ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1857.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1857/2007-72
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josef Rakovský a JUDr. Ludvík David, CSc., v právní věci žalobkyně Doc. Dr. PhMr. Z. J., DrSc., právně zast. advokátem, proti žalované Č. r. – M. f. ČR, o zaplacení finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 136/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13. 12. 2006, č. j. 13 Co 507/2006-56, takto:
I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 z 4. 8. 2006, č. j. 18 C 136/2005-38, a Městského soudu v Praze z 13. 12. 2006, č. j. 13 Co 507/2006-56 se zrušují.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 5.000.000,- Kč jako finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“) za určité nevydané nemovitosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem z 4. 8. 2006, č. j. 18 C 136/2005-38 žalobu zamítl. Z provedeného dokazování uvedený soud zjistil, že nemovitosti, na základě jejichž nevydání měl žalobkyni údajně vzniknout nárok na finanční náhradu, vlastnily z 1/2 B. K. a z 1/2 dcera L. K., provdaná K. Dále soud prvního stupně zjistil, že J. K. byl manželským synem I. a M. K. Stejné rodiče měla též K. K. provdaná B. Manželkou J. K. byla B. K., která měla dvě děti, L. K., provdanou K., a MUDr. K. K.. K. K. provdaná B. měla dceru PhMr. H. B. provdanou B., která je matkou žalobkyně. J. K. se narodil 6. 10. 1870 a zemřel 9. 12. 1942. Jeho manželka B. K. byla prohlášena za mrtvou rozhodnutím Okresního soudu v H. z 18. 3. 1948 s datem pravděpodobné smrti stanoveným na 23. 4. 1945. Dcera L. K. provdaná K. pravděpodobně zemřela v O., kam byla převezena dne 23. 10. 1944. K. K. provdaná B. (sestra J. K.) a její dcera PhMr. H. B. provdaná B. (matka žalobkyně) byly prohlášeny za mrtvé rozhodnutími Okresního soudu v H. z 26. 8. 1947 a z 19. 1. 1948, obě s datem pravděpodobné smrti 15. 11. 1942. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalobkyni nelze vyhovět, jednak proto, že podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích byla žalobkyně údajně povinna podat žádost o finanční náhradu nejpozději do jednoho roku od nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy do 1. 7. 1995, avšak žádost podala až 3. 7. 1995 (1. a 2. 7. 1995 byla sobota a neděle), a dále proto, že žalobkyně nebyla ani oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti bez ohledu na důkazy předložené žalobkyní dospěl soud prvního stupně k závěru, že B. K. zemřela dne 23. 4. 1945, jak se uvádí v rozhodnutí Okresního soudu v Hořovicích z 18. 3. 1948 o prohlášení za mrtvého, jímž se soud prvního stupně cítil být vázán podle §135 odst. 1 o. s. ř. Byla-li dne 23. 4. 1945 B. K. již vdovou, nemohl po ní dědit její manžel J. K. (prastrýc žalobkyně), od něhož tak žalobkyně nemohla odvodit nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve spojení s dekrety prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. Naopak, protože veškerá pozůstalost po B. K. připadla jejím potomkům, měl při dědění, bez ohledu na datum úmrtí L. K. provdané K. a jejího manžela K. K., před žalobkyní a jejími právními předchůdci vždy přednost syn B. K. MUDr. K. K., který také po smrti matky uplatnil svá majetková práva.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze svým rozsudkem z 13. 12. 2006, č. j. 13 Co 507/2006-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Oběma soudům nižšího stupně vytýkala nesprávný právní názor o tom, že jednoroční lhůta k podání žádosti uplynula dne 1. 7. 1995; na odůvodnění uvedla, že žalovaná přijala žádost k vyřízení jako řádně a včas podanou a že dne 1. 7. 1995 bylo pracovní volno, a proto zákonná lhůta dle §122 odst. 3 obč. zák. skončila až 3. 7. 1995. Další pochybení podle žalobkyně spočívalo v tom, že soudy nižšího stupně odmítly žalobkyni považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, aniž se zabývaly „doklady, ze kterých jednoznačně vyplývá, že původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí B. K. a její dcera L. K., roz. K., zemřely společně v koncentračním táboře O., a to s největší pravděpodobností v jeden den.“ Konečně žalobkyně namítala, že soudy nižšího stupně sice dospěly k závěru o tom, že ve všech v úvahu přicházejících případech byla oprávněnou osobou nikoli žalobkyně, nýbrž MUDr. K. K., avšak neprovedly dostatečné dokazování, z něhož by uvedený závěr jednoznačně vyplýval.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že shledává dovolání neopodstatněným, když oba rozsudky vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a jejich enunciáty jsou zcela v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Dále se ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně, resp. osoba, od níž svůj nárok odvozuje, není oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázka, kdy uplynula jednoroční lhůty podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, má zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) již proto, že se promítá do postavení žalobkyně a odvolací soud ji „z hlediska judikatorního“ (usnesení Nejvyššího soudu z 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005) posoudil v rozporu s hmotným právem – níže uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Druhá otázka, na níž alternativně spočívá rozhodnutí odvolacího soudu – totiž zda je přípustný důkaz jiného dne smrti než uvedeného v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu prezidenta republiky č. 117/1945 Sb. – má zásadní právní význam proto, že ji dovolací soud dosud neřešil a současně se vyznačuje judikatorním přesahem i potenciálem promítnout se do postavení žalobkyně. V posledně uvedeném směru z toho důvodu, že na dni úmrtí B. K. (určeném podle rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, nebo naopak podle důkazů předestřených žalobkyní) závisí, zda ji přežil a stal se tak dědicem 1/4 pozůstalosti (§757 obecného občanského zákoníku) její manžel J. K., od něhož by za splnění dalších předpokladů bylo lze odvodit nárok žalobkyně.
Předmětem dovolacího přezkumu je tak v hranicích vymezených dovoláním posouzení právních závěrů odvolacího soudu o tom, že §122 odst. 3 obč. zák. („Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den“) se ani analogicky nepoužije na lhůtu k uplatnění práva plynoucí ze zákona o mimosoudních rehabilitacích, a o tom, že prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb., vylučuje ve spojení s §135 odst. 1 o. s. ř. důkaz, že prohlášený za mrtvého zemřel v jiný den, než který je uveden v prohlášení za mrtvého.
V otázce běhů lhůt vyšel dovolací soud z nálezu Ústavního soudu z 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, uveřejněného v Sb. n. u., sv. 1, č. 38 a pod č. 164/1994 Sb., kde se uvádí: „Oprávněná osoba má právo vyzvat povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců od počátku takto stanovené lhůty; jinak její nárok zanikne. … V §122 odst. 3 občanského zákoníku je stanoveno, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jestliže v souzené věci činila zákonná lhůta šest měsíců a počala běžet dnem 1. 11. 1994, pak konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995, neboť tento den se svým označením shoduje s označením dne, kdy nastala skutečnost určující počátek lhůty. První den měsíce května 1995 byl však svátkem …. Proto posledním dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj. den 2. 5. 1995.“ Jakkoli se nález týkal lhůty k výzvě pro vydání věci podle §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích není tu žádný důvod dospět v případě lhůty k podání žádosti o náhradu za nevydanou věc podle §13 odst 3 téhož zákona k odlišnému právnímu závěru. Že pravidlo zakotvené v §122 odst. 3 obč. zák. má obecný význam, plyne i z nálezu Ústavního soudu z 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněného ve Sb. n. u., sv. 9, č. 163, a pod č. 30/1998 Sb.: „I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. … Mezi tyto obecně uznávané právní principy bez jakékoli pochybnosti patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Tato skutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci nijak nebrání, aby, pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem.“ Konečně lze poukázat i na nález Ústavního soudu z 25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97, uveřejněný v Sb. n. u., sv. 12, č. 8: „V našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotněprávní; platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže následující pracovní den (§122 odst. 3 občanského zák., §60 odst. 3 trestního řádu, §27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. a §57 odst. 3 o.s.ř. ). Jde o postup, který je považován za právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující právnímu subjektu v daném časovém limitu uplatnit své právo.“ Protože tedy §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích neobsahuje zvláštní úpravu běhu lhůt a současně tu chybí jakýkoli důvod pro odchýlení se od obecného pravidla, které došlo výrazu i v §122 odst. 3 obč. zák., a konečně proto, že Ústavní soud v obdobné věci vyslovil právní názor, který umožňuje použití §122 odst. 3 obč. zák., dospěl dovolací soud k závěru, že připadne-li poslední den lhůty podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích na sobotu, neděli nebo svátek, uplyne tato lhůta teprve nejbližší následující pracovní den.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb. Přihlédl k rozlišení mezi řízením k vedení důkazu smrti a řízením k prohlášení za mrtvého (viz např. §1 odst. 2, §2, §11 dekretu) a k pravidlu, že den předpokládané smrti v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého je dnem, kdy „nezvěstný p r a v d ě p o d o b n ě zemřel nebo který p r a v d ě p o d o b n ě nepřežil, jinak poslední den doby, jejíž uplynutí zakládá d o m n ě n k u, že nezvěstný zemřel“ (§8 odst. 1 dekretu, zvýrazněno dodatečně). Z rozdělení obou řízení vychází i uvedeným dekretem zrušený zákon č. 20/1883 říšského zákoníku (dostupný na http://www.ris.bka.gv.at ; http://alex.onb.ac.at/gesetze_fs.htm ), k němuž se vztahuje následující výklad: „Kdežto řízením o prohlášení za mrtva má býti vydán soudní výrok, že určitou osobu jest p o k l á d a t i za mrtvou, a že určitý den tato osoba nepřežila, nahrazuje d ů k a z s m r t i veřejnou listinu (úmrtní list), která podává plný důkaz o tom, že určitá osoba v den a v místě v listině udaném skutečně zemřela.“ Gerlich, K. in Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému zákoníku občanskému. Díl I. Praha : Linhart, 1935, reprint Praha : Codex, 1998, str. 237 – dodatek k §24, marg. č. 17. Navíc nižší důkazní síla prohlášení za mrtvého výslovně plynula z §278 obecného zákoníku občanského, který uváděl: „…prohlášení za mrtvého nevylučuje důkazu, že nepřítomný zemřel dříve nebo později …“, přičemž „[t]oto ustanovení má dvojí význam: jednak je to vyvrácení domněnky ve smyslu §292 civ. ř. s. (§270 civ. ř. s.); toto vyvrácení domněnky platí jen pro u r č i t ý s p o r, jednak může vésti ku zrušení anebo opravě prohlášení za mrtva…“ Sedláček, J. in Rouček, Sedláček, op. cit., str. 232 (§24, marg. č. 38; zvýrazněno dodatečně). Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb. proto nelze podřadit pod režim §135 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož se soudy musí ode dne smrti uvedeného v rozhodnutí odchýlit, svědčí-li pro to důkazy. Stručně řečeno jinak, důsledky rozhodnutí o prohlášení za mrtvého je třeba posuzovat podle předpisů platných v době jeho vydání. Ostatně ani podle současné právní úpravy (srovnej §199 o. s. ř.) nelze dospět k jinému právním závěru, než jak je uvedeno shora, totiž že rozhodnutí o prohlášení za mrtvého lze zvrátit na základě provedeného dokazování.
Protože odvolací soud veden svým nesprávným právním názorem neaplikoval na běh lhůty podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích obecnou zásadu vyjádřenou v §122 odst. 3 obč. zák. (dále srovnej též §57 odst. 3 o. s. ř., §60 odst. 3 t. ř., §40 odst. 1 písm. c spr. ř.) a nepovažoval za relevantní důkaz jiného dne smrti, než který byl uveden v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb., nezbylo dovolacímu soudu než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně (s jehož odůvodněním se odvolací soud bez dalšího ztotožnil), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, první věta za středníkem a 226 o. s. ř.).
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Iva Brožová , v. r.
předsedkyně senátu