ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.20.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 20/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, proti žalované A. Š. , zastoupené JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, o zaplacení částky 379.293,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 31 C 157/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 15 Co 801/2012-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 12.245,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Branislava Renkera.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 18. 5. 2012, č. j. 31 C 157/2010-125, uložil žalované zaplatit žalobci částku 23.775,85 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce opíral svůj nárok o tvrzení, že v srpnu 2008 poskytl K. Š., v době rozhodování okresního soudu již zemřelému, v souvislosti s jednáním o společném obchodu částku 500.000,- Kč s tím, že jej K. Š. požádal, aby sumu poukázal na účet žalované coby jeho manželky. Jelikož se sjednávaný obchod nerealizoval, vyzval žalobce K. Š. k vrácení poukázané částky; ten však žalobci navrátil pouze část poskytnutých prostředků. Soud vzal za zjištěné, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů K. Š. a žalované bylo v roce 1992 zrušeno rozhodnutím soudu, pročež žalovaná mohla být pasivně věcně legitimována toliko z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná soudu prokázala, že částku 500.000,- Kč poukázanou na její účet žalobcem v průběhu několika dní po připsání z účtu vybrala a předala K. Š., s výjimkou částky 23.775,85 Kč, jež zůstala na jejím účtu. Žalovaná podle svého tvrzení posledně zmíněné prostředky K. Š. předala z vlastní hotovosti, což se jí však prokázat nepodařilo; soud jí proto uložil vydat žalobci onu zbývající částku s příslušenstvím coby předmět bezdůvodného obohacení a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudek okresního soudu přezkoumal a rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, č. j. 15 Co 801/2012-166. Odvolací soud změnil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 23.775,85 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), ve výroku II. odvoláním napadený rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III.). Soud přisvědčil žalobci v tom, že kdyby se v dané věci jednalo o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, byla by dána pasivní věcná legitimace žalované v celém rozsahu. S ohledem na zjištěný skutkový stav však odvolací soud věc kvalifikoval jako plnění z právního důvodu, který odpadl, jelikož žalobce K. Š. poskytl částku za účelem uskutečnění podnikatelské aktivity, o níž spolu jednali. Pasivní věcná legitimace v takovém případě svědčí tomu, kdo byl účastníkem právního vztahu, v jehož rámci bylo plněno. Tím byl ovšem toliko K. Š., jelikož jen jemu žalobce poskytl peněžní částku, zatímco skutečnost, že finanční prostředky byly poukázány na účet žalované, je bez právního významu. Bylo proto namístě žalobu zamítnout v celém rozsahu.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na zodpovězení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolací soud dle dovolatele založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když dovodil pasivní věcnou legitimaci z bezdůvodného obohacení výlučně na straně K. Š., a nikoli žalované, na jejíž účet byly žalobcem poukázány finanční prostředky. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle nějž bylo žalobcem poskytnuto plnění, jehož právní důvod odpadl teprve následně. Z okolností případu totiž dle dovolatele neplyne, že by došlo k uzavření smlouvy coby právního důvodu, na jehož základě mělo být plněno, jelikož na straně K. Š. od počátku nebyla dána vůle k uzavření smlouvy o poskytnutí peněžní částky, nýbrž pouze snaha o vylákání finančních prostředků na žalobci. Vzhledem k absenci vůle jedné ze stran mezi K. Š. a žalobcem nemohla vzniknout smlouva, tudíž ani plnění mezi nimi poskytnuté nemohlo být plněním z právního důvodu, který odpadl, ale plněním bez právního důvodu. Adresátem plnění byla přitom žalovaná, která je tak povinna bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Dovolatel proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek ve výroku II. a III. změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, a namítla, že dovolatel tvrdí nové skutečnosti, jež nevyplývají ze spisu. Žalovaná dále zdůraznila, že okolnosti vzniku a předmět obchodního vztahu mezi žalobcem a K. Š., stejně jako důvody, které vedly k zániku tohoto právního vztahu, byly v rámci dokazování objasněny, přičemž existence právního důvodu pro plnění poskytnuté žalobcem je evidentní. Podle žalované je svěření peněz na nákup věcí, který se neuskutečnil, jako tomu bylo v přezkoumávané kauze, nutno posoudit z hlediska bezdůvodného obohacení coby případ, kdy právní důvod původně mezi žalobcem a K. Š. existoval, avšak dodatečně odpadl. Žalovaná, která na tomto právním vztahu nebyla účastna, nemůže být v dané věci pasivně věcně legitimována. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl, eventuálně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatel napadl toliko výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve svém zamítavém výroku II., jakož i výrok III. o nákladech řízení. Dovolání proto nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož výrok II. napadeného rozsudku není výrokem měnícím, ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně nedošlo po zrušení předchozího rozhodnutí tohoto soudu soudem odvolacím.
V úvahu připadá toliko přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež je dána, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Posuzované dovolání však ani na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné mít nelze, neboť jeho obsahem je převážně polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolací soud může posuzovat pouze takové právní otázky, které dovolatel označí (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); v předmětném dovolání nicméně žádná otázka, kterou by bylo možné kvalifikovat jako právní otázku zásadního významu, nastíněna není. Dovolatel nikterak neobjasňuje, v čem spočívá jím namítaná otázka hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nýbrž toliko zpochybňuje existenci vůle K. Š. k uzavření jakékoli smlouvy se žalobcem, potažmo smlouvy, na jejímž základě měl žalobce K. Š. poskytnout plnění. Má-li ovšem přípustnost dovolání vyplývat ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, nelze přihlížet k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění soudů nižších stupňů. Takové námitky spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však lze uplatnit toliko tehdy, je-li již dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Naopak, jestliže má být přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud vázán závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu a nepřísluší mu je přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 520/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 856/2013).
Navíc je třeba podotknout, že argumentace předestřená dovolatelem se opírá o mylnou právní premisu, podle níž nedošlo-li mezi dvěma osobami k uzavření smlouvy, nemohlo být plnění poskytnuté jednou osobou osobě druhé plněním z právního důvodu, který posléze odpadl. Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává stanovisko, že se na základě vyvratitelné domněnky ustanovení §498 obč. zák. na plnění, jež má být předmětem budoucího závazku, avšak je poskytnuto v souvislosti s uvažovanou smlouvou ještě před jejím uzavřením, hledí jako na zálohu. Takové plnění se považuje za důvodné, a to až do okamžiku, kdy je tomu, kdo plnění poskytl, zřejmé, že smlouva uzavřena nebude. Nárok na vrácení takto poskytnutého plnění je pak právně kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl (srov. mj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 48/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Ani dovolatelem tvrzená absence náležitě uzavřené smlouvy by proto bez dalšího nevedla k závěru, že žalované plnění bylo K. Š. poskytnuto bez právního důvodu. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemohl než dovolání dle §243b odst. 5, věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů pak není přípustné, jelikož takové výroky mají podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu povahu usnesení, jimiž se nerozhoduje o věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., i když jsou vtěleny do rozsudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4232/2010). Poněvadž přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí nevyplývá ani z §238, §238a a §239 o. s. ř., musel dovolací soud dovolání i v tomto rozsahu odmítnout coby nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dle §1 odst. 2, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny vypočítaná podle částky peněžitého plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, za jeden úkon právní služby (podání vyjádření k dovolání) 9.820,- Kč. Společně s paušální náhradou hotových nákladů vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a navýšením o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.245,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu