ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1858.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 1858/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání M. J., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17.5.2001, sp. zn. 64 Co 47/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 69/95 (žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. Z. K. a 2. R. K., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 16.2.1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 149 v P. (s garáží a pozemky parc. č. 215 a parc. č. 216). V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily dříve žalobci a jeho manželce J. J., ale propadly státu na základě rozhodnutí soudu v trestním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 108/75. Žalobci M. J. a J. J. byli rehabilitováni usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 z 30.10.1990, sp. zn. Rt 684/90. Žalovaní získali uvedené nemovitosti na základě kupní smlouvy ze 17.9.1979, registrované bývalým Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 5 RI 374/79. Podle názoru žalobce byli žalovaní při této koupi domu protiprávně zvýhodnění. Žalobce vyzval žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že již v předchozím řízení ohledně týchž nemovitostí, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 244/91, v níž byla žalobkyní J. J., bylo doloženo, že tu nejsou zákonné předpoklady k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníka řízení, vyslechl žalovanou R. K., vyslechl svědkyni Z. J. a svědka D. N. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení, jakož i obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 244/91.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 29.6.2000, čj. 5 C 69/75-71, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 4.025,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudu. Úhrada soudního poplatku nebyla v této právní věci uložena.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo konstatováno, že žalobce je oprávněnou osobou k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobce také vyzval žalované k vydání nemovitých věcí, které přešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně však byl toho názoru, že žalovaní nebyli při koupi domu a při získání pozemku protiprávně zvýhodněni a že tyto nemovitosti nenabyli ani v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Soud prvního stupně poukazoval na to, že v daném případě byl prodávaný dům nabídnut uživatelům bytu v tomto domě – manželům L., kteří však posléze od koupě upustili; stejně tak upustili od koupě domu i uživatelé bytu v tomto domě – J. Další žadatelé o koupi domu nebyli uživateli bytu v domě čp. 149 v P. Bylo proto při dalším postupu ohledně prodeje domu na prodávajícím, jakým způsobem zváží bytovou potřebu jednotlivých uchazečů o koupi domu; nakonec se rozhodl Obvodní podnik bytového hospodářství o prodeji domu žalovaným, kteří žili ve špatné bytové situaci (bydleli v domě soukromého vlastníka domu a ten žádal o uvolnění jejich bytu pro svou potřebu; bylo také přihlíženo i k postavení žadatele Z. K. v jeho zaměstnání i k jeho tehdejší tzv. politické angažovanosti). Soud prvního stupně dospěl posléze k závěru, že žalovaní nenabyli nemovitosti (uváděné v žalobě žalobce) v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění žalovaných; proto byla žaloba žalobce zamítnuta. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 občanského soudního řádu a výrok o soudním poplatku byl odůvodněn ustanoveními §2 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
O odvolání žalobce proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 17.5.2001, sp. zn. 64 Co 47/2001. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení odvolacího 1.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem svého rozsudku odvolací soud zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle názoru odvolacího soudu rozhodoval soud prvního stupně na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodil i zcela správné právní závěry, které přesvědčivým způsobem vyložil v odůvodnění svého rozsudku. V řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné rozhodné skutečnosti, které by zpochybňovaly již dříve vyjádřené závěry soudů obou stupňů v obdobné právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 244/91; z těchto závěrů soud prvního stupně správně vycházel, podle názoru odvolacího soudu, i v řízení o této právní věci (sp. zn. 5 C 69/95 Obvodního soudu pro Prahu 5). Odvolací soud dále uváděl, že sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaní nejsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když nemovitosti, uváděné žalobcem, nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani nebyli při koupi domu a při získání pozemku protiprávní zvýhodněni. Dovolací soud konstatoval, že nebylo v daném případě prokázáno porušení směrnic pro prodej rodinných domů z národního majetku občanům z 2.4.1964, uveřejněných ve Věstníků Ministerstva financí pod č. 10 z roku 1964. K námitkám žalobce, uplatněným v jeho odvolání, odvolací soud dovozoval, že tehdy nebylo nutné podle citovaných směrnic nabízet dům čp. 149 v P. také manželům J., když ti nebyli sami uživateli bytu v tomto domě (na základě dříve upraveného osobního užívání bytů), ale jen fakticky užívali byt patřící uživatelům bytu – manželům J. Odvolací soud měl také za to, že výsledky dokazování, jež bylo provedeno v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 244/91 Obvodního soudu pro Prahu 5, bylo doloženo, že uživatel bytu v domě čp. 149 v P. J. vzal zpět tehdy v roce 1979 svou žádost o odkoupení domu, a to aniž by byl doložen nějaký nátlak na něj či nějaké donucení k takovému postupu; v uvedeném dřívějším soudním řízení bylo rovněž zjištěno, že na straně žalovaných byla tehdy naléhavá bytová potřeba, když měli dvě nezletilé děti a dále měli ve své výchově nezletilého synovce a bydleli i společně s tchánem, a to v bytě o kuchyni a dvou pokojích, přičemž ještě byli v situaci, kdy majitelé domu usilovali o získání jejich bytu pro potřebu svého syna.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; o nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Zamítnutí návrhu žalobce na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že své rozhodnutí neshledával po právní stránce zásadního významu, protože vycházel při svém rozhodování z ustáleného výkladu zejména směrnice Ministerstva financí z 2.4.1964 č. 10/1964.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 6.8.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště 5.9.2001 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť měl za to, že tu jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž toto rozhodnutí i vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že jeho konstatování, že manželé Jiráskových v bytě v domě čp. 149 v P. pouze fakticky bydleli, není opřeno o žádný důkaz a navíc je v přímém rozporu s novým důkazem – potvrzením tzv. občanského výboru z té doby, že totiž paní J. bydlela společně se svým strýcem a manželé J. pouze v létě odjížděli na chalupu; bylo tu tedy společné starání se o domácnost a o její udržování. Žalobce trval na tom, že manželům J. vzniklo v bytě v domě čp. 149 v P. právo užívání bytu.
Dovolatel vytýkal dále, že v tomto řízení nebyl prováděn důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 244/91 a nedošlo k provedení žalobcem navrhovaného důkazu novým znaleckým posudkem k otázce údajného zpětvzetí žádosti pana J., kterou se ucházel o koupi domu čp. 149 v P. Žalobce totiž ve svých vyjádřeních v tomto řízení trval stále na tom, že podpis na tomto údajném zpětvzetí žádosti byl zfalšován.
Dovolatel také zdůrazňoval, že dům čp. 149 v P. stojí na pozemku, který už byl žalobci vydán a žalobce je jeho vlastníkem spolu se svou manželkou; nemůže se však domoci vydání domu na tomto pozemku, takže tu vznikla neřešitelná situace, když ani žalovaní neplatí žalobci žádnou úhradu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacím soudům je v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo, aby projednaly odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo v daném případě, a rozhodly o nich podle dosavadních právních předpisů. Na to také odvolací soud ve svém rozhodnutí správně poukazoval.
Protože tu šlo o dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a odvolací soud tu nepřipustil proti svému rozsudku dovolání, bylo nutno posoudit přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Podle tohoto ustanovení nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných věcech.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, které nabyly věc od státu, jenž získal oprávnění s nimi nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2.4.1964 č. 314/17.756/64, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž jen pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek.
Odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, ze slovního znění ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zabýval se (stejně jako soud prvního stupně) objasněním a hodnocením toho, zda žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy (v roce 1979) platnými předpisy, anebo zda je nabyli na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů. Z dokazování provedeného v řízení před soudy obou stupňů nevyplynulo, že by se nabytí nemovitostí ze strany žalovaných uskutečnilo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, jmenovitě obecně závaznými (např. pokud jde o správu národního majetku a o převody nemovitostí z tohoto majetku na fyzické osoby); ani dovolatel nekonkretizoval své námitky v tom smyslu, že by poukázal např. na konkrétní rozpory smlouvy ze 17.9.1979 s obecně závaznými právními předpisy. Soudy obou stupňů se rovněž zabývaly objasněním a posouzením toho, zda tu došlo nebo nedošlo ke zvýhodnění nabyvatelů, jež by bylo možné označit jako protiprávní (a to i s uvážením toho, co pro postup organizací spravujících národní majetek stanovily již uvedené směrnice Ministerstva financí z 2.4.1954 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům).
V tomto smyslu nelze přesvědčivě označit rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou (srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Pokud dovolatel uváděl řadu výtek ohledně úplnosti zjištění skutkového stavu a zejména i ohledně hodnocení provedených důkazů, lze v této souvislosti rovněž poukázat na právní závěry z judikatury soudů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vychází; musí jít o zjištění právně významné. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Při posuzování toho, zda je přípustné dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), na které dovolatel poukazoval a které jedině tu přicházelo v úvahu při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele, směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by tu dovolání dovolatele bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) z toho důvodu, že by dovoláním napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam (v důsledku odchýlení se od ustálené soudní judikatury anebo v důsledku toho, že by přinášelo judikaturu novou).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení dovolacím náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. července 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu