o nemovitost, která by jinak podléhala vydání (§11 odst. 4 zákona o půdě).
Na základě odvolání žalobců pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl znovu rozsudkem ze dne 2. 9. 1998, č. j. 7 Co 1431/98-240. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiného právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitost (domek) byla získána za nižší cenu, než stanovily cenové předpisy, a v rozporu s nimi, když prodejní cena podle něj mohla činit nejméně 2.080 Kč. Neztotožnil se ani s názorem soudu prvního stupně, že došlo k zásadní přestavbě předmětné nemovitosti, a s odkazem na nález Ústavního soudu ČR č. II. ÚS 186/1995, resp. IV. ÚS 35/1997, rovněž nemohl dovodit, že by provedená přestavba popřela možnost zajištění zemědělské výroby, když žalobcům byly vydány některé zemědělské pozemky, s nimiž by budovy mohly tvořit jednotný celek. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že původní vlastníci usedlosti v domě v M. L. od začátku padesátých let nebydleli, a nejméně od roku 1954 v ní nebydlel ani jejich nájemce, že dům byl naprosto zchátralý, a spíše hyzdil krajinu. Tehdejší vlastník O. P. v dopisu z 10.5.1959 souhlasila s výkupem domu. V roce 1967, kdy žalovaní nemovitost kupovali, bylo nutno vyměnit prakticky všechny konstrukce a zařízení. I když z hlediska, jak přestavbu domu chápe komora znalců, nejsou tyto skutečnosti rozhodující, odvolací soud z hlediska kvantitativního považoval tyto konstrukce za zásadní, znamenající zcela novou kvalitu bydlení, s tím, že zhodnocení stavby jako celku představují tyto nové konstrukce cenu převyšující cenu původní stavby. Za této situace odvolací soud dovodil, že rozhodnutí o přechodu vlastnického práva by mohlo být křivdou způsobenou žalovaným, protože by bylo neúměrným zásahem do jejich vlastnických práv a oprávněných zájmů, a bylo by tak v rozporu s dobrými mravy. Na podkladě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku proto návrhu žalobců nevyhověl.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 16. 2. 2000, č. j. 24 Cdo 2591/98 rozsudek Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 1998, čj. 7 Co 1431/98-240, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v rámci posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku uvedl, že úvahy odvolacího soudu použít ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku byly v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud postupoval v souladu s požadavky výjimečnosti použití tohoto ustanovení, při němž je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a porovnání závažnosti práv a chráněných zájmů účastníků. Jeho úvaha v tomto směru se týkala špatného technického stavu předmětné nemovitosti vlastníky neužívané v době jejího přechodu na stát, zásluh rodiny žalovaných o rozsáhlou opravu stavby, bez níž by stavba pravděpodobně neexistovala, a také okolnosti, že sama původní vlastnice nemovitosti souhlasila s jejím výkupem státem. Protože však z obsahu spisu bylo patrné, že okolností, že původní vlastnice O. P. souhlasila s výkupem své nemovitosti, se soud prvního stupně v rozsudku, který byl předmětem přezkumu odvolacím soudem, nezabýval, a neučinil v tomto směru žádné zjištění ani odvolací soud neprovedl v tomto směru vlastní zjištění, a nekonstatoval ani obsah spisu, byl jeho závěr, že O. P. souhlasila s výkupem své nemovitosti, nepřezkoumatelný. Tato vada řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. vedla dovolací soud ke zrušujícímu rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 6.3.1998, č. j. 5 C 123/93-215, zamítavý rozsudek ve vztahu k žalovanému J. S. st. potvrdil s ohledem na to, že jmenovaný svůj spoluvlastnický podíl na sporných nemovitostech převedl na nyní jediného žalovaného, ve vztahu k tomuto žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se věcí dále zabýval z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. Přitom tomuto soudu uložil, aby se zabýval, v jakém stavu se předmětné nemovitosti nacházely, jaké prostředky žalovaní vynaložili na to, „aby nemovitosti byly schopny užívání a zda a po jakou dobu nebyly předmětné nemovitosti právními předchůdci žalobců užívány předtím, než přešly do rukou státu“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. l. 2001, čj. 5 C 623/2000-421, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu o naplnění předpokladů restituce a potřebě zkoumání , zda vyhovění žalobě nebrání důvodné použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dospěl ke skutkovým zjištěním, že zchátralost předmětného objektu byla mimořádná, přičemž rodina žalovaného nemovitost jako věc v právním smyslu slova zachránila svým pracovním úsilím a vynaloženými finančními prostředky. Odkázal na znalecký posudek znalkyně V. J., podle něhož cena sporných nemovitostí k 18. 12. 2000 činila 1.417.360 Kč. Dopis matky žalobců O. P. soud pokládá za falzifikát, na druhé straně nebylo prokázáno, že by se jmenovaná výkupu nemovitostí bránila, „rozhodně nebylo zjištěno, že by právní předchůdci žalobců byli vyhnáni či jinou perzekucí donuceni k odchodu …“.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 10. 2001, č. j. 7 Co 2240/2000-322, posledně uvedený rozsudek soudu prvního stupně k dovolání žalobců opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že závěr soudu prvního stupně, že za daného stavu dokazování jsou dány mimořádné okolnosti pro použití §3 odst. 1 obč. zák. má oporu v provedeném dokazování a že okresní soud správně aplikoval uvedené ustanovení, když dospěl k závěru, že jsou dány mimořádné okolnosti pro jeho použití. Ke zrušujícímu rozhodnutí odvolací soud přistoupil s tím, že po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný začal s výstavbou klepa, zboural starou kolnu a vystavěl novou, to vše na pozemku č. 739/4, který byl žalobcům vydán rozhodnutím okresního pozemkového úřadu. Změnil také profil uvedeného pozemku a na předmětném domě se objevila cedule realitní kanceláře, že je dům na prodej. Podle názoru odvolacího soudu jsou tyto nové skutečnosti právně významné pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
V dalším rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2001, čj. 5 C 623/2000-677, soud žalobě vyhověl a žalobcům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Setrval sice na svém předchozím skutkovém závěru, že právní předchůdci žalovaného předmětnou nemovitost jako věc v právním smyslu slova zachránili a že nijak neovlivňovali kupní cenu, za niž jim byla nemovitost prodána. Nezpochybnil také velikost investic vynaložených žalovanou stranou do předmětné nemovitosti, tvrzení o záměru žalovaného sporné nemovitosti prodat považoval za vyvrácené, avšak negativně hodnotil skutečnost, že žalovaný prováděl stavební úpravy po vyhlášení rozsudku z 18. 1. 2001. Soud prvního stupně si také na základě dalšího dokazování vytvořil “zcela jiný obraz na rodinnou situaci matky žalobců O. P.“ s tím, že nejen neodsouhlasila výkup nemovitostí, ale byla zcela bezradná ve svých tehdejších rodinných a hospodářských poměrech. To vše jej vedlo k závěru, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nebrání tomu, aby byl dán průchod zákonu o půdě.
Rozsudkem ze dne 2. 4. 2002, č. j. 7 Co 581/2002-723, Krajský soud v Českých Budějovicích, znovu zrušil rozsudek soudu prvního stupně, tentokrát z formálních důvodů – jeho nepřezkoumatelností z hlediska ustanovení §157 odst. 2 OSŘ, když se v tomto rozsudku neuvádělo, z jakých dříve provedených důkazů učinil soud svá podstatná skutková zjištění.
Soud prvního stupně poté v rozsudku ze dne 10. 5. 2002, č. j. 5 C 623/2002-748, ve znění opravného usnesení ze dne 19. června 2002, č. j. 5 C 623/2000-735, rozhodl stejně jako ve svém rozsudku ze 7. 12. 2001, č. j. 5 C 623/2000-677. Napravil odvolacím soudem vytýkané procesní pochybení a své rozhodnutí po stránce skutkové a právní odůvodnil prakticky zcela shodně jako v rozsudku posledně uvedeném.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2001, čj. 7 Co 2240/2000-816, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobcům rovněž nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Námitku žalovaného, že se na daný případ nevztahuje zákon o půdě, ale zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, považoval za nedůvodnou s tím, že v §1 odst. 4 posledně uvedeného zákona se výslovně stanoví, že tohoto zákona se nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě včetně souvisejících obytných a hospodářských budov. Jestliže bylo nepochybně zjištěno, že obytná část domu č. p. 102 se stavební parcelou č. 109 tvořila původně s hospodářskými budovami a zemědělskými pozemky jeden celek a pokud tyto pozemky, ohledně nichž žalobci uplatnili úspěšně své jiné nároky podle zákona o půdě, sloužily či měly sloužit zemědělské výrobě, nelze posuzovat odlišně právní režim odlišně u pozemků a odlišně u budov, které k těmto pozemkům patřily. Na předmětný spor tak dopadá ustanovení §1 odst. 1 písm. b) o věcné působnosti zákona o půdě. Poukaz na ustanovení §30 tohoto zákona považoval za nepřípadný. Odvolací soud konečně uzavřel, že soud prvního stupně posoudil danou věc správně i z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., když zjištěné okolnosti neodůvodňují použití tohoto ustanovení. I když na straně žalovaného byly zjištěny určité okolnosti svědčící pro použití tohoto ustanovení, nelze přehlédnout , že žalovaný porušoval stavební předpisy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2002, č. j. 7 Co 1844/2002-816, tak rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. května 2002, č. j. 5 C 623/2000-753.
Přípustnost dovolání opíral dovolatel o ustanovení §237 odst. 1 písm.b) a c) o.s.ř. Nesprávnost posouzení věci odvolacím soudem, jímž byl soud prvního stupně vázán, spatřoval dovolatel v právním názoru odvolacího soudu, že při úvaze, zda je na místě použít §3 odst. 1 obč. zák. má být přihlíženo i k provádění stavebních prací žalovaným, přičemž má jít i o práce na nemovitosti, která není předmětem tohoto sporu. Stavební činnost žalovaného byla v souladu s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, které povinné osobě ukládá, aby s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládala s péčí řádného hospodáře i s ustanovením §86 zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona), přičemž nelze pominout délku trvání tohoto sporu; žalovaný také neprováděl „zásadní stavební úpravy“. Zmiňované stavební aktivity nelze tedy v této věci přičítat k tíži žalovaného.
Dovolatel dále namítal, že cena, za kterou právní předchůdci žalovaného koupili předmětnou nemovitost nebyla nižší, než cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, jak podle něj správně zdůvodnil soud prvního stupně v rozsudku ze dne 6. 3. 1998. Za nesprávnou pak považoval také aplikaci §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě s ohledem na to, že předmětná nemovitost nebyla užívána původními vlastníky k zemědělské výrobě od roku 1948, kdy byla pronajata k bydlení. V době, kdy ji získala strana žalovaná, již nešlo o stavbu sloužící zemědělské výrobě.
V doplňku dovolání, učiněného ještě ve lhůtě k podání dovolání, žalovaný ještě k nesprávné aplikaci §3 obč. zák. dodal, že důvodem, pro který byl návrh na vydání nemovitostí zamítnut rozsudkem odvolacího soudu č. j. 7 Co 1431/98- 240, z 2. 9. 1998 byla (zchátralost stavby, její neužívání vlastníkem, souhlasem vlastníka s vykoupením a zhodnocením stavby žalovaným a jeho předchůdci. Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu nikoliv proto, že by jeho úvahy o aplikaci §3 obč. zák. byly nesprávné, ale pouze proto, že jeden z jeho závěrů (souhlas vlastníka – O. P.) nebyl opřen o potřebná zjištění, týkající se podpisu jmenované. Pokud pak soud zjistil, že O. P. nepodepsala souhlas s prodejem a současně nezjistil, že by se výkupu nemovitosti bránila, pak ostatní okolnosti jsou natolik podstatné, že aplikaci §3 obč. zák. odůvodňují. Problematická otázka podpisu O. P. by neměla zvrátit možnost spravedlivého rozhodnutí ve věci.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým tento soud rozhodl jinak (vyhověním žalobě) než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 6.3.1998, č. j. 5 C 123/93-215 (jímž byla žaloba zamítnuta) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu ze dne 6.3.1998, č. j. 5 C 123/93-215. V tomto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že především nesdílí závěr soudu prvního stupně, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě na žalobce.
Dovolání je také důvodné, když jednotlivým dovolacím námitkám žalovaného odpovídajícím dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nelze upřít jejich opodstatněnost.
Nejprve k zásadní námitce, že na daný případ neměl být aplikován zákon o půdě s o ohledem na znění jeho ustanovení §1odst. 1 písm. b).
Podle uvedeného ustanovení se zákon o půdě vztahuje též na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků. Podle §30 téhož zákona pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Dovolací soud v dané otázce nemá důvodu odchýlit se od právního názoru Nejvyššího soudu publikovaného v rozhodnutí NS ze dne 29. 8. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1867/96, publikované v Soudních rozhledech č. 1/1998, jehož právní věta zní: „Pokud nejde o případ, kdy má být aplikováno ustanovení §30 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba stavbami, patřícími k původní zemědělské nemovitosti, ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona rozumět stavby, které patřily k původní zemědělské usedlosti ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 24.6.1991.“ V podrobnostech lze na toto rozhodnutí odkázat.
V daném případě, kdy jde o postup podle části druhé zákona o půdě, je tedy rozhodující účel užívání nemovitostí nikoli ke dni účinnosti zákona o půdě, ale ke dni, kdy nemovitosti přešly na stát. S odvolacím soudem lze ovšem souhlasit potud, že nelze posuzovat nemovitosti, které jsou předmětem sporu (obytný dům a pozemek s ním bezprostředně související), odděleně od zemědělských pozemků či jiných staveb, s nimiž původně tvořila zemědělskou usedlost. Pro posouzení, zda odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na daný případ použil správný předpis je tedy třeba učinit zjištění, jaké nemovitosti (vedle sporných nemovitostí) ve svém souhrnu představovaly původní zemědělskou usedlost ve vlastnictví právních předchůdců žalobců a jakému účelu tyto nemovitosti sloužily v roce 1959, kdy došlo k jejich přechodu na stát. Zemědělskou usedlostí v daných souvislostech je pak třeba rozumět obytné i hospodářské stavby, které spolu s přilehlými pozemky (nikoli již s případně sousedícími poli či loukami) – např. dvorem a zahradou tvořily jeden funkční či hospodářský celek. Pojem zemědělská usedlost není pojmem neznámým - byl ostatně obsažen v občanském zákoníku – viz §128 odst. 2 obč. zák. v původním znění. Odvolací soud sice vyšel z původního stavu nemovitostí ve vlastnictví předchůdců žalobců podle pozemkové knihy, avšak nezabýval se již blíže tím, zda tento stav odpovídal nejen době, kdy došlo k tomuto zápisu, ale i době přechodu nemovitostí na stát a zejména tím, zda i v této době zemědělská usedlost sloužila či byla účelově určena k zemědělské výrobě. Skutková zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v tomto směru kusá či nekonkrétní (rozsah zemědělské usedlosti). Proto je i právní posouzení této sporné otázky neúplné a tudíž nesprávné.
Pokud jde o otázku, zda kupní cena zaplacená za předmětné nemovitosti byla nižší, než cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, považuje dovolací soud tuto otázku za správně vyřešenou již v rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2000, č. j. 7 Co 2240/2000-322, který navazoval na zrušující rozsudek téhož soud ze dne 2. 9. 1998, č. j. 7 Co 1431/98-240.
V otázce správnosti použití §3 odst. 1 obč. zák. o možnosti odepření výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů jde jednak o otázku významu skutečnosti, že podpis v dopise obsahující souhlas s výkupem nemovitostí státem nebyl pravým podpisem matky žalobců, jednak o význam té skutečnosti, že žalovaný prováděl určitou stavební činnost v rozporu se stavebním zákonem.
Jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím zrušujícím rozsudku v této věci k použití ustanovení §3 odst. 1 při aplikaci zákona o půdě lze použít jen zcela výjimečně, jestliže to výjimečné okolnosti na straně pasivně legitimované fyzické osoby umožňují (srov. též rozsudek ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 969/97). Jde především o to, aby odčinění jedné křivdy způsobené oprávněné osobě nemělo za následek novou křivdu (resp. významnou újmu) způsobenou jiné osobě, která se na způsobení křivdy minulé ani nepřímo nijak nepodílela. Z tohoto pohledu je rozhodující poměření újmy, která byla způsobena oprávněné osobě státem podle příslušného restitučního titulu, s újmou, která by vznikla „nevinné“ povinné fyzické osobě. Proto v tomto ohledu lze považovat za určující či nejpodstatnější skutečnosti stav a hodnotu nemovitostí v době převzetí státem a stavu v době vzniku nároku oprávněné osoby na restituci (řádné uplatnění nároku vůči povinné osobě), jestliže přičiněním povinné osoby došlo k značnému zhodnocení nemovitosti. Samozřejmě nelze přihlížet k investicím učiněným povinnou osobou po vzniku takového nároku. Jak vyplývá z ocenění znalkyně V. J., jde o zjevný nepoměr svědčící z hlediska použití §3 odst. 1 obč. zák. ve prospěch žalovaného.
Pokud jde o skutečnost zfalšování podpisu matky žalobců na dopisu obsahujícím souhlas s výkupem nemovitostí na stát, lze souhlasit s dovolatelem potud, že by nemělo jít při úvahách soudu o skutečnost z hlediska výsledku sporu rozhodující. Odvolací soud, který v rozsudku ze dne 2. 9. 1998, č. j. 7 Co 1431/98-240, nesprávně vycházel z pravosti podpisu O. P., tuto skutečnost mohl (ale také nemusel) použít jen podpůrně k jinak správně použitým kriteriím uvedeným výše. Z hlediska následného dovolacího řízení pak šlo o vyjasnění skutečnosti, která rozhodování odvolacího soudu jistý význam měla. Pokud by např. bylo objasněno, že tento důkaz byl opatřen žalovanou stranou při jejím vědomí podvrženého podpisu nebo, že se podílela na jeho vytvoření, šlo by o skutečnost nepochybně významnou. Na druhé straně nesouhlas původní vlastnice sporných nemovitostí nelze akcentovat, neboť není důvodu pochybovat o tom, že skutečnostmi, kterými jsou odůvodněny restituce majetku, byly křivdami vůči jejich vlastníkům, jejich nesouhlas s přechodem věci na stát pak lze presumovat v každém restitučním sporu, pokud by nebyl prokázán opak.
Dovolací soud pak považuje z hlediska tohoto sporu za nepodstatné, zda žalovaný určitou stavební činností porušil stavební předpisy, jestliže touto činností nesledoval změnu podstaty sporných nemovitostí či snížení jejich hodnoty nebo dokonce jejich poškození. Proto význam, jenž této skutečnosti přisuzoval odvolací soud neodpovídá jejímu významu pro výsledek tohoto řízení, zvláště když mělo jít o činnost na jiných než sporných nemovitostech a když k této činnosti mělo dojít až v roce 2001.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. července 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu