ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2003.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2003/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce: N. i. p. d. v. (z. p. d. v. p. p.), zastoupeného advokátem, proti žalovanému: E. C. C.Z. s.r.o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 367.863,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 254/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007, č. j. 17 Co 433/2007-165, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 17 Co 433/2007-165, se zrušuje ve výroku II o věci samé i ve výrocích nákladových (III až V) a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 10 C 254/2003-125, zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 880.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tato částka byla vyplacena žalobcem žalovanému jako nájemné za čtyři první měsíce nájmu (4 x 220.000,- Kč) na základě nájemní smlouvy ohledně nebytových prostor, kterou účastníci (žalovaný jako vlastník nemovitosti-pronajímatel a žalobce jako nájemce) uzavřeli dne 29. 4. 2003. Žalobce však s poukazem na §679 odst. 1, 2 obč. zák. od nájemní smlouvy pro zdravotní závadnost předmětných nebytových prostor důvodně odstoupil dopisem ze dne 24. 7. 2003 (doplněn dopisem ze dne 31. 7. 2003) a prostory předal vyklizené dne 4. 8. 2003 zpět žalovanému. Žalobce správně dovozoval, že odstoupením od smlouvy došlo k jejímu zrušení od samého počátku, a žádal ve smyslu §457 obč. zák. vrácení vyplacené částky, která se stala pro žalovaného bezdůvodným obohacením dle §451 odst.1, 2 obč. zák. Obvodní soud pro Prahu 6 svůj rozsudek sice odůvodnil tím, že žalobce od smlouvy platně odstoupil, současně však poukázal i na to, že objekt byl pronajat k účelu, k němuž nebyl zkolaudován, a proto byla nájemní smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb.
Městský soud v Praze se v odvolacím řízení především zaměřil na otázku platnosti nájemní smlouvy, ztotožnil se při jejím řešení s právním názorem soudu prvního stupně a zdůraznil, že podle §457 obč. zák. je v případě neplatnosti smlouvy povinen každý z účastníků vrátit druhému vše, co podle smlouvy dostal, neboť se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 1, 2 obč. zák. Dále však konstatoval, že došlo k bezdůvodnému obohacení i na straně žalobce, neboť po část smluvené doby předmět nájmu skutečně užíval. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé proto částečně změnil s odůvodněním, že žaloba není zčásti důvodná právě s ohledem na užívání nemovitosti žalobcem po určitou dobu, přičemž konkrétní částku určil výpočtem z denního nájemného uvedeného v nájemní smlouvě, kterou shledal neplatnou. Rozsudek soudu prvního stupně byl tedy rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007, č. j. 17 Co 433/2007-165, ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzen jako věcně správný do částky 512.137,- Kč s příslušenstvím (výrok I), zatímco ohledně částky 367.863,- Kč s příslušenstvím byl v tomtéž výroku změněn tak, že byla žaloba ohledně požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 15. 6. (počátek smluveného nájmu i skutečného užívání prostor žalobcem) do 4. 8. 2003 zamítnuta (výrok II). Odvolací soud přitom neopomněl rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III až V).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (napadán jen ve výroku, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, a ve výrocích nákladových), jehož přípustnost žalobce dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., se uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle názoru dovolatele je závěr odvolacího soudu, dle kterého stojí proti nároku na vrácení části peněz vyplacených dovolatelem žalovanému podle neplatné smlouvy nárok žalovaného na vydání prospěchu, který získal žalobce užíváním nemovitosti, nesprávný, neboť dovolatel žádný prospěch nezískal, přičemž zdůrazňuje, že zdravotně závadné prostory vůbec nemohl užívat, a z toho, že se do nich dočasně nastěhoval, jistě nevyplývá, že získal jakoukoliv výhodu či prospěch.
Dále dovolatel uvádí, že je-li smlouva neplatná od počátku, nelze vycházet z jejího ustanovení ohledně sjednané výše nájemného s tím, že dospěl-li soud k závěru, že žalobci vznikl prospěch, pak měl výši, resp. hodnotu takového prospěchu stanovit bez ohledu na to, co bylo mezi účastníky sjednáno, přičemž bylo zapotřebí vycházet z hodnoty nájmu v místě a čase obvyklé, ovšem při náležitém zhodnocení všech souvisejících skutečností a okolností. Poukazuje přitom na skutečnost, že byla-li by smlouva uzavřena platně, byly by dány důvody pro odstoupení od ní, a proto považuje názor odvolacího soudu o tom, že není třeba se zmíněnou otázkou zabývat, za nesprávný. Dále připomíná, že pokud by byla smlouva platná a závady na předmětu nájmu byly méně relevantní, mohl by uvažovat o uplatnění nároku na slevu z nájemného. Závěrem navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle §241 odst. l o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že oproti nároku na vrácení peněz vyplacených dovolatelem žalovanému podle neplatné smlouvy stojí nárok žalovaného na vydání prospěchu, který mohl získat dovolatel užíváním nemovitosti po určitou dobu. V případě neplatné nájemní smlouvy totiž spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že pronajatou věc užíval. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované platby nájemného, nájemce není schopen obohacení získané užíváním věci vrátit. Je proto povinen poskytnout za ně peněžitou náhradu. Peněžitá náhrada musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Pokud její výše není stanovena právním předpisem, určí ji soud na základě znaleckého dokazování nebo podle své úvahy (§136 o.s.ř.). Tato úvaha se však musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který nájemci užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Skutečností přitom je, že žalobce dle obsahu spisu prostory užíval a předal je vyklizené až dne 4. 8. 2003 zpět žalovanému.
Nejvyšší soud se proto již nemůže ztotožnit s právním posouzením odvolacího soudu, pokud jde o zvolený způsob, který odvolací soud použil pro určení výše bezdůvodného obohacení na straně žalobce, když při určení této částky vycházel z ustanovení smlouvy, kterou shledal neplatnou, a přitakává tak názoru uvedenému dovolatelem v dovolání. Výši bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat v tomto případě, jak bylo výše uvedeno, z hlediska úhrady, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného objektu, tedy tržnímu nájemnému (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2000, č. j. 26 Cdo 84/99-152, nebo obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, publikovaný v Právních rozhledech pod 21/2006, str. 795). Takto určená výše bezdůvodné obohacení musí být mimo jiné poměřována (a případně korigována) i s důvody uváděnými dovolatelem (tj. vady předmětu nájmu zjištěné soudem prvního stupně), které mohou mít na určení výše bezdůvodného obohacení na straně uživatele nemovitosti a tedy i na tržní nájemné podstatný vliv. Odvolací soud tak v dalším řízení určí výši bezdůvodného obohacení na straně žalobce, pokud k němu vůbec došlo, s ohledem na cenu obvyklou, přičemž nepřehlédne žádnou z relevantních okolností dané věci včetně toho, zda nebytové prostory skutečně zatěžovaly vady, zjištěné soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku II a v nákladových výrocích zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle §243b odst. 2, věty za středníkem, o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu