ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2102.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2102/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. K. , bytem v O., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1,200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 69/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2012, č. j. 58 Co 595/2011-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 9. 2011, č. j. 18 C 69/2010-71, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 1,200.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Zmíněná škoda byla žalobci podle jeho tvrzení způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným původně Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 36 T 2/98, které bylo zahájeno v roce 1997 a ukončeno 6. 2. 2007, a to osvobozujícím rozsudkem ve prospěch všech obžalovaných. V souvislosti s průběhem trestního řízení byly zajištěny akcie společnosti SLATE B. D. S. O., a. s., na majitele jmenovité hodnoty 100.000,- Kč v počtu 12 kusů, tyto byly později převedeny na osobu žalobce. Po skončení řízení byly akcie navráceny majiteli. V důsledku zajištění akcií byl žalobce podle svých slov zbaven možnosti vykonávat práva a povinnosti akcionáře. Jelikož byly v předmětném trestním řízení Policií ČR zajištěny akcie prakticky všech akcionářů, byli tito zbaveni možnosti vykonávat rozhodující část akcionářských práv a povinností, zejména právo aktivní účasti na valné hromadě společnosti. Akcie byly žalobci vráceny více než 10 let po jejich odnětí. Následkem toho došlo k naprostému znehodnocení akcií, samotná společnost se dostala kvůli nemožnosti vykonávat své aktivity do konkursu, došlo k její likvidaci a k výmazu z obchodního rejstříku. Zajištění akcií rovněž nedovolilo plnohodnotně jmenovat vedení společnosti, do nějž byli soudem dosazeni lidé, kteří o vedení neměli dostatečný zájem. Znehodnocením akcií žalobce utrpěl škodu, kterou vyčíslil jako souhrn jmenovité hodnoty akcií v jeho vlastnictví, tj. 1,200.000,- Kč včetně úroku z prodlení. Obvodní soud ve svém rozsudku konstatoval, že žalobci nemohla vzniknout škoda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, jelikož neměl procesní postavení účastníka tohoto řízení a nebyl ani zúčastněnou osobou. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím má přitom pouze účastník řízení, v jehož rámci bylo rozhodnutí vydáno, tj. osoba, která byla nezákonným rozhodnutím přímo nebo nepřímo dotčena. Škoda tedy mohla žalobci vzniknout jedině kvůli nepřiměřené délce trestního řízení, které trvalo 10 let, v čemž lze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Soud však neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou a rovněž nedospěl k závěru, že by žalobci vůbec vznikla škoda, neboť žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by v jeho majetkové sféře došlo k újmě spočívající ve zmenšení jeho majetku (skutečná škoda) či v ušlém zisku. Pouhé tvrzení, že hodnota akcií klesla v důsledku jejich zajištění, bylo samo o sobě nedostačující a nemohlo bez dalšího znamenat vznik škody. Žalobce se navíc dle provedeného dokazování stal vlastníkem akcií až po skončení předmětného trestního řízení, neboť akcie byly vráceny ještě původnímu majiteli, České Hypoteční, a. s. Vlastníkem akcií byl tedy až po 19. 2. 2008, přičemž na majetek společnosti SLATE B. D. S. O., a. s., byl s účinností od května 2006 prohlášen konkurs, takže v době, kdy se žalobce stal vlastníkem akcií, musela být hodnota akcií negativně ovlivněna touto skutečností a byla s vysokou pravděpodobností již nulová. Žalobce nadto netvrdil ani neprokazoval žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že mu v důsledku zajištění akcií a jejich tvrzeného znehodnocení ušel zisk. Tvrzení o ušlém zisku musí vycházet ze zcela konkrétních skutečností, nikoli pouze z možného zvětšení majetku hypotetickým prodejem akcií. Dále obvodní soud konstatoval, že samotné zajištění akcií nemohlo bez dalšího omezit či eliminovat práva a povinnosti akcionářů, jak tvrdil žalobce, protože tato práva může vykonávat i ten, kdo prokáže písemným prohlášením osoby, která vykonává úschovu nebo uložení podle zvláštního předpisu, že akcie je pro něho u této osoby uložena (§156 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Žalobce rovněž netvrdil ani neprokazoval, že by tento postup nebyl možný, navíc řízení akciové společnosti a její ekonomický rozvoj nejsou přímo závislé na předložení akcií či prokázání vlastnických práv k akciím. Tyto úvahy vedly soud prvního stupně k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. spočívající v existenci škody, jakož i příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, č. j. 58 Co 595/2011-90, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná i přiléhavá a jeho právní posouzení za správné. S odůvodněním napadeného rozsudku se zcela ztotožnil a v podrobnostech na něj odkázal. Odvolací soud mimo jiné souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nebyla způsobena škoda, resp. že mu neušel zisk. Navíc zajištění 12 kusů akcií, které měl žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nemohlo rozhodující měrou ovlivnit chod společnosti SLATE B. D. S. O., a. s., jež vydala celkem 6.500 kusů akcií na majitele. Odvolací soud tedy také neshledal naplnění základních předpokladů odpovědnosti žalované za škodu a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak zřejmě dovozoval z ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel v dovolání rozsáhle citoval rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci BENet Praha, spol. s r. o., proti České republice (stížnosti č. 33908/04, 7937/05, 25249/05, 29402/05 a 33571/06) a Dodatkový protokol č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Upozornil, že veřejný zájem na řádném trestním řízení musí být vyvážen požadavky na ochranu vlastnictví a že jakýkoli zásah do majetkových práv musí sledovat legitimní cíl v obecném zájmu a musí být v rovnováze s požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. Dovolatel připomněl, že orgány činné v trestním řízení neměly důvod zadržovat předmětné akcie po tak dlouhou dobu, a zopakoval svá tvrzení, že jejich desetileté zajištění, které celkově postihlo více než 50 % všech emitovaných akcií společnosti, způsobilo konkurs společnosti SLATE B. D. S. O., a. s., jako majitele dolu a následně prodej její nejhodnotnější části, tj. dobývacích práv, za zlomek tržní ceny. Argumentace obou soudů byla podle dovolatele příliš formalistická a nebrala v potaz délku zajištění akcií a jejich množství. Dovolatel s odkazem na výše uvedenou judikaturu ESLP znovu uvedl, že mu byla upřena práva zúčastněné osoby. Výklad práva soudy první a druhé instance považoval za striktně pozitivistický a restriktivní, navzdory současné praxi, a navrhl zrušení napadených rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Protože odvolací soud v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci potvrdil, může být dovolání přípustné jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud by mělo rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom ve smyslu tohoto ustanovení po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam nelze přiznat otázce, zda nepřiměřeně dlouhým zajištěním akcií vznikla dovolateli škoda. Dovolatel ve svém podání opakuje tvrzení z předchozích fází řízení a trvá na tom, že mu byla bezmála desetiletým zajištěním akcií způsobena újma v majetkové sféře. Samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu však škodu nepředstavuje. Žalobce nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Žalobce (nynější dovolatel) však důkazní břemeno neunesl, jelikož se mu nepodařilo před soudy prvního a druhého stupně prokázat vznik škody (ať už v podobě škody skutečné či ušlého zisku) ani příčinnou souvislost. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, nestačí pouze úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání (více k příčinné souvislosti viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Stejně tak existence konkrétní škody musí být v řízení tvrzena a řádně prokázána. To však podle názoru soudů nižších stupňů dovolatel neučinil a vzhledem k tomu, že otázky vzniku škody i příčinné souvislosti v daném sporu nemohou být řešeny obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat. Zjištění, zda konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že byl dovolatel skutečně připraven o tvrzenou částku zajištěním akcií, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není (dle §237 odst. 3 o. s. ř.) dovolateli k dispozici dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze zpochybnit správnost skutkových zjištění. Navíc dovolání v posuzované věci postrádá konkrétní tvrzení vztahující se k existenci vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.
Dovolatel staví své dovolání rovněž na námitce spočívající v tom, že mu byla v trestním řízení upřena práva zúčastněné osoby, kterou podle jeho názoru byl, a on tak nemohl účinně hájit svá práva. Za zásadně právně významnou tedy zřejmě považuje otázku, zda s ním či obecně s osobou, která vydala věc pro účely trestního řízení podle §78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), mělo být jednáno jako se zúčastněnou osobou podle trestního řádu. Nejvyšší soud však již dříve zdůraznil, že za zásadně právně významnou ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze považovat pouze takovou otázku, jejíž řešení je přínosné nejen z hlediska obecné rozhodovací praxe soudů, ale i z hlediska projednávaného sporu. Jde-li o otázku, jejíž zodpovězení by se nemohlo nikterak projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu sporu, pak ji nelze pokládat za zásadně právně významnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Pokud by dovolatel byl účastníkem trestního řízení (resp. zúčastněnou osobou) nebo by s ním mělo být jako s takovou osobou jednáno, mohl by se domáhat případné škody, jestliže by mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím vydaným v předmětném řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. však zakládá odpovědnost státu za škodu pouze tehdy, pokud dojde k současnému splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí (a s ním související podmínka účastenství v řízení) nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Soudy prvního a druhého stupně nezaložily svá zamítavá rozhodnutí na závěru, že dovolatel nebyl osobou zúčastněnou na zmíněném trestním řízení, a proto nemá nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Uzavřely sice, že zúčastněnou osobou nebyl a neměl být, konstatovaly však také, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož nebylo rozhodnuto v přiměřené době. První podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu tedy dle soudů nižších stupňů naplněna byla, hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby pak bylo neprokázání existence druhé a třetí podmínky, tj. vzniku škody a zmíněné příčinné souvislosti, kteréžto závěry se dovolateli, jak bylo uvedeno výše, nepodařilo zpochybnit. Zodpovězení otázky, zda mělo být s dovolatelem jednáno jako s osobou zúčastněnou na trestním řízení, by se tak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu sporu, a proto tato otázka není zásadně právně významná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2899/2011, související rozhodnutí týkající se také náhrady škody za znehodnocení akcií společnosti SLATE B. D. S. O., a. s., dle nějž samotný fakt, že došlo k nezákonnému rozhodnutí a dovolatel byl v tomto případě účastníkem trestního řízení, neznamenal bez dalšího vznik nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.)
V neposlední řadě je nutné zdůraznit, že dovolatel ponechal zcela stranou svých námitek závěr soudu prvního stupně, převzatý soudem odvolacím, že se stal vlastníkem akcií až v roce 2008, kdy bylo předmětné trestní řízení již skončeno, přičemž na majetek společnosti SLATE B. D. S. O., a. s., byl s účinností od května 2006 prohlášen konkurs, a proto v majetkové sféře žalobce nemohlo dojít ke zmenšení (úbytku) majetkové podstaty (znehodnocení věci), neboť se stal vlastníkem cenných papírů, jejichž hodnota byla s vysokou pravděpodobností již nulová.
Nad rámec uvedeného je možno poznamenat, že rozsudek ESLP, kterým argumentuje dovolatel, není pro daný případ přínosný, neboť nepojednává o zajištění akcií, ale o zabrání hotovosti, obchodních listin a peněz na bankovních účtech, které byly zablokovány. Stěžovatelka pak s těmito finančními prostředky nemohla disponovat a uhradit své dluhy vůči státu. Povaha zajištěných věcí se podstatně liší, nejedná se tedy o obdobné případy. Navíc v tomto sporu ESLP rozhodl, že několikaletým zablokováním účtů stěžovatelky nedošlo k porušení jejího práva pokojně užívat majetek, jelikož obecný zájem na vyšetření trestného činu zkrácení daně převážil nad soukromým právem disponovat s vlastnictvím.
Z výše uvedených důvodů je dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu