ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1842.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1842/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Z. Z. , bytem Š., zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, proti žalované M. F. , bytem v P., o zaplacení 156.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 354/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2009, č. j. 18 Co 579/2008-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Martina Aleše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 10.599,60 Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 2. 2008, č. j. 19 C 354/2006-71, v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 156.000,- Kč (výrok I.). Současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, a v nákladovém výroku II. a v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná od roku 1979 bez jakéhokoliv právního důvodu užívá nemovitosti vlastněné žalobkyní (rodinný dům 6 v P. – B. společně se stavební parcelou a zahradou. Od roku 1987 přitom žalovaná žalobkyni za užívání těchto nemovitostí ničeho neplatí. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 7. 2005, č. j. 24 C 9/2005-118, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2006, č. j. 11 Co 861/2005-142, bylo určeno, že povinnost žalované vyklidit předmětné nemovitosti není nadále vázána na zajištění náhradního bytu. Žalované bylo současně uloženo vyklidit předmětné nemovitosti do 15 dnů od zajištění přístřeší. Dovolání žalované směřující proti rozsudku odvolacího soudu bylo následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3311/2006, odmítnuto. Žalovaná nemovitosti vyklidila v září 2007. Obvyklé nájemné za užívání obdobných nemovitostí dosahovalo v daném místě v období od října 2004 do září 2006 částky 6.500,- Kč měsíčně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalovaná se užíváním předmětných nemovitostí bez jakéhokoliv právního důvodu na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Výše tohoto bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému za užívání obdobných nemovitostí v daném místě a čase, tj. částce 6.500,- Kč měsíčně. Za dobu od října 2004 do září 2006, za kterou je vydání bezdůvodného obohacení uplatňováno, je tudíž žalovaná za užívání dotčených nemovitostí bez právního důvodu povinna žalobkyni zaplatit peněžitou náhradu ve výši 156.000,- Kč (24 x 6.500,- Kč). Odvolací soud proto žalobě v části týkající se uplatňované jistiny vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen – „o. s. ř.“). Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že předmětné nemovitosti užívala na základě dohody se žalobkyní. Vytýkala odvolacímu soudu rovněž, že nezohlednil peněžní prostředky, jež do nemovitostí investovala. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem JUDr. Jaroslavem Karlem (vyškrtnutým ze seznamu advokátů ke dni 27. 6. 2011) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zjišťuje-li soud existenci či obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právních úkonů konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, č. sešitu 10 pod R 73/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Zpochybňuje-li tedy dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, že předmětné nemovitosti užívala, aniž byla sjednána jakákoliv smlouva, jež by ji k jejich užívání opravňovala, brojí tím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze. Dovolatelka ostatně žádnou konkrétní smlouvu určitého obsahu, na jejímž základě by měla být oprávněna předmětné nemovitosti užívat, ani neoznačuje. Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 7. 2005, č. j. 24 C 9/2005-118, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2006, č. j. 11 Co 861/2005-142, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3311/2006, jímž bylo dovolání žalované směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto, se naopak podává, že dovolatelka užívala předmětné nemovitosti bez právního důvodu již od okamžiku, kdy se do nich nastěhovala.
Vytýká-li dovolatelka soudům nižšího stupně, že nezohlednily investice, jež do předmětných nemovitostí vložila, sluší se uvést, že základním předpokladem započtení vzájemných pohledávek (§580 a násl. obč. zák.) je právní úkon směřující k započtení, z jehož obsahu je zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. seš. 2/2004). Jestliže tedy dovolatelka nejpozději v průběhu řízení před soudem prvního stupně (v odvolacím řízení je započtení vzájemné pohledávky nepřípustné - §216 odst. 1 o. s. ř.) neučinila právní úkon směřující k započtení vzájemné pohledávky z důvodu konkrétně vymezených investic vynaložených v určité přesně stanovené výši do předmětných nemovitostí, k započtení nedošlo. Soudy nižšího stupně, jež toliko obecné tvrzení dovolatelky o existenci investic vložených do předmětných nemovitostí při svém rozhodování nezohlednily, tudíž postupovaly v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Za situace, kdy o příslušenství uplatněné pohledávky a nákladech řízení před soudy nižšího stupně již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2009, č. j. 19 C 354/2006-114, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2009, č. j. 19 C 354/2006-119, když řízení o odvolání žalované směřujícímu proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2010, č. j. 18 Co 148/2010-128, zastaveno pro zpětvzetí odvolání, je třeba rozhodnout též o nákladech vynaložených v dovolacím řízení (§151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.). Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je přitom žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 8.460,- Kč (§3 odst. 1, bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 10.599,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu