ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1893.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1893/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Ing. J. V. , R. n. M.., proti žalovanému Mysliveckému sdružení ŽĎÁR Hostice, o. s., IČ 48807940, se sídlem v Hosticích 63, Ruda nad Moravou, zastoupenému Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, o určení nesouladu rozhodnutí žalovaného se stanovami, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 15/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 69 Co 403/2013-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 16 C 15/2012-147, určil, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 27. 1. 2012 o vyloučení žalobce ze žalovaného sdružení je neplatné (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného o zmíněném vyloučení ze sdružení pro opakované porušení povinnosti dodržovat zásady občanského soužití, neboť nesouhlasil, že by jeho názory vyslovené k ulovené zvěři (respektive znakům určujícím její věk), jimiž zpochybňoval mínění jiných osob, mohly být řádným důvodem. Konkrétně bylo žalobci vytýkáno nepravdivé informování dvou členů výboru sdružení o tom, že háky u uloveného prasete divokého dosahují nad čelistmi délky minimálně 4-5 cm (ač to bylo 2-2,5 cm), a označení čelisti prasete divokého předložené členem sdružení za podvrh. K naposledy uvedenému incidentu došlo poté, co žalobce projevil nesouhlas s názorem mysliveckého hospodáře, že ulovené prase je „lončák“, a dle ohledání čelisti konstatoval, že bylo asi tři roky staré. Soud shledal, že mu v souladu s §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přísluší posoudit rozhodnutí žalovaného, jímž byl žalobce vyloučen ze sdružení s odkazem na čl. 6 odst. 2 písm. f) stanov ukládající členům sdružení dodržovat zásady občanského soužití. Uvedený pojem je obsažen v §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dle nějž se přestupku dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch. Stěžejní je tedy otázka vztahu práva svobody projevu k následkům projevu na konkrétní osobu. Soud v tomto směru poměřoval zjištěná fakta závěry vyslovenými v judikatuře Nejvyššího soudu k problematice přípustné kritiky a naznal, že slova žalobce měla charakter hodnotícího soudu a vycházela z vlastních nesprávných hodnotících kritérií žalobce, aniž by směřovala ke zhanobení či zneuctění osoby posuzující zvěř či její schopnosti rozhodovat o podstatných záležitostech ve vztahu k ulovené zvěři. V obou případech bylo posléze prokázáno, že se žalobce mýlil. Ač opětovné zpochybňování rozhodnutí mysliveckého hospodáře představujícího stmelující článek sdružení nepřispívá k jeho řádnému fungování, je současně třeba uvážit, zda kritika směřovala k osobě či činnosti hospodáře nebo pouze k upozornění na pochybení, k nimž mělo dle žalobce dojít při zjišťování věku zvěře. Po přihlédnutí ke všem okolnostem, včetně dlouhodobého a aktivního členství žalobce ve sdružení i skutečnosti, že jeho jednání je přičitatelné především přemíře již zmíněné aktivity, jež nebyla namířena vůči konkrétní osobě, soud shledal, že vyloučení žalobce je nepřiměřeně tvrdým trestem, což zohlednil i ve výroku svého rozhodnutí.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 69 Co 403/2013-206, ve výroku I. změnil tak, že určil, že posuzované rozhodnutí členské schůze žalovaného je v rozporu se zákonem a stanovami, a tedy neplatné (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná i dostatečná a přitakal jeho závěru o subsumovatelnosti projednávaného sporu pod §15 zákona č. 83/1990 Sb. i názoru, dle nějž vytýkaná pochybení nejsou důvodem k vyloučení žalobce ze sdružení. Dle čl. 8 odst. 3 stanov žalovaného může členská schůze vyloučit člena, který hrubě nebo opětovně do jednoho roku od uložení opatření poruší členskou povinnost. Vyjádření úsudku, třebaže nesprávného, neporušuje zásady občanského soužití a není důvodem pro vyloučení ze sdružení. Vytýkané jednání, k němuž mělo dojít mezi žalobcem a panem J. (označení předložené čelisti za podvrh), se odehrálo jen mezi těmito osobami a nebylo tvrzeno, že by žalobce svůj názor dále šířil. Žalobce nemusel bezpečně poznat, zda čelist náleží zvěři ulovené předchozího dne, a měl-li pochybnosti, nelze jej trestat za jejich vyjádření vyloučením ze sdružení jako ze své podstaty krajním opatřením. Takovýto trest se nejeví úměrným ani dalšímu jednání kladenému žalobci k tíži, a to uvedení nepravdivého údaje o délce háků uloveného prasete (o vědomosti žalobce o nepravdivosti tvrzení se v zápise ze schůze žalovaného ničeho neuvádí). Zmíněné jednání by mohlo být porušením povinností člena sdružení, pokud by žalobce nevyjadřoval svůj názor, ale šířil vědomě nepravdivé – lživé – údaje. Nejednalo by se ovšem o porušení hrubé, jako takové je ostatně nevyhodnotil ani výbor sdružení. Dle vymezení skutku v zápise přitom informace nebyla šířena mimo sdružení a její sdělení nemělo za následek stíhání členů sdružení státními orgány. Vědomost žalobce o nepravdivosti údajů nebyla před okresním soudem prokazována, což ostatně ani nebylo nutné, neboť jestliže se v jednom případě (označení čelisti za podvrh) zjevně nejednalo o porušení povinnosti člena sdružení, pak nemohlo dojít ani k porušení opakovanému, a nemohly proto být naplněny předpoklady vyloučení žalobce ani ve druhém případě, jednalo-li by se zde samozřejmě o porušení povinnosti (nesprávné tvrzení o délce háků). K poukazu žalovaného na to, že čl. 6 stanov je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou, je možno uvést, že povahou ustanovení nelze odůvodnit postup členské schůze zakládající se na zjevně nepřiměřené úvaze, již je možno korigovat rozhodnutím soudu. Odvolací soud tudíž přisvědčil rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož však výrok jeho rozsudku shledal neodpovídající dikci §15 zákona č. 83/1990 Sb., přistoupil k jeho přeformulování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž se domnívá, že odvolací soud zasáhl v rozporu s §1 odst. 1 a §3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. do principu spolkové autonomie, deklaroval-li posuzované rozhodnutí za rozporné se stanovami a zákonem, ačkoliv jednání, jichž se žalobce dopustil, byla prokázána a k vyloučení došlo v souladu se stanovami. Přípustnost dovolání je dána v souladu s §237 o. s. ř. otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 60/2009, 28 Cdo 1618/2006 a 30 Cdo 1755/2004 vyjádřil přesvědčení, že čl. 20 Listiny základních práv a svobod nezaručuje jedincům pouze právo být členem sdružení, ale i právo sdružení autonomně rozhodovat o vnitřních poměrech a svými předpisy upravit důvody, pro něž lze člena sdružení vyloučit. Státní orgány by pak měly do autonomie sdružení zasahovat obezřetně a jen tehdy, je-li rozhodováno v rozporu se stanovami, na základě neprokázaných porušení povinností nebo bez uvedení důvodu. V tomto řízení bylo prokázáno, že žalobce sděloval nesprávné údaje o délce háků uloveného prasete, což nelze pokládat za hodnotový soud, ale o lživé uvádění objektivně zjistitelných skutečností odporující zásadám občanského soužití. Rovněž označení předložené čelisti za podvrh nepřímo naznačující, že člen sdružení je podvodník, představuje, nehledě na to, zda žalobce s tímto svým názorem seznamoval další členy sdružení, jednání v rozporu se zásadami občanského soužití, dle nichž by neměli být ostatní členové sdružení bezdůvodně nazýváni lháři. Ukládají-li stanovy dodržovat zásady občanského soužití a porušení této povinnosti je spojeno s možností udělení výtky či vyloučení, je zřejmé, že žalovaný své rozhodnutí učinil v souladu se stanovami. Rozhodnutí se odvíjí od normy s relativně neurčitou hypotézou, jež předjímá závadné chování člena sdružení a jejíž kritéria byla v projednávané věci naplněna, přičemž vztah mezi jednáním žalobce a vyloučením ze sdružení je logicky i věcně udržitelný. Vyloučení pak obstojí i z pohledu výkladu obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1810/2000, jež se zaobírá obdobný sporem.
Žalovaný je toho názoru, že soud by mohl být oprávněn zkoumat přiměřenost rozhodnutí o vyloučení výlučně tehdy, podávala-li by se z odůvodnění rozhodnutí jeho naprostá účelovost vedená vůlí zbavit se člena za každou cenu, což však v řešeném sporu nenastalo. Dovolatel zdůraznil křehkost rovnováhy vztahů mezi jeho členy, jež stmeluje společný zájem, vzájemný respekt, důvěra (snadno narušitelná šířením nepravdivých informací) a osoba hospodáře sdružení požívající důvěru členů, pro něž představuje záruku dodržování zákonných i jiných pravidel výkonu myslivosti. Dovolatel dále upozornil, že rozšiřováním nepravdivých údajů o délce háků nebo věku ulovené zvěře mohl žalobce vystavit lovce či sdružení zbytečnému a nedůvodnému šetření se strany státních orgánů přezkoumávajících souladnost lovu s příslušnými předpisy. O závažnosti jednání žalobce svědčí i to, že vyloučení člena ze sdružení je krokem naprosto mimořádným, který za desetiletí trvající existenci sdružení byl učiněn pouze jednou. Počínání žalobce nemůže ospravedlnit ani jeho dřívější bezproblémové působení ve sdružení či popírání vytýkaných jednání. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání (podaném bez právního zastoupení) rozporoval argumentaci dovolatele a zdůrazňoval řádnost svého počínání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci však na přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení usuzovat nelze. Dovolatel předně poněkud opomíjí, že zákon č. 83/1990 Sb. předvídá ingerenci státní moci do autonomie sdružení právě v rámci přezkumu souladu rozhodnutí sdružení se zákonem a stanovami (k otázce zásahu do autonomie sdružení prostřednictvím soudního přezkumu srovnej více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4380/2011), jak tomu bylo i v projednávaném sporu, aniž by nějak věcně omezoval okruh rozhodnutí, k nimž se může soudní přezkum vztahovat. Dovolatelem uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu se předně z valné části vztahují k odlišné problematice
– v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 60/2009, i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006, byly řešeny především procesní aspekty provázející vyloučení člena sdružení. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1755/2004, byl v návaznosti na zjištěné okolnosti shledán soulad rozhodnutí o vyloučení ze sdružení se stanovami a zákonem, aniž by úvahy v této souvislosti vyslovené jakkoliv kolidovaly se závěry odvolacího soudu vyjádřenými v napadeném rozsudku. V taktéž zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1810/2000, pak bylo k otázce soudního přezkumu aplikace normy s relativně neurčitou hypotézou občanským sdružením zdůrazněno, že výklad takovéto normy lze mít za nesprávný tehdy, dá-li se učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž orgán sdružení dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí náležitě objasnil okolnosti, pro něž lze na rozhodnutí žalovaného pohlížet jako na věcně vybočující z mezí možného výkladu předmětné normy, a dovolatel nepřichází s argumenty, jež by byly s to správnost závěrů odvolacího soudu vyvrátit (k otázce přezkumu aplikace normy s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). V této souvislosti je nutno uvést, že Nejvyšší soud jako instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací není povolán korigovat skutková zjištění soudů nižších stupňů, od nichž se úvaha o náležité aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou z podstaty věci odvíjí, a zmíněné závěry soudů prvního i druhého stupně by mohl revidovat výhradně v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou), na niž však v projednávané věci usuzovat nelze. Již to, že námitky dovolatele jsou v podstatné míře založeny na odlišné interpretaci povahy zjištěného jednání i intenzity jeho difamačních dopadů, než k jaké dospěly nalézací soudy (jejichž zjištěními je, jak bylo výše naznačeno, dovolací soud v souladu s §241a odst. l o. s. ř. vázán), brání jejich zhodnocení jako přiléhavých a způsobilých poukázat na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Je vhodné připomenout, že vytýkané označení čelisti za podvrh bylo dle zjištění odvolacího soudu vyjádřením názoru (třebas nesprávného) žalobce na ulovenou zvěř způsobem nesměřujícím k další dehonestaci osoby, jež žalobci čelist předložila. Nehledě na to, že vyjádřením mylného úsudku může naopak dotyčný devalvovat svůj vlastní kredit osoby znalé dané problematiky, by bylo jen stěží možné ve společnosti respektující svobodu projevu jednotlivce pokládat za adekvátní sankcionování jakéhokoliv kritického názoru, jenž nezasáhne nad přípustnou mez do práv jiného (k tomu srov. více například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, uveřejněný pod číslem 101/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není-li již s ohledem na předestřené důvodu zpochybňovat názor odvolacího soudu vylučující možnost opakovaného porušení zásad občanského soužití, je zjevné, že ani nepřiléhavé hodnocení délky „háků“ by nezvrátilo správnost úvahy odvolacího soudu, dle níž nebyla splněna podmínka pro vyloučení žalobce spočívající v opakovaném porušení zásad občanského soužití. I zde je však záhodno zmínit, že nebylo zjištěno, že by žalobce záměrně uváděl nepravdivé údaje (jak naznačuje dovolatel) či že by jeho tvrzení mělo výraznější dopady a dehonestovalo jiné členy sdružení. Byť je zajisté žádoucí, aby veškeré šířené informace - zvláště ve vztahu k objektivně zjistitelným faktům - byly pravdivé, bylo by neúměrné lidským možnostem a schopnostem tento požadavek absolutizovat a již v pouhém sdělení nesprávného údaje spatřovat porušení zásad občanského soužití. I v daném směru je proto možno přitakat argumentaci odvolacího soudu vylučující posouzení tvrzeného porušení povinnosti jako hrubého.
Zdůrazňuje-li dovolatel křehkost vztahů ve sdružení a význam důvěry v mysliveckého hospodáře, neobjasňuje, proč by uvedené ohrožovala nesouhlasná, nepravdivá či kritická slova žalobce, neboť zmiňovaná důvěra v mysliveckého hospodáře či rovnováha vztahů ve sdružení by jen stěží mohly být vybudovány za situace, v níž by byla kritika či odlišný (byť mylný) názor jiného člena sankciovány jeho vyloučením, a vyslovení odlišného názoru by tak bylo provázeno obavami o členství ve sdružení. Uvedené, stejně jako poukaz na mimořádnost opatření spočívajícího ve vyloučení člena sdružení, jež nikterak neilustruje povahu řešeného jednání žalobce, tak rovněž nevyvrací správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Ze zjištění nalézacích soudů se dále nepodává ani to, že by mylná slova žalobce směřovala k vyvolání šetření ze strany státních orgánů, přičemž lze podotknout, že eventuální šetření, jež by konstatovalo souladnost činnosti žalovaného se zákonem, by naopak mohlo utvrdit dovolatelem zdůrazňovanou důvěru členů v dodržování příslušných předpisů upravujících výkon práva myslivosti.
Dovolateli se tedy nepodařilo předestřít otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu