ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2078.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2078/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele D. Z. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, 513 01 Semily, Nádražní č. 161, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 19. 1. 2011, sp. zn. 35 Co 166/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 147/2008 (žalobce Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem, 110 00 Praha 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z., zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, o určení vlastnictví a o vyklizení pozemků oproti zaplacení částky 29.501,- Kč), takto:
I. Dovolání se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 9. 5. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 28. 1. 2010, č. j. 17 C 147/2008-173. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba Pozemkového fondu ČR, domáhajícího se, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit a předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku pozemky parc. č. 120, parc. č. 981/3, parc. č. 1014, parc. č. 1226/1, parc. č. 1250 a parc. č. 1429 v katastrálním území D. K., zapsané na listu vlastnictví č. 827 pro toto katastrální území (obec Rumburk) u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Rumburk), dále pozemky parc. č. 23, parc. č. 116, parc. č. 238, parc. č. 240/1, parc. č. 240/2, parc. č. 275 a parc. č. 307/2 v katastrálním území P. (obec S. K.), zapsané na listu vlastnictví č. 587 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Rumburk), jakož i pozemky parc. č. 771, parc. č. 967, parc. č. 1492/1, parc. č. 3294, parc. č. 3417, parc. č. 3479, parc. č. 3481 a parc. č. 3596 v katastrálním území Rumburk, zapsané na listu vlastnictví č. 3122 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Rumburk). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému 19.595,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; byl však zamítnut žalobní návrh, aby částka 14.595,- Kč byla počínaje měsícem srpnem 2009 do předání pozemku snížena za každý kalendářní měsíc o částku 152,40 Kč. žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady čízení částkou 58.766,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Děčíně na soudním poplatku 6.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalujícího Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 19. 1. 2011, sp. zn. 35 Co 166/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 28. 1. 2010, č. j. 17 C 174/2008-173, změněn tak, že „ve spojení s částí rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 12. 2008, č. j. 17 C 174/2008-86, a s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 30. 9. 2009, sp. zn. 35 Co 157/2009, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond ČR správcem dále uvedených pozemků a že žalovanému D. Z. se ukládá vyklidit a vyklizené žalobci předat pozemky parc. č. 119, parc. č. 120, parc. č. 981/3, parc. č. 1014, parc. č. 1226/1, parc. č. 1250 a parc. č. 1429 v katastrálním území D. K., zapsané na listu vlastnictví č. 827 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, dále pozemky parc. č. 23, parc. č. 116, parc. č. 238, parc. č. 240/1, parc. č. 240/2, parc. č. 275 a parc. č. 307/2 v katastrálním území P., zapsané na listu vlastnictví č. 587 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, jakož i pozemky parc. č. 771, parc. č. 967, parc. č. 1066, parc. č. 1992/1, parc. č. 3294, parc. č. 3417, parc. č. 3479, parc. č. 3481 a parc. č. 3596 v katastrální území Rumburk, zapsané na listu vlastnictví č. 3122 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Rumburk), a to oproti povinnosti žalobce Pozemkového fondu ČR zaplatit žalovanému D. Z. 29.501,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalovanému D. Z. náhradu nákladů řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy 17.391,- Kč a náhradu nákladů řízení o určení vlastnictví a o vyklizení pozemků oproti vrácení kupní ceny jednak 36.678,20 Kč (za řízení před soudem prvního stupně) a 36.415,30 Kč (za řízení před odvolacím soudem), vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Také bylo žalovanému Davidu Záhorovi uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Děčíně soudní poplatek 9.000,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru o změně odvoláním napadeného rozsudku tak, že žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobci Pozemkovému fondu ČR předat všechny v žalobě žalobce uvedené pozemky oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 29.501,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrok rozsudku odvolacího soudu o vyklizení pozemků žalovaným oproti vrácení kupní ceny žalobcem byl vydán ve spojení s částí rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 18. 12. 2008, č. j. 17 C 174/2008-86, ve spojení s usnesením odvolacího soudu z 30. 9. 2009, sp. zn. 35 Co 157/2009 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jíž bylo rozhodnuto o části žalobního návrhu na určení, že Česká republika je vlastníkem a žalobce Pozemkový fond ČRC je správcem sporných pozemků. Jelikož nebyla shledána důvodnou procesní obrana žalobce na ponížení kupní ceny z části žalovaným žalobci již zaplacené, svědčí žalobci povinnost zaplatit – vrátit žalovanému celou částku 29.501,- Kč, kterou žalovaný na kupní cenu zaplatil.
Odvolací soud poukazoval na to, že mezi žalujícím Pozemkovým fondem ČR a žalovaným D. Z. byla dne 26. 2. 2004 uzavřena kupní smlouva o prodeji pozemků, o něž jde v tomto řízení, ale tuto smlouvu bylo třeba pokládat za neplatnou, neboť už dne 23. 12. 2003 byla mezi týmiž účastníky uzavřena kupní smlouva ohledně pozemků v katastrálním území D. O. (obec B.), okres Liberec, ale na místo zaplacení části kupní ceny zaslal žalovaný územnímu pracovišti Pozemkového fondu v Liberci přípis, že od této smlouvy ke dni 31. 12. 2003 odstupuje a dlužnou částku nezaplatil; v soudním řízení, vedeném u Okresního soudu v Liberci, bylo v rozsudku z 2. 5. 2007, č. j. 15 C 217/2004-17 konstatováno, že žalovaný byl v prodlení se zaplacením kupní ceny. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 18. 12. 2008, č. j. 17 C 174/2008-86, byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že uvedená kupní smlouva z 26. 2. 2004 je neplatná, ale usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 30. 9. 2009, sp. zn. 35 Co 157/2009-139, byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení neplatnosti kupní smlouvy zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Pokud však citovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 18. 12. 2008, č.j. 17 C 174/2008-86, bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond ČR správcem sporných pozemků v katastrálních územích D. K., P. a R., zůstal tento výrok v odvolacím řízení nedotčen a jen výrok o vyklizení pozemků byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ohledně tohoto vyklizení pozemků. V průběhu uvedených soudních řízení byla ovšem kupní smlouva z 26. 2. 2004 shledána neplatnou pro rozpor se zákonem (a to s ustanovením §39 občanského zákoníku a s ustanovením §11 odst. 1 písm. a/ zákona č. 95/1999 Sb.), neboť při jejím uzavření byl žalovaný vůči žalobci v prodlení se zaplacením kupní ceny z rovněž již uvedené kupní smlouvy z 23. 10. 2003. Odvolací soud dovozoval, že je tu důsledkem neplatné kupní smlouvy vzájemně podmíněný závazek (posuzovaný jako bezdůvodné obohacení obou účastníků neplatné smlouvy podle ustanovení §457 občanského zákoníku) vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Tomu pak odpovídá, dovozoval dále odvolací soud, žalobní návrh na zpětný převod vlastnického práva na prodávajícího oproti zaplacení – vrácení kupní ceny kupujícímu ze strany prodávajícího. Odvolací soud byl v této souvislosti i toho názoru, že v takovém případě nelze části žalobního návrhu vyhovět (např. uložením povinnosti zaplatit žalovanému jím uhrazenou kupní cenu) a zbylou část žalobního návrhu zamítnout (např. zamítnutím žaloby o vyklizení pozemků).
Odvolací soud měl dále za to, že pokud šlo o uchopení se držby pozemků, o něž jde v tomto řízení, jako předpokladu uplatnění žalobního návrhu na vyklizení pozemků (co do vůle držení a co do faktického ovládání věci), žalovaný neprokázal v tomto sporu pozbytí držby pozemků, a proto žalobní návrh na vyklizení pozemků žalovaným byl v daném případě důvodný.
Podle názoru odvolacího soudu byl v daném případě oprávněný i požadavek na vrácení kupní ceny (čemuž odpovídalo započtení 1% ročně z celkové kupní ceny, t. j. částky 152,40 Kč měsíční na kupní cenu 29.501,- Kč za období od března 2004 do předání pozemků žalovaným žalobci). Podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. by byl nabyvatel při odstoupení od kupní smlouvy povinen zaplatit náhradu za celou dobu trvání práva k zemědělskému pozemku; výše náhrady tu činí ročně 1% z ceny pozemků, za kterou nabyvatel pozemky získal od Pozemkového fondu ČR, t. j. 1/12 z roční náhrady za každý započatý měsíc trvání měsíc práva k pozemku; v daném případě šlo ovšem, jak měl za to odvolací soud, že žalovaný je povinen vyklidit a žalobci předat všechny pozemky, o něž šlo v tomto řízení, a naproti tomu žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 29.501,- Kč, kterou žalovaný žalobci na kupní cenu zaplatil.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně v důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 a §146 odst. 2 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. O úhradě soudního poplatku bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 3. 2011 doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto odvolatele bylo předáno na poště dne 28. 4. 2011 k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 19. 1. 2011 (sp. zn. 35 Co 166/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že odvolací soud rozhodl „na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a na základě nesprávných právních názorů“.
Dovolatel vytýkal především, že žalující Pozemkový fond ČR „po celou dobu řízení neučinil žádné tvrzení, opodstatňující žalobní žádání o vyklizení pozemků, takže nevyložil, co by vlastně z pozemků mělo být vyklizeno“; odvolatel totiž uváděl, že „na pozemky, které jsou předmětem žaloby, nevstupuje, nic na nich nemá, neoplotil je a pozemky jsou umístěny v otevřené krajině“, takže neví, co má vlastně učinit, aby vyklizovacímu výroku vyhověl“.
Dovolatel uznává, že v řízení uváděné smlouvy jsou neplatné, uznává vlastnictví žalobce a překážkou dohody mezi žalobcem a žalovaným byla pouze snaha žalobce přimět žalovaného „k protokolárnímu předání pozemků a zneužít při vypořádání eventuálního bezdůvodného obohacení s poukazem na údajný dopad §14 zákona č. 95/1999 Sb.“ Dovolatel zdůrazňuje, že neprojevuje „žádnou vůli nakládat s pozemky, o něž jde v tomto řízení, jako s vlastními a žádný z těchto pozemků fakticky neovládá“.
Podle názoru odvolatele jsou „úvahy odvolacího soudu o relevanci procesních kroků žalobce v rozporu se závěrem odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §14 zákona č. 95/1999 Sb., když se totiž odvolací soud sám jednoznačně ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobce tohoto ustanovení použít nemůže a že úsilí žalobce o zápočty finančních částek proti zaplaceným částkám kupní ceny jsou nezákonné“.
Odvolatel ještě připomínal, že už i dovolací soud v řízeních, která tomuto řízení předcházela, o tomto sporu rozhodoval „na základě dovolání, podaným žalobcem a téměř ve všech případech tato dovolání zamítl; dovolací soud rozhodně neaproboval názor žalobce, že žalobce není povinen v tomto řízení nic tvrdit a dokazovat k jím uplatněné žalobě o vyklizení pozemků a že tuto žalobu mohl žalobce podat jen na základě obecného, akademického názoru“, bez dokládání skutečností tento žalobní nárok dokládajících.
Odvolatel vytýkal odvolacímu soudu i nesprávnost výroků o nákladech řízení (zejména co do aplikace a výkladu ustanovení §19 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a o soudním poplatku (zejména co do závěru o přechodu povinnosti o placení soudního poplatku na žalovaného, když Pozemkový fond ČR sám od placení soudních poplatků osvobozen není).
Ve vyjádření Pozemkového fondu ČR k dovolání odvolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť „v dovoláním napadených výrocích je rozhodnutí odvolacího soudu správné a je i prosté nějakých procesních vad“. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zejména zdůrazňoval, že „ v případě vrácení plnění z neplatné smlouvy, jako je tomu v daném případě, je rozhodnou skutkovou okolností, že z neplatné smlouvy navzájem plnily v daném případě obě strany sporu a že k vrácení tohoto plnění nedošlo, což bylo v řízení prokázáno“. Pro vrácení plnění z neplatné smlouvy nemají žádný význam zásahy do vlastnického práva prodávajícího; význam nemá ani držba pozemků ze strany kupujícího, stejně jako jakákoli jiná skutečnost, která nastala po vzniku bezdůvodného obohacení (tedy ani to, že tu výrok o určení vlastnictví a správy pozemků předchází výroku o vrácení plnění)“. Pro vznik závazku mezi účastníky neplatné smlouvy není rozhodná ani ta okolnosti, zda se kupující ujal držby či nikoli; rozhodující je tu vždy, co bylo podle smlouvy plněno“. „Hmotně právnímu pojmu vrátit (vydat) nemovitost odpovídá pojem vyklidit nemovitost a vyklizenou ji předat žalobci“. Žalující Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření k dovolání žalovaného dále dovozoval, že „konkludentní vrácení nemovitosti je pojmově vyloučeno a že žalobce si ani nemůže vzít to, co mu má být po právu vráceno“. Žalobce je přesvědčen, že „výsledkem řízení o vrácení plnění z neplatné smlouvy nemůže být stav, že by žalovaný, jako kupující, zůstal nadále obohacen“. Žalobce má za to, že i výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a o soudním poplatku (které ovšem nejsou v dovolacím řízení řešeny) jsou správné.
Přípustnost dovolání odvolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání odvolatele vyplývalo, že odvolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Při posouzení aplikace uvedeného ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu bylo třeba mít na zřeteli, jak je toto ustanovení vykládáno v uvedené judikatuře soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu naopak vyplývá. Takové vady dovolací soud v daném případě u rozsudku odvolacího soudu neshledává.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45).
Odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 19. 1. 2011 (sp. zn. 35 Co 166/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci), proti němuž směřuje dovolání odvolatele, posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §457 občanského zákoníku v souvislosti s ustanovením §39 občanského zákoníku i s ustanovením §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby.
Podle ustanovení §457 občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo zrušená, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní získal.
Podle ustanovení §458 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 95/1999 Sb. kupní smlouvu nebo smlouvu o převodu zemědělských pozemků uzavře Pozemkový fond pouze s osobou, která není v prodlení s plněním svého dluhu vůči Pozemkovému fondu, a také s osobou, která prokáže potvrzením ne starším než 3 měsíce, že není v prodlení s plněním svého dluhu vůči České republice za privatizovaný majetek, který byl na ni převeden na základě rozhodnutí o privatizaci.
Podle ustanovení §14 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, je prodlení s úhradou kupní ceny, delší než 30 dnů (od lhůty podle §9 odst. 5 tohoto zákona, popřípadě od sjednané lhůty při prodlení ve splátkách), důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy.
U vydání bezdůvodného obohacení se musí vydat vše, co bylo takto získáno. Rozhodující přitom je to, oč se nabyvatel obohatil, v čase získání bezdůvodného obohacení (srov. k tomu již např. č. 25/1986, str. 106, odst. 4, a str. 113, odst. 4, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a také č. 4/1988, str. 20, odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže jde o vrácení vzájemných plnění z neplatné smlouvy, přičemž jedno plnění je nepeněžité, je třeba formulací výroku rozhodnutí soudu zajistit vzájemnou vázanost plnění (např. slovy „je povinen plnit proti povinnosti zaplatit…..“), (srov. k tomu již č. 26/1975, str. 146, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy nemají ve svých rozhodnutích používat formulaci „vydat“ nemovitost, mají-li na zřeteli vyklizení nemovitosti (srov. k tomu již č. 53/1973, str. 186-187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právo na vydání věci – jde-li o nemovitost – se realizuje v soudním řízení žalobou o vyklizení nemovitostí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě shledat ohledně rozsudku odvolacího soudu z 19. 1. 2011 (sp. zn. 35 Co 166/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci), který také měl tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z judikatury soudů na zřeteli, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí napadeném dovoláním, posuzoval projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s právními závěry z publikované soudní judikatury). Nemohl tedy dovolací soud ohledně dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dospět k závěru, že šlo o rozhodnutí nesprávné tak, že by bylo na místě jej zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu svým rozsudkem k zamítnutí dovolání odvolatele, které bylo sice dovoláním přípustným, ale nebylo dovolacím soudem posouzeno jako dovolání důvodné.
Odvolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a pokud šlo o náklady vynaložené žalovaným na vyjádření k dovolání odvolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu uvedeného vyjádření žalovaného k dovolání odvolatele, rekapitulujícího v podstatě jen to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu