ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1892.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1892/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému R. L. , zastoupenému JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o zaplacení částky 384.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 11/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 31 Co 224/2009-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Olgy Vaňkové.
Odůvodnění:
Poté, co byl původní zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 5. 2005, č. j. 3 C 11/2004-73, zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007, č. j. 31 Co 614/2006-113, jímž bylo soudu prvního stupně uloženo odstranění vad žaloby a v němž odvolací soud vyslovil závazný právní názor o dostatečné věcné aktivní i pasivní legitimaci účastníků v projednávané věci, Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 3 C 11/2004-258, opětovně zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 384.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že se jedná o majetkový prospěch, který na jeho úkor získal žalovaný užíváním nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem budovy bez čísla popisného na pozemku stav. parc. č. 725-729 v kat. území S. a byl jím již v roce 2002, tj. v období, za které požaduje náhradu za prospěch získaný užíváním této nemovitosti. Prostory, které se v této nemovitosti nacházejí, v rozsahu odpovídajícímu 400 m2 fakticky užíval žalovaný, a to na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel dne 28. 12. 2000 na dobu neurčitou s pronajímatelem P. K.; jemu za užívání prostor platil sjednané nájemné ve výši 28.000,- Kč měsíčně. Jelikož se posléze ukázalo, že Petr Konečný není a nebyl vlastníkem nemovitosti (a neměl ani jiný titul opravňující jej k nakládání s touto nemovitostí), je nájemní smlouva, kterou P. K. uzavřel s žalovaným, neplatná. Žalovaný se tedy užíváním prostor v nemovitosti ve vlastnictví žalobce bezdůvodně obohatil. Současně vzal soud za prokázané, že žalobce i P. K. jednotlivým nájemcům nebytových prostor, mezi nimi i žalovanému, oznámili, aby sjednané nájemné platili k rukám P. K., jehož úkolem bylo provést vypořádání se žalobcem. Uzavřel tudíž, že dluh žalovaného (z bezdůvodného obohacení), který „nájemné“ zaplatil k rukám Petra Konečného „v dobré víře“, zanikl splněním (§559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2009, č.j. 31 Co 224/2009-297, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I); současně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a za správný označil i jeho právní závěr o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Petrem Konečným, který nebyl vlastníkem ani většinovým podílovým spoluvlastníkem nemovitosti pronajímané dalším osobám. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl však k závěru, že mezi účastníky tohoto řízení závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení vůbec nevznikl. S odkazem na v odůvodnění citovanou judikaturu Nejvyššího soudu usoudil, že žalovaný je odpovědný pouze za vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k P. K., které mu vzniklo užíváním prostor na základě neplatné smlouvy, jejíž účastníci jsou podle §457 obč. zák. povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. V právním vztahu k žalobci (vlastníku nemovitosti) je pouze Petr Konečný, „domnělý vlastník“, který nemovitost držel na základě kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999, posouzené později soudem jako neplatné; nemovitost tedy užíval bez platného právního důvodu (skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 obč. zák.). Povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k žalobci má tedy pouze P. K. jako „domnělý vlastník“, nikoliv žalovaný. K argumentu žalobce, vznesenému v průběhu odvolacího řízení, že mezi ním a žalovaným byla v roce 1999 uzavřena nájemní smlouva a nájemní vztah trval až do roku 2003, odvolací soud nepřihlédl, neboť soud vycházel ze skutkového tvrzení uvedeného v žalobě, v níž bylo žalované plnění požadováno z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud shledal tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé věcně správným a v tomto rozsahu jej potvrdil (§219 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatel uvedl, že ač si je vědom toho, že toto ustanovení se vztahuje především na případy, v nichž je rozhodnutí prvoinstančního soudu ovlivněno závazným právním názorem soudu odvolacího, na základě nějž se soud prvního stupně odklonil od svého původního právního názoru, domnívá se, že přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by měla být dána i tehdy, nerespektuje-li odvolací soud svůj vlastní právní názor, jímž ve svém předchozím rozhodnutí zavázal soud prvního stupně. Protichůdnost názorů odvolacího soudu na tutéž právní otázku zřejmá z tohoto řízení i z jiných řízení v obdobných věcech zároveň naplňuje podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání je pak dána ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétněji dovolatel namítal, že odvolací soud si učinil o věci jiné (vlastní) skutkové závěry, aniž by sám provedl či alespoň zopakoval důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu a přitom věc nesprávně právně posoudil. Jde-li o právní posouzení věci, souhlasí žalobce s tím, že nájemní smlouva uzavřená mezi P. K. a žalovaným je neplatná; za nesprávný ovšem pokládá závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků. Mezi žalobcem a P. K. nebyla totiž uzavřena žádná smlouva opravňující P. K. k užívání nemovitosti a nelze za ni pokládat ani neplatnou kupní smlouvu ze dne 8. 5. 1999, z níž jejím účastníkům sice vznikla povinnost vrátit si vzájemně poskytnutá plnění (kupní cenu a předmět prodeje), užitky získané budoucím užíváním věci mezi takto vzájemně si poskytnutá plnění ovšem nepatří. Plnění, která získal na základě neplatné nájemní smlouvy, již uzavřel se žalovaným, je P. K. povinen vydat nikoliv žalobci, nýbrž žalovanému. I z toho žalobce dovozuje, že v právním vztahu s ním je toliko žalovaný, který fakticky užíval prostory v nemovitosti v jeho vlastnictví bez platně uzavřené smlouvy a neposkytoval mu za to žádné plnění. Jestliže odvolací soud připodobňuje postavení Petra Konečného k postavení nájemce, či „domnělého nájemce“, jež je v právním vztahu k žalobci, jde o závěry nesprávné, neboť P. K. neměl právo nemovitost užívat ani s ní nakládat, přičemž jejím faktickým uživatelem byl žalovaný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která pak odvolací soud poukazuje v odůvodnění rozsudku, pokládá žalobce na nepřípadná, neboť v nich jde o řešení případů typově odlišných, a odkazuje naopak na jiná, s nimiž se odvolací soud nevypořádal. Odvolací soud podle dovolatele rovněž pochybil, odmítl-li se zabývat jeho tvrzením, že mezí ním a žalovaným existoval nájemní vztah, a neřešil, zda není požadovaný nárok důvodný z tohoto hlediska, přestože právní kvalifikace nároku je věcí právního posouzení soudu a nikoliv účastníka. S ohledem na výše uvedené navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství (§237 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolateli nelze přisvědčit, dovozuje-li přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř, neboť toto ustanovení má umožnit dovolací přezkum pouze v případech tzv. skryté diformity, tedy dospěl-li soud odvolací ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, ovšem tato shoda je dána vázaností soudu prvního stupně závazným právním názorem soudu odvolacího vysloveným v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí. V projednávané věci však byla shoda rozhodnutí docílena i přesto, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor soudu odvolacího a naopak jeho věcnému řešení sporu posléze přitakal i soud odvolací. Odvolacímu soudu přitom z občanského soudního řádu neplyne povinnost respektovat svůj dříve v řízení vyslovený právní názor, setrvá-li na něm, může rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jej nerespektuje, zrušit či změnit, shledá-li však takové rozhodnutí věcně správným, nebrání mu zákon v tom, aby je potvrdil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 80, svazek 8/2008). Bylo-li tedy shody názorů soudů obou stupňů docíleno nikoliv na základě vázanosti soudu prvního stupně rozhodnutím soudu odvolacího, ale naopak navzdory tomu, že soud prvního stupně předchozí závazný právní názor soudu odvolacího nerespektoval, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3, věty prvé, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem namítané vady při shromažďování, provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem (vady řízení z pohledu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v posuzovaném případě být nemohou. Při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu; z nich dovolací soud ve svých dalších úvahách vychází.
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Z takto citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví ustanovení §457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srovnej například rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05).
V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v užívání nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož vzájemnou restituční povinnost podle §457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není.
Ačkoliv v posuzované věci pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem pronajímané nemovitosti (jím byl, objektivně posuzováno, stále žalobce, jak bylo později deklarováno v jiném soudním řízení, rozsudkem Okresního soudu Praha–východ ze dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C 235/2005-47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75), v době uzavření nájemní smlouvy (jež byla z tohoto důvodu shledána neplatnou), nakládal s nemovitostí jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (srov. §129 odst. 1 obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu, již uzavřel se žalobcem dne 8. 5. 1999, a na jejím podkladě provedený zápis v katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu k žalobci je nikoliv žalovaný, jež uzavřel nájemní smlouvu s držitelem (slovy odvolacího soudu „domnělým vlastníkem“) pronajímané nemovitosti P. K., nýbrž právě a pouze jen P. K.. Obecně vzato ani v takovém případě vlastník věci nezůstává bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba neoprávněně a konzumuje přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován i k uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy je ovšem třeba zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou věci, byla držitelem oprávněným (§130 obč. zák.) či neoprávněným (§131 obč. zák.).
Ke stejným závěrům v otázce věcně legitimace subjektů k vydání bezdůvodného obohacení dospěl Nejvyšší soud i v jiné typově podobné věci téhož žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010), přičemž neshledává důvody, pro které by se od dříve přijatých závěrů měl odchýlit právě v nyní posuzované věci.
K tvrzení dovolatele, že se odvolací soud měl zabývat důvodností nároku jako možného plnění z nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 1. 1999, lze uvést (nehledě na to, že z obsahu dovolání není zřejmý záměr dovolatele nastolit tuto otázku k dovolacímu přezkumu) následující. Soud sice není vázán právní kvalifikací předmětu sporu ze strany účastníků, je však jeho povinností vycházet ze skutkového zjištění (srov. §153 o. s. ř.) učiněného na základě skutkových tvrzení účastníků podpořených provedeným dokazováním (srov. §101 a §120 o. s. ř.). Směřoval-li dovolatel veškerá svá další tvrzení a důkazní návrhy k dovození vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného užíváním jeho nemovitosti v roce 2002 na základě neplatné smlouvy uzavřené s nevlastníkem, nelze považovat za pochybení odvolacího soudu, nezabýval-li se blíže zmínkou dovolatele o nájemní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 1999, zvláště pak vzal-li ve shodě s tvrzením dovolatele za prokázané, že žalovaný užíval v rozhodném období předmětnou nemovitost na základě neplatné smlouvy uzavřené s domnělým vlastníkem.
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé i v nyní posuzované věci spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věty prvé, o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5, věty prvé, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v dovolacím řízení vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání podaným jeho advokátem (§3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb – sazba odměny ve výši 10.000,- Kč, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. – paušál ve výši 300,- Kč a součet navýšen o 20 % daň z přidané hodnoty dle §137 odst. 1, 3 o. s. ř.) v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu