ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2128.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2128/2018-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. F. , B., zastoupeného JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mahenova 303/16, proti žalovanému T. F. , B., o 115.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 107/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2017, č. j. 49 Co 213/2016-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2018, č. j. 49 Co 213/2016-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 34 C 107/2006-256, uložil žalovanému zaplatit žalobci 43.985 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu na zaplacení dalších 71.015 Kč a zbývajícího příslušenství zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Mezi procesními stranami bylo nesporné, že spolu uzavřely nepojmenovanou smlouvu, na jejímž základě měl žalovaný vyplatit žalobci sumu 190.000 Kč coby jeho podíl z částky 1.200.000 Kč poukázané společností Jihomoravská energetika, a.s., na účet žalovaného. Co do obnosu 75.000 Kč žalovaný svou povinnost splnil, oproti zbývající pohledávce na uhrazení 115.000 Kč se pak pokusil jednostranně započíst [§580 a §581 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“)] několik svých nároků. Soud zápočet shledal převážně neplatným pro neurčitost (§37 obč. zák.), jelikož žalovaný namítal započtení více pohledávek, které ve svém součtu převyšovaly žalobou uplatněné právo, přičemž nebylo zřejmé, které ze započítávaných pohledávek mají zaniknout, a které nikoli. Řádně byl nicméně proveden zápočet pohledávky z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním účastníky řízení spoluvlastněné nemovitosti žalobcem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu (§451 obč. zák.) v době od 28. 2. 2007 do 31. 12. 2008. Žalobě proto vyhověl toliko v části, v níž jí uplatněná pohledávka nezanikla započtením.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 49 Co 213/2016-294, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2018, č. j. 49 Co 213/2016-302, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobce i žalovaného ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci též 71.015 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Také odvolací soud vyzdvihl, že žalovaný namítl k započtení celý soubor pohledávek, jejichž celková výše převyšovala zbývající pohledávku žalobce, aniž by specifikoval rozsah, v němž ta která pohledávka uplatněná k započtení zaniká, pročež je daný právní úkon neurčitý, a tedy rovněž neplatný. Ke stejnému závěru lze dospět též ohledně další dvojice pohledávek v souhrnné výši 136.644 Kč, jež žalovaný uplatnil v rámci započtení. Právo žalobce tudíž mohlo zaniknout jen zápočtem pohledávky z bezdůvodného obohacení za období od února 2007 do prosince 2008; tato pohledávka však při uplatnění k započtení dne 27. 1. 2009 dosud nebyla splatná. Žalovaný se tutéž pohledávku pokusil znovu započíst dne 10. 3. 2016. V té době již byla splatnou, vyvolání účinků započtení tu však bránila skutečnost, že ke dni, kdy se tato pohledávka setkala s pohledávkou žalobce, byla již z větší části promlčenou (z menší pak zanikla splněním).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jenž namítá, že se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s jeho procesní obranou spočívající v započtení vzájemných pohledávek proti pohledávce žalobce, a napadené rozhodnutí označuje za překvapivé. Dovolatel zdůrazňuje, že již 27. 1. 2009 uplatnil při jednání soudu první instance námitku započtení pohledávky ve výši 115.000 Kč z titulu výlučného užívání spoluvlastněného objektu žalobcem v letech 2007 a 2008, přičemž se jednalo o pohledávku způsobilou k započtení, jelikož tříletá promlčecí doba dosud neuplynula. Navzdory závaznému právnímu názoru vyslovenému odvolacím soudem v kasačním usnesení ze dne 6. 6. 2014 tuto námitku soud prvního stupně při opětovném rozhodování a následně ani odvolací soud při přezkumu prvoinstančního rozsudku ze dne 31. 3. 2016 nezohlednily. Dále je třeba vzít na zřetel, že při jednání konaném dne 12. 11. 2012 dovolatel z opatrnosti učinil další zápočet, a to ve výši 273.288 Kč (dvakrát 136.644 Kč). Ani k této obraně však soudy nepřihlížely a úkon započtení posoudily jako podle hmotného práva neplatný. Žalovaný přitom odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, dle níž je projev vůle možné shledat neplatným pro neurčitost, pouze pokud se nejasnosti nepodaří odstranit ani výkladem, což v dané situaci možné bylo. Žalobou uplatněná pohledávka tudíž zanikla, a soud ji neměl napadeným rozsudkem přiznat. Z těchto důvodů dovolatel Nejvyšší soud požádal, aby napadené rozhodnutí zrušil a žalobu v plném rozsahu zamítl.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž dovolacímu soudu navrhl, aby je částečně zamítl, dílem odmítl a co do části zpochybňující výrok III. napadeného rozsudku mu vyhověl, neboť výše nákladů řízení byla odvolacím soudem stanovena chybně (soud dle názoru žalobce mylně podhodnotil výši odměny za jeden úkon právní služby).
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a vybavenou právním vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel nicméně žádnou otázku odpovídající právě citovanému ustanovení nenastolil.
Jde-li o námitku započtení uplatněnou žalovaným dne 27. 1. 2009, je třeba vyzdvihnout, že pro napadený rozsudek je v tomto směru nosný závěr, že ke zmíněnému dni nebyla započítávaná pohledávka dosud splatnou, jelikož její splatnost přivodilo až doručení žaloby, potažmo návrhu na změnu žaloby v řízení vedeném u Městského soudu pod sp. zn. 53 C 75/2007 (str. 7 napadeného rozsudku). Tuto kruciální úvahu žalovaný nijak nerozporuje, pročež jsou všechny zbývající argumenty vztahující se ke zmíněnému zápočtu bezpředmětné. Poukazuje-li dovolatel na to, že měl podle jeho mínění odvolací soud v kasačním usnesení ze dne 6. 6. 2014 naznačit odlišný závěr ohledně splatnosti předmětné pohledávky, postačí uvést, že i kdyby tomu tak bylo, účinná procesní úprava nebrání odvolacímu soudu změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž daný soud dříve vyslovené stanovisko odvolací instance nerespektoval (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2008, dále viz kupř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3433/2016, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 27 ICdo 111/2017). Dovolatelem akcentované promlčení důvodem neúspěchu námitky započtení vznesené dne 27. 1. 2009 nebylo a význam mělo toliko ve vztahu k zápočtu provedenému dne 10. 3. 2016. Na žádný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu v úsudku, dle něhož se pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním spoluvlastněné věci v období do 31. 12. 2008 promlčela přede dnem 19. 1. 2011, kdy se podle nezpochybněného názoru odvolacího soudu setkala s pohledávkou žalobce (srovnej nikoli tříletou, nýbrž dvouletou subjektivní promlčecí dobu upravenou v §107 odst. 1 obč. zák.), pak dovolatel nepoukazuje.
Co se týče započtení provedeného žalovaným dne 12. 11. 2012, lze konstatovat, že i závěr odvolacího soudu o jeho neplatnosti je plně konformní s judikaturou dovolacího soudu, jež stabilně proklamuje názor, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikají, s tím, že v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016). Žalovaný sice nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti jeho úkonu započtení ze dne 12. 11. 2012, jímž proti pohledávce žalobce na uhrazení částky 115.000 Kč započetl dvě pohledávky vlastní, z nichž každá zněla na zaplacení 136.644 Kč, avšak žádné konkrétní výtky proti závěru krajského soudu, dle něhož nebylo možné objasnit, která z těchto pohledávek a v jaké míře měla provedeným započtením zaniknout, neuvádí. Úsudek o neurčitosti právního úkonu, ač je sám o sobě závěrem právním, je ostatně vždy úzce spjat s konkrétními skutkovými zjištěními, a dovolací soud proto k jeho přezkumu přistupuje zdrženlivě, přičemž koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4811/2014); o podobném pochybení odvolacího soudu však v posuzované kauze nemůže být řeči.
Naříkanému rozsudku nelze přiléhavě vytýkat ani překvapivost, neboť tato vada zatěžuje rozhodnutí, jejichž vydáním je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat tím, že z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, a ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3339/15). To o rozsudku odvolacího soudu neplatí, neboť problematika započitatelnosti pohledávek a určitosti provedených zápočtů byla řešena takřka v celém řízení, včetně naposledy vyhlášeného rozsudku soudu prvního stupně, přičemž úvahy odvolacího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 8. 12. 2017 navazovaly na argumentaci předestřenou v odvolání žalobce (č. l. 272 až 274) a při ústním jednání konaném před odvolacím soudem dne 29. 11. 2017 (č. l. 289 a 290), pročež pro účastníky nemohly být objektivně neočekávatelnými (eventuální subjektivní překvapivost rozsudku odvolacího soudu přitom relevantní není, srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1291/10, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 1760/11).
Dovolatel sice formálně napadl též nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu, materiálně však proti nim žádnou argumentaci neuplatnil, a ani uplatnit nemohl, jelikož podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení nepřípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 910/2018, ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, a ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1032/2018).
Za daných okolností Nejvyššímu soudu nezbylo než projednávané dovolání odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K návrhu žalobce na zrušení výroku III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů dovolací soud uvádí, že předmět řízení o dovolání coby opravném prostředku vymezuje ten z účastníků, který jej, ve snaze docílit pro sebe příznivějšího rozhodnutí (srovnej pojem subjektivní přípustnosti dovolání např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5960/2017), podává. Dovolací soud je pak po obsahové stránce vázán vymezenými dovolacími důvody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, a ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5498/2015, popřípadě jeho rozsudek ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013), pročež je nemyslitelné, aby přikročil ke, byť jen částečné, kasaci rozhodnutí odvolacího soudu na základě námitek, které mu nepředestřel dovolatel, ale naopak dovolatelův procesní protivník ( nota bene v situaci, v níž nákladové výroky vůbec dovolacímu přezkumu nepodléhají).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že náklady vynaložené žalobcem na podání vyjádření, jež kromě irelevantních výhrad proti nákladovému výroku odvolací instance neobsahuje téměř žádnou argumentaci nad rámec povšechného souhlasu s úvahami o meritu věci vyslovenými v napadeném rozsudku, nelze pokládat za účelné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu