ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2049.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2049/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů: 1. Z. H., K. V., K. J. č. 17, a 2. Ing. J. H., P., V. H. č. 992, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 160 00 Praha 6, k Brusce č. 124/6, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2012, sp. zn. 17 Co 103/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 69/2004 (žalobců Z. H., K. V., K. J. č. 17, a Ing. J. H., P., V. H. č. 992, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 160 00 Praha 6, K Brusce č. 124/6, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, nyní ČR - Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká č. 1024/11a, zastoupenému JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem, 140 00 Praha 4, Na Pankráci 1688/1287, o uzavření smlouvy o vydání náhradních pozemků), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 69/2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. prosince 2011, č.j. 3 C 69/2004-831. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému Pozemkovému fondu České republiky převést na žalobce Ing. J. H. pozemky parc. č. 407/7, parc. 465, parc. č. 635/1 a parc. č. 813/1 v katastrálním území H. B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Vysočinu se sídlem v Jihlavě, k uspokojení jeho restitučního nároku v zůstatkové výši 513.728,78 Kč. Byla však zamítnuta žaloba Ing. J. H., aby byla žalovanému Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost převést na něj další náhradní pozemky „ve zbývající části“. Také byla zmítnuta žaloba žalobce Z. H., domáhajícího se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR byla uložena povinnost převést na něho jím požadované náhradní pozemky. Žalobci Ing. J. H. bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR 800,51 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich úhradu; ani České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě nebyla přiznána náhrada jím placených nákladů tohoto řízení. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě soudní poplatek 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2012, sp. zn. 17 Co 103/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. prosince 2011, č.j. 3 C 69/2004-831, potvrzen „v odvoláním dotčených výrocích, označených II., III., V. a VII.“ O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsudku (§212 občanského soudního řádu) a přezkoumal rovněž řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo; dospěl však k závěru, že odvolání žalobců nejsou opodstatněná. Odvolací soud dále uváděl, že podaným odvoláním nebyly napadeny výroky rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. prosince 2011 (č.j. 3 C 69/2004-831 Okresního soud v Havlíčkově Brodě), označení I. a IV., které tak nabyly právní moci dnem následujícím poté, co poslednímu z účastníků řízení uplynula lhůta pro podání odvolání (§159, §206 odst. 2 a §212 občanského soudního řádu).
Odvolací soud byl tohoto názoru, že soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí patřičný skutkový podklad a dospěl k odpovídajícím skutkovým zjištěním, „jimž nevytýkají ničeho ani odvolatelé“. Žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); „nesporná výše nároku každého ze žalobců činila 514.253,78 Kč co do odňatých pozemků a byla v průběhu řízení ze strany žalovaného Pozemkového fondu ČR uspokojena (ve vztahu k žalobci Ing. J. H. s přihlédnutím pravomocným výrokům přezkoumávaného rozhodnutí“). Při stanovení hodnoty pozemků vycházel soud prvního stupně z hodnoty pozemků podle jejich stavu ke dni jejich odnětí (ke dni jejich přechodu na stát).
Odvolací soud poukazoval na ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož se náhrady za nevydané pozemky poskytují zásadně v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10% pořizovací ceny.
Odvolací soud vycházel z právního závěru, dovozovaného z jemu známých rozhodnutí dovolacího soudu (např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2008, 28 Cdo| 1518/2007), že pro stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) se vychází ze stavu ke dni přechodu pozemku na stát, nikoli ze stavu ke dni účinnosti zákona o půdě, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě“ tj. k 24. 6. 1991). Hodnota náhradních pozemků musí tedy odpovídat hodnotě pozemku odňatého; pokud byl odebrán pozemek zemědělský, náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v době jeho přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu, platného ke dni účinnosti zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.); ve prospěch oprávněné osoby, tedy nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku zastavění po přechodu na stát, bez přičinění původního vlastníka; přeměna pozemků zemědělských na stavební po jejich přechodu na stát nemůže být zohledňována ve prospěch oprávněné osoby; změna stavu odňatého pozemku ze zemědělského pozemku na stavební pozemek či změna spočívající v přičlenění pozemku k větší obci, ale i zhoršení kvality (stavu) pozemku v důsledku zásahu vyšší moci či v důsledku vyčlenění určité části obce a vzniku nové (menší) obce.
Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že soud prvního stupně na základě správně zjištěného skutkového stavu zaujal i odpovídající právní závěry, a proto tento rozsudek v odvoláním dotčených výrocích potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. dubna 2012 doručen advokátu, který žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupoval a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupně v pondělí dne 4. června 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením k ustanovení §57 o. s. ř.).
Ve svém dovolání navrhovali dovolávající se žalobci, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. března 2012 (sp. zn. 17 Co 103/2012 Krajského soudu v Hradci Králové) „v plném rozsahu“ i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2011 (č.j. 3 C 69/2004-831 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) ve výrocích označených II. a III. a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu); dovolatelé uplatňují i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu vychází se skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle názoru dovolatelů v dané právní věci „jádrem sporu mezi žalobci na straně jedné a žalovaným na straně druhé je otázka posouzení rozsahu restitučního nároku žalobců na bezúplatný převod pozemků náhradních za pozemky odňaté“. Soudy obou stupňů ve svých rozsudcích vydaných v této právní věci, trvaly, podle názoru dovolatelů, na tom, že „je třeba vyjít ze stavu pozemků ke dni jejich odnětí původnímu vlastníkovi“. Tento závěr soudů je však, podle názoru dovolatelů, v rozporu s právními závěry Ústavního soudu ČR, vyjádřených v jeho nálezech III. ÚS 495/02, I. ÚS 3169/04 a PlÚS 06/05. Dovolatelé proto dovozují, že bylo na místě v této právní věci (sp. zn. 3 C 69/2004 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) rozhodnout, že „je povinností Pozemkového fondu ČR vydat v určité konkrétní době pozemek určený tak, aby jeho hodnota, vyplývající z velikosti lokalizace a kvality, se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku“. Ve smyslu ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb., dovozovali dovolatelé, pokud má být pozemek posouzen v ceně ke dni 24. červnu 1991, je třeba „posoudit“ jeho stav k tomuto okamžiku a použít cenový předpis účinný k tomuto okamžiku; plynutím času nedochází u pozemku k jeho postupné amortizaci a znehodnocování a tím i ke snížení ceny, ale naopak hodnota pozemků zpravidla v čase roste. V daném případě, podle názoru dovolatelů, „původní pozemky trvale přinášejí prospěch obyvatelům města, kde pozemky jsou, když totiž na původních pozemcích stojí řada obytných a jiných staveb sloužících veřejnosti“.
Dovolatelé mají tedy za to, že pokud v daném případě soudy obou stupňů neocenily rozsah jejich restitučních nároků podle stavu původních pozemků ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. k 24. 6. 1991), a to s využitím pořízeného znaleckého posudku, nevyloučily tak zejména důvod dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru uvedeného v tomto vyjádření k dovolání dovolatelé nesprávně uplatňují přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, třebaže tu nešlo o vázanost soudu prvního stupně právním názorem ve věci samé, jenž byl vyjádřen ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, když totiž v tomto případě zrušovacím usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 20011, sp. zn. 17 Co 142/2007, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. prosince 2006 zrušen jen s pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, zatím co v posouzení věci samé nebyl soud prvního stupně odvolacím soudem nijak omezen. Žalovaný má dále za to, že tu není dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, když totiž byla právní otázka hodnocení rozsahu restitučního nároku v dovoláním napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Ve vyjádření žalované k dovolání dovolatelů bylo také uvedené, že i ohledně uplatněného dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelé nesprávně, podle názoru žalovaného, uplatňují údajný rozpor právního závěru odvolacího soudu v jeho rozsudku ze dne 14. března 2012 s právním závěrem Ústavního soudu ČR o „povinnosti Pozemkového fondu ČR vydat v určité konkrétní době pozemek určený tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality pozemku se co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku“. Tento právní závěr totiž dovolatelé vykládají, podle názoru žalovaného Pozemkového fondu ČR, mylně, respektive účelově; tento závěr vychází ze znění zákona č. 229/1191 Sb., jež bylo platné do 14. 4. 2006, pokud šlo o povinnosti Pozemkového fondu ČR vydat pozemek určený tak, aby jeho hodnota se co nejvíce přiblížila současné hodně původního pozemku, zatím co znění zákona č. 229/1991 Sb., platné od 14. 4. 2006 již v §11a hledisko způsobu ocenění výslovně nezdůrazňuje; podle názoru žalovaného Pozemkového fondu ČR správně soudy v daném případě dospěly k závěru, že nelze přičítat žalobcům zhodnocení původních pozemků, nýbrž lze jim vydat jen to, co čeho skutečně pozbyly; posouzení hodnoty pozemků k pozdějšímu okamžiku, než k okamžiku jejich přechodu na stát, by bylo nespravedlivým ve vztahu k restituentům, dovozoval Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. března 2012 bylo třeba vzhledem k ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) posoudit v daném případě podle ustanovení (dříve platných) §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ občanského soudního řádu a důvodnost dovolání podle dříve platného ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 občanského soudního řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Nebyla tu dána přípustnost dovolání podle dříve platného ustanovení §237odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, neboť dovolání v daném případě nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nebyla tu také dána přípustnost dovolání dovolatelů podle dříve platného ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, neboť co do předmětu sporu mezi žalobci a žalovaným (tj. co do ocenění hodnoty pozemků, o něž šlo v tomto řízení) v této otázce soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem, jenže by byl obsažen ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu tedy třeba posoudit podle dříve platného ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož bylo dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam (tedy ve smyslu dřívějšího znění ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, že by rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem).
Projednávanou právní věc posoudil odvolací soud v daném případě a podle ustanovení §11a odst. 1, §4, §6 odst. 1 a 2 a zejména podle §28a zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku).
Podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. poskytují se náhrady podle tohoto zákona (pokud tento zákona nestanoví jinak) v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou hodnotou ve výši 10% pořizovací ceny (viz také zákona č. 183/1993 Sb.).
V nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. prosince 2005, P1.ÚS 6/05 (vyhlášeném pod č. 531/2005 Sbírky zákonů) bylo vyloženo, že „nelze přisvědčit námitce, dle níž lze spatřovat nerovnost mezi cenou náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a výší jeho eventuální finanční náhrady“ a že “právo na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nelze považovat za pohledávku, na kterou se vztahuje ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb.“ o vypořádání nároků.
V nálezu senátu Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že „i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůli; jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty“.
Z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10. srpna 2010, I. ÚS 492/10, na něž bylo poukázáno už v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2011, č.j. 3 C 69/2004-831 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, vyplývá závěr, že při stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek, se vychází ze stavu ke dni jeho přechodu na stát.
S citovanými právními závěry Ústavního soudu ČR nebyl v tomto soudním řízení (sp. zn. 3 C 68/2004 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) shledán rozpor v tom, když i dovolací soud (v rozhodnutí 28 Cdo 1518/2007 Nejvyššího soudu, na které je soudy obou stupňů v jejich rozhodnutí poukazováno), měl za to, že oprávněná osoba z hlediska ocenění pozemků může dostat zpět jen to, co pozbyla, zatím co skutkové změny na nemovitostech, ke kterým došlo po jejich odnětí, nemají význam, byly-li způsobeny subjektem, který s nemovitostmi nakládal jako s vlastními.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury obecných soudů a zejména z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v tomto případě ve svém rozsudku ze dne 14. března 2012 (sp. zn. 17 Co 103/2012 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolateů, řešil právní otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem. Nebyly tu tedy shledány u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle dříve platných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a dst. 3 občanského soudního řádu (použitých tu ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu).
Nešlo tu ani o případ, v němž by se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, jak má tyto případy na zřeteli pro další období upravená podmínka přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu (srov. §237 občanského soudního řádu v novelizovaném znění).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, platných v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. března 2012 (srov. §243f odst. 1 novelizovaného znění občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených v dovolacím řízení žalovaným Pozemkovým fondem ČR na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému fondu nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k tomu, že žalovaný ve svém zmíněném vyjádření k dovolání dovolatelů rekapituloval v podstatě to, co již bylo jím uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. března 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu