ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1833.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1833/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. V. R., 2. J. R., 3. J. R., a 4. S. R. zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 5. 2006, sp. zn. 20 Co 691/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 147/2002 (žalobců V. R., J. R., J. R. a S. R., zastoupených advokátem, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 23. 5. 2006, sp. zn. 20 Co 691/2005, i rozsudek Městského soudu v Brně z 22. 6. 2005, č. j. 32 C 147/2002 – 106.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 7. 5. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 22. 6. 2005, č. j. 32 C 147/2002 – 106. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se uložení povinnosti žalované vydat žalobcům pozemek parc. č. 1379/1 – zahradu (o výměře 646 m2) a pozemek parc. č. 1379/2 – zastavěnou plochu (125 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 488 pro katastrální území Č. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 23. 5. 2006, sp. zn. 20 Co 691/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z 22. 6. 2005 potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl shledán správným a bylo proto odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (když ohledně nákladů řízení bylo poukazováno na to, že se žalovaná náhrady nákladů tohoto řízení vzdala).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v tomto sporu bylo nutno posoudit zejména obsah a znění článku IV. dohody z 20. 6. 1991, která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobců J. R. st. (zemřelém) a Obchodním zařízením P., se sídlem v P., (týkající se vydání domu čp. 601 a pozemků parc. č. 1378 a parc. č. 1381 v katastrálním území Č.). Podle tohoto článku dohody „parc. č. 1379 bude předmětem vydání po geometrickém zaměření skladu, postaveném na této parcele v době správy Obchodního zařízení P. (OZAP)“.
Podle názoru odvolacího soudu „toto ujednání v článku IV. dohody z 20. 6. 1991 není dostatečně určité, nelze z něj dovodit o jakou parcelu se konkrétně jedná, a to zejména z toho důvodu, že i v popisu parcel je tu používáno původní znění parcel a není zřejmé (když to v dalším znění textu není upřesněno), jak dopadla identifikace parcel a o kterou z parcel pod novými parcelními čísly (1378,1381, případně 1379) se tu jedná“; není tu také specifikováno, dodával odvolací soud, kde je vlastně pozemek parc. č. 1379 v katastru nemovitostí zapsán (na kterém listu vlastnictví, v kterém katastrálním území a u kterého katastrálního úřadu). Odvolací soud byl toho názoru, že ve zmíněném článku IV. dohody z 20. 6. 1991 šlo o ujednání, které se týká budoucího dalšího jednání mezi účastníky této dohody, jež bylo tímto článkem předpokládáno; nešlo tu o dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.; šlo tu ostatně o parcelu zastavěnou stavbou, kterou byla pořízena až po odnětí majetku původnímu vlastníkovi, takže tato parcela nepodléhala restituci podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Odvolací soud byl dále i toho názoru, že tu nedošlo ani k dohodě o uzavření budoucí smlouvy podle ustanovení §50a odst. 1 občanského zákoníku, neboť ujednání obsažené v článku IV. dohody z 20. 6. 1991 jednak trpělo rovněž nedostatečnou identifikací předmětu budoucí smlouvy a jednak taková dohoda o uzavření dohody o budoucí smlouvě by umožňovala nikoli podání žaloby o vydání věcí, nýbrž žalobu o uložení povinnosti uzavřít budoucí smlouvu, a tato možnost byla limitována dobou jednoho roku, což v tomto případě také nebylo dodrženo.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 28. 6. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 11. 8. 2006 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má zásadní význam po právní stránce, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé zdůrazňovali, že na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., uzavřené mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou, která ke dni nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nemovitost držela, došlo jen k částečnému plnění a vydána byla jen část majetku, jehož se dohoda týkala. Pozemek parc. č. 1379 v katastrálním území Č. totiž vydán nebyl, když podle článku IV. dohody z 20. 6. 1991 bylo ujednáno, že tento pozemek bude předmětem vydání věci až po geometrickém zaměření skladu, postaveného na této parcele v době správy pozemku povinnou osobou, a geometrickým plánem byla oddělena zastavěná část pozemku, která se podle restitučních předpisů nevydává. Žaloba žalobců vychází z platně uzavřené dohody, podle níž lhůta k plnění byla dohodnuta „po geometrickém zaměření“, přičemž konkrétní datum nebylo ujednáno. Po tomto geometrickém zaměření žalobci žalovanou opakovaně žádali o vydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č., takže žalovanou stíhala povinnost k plnění ve smyslu ustanovení §563 občanského zákoníku prvního dne poté, kdy byla žalovaná o plnění požádána.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém vyjádření za žalovanou Českou republiku k dovolání dovolatelů navrhoval, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Měl za to, že žalobcům nic nebránilo, aby řádně a ve lhůtách podle restitučního předpisu uplatnili své neuspokojené nároky u soudu; pokud tak neučinili, nemohou být nyní „úspěšní se svými tvrzenými restitučními nároky, ať již formulovaným jakkoliv“.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 32 C 147/2002 Městského soudu v Brně), že by odvolací soud svým rozsudkem z 23. 5. 2006 (sp. zn. 20 Co 691/2005 Krajského soudu v Brně), napadeném dovoláním dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně dovolacím soudem nebo odvolacími soudy. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě se spor mezi žalobci a žalovanou týkal nemovitosti, ohledně níž byla podle žaloby žalobců uzavřena dohoda o vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd; podle tohoto ustanovení sepíší povinná osoba a oprávněná osoba dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona. V tomto případě byla uzavřena dohoda mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou (organizací) dne 20. 6. 1991, jejíž předmětem byly i pozemky v katastrálním území Č. (obec B.) a dne 7. 5. 2002 byla u Městského soudu v Brně podána žaloba žalobci (jako dědici po původním vlastníku J. R. st. dle usnesení Městského soudu v Brně z 11. 8. 1999, sp. zn. 58 D 693/98), jenž dohodu jako oprávněná osoba podle zákona č. 403/1990 Sb. uzavřel, a to o vydání pozemků parc. č. 1379/1 a parc. č. 1392/2 v katastrálním území Č., přičemž žaloba se týkala dalšího pozemku parc. č. 1379.
Podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. je-li předmětem dohody o vydání věci podle tohoto zákona nemovitost, použije se §133 odst. 1 občanského zákoníku (tj. „převádí-li se nemovitost na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak“). Pokud povinná osoba své povinnosti nesplní, oprávněná osoba může uplatnit své nároky u soudu (§5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 115 /249/), že uplatnění nároku u soudu podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., je možné v obecné tříleté promlčecí době (§101 občanského zákoníku).
V tomto stanovisku byl také zaujat právní názor (na str. 114 /248/), že v případě nároku na vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. nejde o ochranu práva ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku.
Na rozdíl od obsahu a znění ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a na rozdíl od právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (shora citované) odvolací soud posoudil projednávanou právní věc tak, že se zabýval zněním dohody z 20. 6. 1991 a zda z ní vyplynula povinnost vydat žalobci uváděný pozemek parc. č. 1379 v katastrálním území Č., jakož i tím, zda tu došlo či nedošlo k řádnému uzavření smlouvy o budoucí smlouvě podle ustanovení §50a občanského zákoníku.
Odvolací soud tedy opomenul (stejně jako soud prvního stupně) zabývat se tím, zda tu žalovaná, respektive její právní předchůdce, plnila či neplnila své povinnosti vyplývající pro ni ze zákona č. 403/1990 Sb., jak to vyplývá z ustanovení §5 odst. 4 tohoto zákona, a zda v případě nesplnění uvedené povinnosti ze strany povinné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb. byla žaloba žalobců, kterou uplatnili svůj nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., podána včas a důvodně.
Za těchto uvedených okolností dovolací soud, který vychází i v daném případě z již citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury, musel konstatovat, že odvolací soud aplikoval a vyložil si ustanovení §5 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 403/1990 Sb. v rozporu s těmito hmotněprávními ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb., ve srovnání s tím, jak jsou tato ustanovení vykládána v uveřejněné judikatuře soudu. Musel tedy dovolací soud dospět k závěru, že právní závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 5. 2006, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil takto (a to odlišně od publikované judikatury) otázku aplikace a interpretace ustanovení §5 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 403/1990 Sb. v rozporu s hmotným právem.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než pokládat dovolání dovolatelů za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a zároveň i za dovolání důvodné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a to jako dovolání proti rozhodnutí, které nebylo možné považovat za rozhodnutí správné.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) a posoudí žalobu žalobců z již zdůrazněného hlediska, zda tu na straně žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. (nebo jejího právního předchůdce) došlo k nesplnění povinnosti podle zákona č. 403/1990 Sb. (ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 tohoto zákona) a zda žalobci uplatnili u soudu své nároky u soudu řádně a včas (srov. k tomu i stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 114 /249/).
Při rozhodování v tomto dalším řízení vezme soud prvního stupně zřetel i na náklady řízení odvolacího, jakož i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu