ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1926.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1926/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) D. J., b) M. J., c) B. J., d) Z. J., e) J. J., všech zastoupených advokátkou proti žalovaným 1) V. J. a 2) M. J., oba zastoupeni advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 9/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2004, č.j. 24 Co 383/2003-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ve výroku II. potvrdil v meritu věci rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 9. 2003, č.j. 6 C 9/99-242, a to v jeho výrocích II. až VII. s tím, že ve výroku II. a IV. došlo k opravě označení pozemku parc. č. 1068 na správné označení č. 1068/1. Zatímco z odvoláním dotčených výroků II. až VII. soudu prvního stupně byly poslední tři nákladové (o povinnosti žalovaných nahradit náklady řízení straně žalující jakož i státu, resp. též zaplatit soudní poplatek), ve výroku II. bylo určeno podílové spoluvlastnictví (každého jednou šestinou) žalobců c), d) a e) k pozemkům zaměřeným geometrickým plánem v obci H. B., k.ú. V. v K., jak identifikovány v uvedeném výroku. Ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně pak bylo určeno, že V. J. jako právní předchůdce žalobkyň a), b), zemřelý dne 9. 8. 1999, byl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny pozemků uvedených ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Zbylým meritorním výrokem IV. byla zamítnuta vzájemná žaloba žalovaných na určení, že předmětné pozemky jsou v jejich společném jmění manželů.
Řízení o určení vlastnictví k pozemkům navázalo na předešlé řízení završené rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1996 , č.j. 21 Co 57/96-91 (jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 12. 1993, č.j. 1 C 673/93-23), kterým byla pravomocně zrušena podle tehdejšího §8 odst. 3 písm. a) (nyní odst. 4 písm. a/) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), v části o bezúplatném převodu předmětných pozemků kupní a darovací smlouva uzavřená mezi prodávající Emou Janatovou (právní předchůdkyní všech žalobců) a žalovanými jako kupujícími, ze dne 10. 1. 1975. Pokud po takovém rozhodnutí žalobci nyní žalovali na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, pak obě nižší instance shledaly, že žalobci mají na tomto určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu ( dále „o.s.ř.“). V katastru nemovitostí totiž byli dosud jako vlastníci pozemků zapsáni žalovaní; pro žalobce c), d) a e) byl tedy určovací rozsudek zásadně důležitý pro možný záznam změny vlastnictví podle §7 zákona č. 265/1992 Sb. (v zájmu shody mezi stavem právním a zapsaným; katastrální úřad odmítal na základě rozsudku podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. vyznačit změnu vlastníků), a pro žalobkyně a) a b) bylo žádané určení právně naléhavé se zřetelem k tomu, že nový záznam v katastru by byl podkladem dodatečného projednání dědictví po V. J. Vzhledem ke všem takto uvedeným skutečnostem bylo pak podle odvolacího soudu zřejmé, že žaloba je podána důvodně; soudy byly oprávněny žalobu projednat podle §7 odst. 1 o.s.ř. a nynější rozsudek zároveň odstranil „vlastnické vakuum“, vzniklé po zrušení kupní smlouvy ze dne 10. 1. 1975. Nedošlo-li mezi stranami ke shodnému prohlášení před notářem, jehož zápis by byl podkladem pro záznam do katastru, nezbylo žalobcům než podat určovací žalobu.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch žalovaných (a proti výroku III. téhož soudu o nákladech řízení), podali oba žalovaní dovolání. Namítli, že odvolací soud zatížil řízení procesní vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že též věc nesprávně právně posoudil, jak presumuje písm. b) téhož ustanovení. Podle dovolatelů měl ve smyslu §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnout o určení vlastnictví pozemkový úřad. Rozhodoval-li však ve věci soud, byli dovolatelé jako žalovaní vtaženi do sporu o určení vlastnictví, ve kterém nemohli být úspěšní. Odvolací soud navíc nepostihl, že účinky jeho rozsudku nastaly ex nunc, nikoli ex tunc; to má též význam pro možnost vydržení stranou žalovanou. Dovolatelé brojili i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku a závěrem formulovali čtyři právní otázky, z nichž vedle již řečeného je třeba zmínit jejich nesouhlas s pasivní věcnou legitimací ve sporu (žalován měl být po právní moci rozsudku podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. stát). Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil případně i oba rozsudky nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že právně zastoupení dovolatelé podali dovolání včas (§240 odst.1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Musel se však poté zabývat tím, zda právní otázky nastolené dovolateli zakládají přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.), neboť jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřipadala vzhledem ke konformitě rozsudků nižších instancí v úvahu.
Dovolací soud poznamenává, že ze strany odvolacího soudu nebylo důvodu zakládat naléhavý právní zájem žalobců též na argumentaci, že žalovaní měli učinit shodné prohlášení se žalobci před notářem a tak spoluobstarat notářský zápis jako podklad pro záznam do katastru nemovitostí; naléhavý právní zájem žalující strany nelze podmiňovat nedostatkem součinnosti protistrany. Dovolací soud dále nepřisvědčuje námitce dovolatelů, že o určení vlastnictví k pozemkům měl rozhodnout příslušný pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.; rozhodování s následkem změny vlastnictví je explicitně svěřeno soudu podle §8 odst. 3 resp. 4 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. a jde v relaci k §9 téhož zákona o speciální právní instrument.
Zodpovězení otázky po nezbytnosti žaloby bezprostředně souvisí s posouzením povahy a účinků rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy (její části) podle nynějšího §8 odst. 4 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Toto posouzení je ztíženo i proto, že citované ustanovení má charakter sui generis - zrušením smlouvy se navozují určité právní následky, aniž by předcházelo odstoupení od smlouvy či jiná právní skutečnost.
Judikatura Ústavního soudu vyslovila i názor, že rozhodnutí v restitučních věcech mají účinky ex tunc. Stalo se tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 205/98, nebo v nálezu, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 131/1994 Sb. Tím by však byly účinky rozhodnutí o zrušení smlouvy „posunuty“ do roviny deklaratorní s důsledkem, že by z pohledu právní jistoty, dotvrzené následným záznamem do katastru nemovitostí, potřebný právní titul podle všeho chyběl. Jak účel restitucí tak i specifická povahu věci o zrušení smlouvy o bezúplatném převodu pozemků fyzické osobě však vedou k závěru, že takto problém vyřešit nelze. Rozhodnutí o zrušení smlouvy musí mít účinky ex nunc, tedy účinky konstitutivní; je záhodno poukázat na názor I. Průchové v publikaci Restituce majetku podle zákona o půdě (C. H. Beck, Praha 1997, str. 204, 205), který považuje dovolací soud za velmi přesvědčivý. Ostatně tento názor vyslovil dříve i dovolací soud – v komentáři M. Pokorného k citovanému zákonu (C. H. Beck, Praha 1999, str. 176, jde též o komentář k dalším restitučním zákonům) je pod blíže neurčenou sp. zn. Cpjn 9/94-I citován závěr, podle něhož má výrok o zrušení smlouvy podle §8 odst. 3 resp. 4 zákona č. 229/1991 Sb. konstitutivní povahu a jeho účinky nastávají ex nunc. Takový výrok má pak za následek záznam v katastru nemovitostí podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
V téže době judikovala k důsledkům rozhodnutí o zrušení předmětné smlouvy též nižší instance. Podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 167/94 (citovaného dosud, viz např. Barešová-Baudyš: Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, C. H. Beck 2000, 2. vydání, str. 580) se rozhodnutí soudu o zrušení části smlouvy ve smyslu §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. považuje za dostatečný podklad pro vyznačení nového právního vztahu v katastru nemovitostí. Pokud by katastrální úřad odmítal vyznačení na základě takového rozhodnutí provést, nezbylo by žalobcům než podat samostatný návrh na určení, že jsou vlastníky pozemků; pro podání takového návrhu by byl podle §80 písm. c) o.s.ř. dán naléhavý právní zájem žalobců.
Dovolací soud sdílí tyto závěry. Je přesvědčen, že rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy (její části) o bezúplatném převodu pozemku fyzickým osobám nevyvolává – z hlediska současného narovnání vlastnických vztahů k půdě - zpětné účinky. Bylo by to v rozporu s koncepcí, podle níž restituce respektují kontinuitu právního řádu a specificky, in favorem restituentů, navazují na právní vztahy v předchozím (rozhodném) období. Důsledkem takto respektované kontinuity je pak právní úprava, podle níž jsou právní úkony učiněné v rozhodném období zařazeny mezi restituční důvody, aniž by byla samostatně zpochybňována jejich platnost. Právě proto je úprava §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. specifická, neboť konstituuje zrušení smlouvy, jejíž platnost se eo ipso předpokládá.
Nerespektoval-li katastrální úřad – jak se konstatuje v žalobě v nyní posuzované věci – konstitutivní povahu soudního rozhodnutí o zrušení smlouvy a odmítl-li provést záznam do katastru nemovitostí, pak žalobcům nezbylo, než podat žalobu na určení svého vlastnictví k pozemkům. S eventualitou oprávněnosti takové žaloby Nejvyšší soud počítal již v rámci dřívější rozhodovací praxe, jak o tom svědčí rozsudek ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1119/96, publikovaný v příručce Spáčil-Barešová: Zemědělské restituce a soudní praxe, C. H. Beck 1998, na str. 148, nebo také rozsudek ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1378/96, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 12/1998. Bohužel v případě kompetenčního konfliktu, navozeného odlišným výkladem zákona ze strany katastrálního úřadu, se dostali skutečně žalovaní do pozice, v níž ač povinni setrvat v řízení jako účastníci, neměli v něm reálnou šanci na úspěch (včetně nedůvodné námitky vydržení, jejíž irelevance je patrna i z účinků ex nunc předchozího rozsudku o zrušení smlouvy).
Naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě tedy byl dán; zbývá dodat, že týž naléhavý zájem byl u žalobkyň a) a b) podepřen skutečností, že následně provedený záznam v katastru nemovitostí bude podkladem dodatečného projednání dědictví po zemřelém Vlastimilu Janatovi.
Dovolání žalovaných nemohlo mít úspěch ani ohledně jimi napadeného nákladového výroku. Nepovažoval-li dovolací soud dovolání za přípustné, nemohl samostatně rozhodnout ani o nákladech řízení před nižšími instancemi, neboť nákladové výroky mají povahu usnesení (proti němuž kromě zákonem vymezených situací dovolání přípustné není). Je zajisté nutno konstatovat jistý paradox, neboť dovolatelé byli v bezvýchodném procesním postavení.
Ze závěrů dovolacího soudu je patrno, že odvolací soud při hmotněprávním posouzení věci nepochybil a že posuzované otázky již byly vyřešeny judikaturou dovolacího soudu i nižší instance. Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. tedy nebyly dány a dovolací soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Odmítnutí dovolání založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. právo žalobců na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud však alespoň v rámci dovolacího řízení využil oprávnění daného ustanovením §150 o.s.ř. (důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající zde ve vynucené pasivitě žalovaných) a náhradu nákladů řízení straně žalující v tomto řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu