ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2126.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2126/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce města D. se sídlem v D., zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalovanému M. Č. , bytem v D., zastoupenému JUDr. Michalem Vihanem, advokátem se sídlem v Teplicích, Školní 2, o zaplacení částky 62.315,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 446/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2010, č. j. 10 Co 505/2009-75, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 11.100,- Kč k rukám JUDr. Pavla Marečka, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 62.315,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že žalovaný rezignoval na funkci člena rady města Dubí a na základě toho mu bylo schváleno vyplacení odměny ve výši trojnásobku měsíční odměny. Jelikož žalovaný nevykonával funkci starosty či místostarosty, byla odměna vyplacena v rozporu s ust. §75 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 4. 2009, č. j. 11 C 446/2008-57, byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný byl členem rady města D. od 1. 1. 2007. Když žalovaný na tuto funkci rezignoval, rozhodlo zastupitelstvo města na svém čtvrtém zasedání konaném dne 3. 5. 2007 usnesením o schválení odměny žalovanému ve výši trojnásobku měsíční odměny. Ta mu byla vyplacena v červnu 2007 ve výši 62.315,- Kč čistého (97.500,- Kč hrubého). Krajský úřad Ústeckého kraje žalobci schválení této odměny vytkl, neboť je považoval za rozporné s ust. §75 odst. 4 zákona o obcích. Celkový plat žalovaného coby uvolněného člena zastupitelstva představovala částka 32.500,- Kč. Na šestém zasedání zastupitelstva města D. konaném dne 20. 9. 2007 bylo usnesení o výplatě předmětné odměny revokováno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odměna nebyla vyplacena podle ust. §75 odst. 4 zákona o obcích (což nevyplývá ani ze zápisu ze čtvrtého zasedání zastupitelstva města D.). Žalovanému poskytnuté plnění podle názoru soudu prvního stupně nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jelikož důvodem pro poskytnutí odměny žalovanému byla kompenzace za nemožnost výplaty odstupného. Z textu ust. §75 zákona o obcích navíc nelze dovodit, že by odměna nemohla být vyplacena.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, č. j. 10 Co 505/2009-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 62.315,- Kč s přísl., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování listinných důkazů konstatoval, že soud prvního stupně učinil v posuzované věci správné skutkové závěry, a odkázal na ně. Žalovaný dne 3. 5. 2007 na čtvrtém zasedání zastupitelstva žalobce rezignoval na funkci člena rady města, na témže zasedání bylo usnesením schváleno vyplacení odměny žalovanému ve výši trojnásobku měsíční odměny jako „kompenzace za nemožnost vyplacení odstupného“. Odvolací soud zdůraznil, že zákon o obcích je předpisem oblasti veřejného práva, zakazujícím jednání, jehož povolení zákon přímo neupravuje. Jestliže tedy zákon vypočítává případy, ve kterých lze přiznat odměnu členu zastupitelstva obce, nelze tuto odměnu přiznat v jiných, zákonem neupravených případech. V daném případě se nejednalo o měsíční odměnu v souvislosti s výkonem funkce žalovaného ani o odměnu v souvislosti se skončením funkčního období, ale o odměnu za období navazující na okamžik rezignace žalovaného na funkci člena rady obce. Ust. §75 odst. 4 zákona o obcích však upravuje nárok na vyplácení odměny za tříměsíční období navazující na vzdání se funkce jen v souvislosti se starostou a místostarostou. Žalovaný však žádnou takovou funkci nevykonával a nemožnosti vyplatit odměnu si bylo vědomo i samo zastupitelstvo vzhledem k tomu, jak ji označilo v předmětném usnesení. Takový postup se ocitá v přímém rozporu i s těmi ustanoveními zákona o obcích, která taxativně vymezují rozhodovací pravomoc zastupitelstva obce (viz ust. §84 odst. 2 písm. n/, u/, §85 písm. b/ citovaného zákona). Sporné plnění tak představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci a dále v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda se v jeho případě jednalo o uvolněného či neuvolněného člena zastupitelstva, což je stěžejní kritérium z hlediska ustanovení zákona o obcích pro vyplácení odměn (v intencích ust. §75 a §84 citovaného zákona). Bez tohoto rozlišení nelze podle názoru žalovaného s určitostí stanovit, pod které ustanovení zákona má být daný případ zařazen. Rozsudek odvolacího soudu navíc trpí tím, že je v něm pracováno „s pojmem odměna ve smyslu odstupného, tj. jako s finančními prostředky vyplacenými v souvislosti s ukončením funkce“. Dovolatel se však domnívá, že není zcela zřejmé, zda může být vyplacená částka chápána ve smyslu odstupného, a poukazuje na skutečnost, že ona částka byla zdaněna jako odměna a nikoliv odstupné, resp. „kompenzace odstupného“. V této souvislosti považuje dovolatel za důležitou i výši nezdaněné částky a současně částky po zdanění, přičemž z tohoto srovnání „jednoznačně vyplývá, že se jedná o zdanění odměny a nikoliv odstupného, resp. 'kompenzaci odstupného', neboť v případě, že by se skutečně o odstupné, resp. 'kompenzaci za odstupné' jednalo, musela by být skutečně vyplacená částka mnohem vyšší“. Odvolací soud tedy zřejmě nesprávně vycházel z domněnky, že dovolatel byl členem uvolněným a vyplacená částka měla charakter odstupného, resp. „kompenzace odstupného“, a nesprávně aplikoval ust. §75 a §84 zákona o obcích. Žalovaný je současně přesvědčen, že bylo možné vyplatit mu odměnu i podle ust. §75 odst. 1, resp. 2 zákona o obcích. Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; požádal současně o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání vyložil současná a dřívější pravidla odměňování členů zastupitelstva. V daném případě zastupitelstvo rozhodovalo o vyplacení odměny uvolněnému členu zastupitelstva. Odměnou podle zákona o obcích jsou měsíční odměna a odměna při skončení funkčního období; jiné druhy odměny zákon nezná. Žalobce předestřel rozbor ust. §75 zákona o obcích a vyložil, že nárok na odměnu vzniká při splnění zákonných podmínek v případě skončení funkčního období, v případě skončení mandátu a v případě vzdání se funkce nebo odvolání z funkce. Za daných okolností však žalovanému odměna náležet nemůže. Jiná než zákonem předvídaná odměna je totiž nepřípustná a zastupitelstvu nepříslušelo o takové odměně rozhodnout.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle ust. §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání ovšem není důvodné.
Předně je třeba zdůraznit, že jakákoliv odměna může být členu zastupitelstva přiznána pouze v případě, že s tím počítá zákon o obcích. Pokud určitý druh odměny zákon nezná, je nepřípustné, aby takovou odměnu zastupitelstvo obce přiznalo, neboť k tomu nemá pravomoc. V opačném případě by docházelo k nekontrolovanému rozdělování veřejných prostředků, jež není možné akceptovat. Podle usnesení ze čtvrtého zasedání zastupitelstva města Dubí (viz č. l. 15 spisu) schválilo zastupitelstvo „odměnu zastupiteli panu M. Č. ve výši trojnásobku měsíční odměny, jako kompenzaci za nemožnost vyplacení odstupného“ v situaci, kdy tento se vzdal funkce člena rady města. Zákon o obcích rozeznává v případě členů zastupitelstva jednak měsíční odměnu, jednak odměnu při skončení funkčního období (viz ust. §71 odst. 3 zákona o obcích, v příslušném znění). Vzhledem k dikci rozhodné části usnesení ze čtvrtého zasedání zastupitelstva žalobce se nemohlo jednat o odměnu měsíční. Přicházelo by tedy v úvahu jedině vyplacení odměny podle ust. §75 zákona o obcích, v jehož odst. 1 je odměna vázána na skončení funkčního období, přičemž funkční období členů zastupitelstva (ať už uvolněných či neuvolněných) končí dnem voleb do zastupitelstva obce, neboť tímto dnem jim ze zákona zaniká mandát (viz Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 429). O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná, neboť žalovaný se vzdal funkce člena rady žalobce, aniž by skončilo funkční období členů zastupitelstva. Ust. §75 odst. 2 zákona o obcích toliko navazuje na předchozí odstavec a stanoví konkrétní výši odměny, pro spor mezi žalobcem a žalovaným je tedy nepodstatné. Ust. §75 odst. 3 zákona o obcích pamatuje na případy, kdy dochází k zániku mandátu specifikovaných členů zastupitelstva přede dnem konání voleb do zastupitelstva. Zánik mandátu je upraven v ust. §55 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů (viz tamtéž, s. 434 a násl.). Zásadní je zde to, že se jedná o zánik mandátu člena zastupitelstva, nikoliv o vzdání se funkce člena rady. Opět se tedy toto ustanovení nevztahuje na posuzovaný případ. Nelze aplikovat ani ust. §75 odst. 4 zákona o obcích, jež se vztahuje pouze na ty členy zastupitelstva (ať už uvolněné či neuvolněné), kteří vykonávali funkci starosty či místostarosty, což však není případ žalovaného (ten to ostatně ani netvrdí). Ust. §75 odst. 5, 6 zákona o obcích upravují odměnu za výkon pravomocí starosty v období ode dne voleb do zastupitelstva do zvolení nového starosty a ust. §75 odst. 7 citovaného zákona stanovuje způsob výplaty odměny a některé další partikulární otázky. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že zákon o obcích nepamatuje na výplatu jakékoliv odměny v případě, že se člen zastupitelstva (lhostejno, zda uvolněný či neuvolněný), který nevykonával funkci starosty či místostarosty, vzdal funkce člena rady města. Jestliže pak o udělení takové odměny bylo zastupitelstvem rozhodnuto a ta byla následně vyplacena, stalo se tak v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o obcích a na straně žalovaného tím došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §451 obč. zák. Je tedy zjevné, že za daných okolností je nerozhodné, zda se v případě žalovaného jednalo o člena zastupitelstva uvolněného či nikoliv, neboť to na otázku oprávněnosti vyplacené odměny nemohlo mít vliv. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaného dne 1. 4. 2009 (viz č. l. 50 a násl.) navíc vyplývá, že účastníci učinili nesporným, že žalovaný byl uvolněným členem zastupitelstva, takže není pravdou, že tato otázka je mezi účastníky sporná.
Na danou situaci nelze aplikovat ani ust. §84 odst. 2 písm. n) zákona o obcích, jak se mylně domnívá dovolatel, a to ani v případě, že tento by skutečně byl neuvolněným členem zastupitelstva (což se však vzhledem k výše uvedenému nezakládá na skutečnosti), jelikož citované ustanovení odkazuje pouze na ust. §72 zákona o obcích, které stanoví, že neuvolněným členům zastupitelstva obce může být za výkon funkce poskytnuta měsíční odměna (viz Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 477). Toto ustanovení tedy neumožňuje zastupitelstvu rozhodovat o jakýchkoliv odměnách neuvolněným členům zastupitelstva, ale pouze o odměnách měsíčních, o něž se v daném případě nejednalo. Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, kam dovolatel směřuje svou argumentací ohledně toho, že není jasné, zda se v případě poskytnutého finančního plnění jednalo o odměnu či odstupné, resp. „kompenzaci odstupného“. Rozhodné je to, že zastupitelstvo žalobce rozhodlo o poskytnutí finančního plnění, s nímž zákon o obcích nepočítá. Za takových okolností je bez právního významu, jak je takové plnění nazváno. Už vůbec není jasné, čeho se žalovaný snaží docílit poukazem na výši vyplacené částky před zdaněním a po zdanění. Jestliže byla měsíční odměna dovolatele coby uvolněného člena zastupitelstva stanovena částkou 32.500,- Kč (což on sám žádným způsobem nerozporuje), odpovídá trojnásobku částka 97.500,- Kč. Pokud pak v důsledku zdanění získal dovolatel částku 62.315,- Kč, neshledává na tom dovolací soud nic nelogického.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování v částce 8.950,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a z paušální částky náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 11.100,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu